Eileen odevzdaně ležela na kamenné dlažbě. Šok z toho, když spatřila pravou tvář Bezejmenné, ji stále neopouštěl. Jak děsivé pro ni bylo vidět před sebou sebe samu, jako hrozbu kouzelnického světa. Ten obraz ji neopouštěl. Bezejmenná jí nastavovala zrcadlo. Obě dvě byly hrozbou. Obě nesly vinu.

Chvilkami si přála, aby neexistovala. Aby ji Harry se Severusem nikdy neměli. Kdyby se nenarodila, kouzelnický svět by nyní nebyl na pokraji zkázy a záhuby. 

Byla příliš vyčerpaná, než aby se přesunula k Jameymu, jenž se choulil na zemi opodál, pod jednu deku. Co ji vlastně tak vyčerpávalo? Byla to její bezmoc, letargie, odevzdanost? Nebo za to mohl baziliškův jed? Cítil, že se Eileen pomalu vzdává, a naproti tomu on začínal sílit? Neměla energii na nic, nedokázala se soustředit na své myšlenky, pečlivě na ně zaostřit. Vždycky jí utekly dřív, než se po nich stihla natáhnout. Co jí však hlavou rezonovalo ostře a dokonale, byla slova Bezejmenné. Slova o Jameym.

Obávám se, že ten chlapec pomalu umírá.

Za tu dobu, co se ho snažíš léčit - nevšimla sis, že je obscuriál?

Bojím se, že už mu mnoho času nezbývá.

Pak se obávám, že ten hoch asi brzy zemře.

Odmítala se s tím smířit. Jak by Jamey mohl být obscuriál? O obscuriálech toho sice tolik nevěděla, koneckonců, nikdy se s nimi nesetkala a ve škole se o nich učili jen okrajově, ale ze základů, jež znala, věděla, že Jamey nevykazuje jediný příznak. Jediné, co ji však nahlodávalo a přesvědčovalo o tom, že žena měla pravdu, byl výjev, který spatřila, když se poprvé napojila na Jameyho organismus. Ta potemnělá, neuspořádaná hmota mohla symbolizovat Jameyho poškozené magické jádro, parazita, jenž se uvnitř něj rozpínal a čekal na svou šanci, kdy se vydrápe ven z jeho těla a neočekávaně zaútočí.

Dny i noci jí začaly splývat dohromady. Byla postavena před náročnou volbu. Pokud chce zachránit Jameyho, nevinné dítě, které si zaslouží šťastný život, musí se přidat na stranu Bezejmenné, aby vůbec dostala šanci k tomu pokusit se ho vyléčit. Ona jí ale pomáhat nechtěla. Nechtěla, aby ona byla důvodem, proč umírají nevinní a přicházejí o svou magii.

Jenže v sázce byl Jameyho život.

A jak řekla Bezejmenná, čas se krátil.

V ten okamžik se otevřely železné dveře. Eileen pohlédla na svého bratra. Neklidně se zavrtěl, ale neprobudil se. Poznala na něm, že má horečku. Slábl. Bylo to znamení? Znamení, že má učinit rozhodnutí, že si má rozhodně pospíšit, než se stane něco, čeho pak bude nadosmrti litovat? Stejně už je tady, pomyslela si chmurně El a unaveně pozorovala ženu, jak přechází po cele tam a sem, přišla si pro odpověď. Přišla si pro to, co chce.

Klapot podpatků se rozléhal od stěn, dokud žena nedošla k nehybné Eileen a nezastavila se před ní. Pak se sklonila, popadla do hrsti chomáč jejích rozcuchaných vlasů a zdvihla jí hlavu. Tmavovláska bolestivě zasténala. Bezejmenná se pobaveně zasmála. ,,Ostříhala sis vlasy? Vážně? To tolik nesneseš pohled na sebe samu?"

