Alex se plížil spoře osvětlenými bradavickými chodbami a doufal, že cestou nepotká žádného profesora. Ples totiž už skončil a studenti už měli dávno být ve svých postelích. Alex byl docela vděčný za to, že se rozhodli opustit učebnu teprve teď, poněvadž jednak pro sebe měli víc času a druhak byla minimální šance, že by ještě potkal Serafinu. Bylo mu jasné, že pokud ji uvidí u snídaně, - poněvadž havraspárská dívka odjížděla na vánoční prázdniny domů - pěkně si ho podá za to, že ji opustil uprostřed večera, neřekl jí, kam mizí, a ani se nevrátil, aby jí to všechno nějak vysvětlil. Oddechl si, že takhle alespoň získá trochu času, aby si v hlavě všechno srovnal a připravil si, co Serafině vlastně řekne. Nechtěl jí lhát, ale zároveň nebyl připravený říct ji pravdu. Měl ji rád, nechtěl jí ublížit - ale na to měl myslet dřív, než políbil Eileen, než dovolil, aby jedna věc vedla k druhé. Jeho beznadějná touha jej naprosto zaslepila a Alex byl pohlcen okamžikem, neschopný pohlédnout do budoucnosti a uvědomit si, jaké následky tohle bude mít.

„Eileen?" zašeptal tlumeně a podíval se vedle sebe, ačkoliv tmavovlásku pod Scorpiusovým neviditelným pláštěm neměl šanci zahlédnout. Bylo to divné, kráčet sám chodbou, ale zároveň vědět, že vlastně úplně tak sám nejde - a když se nad tím trochu hlouběji zamyslel, vlastně mu z toho docela přejížděl mráz po zádech.

„Jsem tady," odpověděla mu vzápětí a on si oddechl. Do zmijozelské kolejní místnosti to bylo už jen kousek a k jejich úlevě na nikoho nenarazili, dokonce ani na žádného ducha nebo strašidlo Protivu. Ten byl s největší pravděpodobností někde zašitý a chystal si pro svého oblíbence Filche vánoční dárek, na který dlouho nezapomene.

„Cílevědomost," řekl Alex heslo, jež je mělo vpustit dovnitř, a vzápětí se ve zdi objevil vchod, jímž prolezli dovnitř. „No, tohle jsme zvládli, že?"

„Zvládli? S kým to mluvíš, Alexi?" přerušil jej vzápětí známý hlas. Většinu času jste v něm mohli zaslechnout pobavení, radost, vřelost a veselí - teď však působil poněkud chladně, vážně a skoro až odtažitě. Alexova tvář nabrala ještě světlejšího odstínu, pokud to tedy ještě bylo možné.

„Sco-Scorpiusi? Co tady děláš?" zeptal se překvapeně, když se Malfoy zvedl z tmavého křesla a zadíval se na svého nejlepšího přítele. „A já s nikým nemluvím, to jsem jen -"

„Nechte toho, oba dva. Já vím, že to jsi ty, Eileen, sundej si ten plášť," vyzval dívku poněkud otráveně Scorpius a Eileen si zahanbeně sundala kápi z hlavy. Scorpiusovi se naskytl tak trochu bizarní pohled, poněvadž se ve vzduchu vznášela pouze Eileenina hlava a její ramena. Někdy jindy by možná Malfoye tento výjev pobavil, nyní však nikoliv. Situace byla vážná - a to nemluvil pouze o tom, co se stalo mezi jeho dvěma nejlepšími přáteli. „No tak to je fakt výborný."

„Scorpiusi, můžeme to vysvětlit -" nadechl se Alex a teprve až když ta slova vyřkl, uvědomil si, jak hloupě a zbytečně zní. Scorpius nebyl hloupý; zaprvé věděl o Alexově lásce k Eileen a zadruhé, proč by Ela měla potřebu skrývat se sama pod neviditelným pláštěm? A navíc, když oba dva zmizeli uprostřed večera, jenž měli trávit se svými partnery, a už se vůbec nevrátili...

Malfoy zvedl ruce, aby ho zarazil. „Ne, myslím, že není třeba cokoliv vysvětlovat. A já nejsem ten, který by si nějaké vysvětlení zasloužil," dodal a probodl je přísným pohledem. Oba dva uhnuli očima a utvrdili tak Scorpiuse v přesvědčení, že se skutečně něco stalo. Teď už o tom nebylo pochyb. „Vy jste fakt idioti, víte to? Ne, já tohle řešit nebudu, to si musíte vyřešit vy mezi sebou a svými partnery. Řeknu vám k tomu ale jedno: pěkně jste to posrali. Váš problém," řekl zcela vážně a pak si založil ruce na hrudi. „Ale teď máme k řešení něco důležitějšího."

Eileen se zamračila. „Co přesně máš na mysli, Scorpiusi?"

„Dokud jste se tu neobjevili, ještě jsem mohl aspoň chvíli naivně doufat, že jsi ve skutečnosti s Beatrice a ne s Alexem, Eileen," zadíval se poněkud zachmuřeně na tmavovlasou dívku, „a vážně bych si oddechl, kdyby tomu tak bylo. Takže tohle mi teď dělá docela starosti."

