Aiden Trocar neklidně přecházel nemocniční chodbou sem a tam a samou nervozitou si mnul ruce. Neustále pohledem propaloval dveře, za nimiž před několika hodinami zmizela bolestí sténající Beatrice. Přál si, aby tam nyní mohl být s ní a alespoň ji držet za ruku.

Čas se nekonečně táhl. Kdykoliv mu k uším dolehl křik, zatrnulo v něm. Pokaždé se s obavami zastavil, na okamžik se posadil, a když už to zase nemohl vydržet, nebo když ze dveří vyšel lékouzelník či ošetřovatelka, zase vyskočil na nohy. 

Pohlédl na hodiny. Blížila se jedenáctá večerní. Beatrice začaly první kontrakce brzy ráno, ke svatému Mungovi se vydali už během dopoledne, odpoledne začaly být úseky mezi kontrakcemi pravidelnější a kratší. Teď už rodila bezmála šest hodin. Aiden se vyčerpaně posadil a vjel si prsty do dlouhých černých vlasů. Zavřel oči a modlil se, aby byla Beatrice v pořádku a měla to už každou chvílí za sebou.

Stres a strach, který o ně měl, byly ochromující. Nejistě podupával nohou. Co když se něco pokazí? Co když to i přesto, že se stala upírkou, Beatrice nepřežije? Aiden byl netrpělivý a plný obav. Nejraději by vletěl přímo do místnosti, kde Beatrice rodila, aby se na vlastní oči přesvědčil, že je všechno v pořádku a porod postupuje tak, jak má. Proč ještě nikdo nepřišel? Proč se tu za celou dobu, co tu seděl nebo přecházel sem a tam, ještě nikdo neobjevil, aby jej informoval, jak to zatím vypadá? Možná měli všichni plné ruce práce s Beatrice. Možná že to nevypadalo vůbec dobře...

Přestaň na tohle myslet, okřikl se v duchu, musí to dopadnout dobře. Zatínal si nehty do dlaní, když se jeho přání konečně vyplnilo. K uším mu dolehl novorozenecký pláč. Aiden ztuhnul. Byl to pláč jejich dítěte? Dech se mu zrychlil. Že by už konečně... Po několika dalších minutách se k jeho úlevě konečně otevřely dveře, z nichž vyšla mladá ošetřovatelka. Trocar vyskočil na nohy. ,,Tak co? Je všechno v pořádku?" ptal se jí dychtivě.

Žena se na něj usmála. ,,Ano, pane Trocare, porod proběhl bez větších komplikací a všichni jsou v pořádku. Vaše přítelkyně už se po vás ptala. Můžete jít za nimi, pokud chcete. Jsou to támhlety dveře," prozradila mu a ukázala mu směr, kterým má jít.

,,Děkuji," vydechl vděčně a div se ke dveřím nerozeběhl. Musel se nejdřív uklidnit. Před pokojem se zastavil, zklidnil svůj dech a pak s očekáváním tiše zaťukal. Když zevnitř uslyšel Beatricin slabý hlas, potichu otevřel a vklouzl dovnitř.

Beatrice ležela na posteli, vyčerpaná, zpocená, ale s tím nejširším úsměvem na tváři, jaký u ní kdy viděl. Aiden vydechl a v očích jej zaštípaly slzy, když spatřil, jak v náruči chová dva malé uzlíčky. Opatrně za sebou zavřel a jako ve snách se rozešel k její posteli.

,,Ahoj," pozdravila jej Beatrice a zvedla k němu hlavu. Sklonil se k ní a políbil ji, odhrnuje jí tmavé zpocené vlasy z čela. 

,,Ahoj," zašeptal zpátky. ,,Jak se cítíš? Jsi v pořádku? A... děti taky?"

Spokojeně přikývla. ,,Ano. Zvládli jsme to. A když pominu, jak jsem unavená a rozlámaná, cítím se naprosto báječně."

,,Jsi neskutečná," prohlásil obdivně a znovu ji políbil. Potom se posadil vedle ní na kraj postele a poprvé se podíval na své děti. ,,Beatrice, ti jsou..."

,,Nádherní," dokončila za něj a popotáhla. Kdykoliv na ně pohlédla, chtělo se jí plakat - radostí, že své děti konečně drží v náruči, že je teď opravdu matkou; hrdostí, že to všechno tak krásně zvládli; ale i smutkem, že tuto chvíli nemůže sdílet i se svými rodiči. ,,Máme dvojčátka, Aidene. Chlapečka a holčičku. Nejsou na světě ještě ani hodinu a já už teď vím, že bych pro ně udělala naprosto cokoliv. Podívej se na ně. Jsou dokonalí. Nemůžu se jich nabažit. Nejradši bych takhle zůstala už navždycky a jenom se na ně dívala. To by mi úplně stačilo." Beatricino srdce přetékalo nekonečnou láskou k těm maličkým stvořením, které držela ve své náruči. Zalykala se štěstím.

,,Já vím," šeptl Aiden a pohladil děťátko s růžovou čepičkou po baculaté tvářičce. Holčička zazívala a vytáhla ručičku z peřinky. ,,U Merlina, jak je možné, že jsi dokázala stvořit něco tak nádherného? Beatrice, nikdy nepochopím, jak jsi tohle dokázala. Jsi hrdinka."