,,Nesnesu jen pomyšlení na to, že někdo jako ty vypadá jako já," špitla Eileen a do očí se jí hrnuly slzy. Při jednom vzácném okamžiku, kdy jim přinesli jídlo, jí sundali okovy, aby mohla nakrmit Jameyho. Svou svobodu využila k tomu, že rozbila sklenici s vodou, a pak poraněnýma a neuvěřitelně citlivýma rukama šmátrala ve tmě po zemi a hledala ostrý předmět. Nakonec našla střep dostatečně ostrý, že se jí po několika hodinách práce podařilo přepižlat vlasy. Dosahovaly jí na ramena, byly nesymetricky ostříhané, jednu stranu měla delší, druhou kratší, a byla si jistá, že vypadá příšerně. Šlo však o ten pocit malého vzdoru. Nejsem ona. Ona není já. Samozřejmě, že takovou malichernost jako ostříhání vlasů oplakala. Ale byly to jen vlasy. Oni měli v sázce své životy.

,,Víš, že mi stačí jen pomyšlení, a budu vypadat zase úplně stejně jako ty?" ušklíbla se na ni a pustila ji. Eileen sebou škubla a naštěstí náhlou svobodu zaznamenala včas, jinak by si rozsekla hlavu o kamennou dlaždici. ,,Ale to teď nechme stranou. Stejně svou pravou podobu nevyužívám, byla jsi jedna z mála, kdo mě takto viděl. Nechtěla jsem ti přidělávat potíže, ačkoliv by pro mě pak bylo jednodušší a rychlejší se k tobě dostat. Ale stačí, že si potíže přiděláváš ty sama. Řekni mi, jak dlouho bude tvá apatie ještě přetrvávat? Protože tvůj přístup se mi vůbec nelíbí, Eileen. Jen se na sebe podívej, chřadneš nám před očima, uvadáš jako květinka a pomalu se ztrácíš. Jsi jako stín. Začínáš za sebou zanechávat pouhý otisk. To je to, co vážně chceš, Eileen? Chceš to vzdát? Pomysli na okamžik na Harryho a na Severuse. Opravdu chceš, aby ztratili svou jedinou dceru? Chceš jim přinést další bolest? Nemyslíš, že si toho za život okusili až dost?" vemlouvala se jí, sázela jí do nitra semínka provinilosti. ,,Pomysli na to, jak by jim asi bylo, kdyby tě takhle viděli. Nebo hůř, kdyby o tebe přišli. Stáli by u tvého náhrobku a truchlili by. A vedle něj... vedle něj by byl ještě jeden. Nesl by Jameyho jméno. Protože jestli to vzdáš, Eileen, ten kluk nemá šanci přežít. Obscurus se ho zmocní a už mu nebude pomoci. Víš přece, že obscuriálové nežijí dlouho. Tohle bys vážně chtěla?"

,,Zmlkni," zaskřípala zuby Eileen, bolelo ji u srdce. Samozřejmě, že tohle nechtěla. Nechtěla, aby Jamey umřel. Nechtěla, aby byli její tátové nešťastní, nepřála si, aby museli žít s tím, že přišli o dceru.

,,Alespoň na nějakou formu odporu se zmůžeš, to je dobrý začátek jak vypadnout z téhle letargie," protáhla spokojeně Bezejmenná a poodešla kousek stranou. Zvědavě naklonila hlavu na stranu a prohlížela si nehybnou Eileen. ,,Říkala jsem sice, že my dvě jsme skoro jeden a ten samý člověk, ale když se tak na tebe dívám, přece jenom mezi námi vidím další rozdíl: ležíš mi u nohou a já nad tebou mám moc. Je jenom na mně, jestli ti sundám ta pouta a zastavím bolest, jestli tě odsud pustím a dám ti volnost, svobodu. Ležíš mi u nohou stejně jako celý kouzelnický svět, který mě brzy bude prosit, abych přestala."

,,A přestaneš?" zeptala se jí Eileen. O kladné odpovědi pochybovala.