„Můžeš nám už říct, o co jde?" přerušil ho netrpělivě Alex, jenž stejně jako Ela neměl nejmenší tušení, o čem to Scorpius mluví.

„Než skončil ples, přišla za mnou McGonagallová," začal Scorpius vysvětlovat a vrátil se pohledem k Alexovi, jemuž teď věnoval poněkud znepokojený pohled. „Ptala se mě, jestli vím, kde všichni tři jste, protože vás nemohla najít, a z nějakýho důvodu, kterýmu jsem zpočátku nerozuměl, jí to dělalo starosti. Řekl jsem, že ne, že každý trávíme večer odděleně, ve společnosti někoho jinýho, a pak jsem se jí zeptal, proč vás hledá a jestli vám mám teda něco vzkázat. Nejspíš chvíli váhala, jestli mi to má říct, protože... se jedná o vážně citlivou záležitost a bylo to spíš... na někom jiným, aby rozhodl, jestli, jak a kdy mi to oznámí. Ale nejspíš o vás měla strach a já se jí po tom vlastně vůbec nedivím -"

„Scorpiusi, můžeš se už sakra vymáčknout?" vyhrkla frustrovaně Eileen, které se jeho řeči vůbec nelíbily. Nevědomost jí vytvářela ty nejhorší možné scénáře a ona se je marně snažila vytěsnit.

Malfoy se zhluboka nadechl a přejel si rukou po obličeji. Oba dva jeho přátelé ho znepokojeně sledovali. „Možná by sis měl sednout, Alexi," odvětil vzápětí tiše, „týká se to totiž i tebe."

„Hlavně už mi proboha řekni, o co jde," vyzval ho Jones.

„McGonagallová to chtěla říct tobě i Beatrice najednou, ale tebe nemohla najít a... Bea už to ví. A problém je, že nemám tušení, kde by mohla být. U sebe není, a já prostě..." Na chvíli skryl tvář v dlaních a hledal ta správná slova, aby Alexovi tu nešťastnou novinu sdělil co nejcitlivěji. Pak konečně zvedl oči a smutně se na něj podíval, než se k blonďákovi rozešel. „Alexi, jde o vaši maminku. Včera večer zemřela," prozradil mu potichu. Eileen zalapala po dechu a zakryla si dlaní ústa. A Alex vypadal, jako by na něj někdo použil Petrificus totalus. Celý ztuhnul a dech se mu zadrhl v krku. Ne. To přece nemohla být pravda. Jeho matka přece nemohla být - nemohla - Ani ve své hlavě to slovo nedokázal vyslovit. A když se mu nepodařilo ani to, jak by pak mohl přijmout tu krutou pravdu a vydat se na cestu smíření s tím, že bude muset existovat ve světě bez Gabrielle Jonesové? I přestože byla posledních pár let nemocná a v takovém stavu, kdy nemohla fungovat jako správná matka, pořád tu byla. Pořád tu byla její přítomnost a Alexe vždy hřála na srdci, i když jí zrovna nebyl na blízku. Stačilo mu jen vědět, že je tady. Ale teď už byla pryč. Už nikdy víc nepocítí tu stejnou vřelost, jež mu dokázala ulevit od bolesti, od tíhy i starostí. Už nikdy nedostane tu možnost matce stisknout její malou teplou ručku, už nebude mít tu šanci doufat, že se jednoho dne konečně uzdraví, vyskočí z postele a rozesměje se zvonivým smíchem, jaký slýchával většinu svého dětství. Nikdy se neschoulí do její teplé náruče a neuslyší ta tři slůvka, jež mu šeptala do ucha.

A už nikdy jí je nebude moci říct zpět.

„Alexi! Alexi!" Volali ho. Scorpiusův hlas doléhal k jeho uším jakoby z velké dálky. Alexovi hučelo v hlavě a hlas jeho nejlepšího přítele byl jaksi huhlavý, tlumený a rozechvělý. Jako by oba dva stáli na dvou opačných stranách vodopádu, alespoň tak to Alexovi připadalo. Upřel na Malfoye bezduchý pohled a ucítil, jak se mu podlamují kolena. Oba dva přátelé jej ale stihli v podpaží zachytit dřív, než by stačil dopadnout na zem, a doklopýtali s ním k pohovce před krbem, na niž jej posadili.

Všechno mu splývalo dohromady, barvy, zvuky, slova. Roztěkaně se rozhlížel kolem sebe a nosem roztřeseně nasával teplý vzduch do plic, jako by ale kyslíku bylo pořád málo. Když spatřil, že Eileen běží směrem k ložnicím, zmocnila se ho ještě větší panika a bezradně k ní vztáhl ruce, jako batole co prosí svou matku, aby jej zvedla do náruče a pochovala.