Usmála se na něj a pak se opřela o jeho paži. ,,Pochovej si je," pobídla ho potom. Aiden se zatvářil nejistě. Potichu se zasmála. ,,Neboj se, nic to není. Zvládneš to, vždyť jsi přece jejich táta. Na, opatrně," zašeptala, když mu do náruče předávala holčičku.

Aiden si ji opatrně převzal, ten malý uzlíček štěstí skoro nic nevážil, ale i přesto cítil neskutečnou tíhu zodpovědnosti. Jemně ji svíral, bál se, aby ji nezmáčkl a neublížil jí, byla tak hubeňoučká a bezbranná a Aiden ji miloval. Bříškem ukazováčku ji jemně pohladil po hedvábné tvářičce. ,,Ahoj, maličká," zašeptal jí a něžně jí pohupoval. ,,Já jsem tvůj táta a slibuju ti, že tě budu vždycky ochraňovat." Přejel jí prstem po malinké ručičce a děvčátko okamžitě rozevřelo dlaň a uchopilo svého otce za ukazováček. Aiden byl dojatý jejím gestem i tím, jak překvapivou sílu měla. Přál si, aby jej nikdy nepustila. Nikdy si nemyslel, že bude schopný někoho tak bezpodmínečně milovat.

,,Měl bys jí vybrat jméno," navrhla mu něžně Beatrice, která se slzami v očích sledovala, jak Aiden poprvé chová jejich děťátko. Sama si k hrudi tiskla chlapečka, jenž přišel na svět o pár chvil dříve než jeho sestřička. ,,Naší dceři."

Aiden se mimovolně usmál. ,,Ale jenom v tom případě, když ty pojmenuješ našeho syna."

Uchichtla se. ,,To zní jako plán."

Chvíli byli oba dva tiše, přemýšleli, a jen si s láskou prohlíželi své děti, které si spokojeně pochrupkávali a neměli ani tušení, že dvěma lidem právě úplně změnili celý život.

Beatrice se nadechla. Vlastně se s Aidenem o jménech příliš nebavili. Měla nějaká vymyšlená, to ano... ale oba dva si říkali, že se rozhodnou, až své děti poprvé uvidí. Zpráva, že čekají dvojčátka, je zaskočila, ale příjemně. Pokud to bylo možné, Beatricino nadšení se ještě zvětšilo.

,,Myslím, že už vím," ozval se po chvíli Aiden jasným hlasem. S očekáváním na něj pohlédla. Jen se usmíval na jejich holčičku. ,,Co říkáš na jméno Eloise?"

,,Eloise," Beatrice to jméno převalovala na jazyku, zkoušela, jak to zní. Usmála se. ,,Eloise. Ano, myslím, že naše dcera je Eloise. Eloise Trocarová."

,,Tak tě vítáme na světě, Eloise," broukl Aiden. Eloise jen tiše zakňourala a protáhla se. Potichu se zasmál a podíval se na svého syna. ,,A jak se bude jmenovat její bratříček?"

,,Co takhle Edmund?" nadhodila Beatrice.

,,Eloise a Edmund," řekl a spokojeně potřásl hlavou. ,,Naše děti."

•••

Eileen brněly konečky prstů. Od té chvíle, kdy uvolnila uzdu své stříbrné magii, z ní tryskala jako mocný gejzír. Nebyla k zastavení. Eileen pociťovala nutkání kouzlit každou chvíli, jako by si její magie chtěla vynahradit všechny ty roky, kdy byla uzamčená a skrytá, neobjevená. Ale svým způsobem to bylo dobře, Eileen měla pocit, že čím víc bude trénovat, tím snadněji a rychleji se tuto část magie naučí ovládat. Bylo to něco nového, ale zároveň si v tom připadala tak nějak přirozeně. Stačilo to jen párkrát vyzkoušet, zakusit na vlastní kůži pár omylů, a pak už věděla jak na to.

Měla spoustu času na to, aby trénovala nová kouzla a testovala hranice svých schopností. Paradoxně dělala přesně to, co si Bezejmenná přála. Objevovala svou moc a učila se ji používat. Čím déle cvičila, tím lepší byla. A protože byla neustále zamčená v cele a neměla co jiného na práci, - kromě uzdravování Jameyho - trénovala neustále, klidně i hodiny v kuse, dokud neusnula vyčerpáním. Když kouzlila dlouho, nebo zkoušela složitější kouzla, stálo ji to více energie. Ale věděla, že musí využít čas, jehož zde měla požehnaně, ke smysluplné věci. Musí být dostatečně silná, aby se dokázala Bezejmenné alespoň vyrovnat. 

Pořád si ale nebyla jistá, jak uzdravit Jameyho. Ne že by se o to nepokoušela, ale pokaždé jí přišlo, že mu pomohla tak napůl. Aby byla upřímná, bála se. Nechtěla mu ublížit, nechtěla riskovat. Její magie léčila, byla to její přirozenost, a přesto jí něco bránilo v tom, aby udělala maximum.