Pokrčila lhostejně rameny. ,,To vlastně záleží i na tobě. Až se z tebe stane můj spojenec -"

,,Pokud," opravila ji.

Jen se zasmála. ,,Ne, Eileen, až. Až se z tebe stane můj spojenec, bude tvým úkolem, aby ses postarala o své lidi, jako se já starám o ty svoje. Budeš je muset přesvědčit, aby se přidali k nám a odložili zbraně, aby tak zabránili neodvratnému krveprolití. Na druhou stranu ale... když někomu dáš druhou šanci, je to, jako kdybys jim dala druhý náboj, druhou příležitost k tomu, aby tentokrát zasáhli svůj cíl. Nikdy si nemůžeš být jistá tím, zda se tvé milosrdenství nakonec neobrátí proti tobě. Ale neboj se, my dvě budeme v bezpečí. Pokud se budou krčit za námi, ochráníme je. Pokud budou stát po našem boku, budeme je respektovat. Pokud se ale postaví proti nám, zničíme je. Jejich magie je nic ve srovnání se stříbrnou magií, kterou vládneme my dvě. Ty se ji sice teprve budeš muset naučit ovládat, ale jinak..."

Eileen zavrtěla hlavou. ,,Myslím, že už ti vůbec nerozumím. Nás dvě vykresluješ jako... jako kdybychom byly něco víc než ostatní. Myslela jsem si, že ti jde o to, aby si byli všichni rovni?"

Usmála se. ,,Stejně jako každá válka má svého generála, tak každé spojenectví má i svého vůdce. Potřebují nás vidět jako ty silné, aby k nám měli důvěru, chovali k nám úctu a loajálnost, aby věděli, že se o ně dokážeme postarat. Eileen, my jsme Vyvolené samotným Zmijozelem. Já je dokážu v případě nebezpečí ochránit, a ty je svými schopnosti zase dokážeš vyléčit z každé nemoci, vytrhnout je z náruče Smrti."

,,Nikdo nemůže utéct Smrti."

Bezejmenná potřásla hlavou. ,,Jak to můžeš vědět? Tvůj otec už přece jednou Smrti utekl. Jak můžeš vědět, že není ve tvých silách navracet zemřelé zpět k životu? Víš, že máš potenciál. Objevila jsi sotva část svých schopností. Vzpomeň si, jakou silou oplývali tví otcové. A jak mocná musíš být ty, jako jejich potomek. Jen si to představ, Eileen."

,,I kdybych takovou moc měla, nikdy bych mrtvé nepřivedla zpět," řekla pevným hlasem.

,,Opravdu?" protáhla žena a zvědavě se k ní naklonila. ,,To je zajímavé, Eileen," vydechla, zaujatá jejím názorem. V očích jí zajiskřilo. ,,Skutečně jsi si jistá svou odpovědí? Víš, co by lidé dali za to, kdyby mohli svým milovaným vrátit zpět život? Jak moc po tom většina z nich vlastně touží? A ty bys byla jedna z nich, jen si nemysli... Představ si, kdyby byl na druhém břehu někdo, koho miluješ natolik, že bys udělala cokoliv, jen kdyby mohl být zpátky u tebe. Co třeba Harry, Severus? Jamey? Nebo takový... Alex?" nadhodila nevinně. Eileen ztuhla. ,,Ani pro jednoho z nich by ses nevrátila?"

Eileen polkla. Byla přesvědčená svou odpovědí, skutečně byla. Jenže teď, když Bezejmenná začala vyjmenovávat všechny, na kterých jí záleželo... si už tak jistá nebyla. Nedokázala si představit, že tu s ní už jednoho dne nebudou. Neuměla si představit tu bolest, kterou zakusí, až se s jedním z nich bude muset rozloučit. Neměla tušení, jak těžké a bolestivé to bylo pro Alexe a Beatrice. Viděla je před sebou. Věděla, že kdyby jen tušili, že je v její moci přivést mrtvé zpět, prosili by ji na kolenou, aby jim vrátila matku i otce. Protože nikdo nechce být na světě sám. Nikdo nechce zažívat ztráty. Jakmile člověk někoho ztratí, dojde mu, že nakonec ztratí všechny. A s tímhle nikdo nechce žít.