„Ona se hned vrátí, neboj se," ujistil jej tlumený hlas Scorpiuse Malfoye. Blonďatý mladík jej uchopil za tváře a zdvihl jeho obličej tak, aby si viděli do očí. „Poslouchej mě, ano? Soustřeď se na zvuk mýho hlasu. Něco podobnýho už jsme spolu zažili, viď? Ale zvládli jsme to. A teď to zvládneme znovu, jo? Neboj se. Jsem tady a dám na tebe pozor. Tak jako vždycky, stejně jako když si jeden druhýmu kryjeme záda. Zůstaň se mnou, Ale. Zůstaň se mnou," zašeptal Scorpius a krátce se čelem opřel o to jeho. „Jen dýchej, prosím. Bude to zase v pořádku. Spolu to zvládneme."

Alex cítil, jak se jeho potemnělá a zmatená mysl začíná pomalu projasňovat, jako by černé mraky začaly ustupovat a i jejich barva postupně bledla. Ale podvědomě tušil, že se jich tak snadno a tak rychle nezbaví. Soustředil se na Scorpiusův hlas, jemuž se prozatím dařilo odsouvat do pozadí Alexovy mysli zprávu, již mu přinesl.

Jones přítele pevně chytil za jeho předloktí. „Díky," zašeptal chraplavě a polkl, ve snaze se zbavit suchosti v krku. V dalším okamžiku k nim dolehly rázné kroky a za pár vteřin se u nich objevila zadýchaná a už úplně oblečená Eileen. Oba dva mladíci se od sebe odtáhli.

„Zvládls to," hlesla překvapeně s pohledem na Scorpiuse, jenž pozorně zkoumal kamarádovu tvář, jež jako by zestárla o několik let. Malfoy věděl, že jen tak tak zabránil Alexovu tonutí a včas jej vytáhl zase zpět nad hladinu, to ale neznamenalo, že jej to později opět nestáhne do hlubin. Vlastně to bylo velice pravděpodobné, že se to v blízké budoucnosti přihodí. Až se Alex vzpamatuje z prvotního šoku a plně si tu srdcervoucí novinu uvědomí, ta tíha na něj dolehne jako ten nejtěžší balvan. A je přirozené, že na to bude nějakým způsobem reagovat. Přijít o milovanou osobu je jeden z nejhorších druhů bolesti. Scorpius si pamatoval, jak jej sebralo, když přišel o svou babičku. Nedovedl si představit, jak velká a příšerná bolest to musí být, když přijdete o matku. Pro Alexe a Beatrice to budou trýznivá muka. Je přirozené, že budou truchlit, že budou popírat, plakat, odmítat, že budou křičet a doufat, že už ta bolest zmizí. Nezmizí, ale tím, že ji procítí a dovolí svým emocím, aby se dostaly na povrch, si nejen uleví, ale aspoň trochu onu bolest zmírní. A najednou to bude alespoň trochu snesitelnější.

„Proč ten překvapený tón," zahučel Scorpius v odpověď a jen neochotně odtrhl oči od Alexe, jenž prázdným pohledem zíral do plamenů v krbu. Oči se mu leskly a na Elinu přítomnost zareagoval jen mlčky a tím, že se natáhl pro její ruku, kterou mu okamžitě stiskla. Popírání, srovnávání, smiřování. Alex musel vybalancovat emoce, jež se v něm praly, avšak žádnou skulinkou nepronikly navenek. Uvnitř sebe řval a snažil se nepodlehnout číhající úzkosti, a i když měl zvenčí tvář vyhlazenou do kamenné masky, Scorpiuse ani Eileen tím neoklamal.

„Potřebuju Beu," zaskřípal nakonec zuby, a slova z něj vyšla sotva slyšitelně, jako by se bál, že když jen maličko zvýší hlas, neudrží se a rozsype se jako domeček z karet.

Scorpius a Eileen si vyměnili pohled. „Samozřejmě, Alexi," přikývla tmavovláska. „My... my ji najdeme. Ale nechce se mi tě tu nechávat samotného. Neměla bych zajít pro Serafi-" Alex začal horlivě vrtět hlavou. Eileen se kousla do rtu. „Dobře. Hmm... tak tu s tebou zůstane Scorpius a já půjdu najít Beu. Když budu sama, vejdu se bez problémů pod neviditelný plášť a bude menší riziko, že mě někdo najde." Malfoy souhlasně přikývl a kousal se do tváře. Ela měla tušení, že ví, o čem přemýšlí. Vždyť oba dva doufali v to samé: že je Beatrice v pořádku a neudělala žádnou hloupost.

Eileen se rychle naklonila k Alexovi, aby mu vtiskla malou, povzbudivou pusu na tvář. Chytil ji za zápěstí dřív, než mu stihla utéct. Podíval se na ni a jí přejel mráz po zádech, když v jeho laních očích spatřila upřímný strach.

„Najdi ji, Eileen," zašeptal roztřeseně a chvěl se po celém těle. „Nemůžu přijít ještě o ni."

„Nepřijdeš o ni," odpověděla mu pevným hlasem. „To ti slibuju."