Jamey ji pokaždé povzbuzoval, když pozoroval, jak kouzlí. A ona se nemohla zbavit provinilého pocitu. Čas jim protékal mezi prsty. Co když bude zítřejší den pro Jameyho ten poslední?

,,Je to lepší?" ptala se ho, když jej jednoho dne prohlížela. Soustředěně prsty přejížděla po jeho hrudi a zkoumala jeho magické jádro. Připadalo jí, jako by se vůbec nic nelepšilo.

,,Nevím," hlesl Jamey v odpověď, ležel na dece a bez nálady zíral do stropu. Pro Eileen byly první týdny, kdy zde byla vězněna, ubíjející, když však ale objevila zdroj své moci, získala novou motivaci, nový cíl, k němuž se upnula a jenž jí dodával potřebnou sílu a schopnost se nevzdávat. Jak ubíjející ale musely být tyto stereotypní dny pro Jameyho? Byl dítě, nemohl být celé měsíce jen někde zavřený. Potřeboval vzduch, sluníčko, bezpečné místo, lidi kolem sebe, lidi, kterým důvěřoval. Eileen věděla, že ona mu všechny potřeby zajistit nedokáže, i když se o to snažila.

,,Něco zkusím, ano?" navrhla opatrně, nebyla si jista. Možná, že kdyby si více věřila, výsledky by byly o něco lepší a uspokojivější. Taky doufala, že když se jí Jameyho podaří vyléčit a Bezejmenná to uvidí, dovolí mu, aby mohl Eileeninu celu opustit. Stejně měla pocit, že je tu jen kvůli ní, aby ji motivoval k nějaké činnosti, k tomu, aby se naučila ovládat svou moc. Pokud Bezejmenná nelhala... předtím jí přeci říkala, že se Jamey měl dobře. Třeba by se poté směl vrátit na to lepší místo, odkud jej odvedla.

Jamey přikývl. Eileen se zhluboka nadechla a položila obě ruce na jeho hruď. Modrý plamínek, jenž jim každý den dělal společnost, povzbudivě poskakoval nedaleko od nich a ozařoval Jameyho bledou tvář. Dívka zavřela oči a veškerou svou koncentraci směřovala ke svému cíli. Vnímala, jak jí magie zahřívá ruce a pomocí ní proniká až do Jameyho organismu. Před očima spatřila jeho magické jádro, jehož pohlcoval obscurus. Zlověstně se rozpínal, vyzýval Eileen k útoku. Byl snad přesvědčený o tom, že bude mít navrch?

Tak pojď, říkala si Eileen v duchu a zatnula zuby, jednou provždy tě dostanu ven. A všechnu svou energii využila k tomu, že se pomocí své magie a odhodlání pokusila obscura z Jameyho vysát. Její moc jej k sobě přitahovala jako magnet, Eileen cítila, jak se na ni napojuje, lepí se jí na prsty a pomalu si prokousává cestu do jejího těla. Bolelo to. Zároveň se obscurus Jameyho nechtěl pustit, hráli s Eileen přetahovanou. Jamey křičel. Eileen pálilo na hrudi. Pojď, přemlouvala jej pevně a tiskla víčka k sobě, až jí do očí vstoupily slzy. Cosi jí šimralo na pažích, kousalo, štípalo. Bylo těžké udržet koncentraci. Na čele jí vyrašily krůpěje potu. V uších jí hučelo, chvilkami se o ni pokoušely mdloby. Ještě kousek. Vydrž, Jamey. Nebyla si jistá, zda ta slova vyřkla nahlas. Musím tě uzdravit. Byla jí zima. Chtělo se jí zvracet. Obscurus se svíjel jako had, zaplétal se jí do žil. Pomalu mizel. Eileen mírně pootevřela oči. Spatřila, jak se jí od konečků prstů po pažích šíří temné čáry, proudí jí žilami a míří rovnou k srdci. Vyjekla a spojení se přerušilo. Poslední vlákna vyklouzla z Jameyho hrudi a zachytila se Eileen za prsty.

Jamey plakal. Eileen zprudka oddechovala, jako kdyby právě uběhla maraton. Šokovaně hleděla na své ruce, jež byly hojně poseté černými žilkami, které nechtěly zmizet. Pulzovaly v rytmu s jejím srdcem, vysmívaly se jí. Pomohla Jameymu tím, že jeho prokletí přenesla na sebe. Možná, že tímto způsobem pro ni bude lehčí se jej zbavit.

,,Jamey," zašeptala roztřeseným hlasem a chvějícíma se rukama jej uchopila za ramena a přitáhla si jej do náruče. Přivinul se k ní, pevně ji chytil kolem krku a schoval jí uplakaný obličej do hrudi. Pevně jej k sobě přitiskla a pohladila jej po hlavě. ,,Ššš, Jamey, už je dobře. Už je to pryč. Byl jsi neuvěřitelně statečný."

,,T-to bolí," vzlykl Jamey, třásl se. Eileen jeho bolest sdílela, doteď jí tepala v hlavě. Pokusila se ji umlčet. Pro Jameyho to nejspíš muselo být ještě horší. Právě mu vyrvala obscura z těla. To určitě nemohlo být bezbolestné.