,,Jsou tvojí slabostí, Eileen," zašeptala Bezejmenná. ,,Šla bys pro ně klidně až do horoucích pekel. Udělala bys pro ně cokoliv."

,,Ano," souhlasila s ní, ,,ale... ale nemohla bych je přivést zpátky. To nejde. Neznáš Příběh tří bratří? Jeden z bratrů si přál, aby směl přivolávat mrtvé zpět k životu. Vrátil život ženě, kterou miloval, a i přesto, že s ním žila ve světě smrtelníků, nepatřila do něj a nebyla zde šťastná. A nakonec ani on nebyl šťastný. A aby mohl být skutečně s ní, musel i on zemřít. Když vykročíš na druhý břeh, už není cesty zpět."

,,Točíš se v kruhu, Eileen. Zapomínáš na svého otce. On přece vykročil na druhý břeh, a přesto se vrátil. Žije, je zdravý a skutečný. Tak mi vysvětli... jak je to možné? Moc se to s tvou pohádkou neshoduje."

,,To... to bylo něco jiného," vyhrkla nepřesvědčivě. Pravda byla, že ani ona sama tomu tolik nerozuměla. A jak Harry, tak ani Severus se o této kapitole jejich životů nechtěli bavit. Dokázala si představit, že je to pro ně citlivé téma. Harry ho miloval natolik, že šel vstříc samotné Smrti, odhodlaný jí Severuse vyrvat z jejích hladových spárů. Dlouhé měsíce, kdy byl bez něj, se neustále trápil. Měla Bezejmenná pravdu? Zachovala by se Eileen stejně? 

Žena si skoro až teatrálně povzdechla. ,,Ale no tak, Eileen, otevři už konečně oči. Začíná mě to unavovat. Víš, že sama sobě bráníš v růstu? Ale vraťme se k tomu, proč jsem tady: naznačuješ mi oklikou svou odpovědí, že se ke mně stále nepřidáš?"

Eileen se zhluboka nadechla. Zavřela oči. ,,Ne," zašeptala, cítila, že zrazuje samu sebe a všechny, které miluje. ,,Pomůžu ti."

•••

Alex vyhlížel ven z okénka v kupé a s obavami se rozhlížel na všechny strany, hledaje v davu mávajících rodičů, přátel a sourozenců Eileen Snapeovou. Nikde ji neviděl. Scorpius s Kirem se nabídli, že projdou celý vlak, a on ji mezitím vyhlížel na nástupišti. Něco uvnitř něj, nějaká škodolibá část, která se mu vysmívala, mu říkalo, že Eileen se neobjeví a neodjede s nimi spěšným vlakem do Bradavic. Do očí se mu nahrnuly slzy, když se ozvalo zapískání a vlak se začal pomalu rozjíždět.

Díval se na vzdalující se nástupiště a nakonec zavřel oči a nechal slzám volný průběh. Uplynuly dva měsíce od Eileenina zmizení. Dva měsíce plné utrpení, strachu a nočních můr, jež jej pronásledovaly a trýznily svými výjevy. Byl v neustálém kontaktu se Scorpiusem, jenž měl koneckonců k Harrymu blíž než on. Ani jeho nejlepší přítel mu však nedokázal poskytnout uspokojivé zprávy. Jediné, co věděl od svého otce, bylo to, že Harry Eileen hledá dnem i nocí, avšak marně, bez úspěchu. Dokonce ani Trocar mu nedokázal pomoct. Jako upír měl přece jen o něco větší šanci než obyčejný člověk, ale ani on nebyl úspěšný, byť se snažil. Nechtěli také stresovat těhotnou Beatrice, proto býval pryč jen několik hodin, aby se nemusela strachovat a nezačala něco tušit. Nechtěl se od Beatrice příliš vzdalovat, kdyby jej potřebovala, a Alex jej chápal. Byl vděčný alespoň za to, že mu nabídl pomoc a pokusil se Eileen najít.

