„Na co myslíš?"

Když ji z tíživých myšlenek vyrušil milovaný hlas, i přes své nynější duševní rozpoložení a smutek, jenž ji opět obestřel, se musela pousmát. Beatrice ležela v Aidenově náruči a oddávala se jeho něžným dotekům. Mohlo uplynout pár minut od chvíle, co se spolu pomilovali, nebo to klidně mohlo být i několik hodin. Celý hrad spal a nikdo neměl tušení, co se odehrálo v soukromých komnatách profesora Caligologie. A ač to bylo nádherné a Beatrice se s nadšením poddávala pocitům, jež v ní Trocar vyvolával, a jež po tolika týdnech konečně mohla dát otevřeně najevo a nemusela je těžce skrývat, i přesto jeho blízkost nemohla zcela utěšit Beatricin žal. Nebylo to tak dlouho, co jí ředitelka McGonagallová oznámila zprávu o smrti Gabrielle Jonesové, a Bea, místo toho, aby truchlila a poskytla vzájemnou útěchu i svému bratrovi, skočila do postele svému profesorovi a užívala si jeho blízkosti, jako by se nic převratného nestalo. Jako by se jí právě nerozpadl svět. Beatrice okamžitě pocítila výčitky, jen na svou matku pomyslela. Co to s ní proboha je? To je tak bezcitná? Co ji to jen napadlo? Jak tohle mohla dopustit, zrovna v den, kdy se stalo takové neštěstí?

„Jsi v pořádku?" otázal se, když mu dlouho neodpovídala, a v hlase mu zaznívala starost, jež rozladěné Beatrice vehnala slzy do očí. Aiden se zvedl na lokti a upřel na ni hluboký pohled. Poznal, že se něco děje, a láskyplně zvedl volnou ruku, aby jí odhrnul tmavý pramen vlasů z čela. Pak prsty sklouzl po její tváři a Beatrice se se zavřenýma očima opřela do jeho doteku.

Poté pomalu zavrtěla hlavou. „Ne," špitla tiše a cítila, jak ji v očích štípou slzy, jež opět nedokázala zastavit. „Ne, nejsem. Tohle - já - udělala jsem hroznou hloupost," vyhrkla znenadání, odtáhla se od tmavovlasého muže a posadila se, zakrývajíc si nahé tělo přikrývkou. Posadila se k němu zády a zahanbeně si otřela vlhké tváře, přestože ji Trocar už nejednou viděl plakat.

Bledému muži mezitím mezi obočím naskočila zmatená vráska. Překvapila ho nenadálá změna Beatriciny nálady, a náhle jej přepadly výčitky svědomí. Co to jen provedl? Měla samozřejmě pravdu, byla to hloupost. Měl se ovládnout, měl se držet zpátky. Jak to jen mohl dopustit? A co když jí ublížil?

„Asi máš pravdu," hlesl chraplavým hlasem a zmocnil se jej zvláštní pocit. Jak to teď bude dál? Skončí to nyní prostě v tomto momentě? Bylo jejich poprvé zároveň naposledy? Samozřejmě že ano. Byla to chyba, která se už nikdy nesmí opakovat. Ukázalo se, že Beatrice je z nás dvou přeci jen ta rozumnější, pomyslel si Trocar zachmuřeně a potřásl hlavou. Na malý okamžik měl všechno. A teď, když zjistil, jak nádherné to je, o to měl zase přijít. Když konečně na vlastní kůži poznal, jaké to je držet Beatrice v náruči, cítit její blízkost, užívat si každé políbení... nebyl si jistý, kde najde tu sílu se toho všeho zase vzdát. Ale věděl, že ji bude muset nechat jít, protože tak to bylo správné.