,,Za chvíli ta bolest zmizí. A už se nikdy nevrátí," ujišťovala jej šeptem a hladila jej po zádech. Cítila slabost. Žhnulo jí na hrudi. Usazoval se právě obscurus v jejím magickém jádru? Hltal jej, pochutnával si na nově nabyté hostině? Eileen pevně přimknula oční víčka. Jen si posluž. Užij si svou poslední hostinu.

Zámek ve dveřích hlučně zarachotil a za pár okamžiků se dveře otevřely. Eileen jedním mávnutím uhasila oheň. Ve dveřích stála nevysoká bytost, postava napovídala, že se jedná o skřeta. Promluvil na ně hlubokým, chraplavým hlasem: ,,Paní si žádá vaši přítomnost."

Eileen se rozbušilo srdce.

•••

,,Serafina se tváří, jako kdyby tě chtěla zabít pohledem," podotkl Scorpius směrem k Alexovi u večeře, zatímco si jeho nejlepší přítel četl nejnovější dopis od své sestry, v němž zmiňovala, jak jsou její dvojčátka den ode dne větší a kolik toho už stihla zvládnout. Serafina Clearwaterová na Alexe upírala vražedný pohled a měla trochu zarudlé oči. Scorpius se trochu bál, aby brzy vzteky nerozmáčkla skleničku, kterou držela v ruce.

,,Hm?" zahuhlal Alex s plnou pusou a zvedl od dopisu hlavu. ,,Jo, Serafina. No jo, já jsem se s ní rozešel."

Scorpius zamrkal. ,,Cože? Kdy? Hodlal jsi mi to vůbec někdy říct?"

Alex zmateně svraštil obočí. ,,Jo, samozřejmě, jen... asi mi to nepřišlo tak důležité." Pokrčil rameny a očima zabloudil zpět k dopisu. ,,Beatrice píše, že Edmund začíná přerůstat svoji sestřičku... teda, jak jen to pozná?  A Eloise se na ni každý den směje... Mají prý klidné noci, že malí ani tolik nebrečí... Co je?" zeptal se nechápavě, když na něj Scorpius jen nevěřícně zíral. ,,Myslel jsem, že tě to zajímá."

,,Samozřejmě že ano," odvětil otráveně a lhostejně mávl rukou, ,,ale teď mě mnohem víc zajímá, proč jste se se Serafinou rozešli. A jak to vůbec vzala?"

Jones si povzdechl a pergamen zase sroloval. ,,No, to asi vidíš na vlastní oči, jak to vzala, ne? Řekl jsem jí všechno - i to, že jsem se před Vánoci vyspal s Eileen. Málem mi vyškrábala oči, ječela na mě, že jsem hajzl a kretén a že mě nesnáší a už nikdy mě nechce vidět - a upřímně, kdo by se jí divil, že? Nemiloval jsem ji, ale stejně mě mrzí, že jsem jí ublížil. Má plné právo na mě být naštvaná," prohlásil. Začínám se podobat svému otci? problesklo mu hlavou. Ta myšlenka jej znepokojila. Bylo až zarážející, jak moc se jeho názor na otce dokázal během několika týdnů změnit. Vždycky jej viděl jako pracovitého, ochotného, nesobeckého a milujícího muže, který se chtěl za každou cenu postarat o svoji rodinu. Ale vlastně mu dokázal pravý opak. Anthony dle všeho myslel jen na sebe, na svoje potřeby a spokojenost, byl sobecký a určitě ne pracovitý. Když byl Alex malý, jeho otec mu byl jeho největším vzorem. Ironické, jak rychle se jeho dětské iluze rozpadly. Věděl, že jeho otec byl člověk - a člověk často svým potřebám podlehne. Věděl, že se nacházel i v nelehké životní situaci - nebyl si jistý, jak by se na jeho místě zachoval on. Zármutek dokáže člověka pěkně potrápit a ovládnout. Ale zkrátka... nepřišlo mu to správné. O mrtvých jen dobře, ale... Alex cítil ohledně svého táty mnoho otazníků a nejistot a nebyl si jistý, zda vůbec někdy zmizí.

,,Upřímně? Být na tvém místě, asi si najmu ochutnávače. Vypadá, jako by tě chtěla zabít pomalou a nehezkou smrtí," varoval ho Scorpius. ,,A proč tak najednou?"

,,Nebylo to fér ani k ní, ani ke mně, ani k Eileen."

,,Zkrátka vás v tom vztahu bylo moc."

,,Nech toho. Vím, že jsem to měl udělat už dávno, ale byl jsem idiot. Upřímně jsem zvažoval, že se s ní rozejdu už v létě, že jí to napíšu v dopise - neustále mi totiž psala a vlastně to bylo trochu otravné, nestál jsem o to a... měl jsem v hlavě jenom Eileen. Ale říkal jsem si, že bych se neměl chovat jako ještě větší hajzl, už tak jsem to dost pokazil," usmál se nevesele. ,,Rozejít se s někým přes dopis? To udělá fakt jen ubožák. Ale... zkrátka to nebylo ono, vždyť víš. Stejně myslím jenom na Eileen, a se Serafinou... už jsem se jí spíš vyhýbal a vymýšlel jsem si důvody, proč se s ní nevidět. Stydím se za sebe. Je dobře, že to skončilo. Jen bych si přál, aby skončila s někým, kdo si jí bude vážit a bude ji mít rád, jak si zaslouží. Musí si najít někoho lepšího, než jsem já," řekl upřímně.