Když zaslechl, jak se dveře kupé otevírají, rychle si setřel slzy a ohlédl se. Dovnitř akorát vcházel Scorpius. Alex vytáhl okénko a posadil se, rukou si prohrabávaje větrem rozcuchané vlasy. ,,Je mi líto, Alexi. Obávám se, že Eileen nedorazila," sdělil svému příteli smutnou zprávu a posadil se vedle něj. ,,Ale napadlo mě, jestli třeba už není v Bradavicích. Možná, že se na Ministerstvu konečně někomu rozsvítilo a zprostili Harryho všech obvinění. A McGonagallová ho samozřejmě vzala zpátky, a on tam dorazil rovnou s Eileen..." nadhodil nadějně.

Alex pomalu zavrtěl hlavou. Upínali se k nereálným nadějím. ,,Sám moc dobře víš, že to není pravda. Nemyslíš, že kdyby už byla v pořádku doma, nebo teda v Bradavicích, ozvala by se a řekla by nám to? Musí přece vědět, že o ni máme strach. Ne, Scorpiusi. Ona tam nebude. Pořád ji někde vězní."

Scorpius na to nic neřekl. Alex se unaveně opřel a vyhlédl ven z okénka, pozoroval ubíhající krajinu. Před rokem seděli v jednom kupé s Eileen i s Beatrice, smáli se, byli bezstarostní a v rámci možností šťastní, vyprávěli si vtipy o upírech a místo oběda se nacpávali sladkostmi. Nikdo z nich nemohl tušit, kolik a co si pro ně osud v následujícím roce přichystá. Když se nad tím tak zamyslel, byl to rozhodně ten nejhorší rok v jeho životě. Jeho sestra přišla o vzpomínky na něj, zemřeli jim oba dva rodiče, Alex dospěl k uvědomění, že svého otce vlastně ani doopravdy neznal, zničil své pouto s Eileen. A když už se zdálo, že se život zase začíná stávat krásným, Eileen byla unesena. Věděl, že už definitivně přišel o bezstarostné dětství. Seděl ve vlaku, byl zničený, unavený, se spoustou šrámů na duši, a připadal si, jako kdyby byl o deset let starší.

,,Beatrice tě pozdravuje," vzpomněl si náhle.

Scorpius pokýval hlavou. ,,Díky. Jsem rád, že jsem ji mohl vidět aspoň přes obousměrné zrcátko. Vypadala dobře. Tak nějak... klidněji. Spokojeněji. Jak zvládá těhotenství?"

,,No, už když jsem přijel, tak to pro ni bylo náročné. Teď je ráda, že se vůbec zvedne. Ale je šťastná a na to dítě se strašně těší. Měla by rodit někdy v září, takže každým dnem může přijít zpráva, že se ze mě stal hrdý strýček," odpověděl mu. Za dva měsíce strávené v sestřině blízkosti byl vděčný. Připadala mu náhle tak dospělá, a on byl vlastně rád, že může řešit i jiné věci, že se může něčím zaměstnat, třeba jí přinést pití nebo knihu nebo pomoct s malováním dětského pokoje. Zatímco Beatrice jen vzkvétala, on uvadal. Navíc ho dokázalo rozesmutnit úplně všechno - třeba když poprvé ucítil kopnutí miminka. Po nocích se pak nemohl ubránit myšlenkám na to, jaké by to asi bylo, kdyby i on tohle mohl jednou zažít - kdyby i on mohl mít rodinu. Představoval si, jak Eileen sedí v pohodlném křesle, drží mu jeho ruku na svém břiše a oba dva se usmějí, když ucítí, jak jejich miminko reaguje na dotek. Vlastně Beatrice neskutečně záviděl. Nic z toho jí, ani Scorpiusovi, ale neřekl.