Beatrice se na něj překvapeně otočila. Možná si myslela, že s ní nebude souhlasit a bude jí její názory rozmlouvat? Všiml si jejích zarudlých očí a na malý, prchlivý pošetilý okamžik jej napadlo, že pláče pro něj. „Ty se mnou souhlasíš?" špitla. Mírně přikývl a nyní už doufal, že to ukončí co nejrychleji. Potřeboval být sám a dát průchod svým pocitům. Ale tušil, že na Beatrice už nikdy nezapomene. Od teď si už bude moct smět pouze jen hýčkat těch několik vzpomínek, jež s dívkou má. Bude se k nim vracet, když mu bude smutno, když se mu po ní bude stýskat. Bude se mu zjevovat ve snech, a to mu bude muset stačit. Takhle to bude nejlepší. Je to rozumné.

Potřeboval ale vědět ještě jednu věc. Zvedl k ní pohled a obával se odpovědi. „Ublížil jsem ti?" zašeptal opatrně a Beatrice krátce zamrkala. Ta pošetilá, byť poněkud oprávněná obava, v dívce probudila nutkání svého milého utěšit. Okamžitě se k němu naklonila a něžně jej pohladila po tváři. Trocar se jejímu doteku okamžitě oddal.

„Jak tě tohle mohlo napadnout? Samozřejmě že ne," ujistila ho pevně jemným hlasem. Vnitřně si oddechl. „Bylo to krásné," dodala ještě Beatrice a krátce popotáhla, než opatrně sklouzla z jeho tváře na jeho ruku, již překryla svou dlaní. Muž zavřel oči. Její dotek v něm vzbuzoval rozporuplné pocity; radost i trýzeň, přál si, aby dotek trval věčně, ale zároveň aby byl brzy pryč a Beatrice mu to tak nedělala ještě těžší. „Ale tohle... to nejde. Byla to hloupost. Já udělala hloupost, jsem hloupá. Zjistila jsem, že mi zemřela maminka, a já místo toho, abych byla se svým bratrem... tak udělám tohle," vzlykla a konečně jej pustila. Hřejivý dotek zmizel a Trocarovým tělem problesklo zklamání. Neodcházej... Pociťoval neuvěřitelnou touhu Beatrice zastavit a přemlouvat ji, ať zůstane. „Jsi můj profesor a já tvoje studentka. A tohle... je zakázané. Musíme to ukončit," prohlásila a zvedla se. Shýbla se pro své oblečení, jež leželo poházené na zemi, a začala jej sbírat. Trocar se na ni záměrně nedíval a držel na uzdě své emoce, poněvadž nechtěl, aby Beatrice byla u toho, až jim dá volný průběh.

„Děláme správně, že ano?" špitla si spíš pro sebe a tiskla si na hruď své oblečení. Zdálo se, jako by stále váhala, ačkoliv jej nahlas přesvědčovala o tom, že to mezi nimi musí skončit.

„Samozřejmě," zaskřípal zuby Aiden Trocar a sevřel ruce do pěsti.

„Tak já... obléknu se vedle. A pak... pak půjdu," zašeptala Beatrice a v očích se jí znovu zatřpytily slzy, když se zadívala na zničeného muže. Ten jen krátce přikývl, a zmijozelka už déle neváhala a zmizela do vedlejší místnosti.

Profesor si trpce povzdechl a vjel si rukama do vlasů. Určitě udělali správně. O tom nemůže být pochyb. Ale proč v tom případě pochybuje? Neměl by i přesto o Beatrice zabojovat? Věděl, že jí toho nemohl nabídnout mnoho, ale něco přece ano - upřímnost, podporu, rameno, na němž se může vyplakat, svou důvěru, vždy by jí naslouchal a byl tu pro ni. Udělal by vše, co by jí na očích viděl. Dal by jí sebe. A svou lásku, pokud je něčeho takového schopen.