,,Jsem rád, že jsi s ní nezůstal jenom z principu," prohlásil Malfoy a poplácal jej po rameni. ,,Byla to kočka, ale takhle je to fakt lepší. No a teď mi můžeš povídat o Beatrice a těch jejích ratolestech. Nebo víš co? Proč se jí na ně vlastně rovnou nezeptáme?" Poklepal si na náprsní kapsu a vytáhl z ní malý střípek obousměrného zrcátka. Dříve jej používali opravdu hojně, hlavně při svých školních lumpárnách. Teď to byla skvělá příležitost, jak se vidět s těmi, kteří jsou od nich odloučeni - 

Scorpius zalapal po dechu. ,,My jsme asi úplně pitomí," zašeptal nevěřícně. Alex se nechápavě zamračil. ,,Eileen," vyslovil kamarádčino jméno s bušícím srdcem a s očekáváním hleděl do zrcátka, kde zatím viděl pouze svůj odraz.

,,Panebože," zachraplal Alex.

Kdyby se to podařilo...

,,Eileen," zkusil to ještě jednou Scorpius, nechtěl se vzdávat naděje. ,,Eileen, no tak... ozvi se, prosím."

Jeho přání bylo vyslyšeno. V dalším okamžiku se jeho tvář rozplynula a on hleděl do zelených očí své kamarádky. ,,Eileen!" vyhrkl znovu její jméno, tentokrát úlevně. Alex zalapal po dechu. ,,Eileen, proboha... kde jsi? Jsi v pořádku? Kdo tě unesl, kde tě drží?"

Tmavovlasá dívka jej obdařila chladným pohledem, jenž u ní nikdy předtím neviděl. Oba dva z toho zamrazilo. Z jejích očí sršela lhostejnost, jakási pohrdavost. ,,Unesl? Proč by mě někdo měl někde držet?" odfrkla si. ,,Jsem přesně tam, kde chci být, Scorpiusi. Sbohem."

,,Eileen, počkej!" Zmizela. Scorpius už zase viděl jen sám sebe, bledšího než obvykle, oči nevěřícně vykulené. Jako omámený se otočil na Alexe, který na zrcátko třeštil oči a tvářil se zlomeně. ,,Co to sakra bylo?"

,,Tohle nebyla Eileen," vydechl Alex a pomalu zavrtěl hlavou. ,,Nebyla. Nemohla být. Viděl jsi ty oči? Byly úplně prázdné..." Eileeniny oči znal dokonale. Tohle není moje Eileen. ,,Někdo jí musel něco udělat. Museli ji nějak očarovat. Jinak si to vysvětlit nedokážu," dodal zachmuřeně.

Scorpius si zoufale vjel rukou do vlasů. ,,Musíme to říct Harrymu."

•••

Bezejmenná spokojeně rozdupala svým podpatkem poslední střípky obousměrného zrcátka, jež ukradla hned první den, kdy Eileen přivedli do Salazarova doupěte. Právě včas, poněvadž se ozvalo zaklepání na dveře. Luskla prsty, střípky se obrátily v prach a rozlétly se do stran. Stopy zahlazeny. Klidným hlasem dotyčné vyzvala, aby vstoupili dovnitř, a zvedla se ze své židle. Do ruky uchopila prázdnou číši a došla ke komodě u hořícího krbu, kde měla postavené víno.

,,Vítám tě, Eileen," pronesla obřadně, když dívka spolu s malým chlapcem, jehož ochranářsky držela za ruku, vstoupili dovnitř. Světlovlasá žena pokynula skřetovi, aby je nechal o samotě, a on se jen uklonil a zmizel za dveřmi. ,,Vítám i tebe, Jamey. Posaďte se," pokynula rukou směrem ke stolu. ,,Říkala jsem si, že bychom spolu mohli povečeřet a promluvit si o tom, jaké děláš... pokroky."

Eileen zaváhala. Jamey ji ale pustil a vydal se směrem ke krbu, před nímž si na koberci hrálo dítě, ještě mladší než Jamey. Eileen si ho předtím nevšimla. Zmateně se dívala, kam její bráška odchází, a když jí pohled padl na vlčího chlapce, dech se jí zadrhl v krku.

,,Eileen?"

Hlas Bezejmenné působil jako kouzlo Imperio, ihned se na ni podívala, jako by byla někým dokonale ovládána. Žena se na ni usmála a zastrčila si pramen krátkých platinových vlasů za ucho. ,,Posaď se," vyzvala ji znovu. ,,Dáme si večeři." Dolila si víno a vrátila se zpět ke stolu. Posadila se, uchopila bílý ubrousek, jenž si položila na kolena a uhladila jej. Když se ujistila, že je každá maličkost na stole perfektní, zdvihla pohled k Eileen. ,,Jak dlouho tam budeš ještě stát?"