,,Stejně to je neskutečný, co? Z Beatrice už bude brzo máma." Scorpius kroutil hlavou. ,,Vlastně je to hezký. Doufám, že se nám s tím škvrnětem někdy přijde ukázat."

,,Jo," souhlasil s ním Alex a zaplašil představu Eileen jako matky jeho dítěte. ,,To jo."

•••

Po slibu, který dala Bezejmenné, byla konečně vysvobozena ze svých pout. Trvalo ale nějakou dobu, než se její ruce uzdravily. Při léčení jí samozřejmě hodně pomohla její moc, ale ranky byly natolik hluboké, a pouta, jejichž jehličky uvnitř byly napuštěné baziliščím jedem, měla na sobě tak dlouho, že k uzdravení potřebovala několik dní. Kdykoliv si ale prsty přejížděla po rukách, cítila zvrásněnou jemnou kůžičku, jež pomalu srůstala k sobě. Možná jí už navždy jako památka zůstanou jizvy, dohromady stvoří obraz její minulosti, připomínku staré rány, aby nikdy nezapomněla, co stojí svoboda.

Prioritou pro ni byl samozřejmě Jamey. Potřebovala jej vysvobodit z moci obscura co nejdřív. Problém byl, že neměla tušení, jak na to. Dokázala se napojit na jeho organismus, jenž hlásal známky nemoci, dokonce spatřila i onu temnou hmotu, jež jí připadala větší a rozpínavější než dříve, ale nevěděla, jak ji dostat ven. Musíš si věřit, nabádala se v duchu, když si uvědomila, jak se jí klepou ruce. Prostě zkus následovat svůj instinkt. Dokázala sis zachránit život, když tě zasáhl jedovatý šíp. Teď je to ale ještě důležitější. Musíš zachránit Jameyho.

,,Jamey?" zašeptala a zatřásla jeho ramenem. Jen něco zamumlal. Klepal se zimou. ,,Jamey? Slyšíš mě? Jak se cítíš?"

,,Je mi zima," uniklo mu ze rtů. Eileen ze sebe stáhla svou deku a opatrně chlapce nadzvedla, aby jej do ní mohla zabalit. Doufala, že mu druhá přikrývka alespoň trochu pomůže. Oheň, pomyslela si, chtělo by to teplo a oheň. Kéž bych tu jen měla svou hůlku... Nemohla propadnout beznaději. Musela se snažit. Musela se o něco alespoň pokusit. Nesmí tu jen tak sedět a fňukat. Věděla, že Harry a Severus by se zmohli na alespoň nějakou formu odporu. Nikdy by se nevzdali. Bojovali by až do konce.

Víš, že máš potenciál. Objevila jsi sotva část svých schopností. Vzpomeň si, jakou silou oplývali tví otcové, našeptával jí hlas Bezejmenné.

Jsi výjimečná... Nesmíš se bát, připomněl jí Severus.

Dokážeš něco, co oni ne, protože jsi jiná, víš? Stejně jako my, usmál se povzbudivě Harry.

To, co hledáš, máš v sobě.

Zvládneš to. Jen se soustřeď, nabádala se v duchu a zavřela oči. Myslela na Severuse a na Harryho. Věděla, že i oni si tímhle prošli, když se učili ovládat a fungovat se stříbrnou magií. Jenže ona byla v jiné situaci. Bylo důležité, aby to zvládla. Aby sobě i Jameymu mohla zachránit život. Jsi jako oni. Máš to v sobě. Jen to musíš najít.

Mysli na magii, připomínala si. Nech ji, ať se tě zmocní, dej jí volnost, dovol jí, ať tě pohltí. Ty jsi magie.