„Tak na co sakra čekáš," zavrčel si pro sebe a okamžitě se zvedl. Musí o ni ještě zabojovat, pokud tedy není pozdě. Musí to aspoň zkusit. Jestli je Beatrice ještě ve vedlejší místnosti -

Už déle neváhal a vyrazil ke dveřím. Než stihl projít do vedlejšího pokoje, do náruče mu jako tajfun vpadla tmavovlasá dívka, jež jej zjevně nečekala, poněvadž překvapeně vyjekla, když ji pevně zachytil, aby neupadla. Zdvihla k němu pohled a Trocar si uvědomil, že vypadá nejspíš podobně jako on sám. Zničeně, uštvaně, zoufale. A zamilovaně.

„Beatrice," vydechl Aiden naléhavě a trochu povolil stisk na jejích pažích. „Máš pravdu, tohle je špatné. Ale i přesto tě prosím - neodcházej. Až příliš mi na tobě záleží a nechci o tebe přijít. Říkal jsem ti, že ti toho nemohu nabídnout mnoho - ale vždycky tu budu pro tebe. Můžeš ve mně mít oporu, přítele, vždy tě podpořím a budu ti naslouchat. A budu... budu tě milovat. Veškerou láskou, které je mé srdce schopno," mírně se pousmál a vzal ji za tvář. „Prosím, zůstaň," požádal ji tiše. „Ale zároveň pochopím, pokud budeš chtít odejít." Teď, když však poznal, jaké to je s dívkou skutečně být, věděl, že o ni nikdy nechce přijít. Ale pokud ji nakonec stejně bude muset nechat jít, bude to jedna z nejtěžších věcí, které kdy musel udělat.

Beatrice na něj omámeně hleděla, vpíjela se do jeho hlubokého pohledu a do očí jí znovu vstoupily slzy. „Ztratila jsem šestnáct let života se svým bratrem," začala pomalu, „přišla jsem o svou matku," špitla roztřeseně a když jej oběma rukama uchopila za tváře a věnovala mu intenzivní pohled, Trocarovi se zatajil dech, „a nemůžu si nechat vzít ještě tebe. Je mi jedno, co se stane, jestli nás někdo odhalí. Jediné, co potřebuji, jsi ty," vydechla a po tvářích jí stékaly slzy. Slzy žalu a zármutku, jež se smíchaly se slzami štěstí i úlevy. Trocar už na nic nečekal, sklonil se a dlouze Beatrice políbil. Připadalo mu to jako věčnost od té doby, co ji líbal naposledy.

Zvedl ji do náruče a vrátil se s ní zpátky do postele. Stulili se k sobě pod deku, Trocar Beu objal kolem pasu a ona se přivinula k jeho hrudi. Něžně ji políbil na čelo a palcem jí poněkud zbytečně setřel slzy. „Jsem tu s tebou, mi amor," zašeptal jí. Zabořila mu obličej do krku a rozplakala se.

•••

Eileen spěšně procházela bradavickými chodbami a bylo jí vcelku jedno, kolik hluku nadělá. Potřebovala najít svou nejlepší kamarádku a ujistit se, že je v pořádku. Tedy alespoň tak v pořádku, jak je to v takovéto situaci možné.

Naštěstí celý hrad spal, hlídky na chodbách už byly dávno pryč a na stráži se tu a tam objevil nějaký duch, který si ale neviditelné Eileen Snapeové nemohl všimnout.

Ela měla pocit, že prošla snad už všechna místa, kde by se dle jejího názoru mohla Beatrice Jonesová nacházet. Ale zatím ji stále nikde nenašla. Zastavila se uprostřed chodby před jedním výklenkem a zadívala se na měsíc. Dovnitř se oknem vkrádaly paprsky měsíční záře a ona tam nějakou dobu jen stála, kousala se do rtu a přemýšlela. A protože, jak to v takovýchto stresujících situacích bývá, člověk často zapomene uvažovat racionálně... Za pár vteřin se Eileen plácla do čela. Vždyť přece mají Pobertův plánek! Jak je možné, že ji to nenapadlo dřív? Že to nenapadlo nikoho z nich? Plánek jim přece už tolikrát dobře posloužil a teď na něj prostě jen tak zapomenou...