,,Jen se snažím odhadnout, co tímhle sleduješ," pověděla jí zamyšleně a očima pečlivě zkoumala jídlo na stole.

Bezejmenná se jen zasmála a začala si nandávat na talíř. ,,Co tím sleduji? Jen chci povečeřet se svým spojencem. Nebo ty se snad nechceš důstojně najíst? Myslela jsem si, že život v cele není pro tebe."

,,Když řeknu, že není, nabídneš mi tu nejlepší komnatu s výhledem, měkkou matrací a péřovými peřinami?" pronesla skepticky.

Tajemně se pousmála. ,,Možná." Vyčkávavě se zahleděla na Eileen, jež se ještě chvíli zdráhala, ale hlad i zvědavost nakonec zvítězily. Posadila se naproti Bezejmenné, přímo do čela stolu. Každá seděla na jiném konci. Stejně tak je tomu i v našich životech, pomyslela si Eileen. Každá jsme doopravdy na jiné straně.

,,Je to otrávené?" zeptala se trochu zbytečně, když si na talíř naložila opečené brambory a šťavnaté plátky kuřete. Bezejmenná se znovu zasmála, luskla prsty a do Eileeniny sklenice se nalilo víno.

,,Jako dcera mistra lektvarů bys to měla poznat, nemyslíš?"

Musela si přičichnout, skoro v hlavě slyšela Severusův varovný hlas, že by nikdy neměla věřit svému nepříteli, a už vůbec by neměla jíst jeho jídlo. Žádný jed ale nepostřehla. Doufala, že ji smysly ani její vědomosti neklamou. Přivoněla si i k vínu. Nic. ,,Co když je v tom veritasérum?"

,,Eileen, co bych tímhle vším sledovala? Myslím, že jedu sis už vychutnala dost. Nebo sis na něj zvykla natolik, že ti chybí? Libuješ si v sebedestrukci? Stává se z tebe travička?" ušklíbla se. ,,Nepotřebuji veritasérum. Já pravdu poznám a tebe znám tak dobře jako sebe. Nech si chutnat," popřála jí a sama se pustila do jídla. Eileen ji chvíli pozorovala, jak poklidně večeří, trochu znepokojená jejími slovy, a pak si i ona ukrojila malý kousek a opatrně si jej strčila do úst. Pomalu žvýkala, snažila se rozeznat, zda se nejednalo o lest. Maso chutnalo výborně, rozpadalo se na jazyku. I brambory byly křupavé a dozlatova upečené. Eileen zakručelo v žaludku a jen značná míra sebeovládání jí zabránila v tom, aby se na jídlo nevrhla jako hladový pes.

,,Jamey už vypadá lépe," začala Bezejmenná po chvilce ticha, jež narušovalo jen cinkání příborů a tiché vrčení vlčího chlapce. ,,Pokud se nemýlím, podařilo se ti jej vyléčit."

,,Ano," souhlasila Eileen a bezděčně shlédla na své ruce, jež byly stále zdobené černými žilami. Bezejmenná si toho doteď nevšimla.

,,To ráda slyším. Mrzelo by mě, kdyby to nevyšlo. A co mě těší, je i to, že teď už se můžeme pustit do práce. Ráda bych tě provedla po tomto sídle a seznámila tě s našimi spojenci, aby ses brzy mohla pustit do práce. Znáš základy, jak někomu uzdravit magické jádro, předat mu magii už pro tebe bude hračka," broukla spokojeně. Eileen neměla sílu se s ní hádat. Možná to znělo jednoduše, jednoduché na tom ale nebylo nic. To vypětí ji vyčerpalo psychicky i fyzicky. ,,Přála bych si, aby jeden z prvních, komu pomůžeš, byl tadyhle Damian. Mám pro něj slabost, je to úžasně vnímavé dítě. Jen škoda, že jej v životě a v tak mladém věku postihla tak tragická událost."

Eileen dožvýkala sousto a očima zabloudila k malému černovlasému chlapci, který seděl na koberci a hrál si s kostkami. Damian se rukou podrbal na chlupatém špičatém uchu a mávl chundelatým ocasem. ,,Copak se mu stalo?" zeptala se Bezejmenné tiše.

,,Jeho matku v její vlkodlačí podobě zabili kouzelníci. Musel si z toho odnést obrovské trauma, za jeho nynější podobu, kdy je napůl vlkem a napůl člověkem, nejspíš může šok. Je tu se mnou už několik měsíců a ještě se nedokázal proměnit zpátky. Nepomáhá mu ani lektvar, kteří někteří vlkodlaci, kteří si ho mohou dovolit, užívají za úplňku. Možná, že bys mu mohla pomoci ty," navrhla. ,,Ale záleží také na tom, jestli se vůbec chce proměnit zpátky. Nedivila bych se, kdyby v něm rostl odpor ke kouzelníkům, k lidem obecně."