Ramena se jí pomalu svěsila, jak se její tělo postupně uvolňovalo. Je to jako nitrobrana, pomyslela si. Jen vyprázdni svou mysl a uklidni se. Soustředila se na svou magii, věděla, že je tam někde uvnitř ní a čeká, až se bude moci projevit v celé své síle. Dosud ji Eileen držela na uzdě. Nebo spíš, vlastně o její síle neměla ani tušení.

Cítila teplo na hrudi, magie jako by se jí shromažďovala přímo u srdce. To je ono, povzbuzovala se, musí to vycházet přímo z tvého nitra. Teplo se stupňovalo, příjemně hřálo, tepalo v rytmu s jejím srdcem, magie jí proudila žilami do celého těla a užívala si nabyté volnosti. Eileen se cítila silná. Se zavřenýma očima před sebe napřáhla ruce, dlaně obrátila vzhůru a když se spolu setkaly obě malíčkové strany, vytvořila si v hlavě konkrétní podobu, kterou své magii chtěla dát. Když ji za víčky zašimralo namodralé světlo, pomalu otevřela oči a překvapeně vydechla. V dlaních jí tančil modrý oheň, jenž byl příslibem nejen tepla a bezpečí, ale i domova. Vyčarovat modré plamínky bylo jedno z prvních kouzel, které ji Harry naučil.

Opatrně položila ohýnek na zem, nedaleko od Jameyho. Nadšeně poskakoval a Eileen jej s úžasem pozorovala. Dokázala to. Vyčarovala malý ohýnek, aniž by k tomu potřebovala hůlku. Opravdu se jí to nezdálo? Ne, teplo vycházející z ohně ji přesvědčovalo o opaku. Eileen její úspěch povzbudil, věděla ale, že má před sebou dlouhou cestu. Svou hůlku už zpátky pravděpodobně nedostane. Ne, bude se muset naučit používat svou stříbrnou magii, bezhůlkovou magii, aby se dokázala ubránit, až se s Jameym pokusí o útěk.

,,Jamey? Je to lepší?" zeptala se chlapce opatrně a pohladila jej po teplé tváři. Otevřel oči a ospale na ni zamrkal. Pak pomalu přikývl. ,,Dobře. Víš... ty jsi... jsi nemocný. Pamatuješ si ale, co dokážu, viď? Mohla bych tě zkusit vyléčit, co ty na to?" Znovu přikývl. ,,Nevím ale... nejsem si jistá jak. A až na to přijdu, možná... možná to bude trochu bolet. Ale ty jsi statečný, viď? Určitě to zvládneš," ujišťovala ho.

,,Věřím ti," řekl jí prostě Jamey a chytil ji za ruku. Eileen ji pevně stiskla a palcem jej pohladila po hřbetu ruky. 

,,Jsem ráda, že jsi tu se mnou," zašeptala, i když si uvědomovala, jak ohavně to zní. Dala by cokoliv za to, aby tady Jamey nemusel být, aby nemusel trpět. Měl by být doma, s jejími táty, v bezpečí, kde by si užíval léta a oddával by se dětským hrám a své představivosti. Pokud měl někdo trpět, měla by to být pouze ona. O to větší motivací pro ni bylo, aby co nejrychleji ovládla svou stříbrnou magii - aby odsud mohla Jameyho co nejdříve dostat.

,,Slibuju, že tě odsud dostanu," přísahala potichu, když viděla, jak se mu zase klíží víčka. ,,I kdyby mě to mělo stát všechno. Dostanu tě do bezpečí. Vymyslím plán a brzy odsud utečeme," slibovala mu a druhou rukou jej hladila ve vlasech. Utečeme, ujišťovala se v duchu. Jen ještě musím vymyslet jak. Přelstít Bezejmennou nebude jednoduché, dostat se přes její oddané spojence také ne. 

Na prstech ji polechtaly jiskřičky magie. Nastal čas postavit se strachu a pochybnostem. Bezejmenné. Co má přijít, to přijde. A ona se s tím vypořádá.

Bude připravená.