Já jsem přece tak pitomá, říkala si pro sebe v duchu Ela a kroutila hlavou, zatímco spěšnými kroky mířila zpátky do sklepení. Když zdí prolétl Tlustý mnich, který si tiše pobrukoval nějakou píseň, na okamžik se zastavila a popadla dech.

•••

Alex a Scorpius mezitím seděli na pohovce ve společenské místnosti Zmijozelu a netrpělivě čekali na návrat Eileen a dobré zprávy, které jim přinese. Nemluvili spolu. Alex necítil tu potřebu. Byl zahloubaný v myšlenkách, oči se mu leskly vzpomínkami a tu a tam krátce popotáhl nebo si hřbetem ruky otřel nos. Scorpius ho nenutil do žádné konverzace. Věděl, že až o něčem Alex bude chtít mluvit, začne s tím sám. Tohle bylo zcela na něm. A Alexovi prozatím stačila jen pouhá Scorpiusova přítomnost, blízkost, vědomí, že tu není sám, ale má po boku svého nejlepšího přítele, jenž mu byl i mlčky jistou oporou.

Vzápětí k nim dolehlo bouchnutí dveří a oba dva okamžitě vyskočili na nohy. Vchodem ve zdi právě prošla Eileen, tvářila se trochu uštvaně a spěchala směrem k dívčím ložnicím. „Vydržte!" vyhrkla na své přátele a zmizela za rohem. Alex a Scorpius si vyměnili nechápavý pohled. Jones doufal, že jim ihned řekne, zda jeho sestru našla, a pokud ano, tak kde je či proč ji nepřivedla s sebou. Nespokojeně se zamračil a cítil, jak se mu houpe žaludek. Podél páteře mu přejelo nepříjemné mrazení.

Eileen se naštěstí brzy vrátila, odhodila neviditelný plášť přes opěrku křesla a odhalila mladíkům, co držela v ruce. Scorpius zasténal a pleskl se do čela. „Pobertův plánek!"

„No právě," vydechla rozzuřeně Eileen a posadila se mezi kluky. Namířila hůlkou na kus prázdného pergamenu a prohlásila: „Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti." Jakmile se jako pavučina začaly od rohů směrem ke středu šířit tenké černé nitky, netrpělivě plánek rozevřela. „Vůbec nechápu, jak jsme na to mohli zapomenout."

„Na tom teď nezáleží, musíme najít Beatrice," přerušil ji chraplavým hlasem Alex a všichni tři se sklonili k plánku, snažíce se kamarádku co nejrychleji najít. Práci jim usnadňoval fakt, že byli všichni studenti na svých kolejích a spali, takže nemuseli těžce v houfu teček hledat Beatricino jméno, jež by tak lehce mohli přehlédnout.

Nějakou dobu byli všichni tři mlčky, klouzali očima po plánku a slyšet byl jen jejich nedočkavý přerývavý dech. Eileen zrovna bloudila pohledem po druhém patře, když vtom Scorpius zalapal po dechu.

„Co je?" vyštěkl na něj okamžitě Alex, jenž ze strachu o sestru trochu ztrácel své sebeovládání, to mu však ani jeden nemohl mít za zlé.

„To snad není pravda," vydechl Scorpius a třeštil oči na dvě tečky na Pobertově plánku. „Už se někdy stalo, že by se plánek mýlil? Protože jestli ne... aspoň mi řekněte, že se mi to jenom zdá."

To už se i Eileen chystala na Scorpiuse vyjet, aby jim konečně laskavě řekl, kde Bea je, když v tom okamžiku mladý Malfoy prstem ukázal na dvě tečky a Alex s Eileen se na ně podívali. Alex celý ztuhl a Ela zalapala po dechu, když spatřili jména Beatrice Jonesová a Aiden Trocar.