,,To je mi líto," řekla Eileen tiše. Se zájmem jej pozorovala. Chlapec ze sebe vydal tichý skřek, něco mezi kočičím mňouknutím a psím štěknutím. Pak se vrhl do Jameyho náruče, kde se spokojeně schoulil.

,,Miluje trávit čas v blízkosti těch, kterým důvěřuje," prozradila jí Bezejmenná. ,,Zatímco ty jsi byla v cele, abys měla dostatek času vyznat se sama v sobě a objevit svou moc, Jamey byl tady. Damian byl k němu zpočátku nedůvěřivý, ale pak si ho oblíbil. I když toho příliš nenamluví, má ho moc rád. Když byl Jamey s tebou, smutnil po něm."

,,Nevěděla jsem, že jsou si tak blízcí."

,,Eileen, když se na toho chlapce podíváš, co cítíš?" zajímala se plavovláska.

Nad odpovědí nemusela příliš rozmýšlet. ,,Lítost," řekla hned.

Bezejmenná pokývala hlavou. ,,Ano, lítost. Už jednou jsem ti říkala, že se snažím pomáhat tvorům, kteří jsou nepochopení, kterým bylo ublíženo, kteří si prošli odmítnutím či nějakým traumatem. Nejsou zlí, ani špatní. Touží jen po tom, po čem ve skrytu duše toužíme my všichni - po respektu, bezpečí a lásce. Damiane, pojď sem," zavolala na chlapce, který zastřihal ušima a pak se rozeběhl za ženou, jíž se vydrápal na klín. Když se usadil, jednou rukou jej objala kolem pasu a přitáhla si k sobě čokoládový dortík. Dychtivě sebou mrskal a vyplazoval jazyk. Plavovláska mu kousek ukrojila na vidličku a vložila mu sousto do pusy. Zakňučel a rychle sousto spořádal.

I Jamey se posadil ke stolu vedle Eileen a pustil se do jídla. V tichu bylo slyšet jen spokojené mlaskání.

,,Ještě jedna věc mě zajímá," ozvala se tmavovláska. ,,Předtím, než jsem se s tebou setkala poprvé, myslím jen ve své hlavě, jsem měla nějaké... vidiny. Byl tam... chlapec. Už delší dobu si myslím, že to byl Jamey, a tvoje teorie o tom, že je obscurus, mi to jen potvrdila. To dítě... umřelo. A pak... jsem se setkala se svým otcem. Se Severusem. I on umíral. Znamená to snad, že i on..."

,,Ve tvé vizi Jamey umřel. Teď tady ale sedí s námi, živý a zdravý," odvětila. ,,Myslím, že se o svého otce bát nemusíš."

,,Byla to tvoje práce? Chtěla jsi mě prostě... vystrašit?"

Bezejmenná se jen usmála. ,,Už je pozdě, musíte být unavení. Pojďte, ukážu vám vaše komnaty," vyzvala je, Damian seskočil na zem a ona se zvedla. Eileen na ni zmateně hleděla. Uvědomila si jednu věc: ať se bude snažit sebevíc, nikdy Bezejmenné neporozumí, nikdy ji neodhalí, nedostane se pod její tvrdou slupku. Pravděpodobně nikdy nedostane odpovědi na všechny své otázky. Dopila zbytek vína ve svém poháru a spolu s Jameym se vydali za plavovláskou, která je vedla nekonečnými osvětlenými chodbami, jež se různě klikatily.

,,Tady bude Jamey," prohlásila, když se zastavili přede dveřmi. Otevřela je a usmála se na chlapce, jenž nakoukl dovnitř. ,,A hned vedle bude Eileen. Radím vám, abyste vaše pokoje až do rána neopouštěli, pokud v sídle nechcete zabloudit a ztratit se. Někdo pro vás zítra přijde, tak buďte prosím nachystáni na snídani. Přeji vám dobrou noc a krásné sny," popřála jim a pak zmizela.

,,Buď opatrný, Jamey," apelovala na něj Eileen, když se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že zde nikdo není, a otevřela dveře od svého pokoje. Vypadal překrásně, postel ji lákala svou měkkostí a ona se na ni toužebně zahleděla. Jediným zdrojem světla byly měsíční paprsky, které dovnitř proudily otevřeným oknem. Noční vánek poklidně tančil s dlouhými závěsy, jež splývaly až k zemi. Bylo to až příliš krásné, jednoduché, pohádkové. Eileen cítila nejistotu. ,,Nemůžeme věřit ničemu..."

•••

,,Určitě to nebyla Eileen, chovala se strašně divně," zopakoval znovu Scorpius, když spolu s Alexem vypověděli zadumanému Dracovi i unavenému Harrymu, jak se spojili s Eileen pomocí obousměrného zrcátka. ,,Někdo ji prostě musel očarovat. Určitě to byli ti, co ji unesli, ovládli ji, aby se k nim přidala, a nám tím uškodili. A ona si teď myslí, že dělá správnou věc."

,,Musíme ji vysvobodit," přidal se ke svému příteli Alex.

,,Myslíte, že už jsem se o to nepokoušel?" hlesl vyčerpaně Harry.

,,A vy dva navíc rozhodně nikoho vysvobozovat nebudete," zarazil je přísně Draco, i když věděl, že už je ta myšlenka rozvášnila a nadchla. Byli schopní do problému skočit po hlavě. ,,Je to nebezpečné, navíc vám ještě ani nebylo sedmnáct. Byla by to sebevražedná mise. Opovažte se jen vystrčit nos z Bradavic," pohrozil jim. ,,Požádám profesorku McGonagallovou, aby vás držela zkrátka. O Alexovi rozhodovat nemůžu, ale byl bych rád, Scorpiusi, kdybys letos nechodil do Prasinek."

,,Tati!" zvolal rozhořčeně mladý Malfoy. ,,To ale není fér!"

,,Já se o tebe bojím, Scorpiusi. Chci, abys byl v bezpečí. Jak mám vědět, že při první návštěvě Prasinek neutečete a nerozhodnete se jít hledat Eileen na vlastní pěst?" snažil se mu to vysvětlit Draco. ,,Prosím, snaž se mě pochopit."

,,I kdybys mě zavřel v Bradavicích, stejně to k ničemu nebude. V bezpečí nejsme nikdo, tati," odsekl mu Scorpius a vzdorovitě si založil ruce na hrudi. Draco musel se svým synem v duchu neochotně souhlasit. Lidé se ztráceli denně.

Harry se znovu vložil do rozhovoru. ,,Děkuji, že jste mi to řekli. Aspoň vím, že je Eileen v rámci možností v pořádku. Jinak mi to ale nepomohlo. Jestliže se s ní nemůžete znovu spojit... těžko zjistíme, kde teď právě asi je," povzdechl si. ,,To ale neznamená, že nebudu hledat dál."

•••

Eileen se neklidně převalovala na posteli. Byla měkká, pohodlná, málo stačilo k tomu, aby usnula. Zběsilé myšlenky jí to ale nedovolovaly, byť byla unavená a po spánku - navíc konečně v posteli - toužila. Znovu a znovu přemýšlela o Bezejmenné, přehrávala si v hlavě všechny jejich rozhovory. Z každé nové věci, o které s ní mluvila, byla víc a víc rozporuplná. Na jedné straně stála žena s jistě dobrým úmyslem, odhodláním pomoci potřebným, snahou pro určitou rovnocennost. Ale zároveň to byla žena, která se nebála jít přes mrtvoly, bylo jí jedno, kolik nevinných kvůli jejímu počínání přijde o život, svým způsobem byla krutá a chladnokrevná, sebejistá, přesvědčená o své neporazitelnosti a o tom, že dosáhne svého cíle. Eileen nemohla zapomenout na výjev u svatého Munga. Bez jediné výčitky dokázala zabít desítky lidí, nevinných lidí, kteří se jen snažili pomoci svým druhům. A určitě to nebyla rychlá a bezbolestná smrt.

Kdyby zvolila jinou cestu, Eileen by s ní jistě sympatizovala, možná by byla i o něco ochotnější jí pomoct. Ale takhle... takhle ne. Válka přináší oběti, ozval se jí v hlavě hlas Bezejmenné. Já ale žádnou válku nechci, pomyslela si Eileen. Jak jen to vyřešit, aby byli všichni spokojení, aby veškeré rozbroje mezi všemi bytostmi přestaly? Eileen věděla, že toho, aby byli spokojeni všichni, je nemožné dosáhnout. Nežili přeci v pohádce. Kdyby ano, dokázala by říct, jak to dopadne. Ona to ale nevěděla. Měla jistou předtuchu, ale ta měla k pohádkovému konci daleko.

Až šestnáct v sedmnáct překlene se, rozhodnutí padne a utkají se. K souboji na smrt a na život odsouzeny, o budoucnost svou navěky ochuzeny... Život za život zabrání nejstrašlivější zkáze... Nebylo to snad dle Zmijozelovy věštby jasné? Bezejmenná si sice myslela, že se věštba mýlí, že nyní už je nemožné, aby došlo k jejímu naplnění, když se k ní Eileen přidala. Jenže Eileen nestála na její straně, a zlověstná věštba, která jim neslibovala nic pěkného, nad nimi stále visela jako Damoklův meč. Smyčky osudu se stahovaly. Eileen neměla tušení, zda existuje ještě jiná možnost, jak věštbu zvrátit.

Zastesklo se jí po domově. Dala by cokoliv za to, aby tu teď s ní byli Harry a Severus. Dokázali by ji uklidnit. Určitě by něco vymysleli... Nebo se jen Eileen uklidňovala falešnou, zbytečnou nadějí? Není snad jasné, co se má stát? Neměla tušení, kolikátého je, kolik jí ještě zbývá času. Musí se odsud ale co nejdříve dostat. Pokud je Salazarovo doupě bludištěm, musí jej poznat, aby dokázala najít cestu ven. Musí získat Ariadninu nit. Ta ji dovede domů, kde by mohla strávit poslední vytoužené chvíle se Severusem a Harrym. Aby se s nimi mohla rozloučit. Protože pokud to bude naposledy, pokud k ní Smrt skutečně napřahuje své chamtivé ruce...

Eileen zabořila obličej do polštáře a tiše se rozplakala.