Eileen měla pocit, že už déle nevydrží mít oči otevřené. Na ošetřovně byly už druhý den a ona málem prosila ošetřovatelku, aby je konečně pustila, poněvadž tahle nečinnost a neustálé ležení v posteli ji lákaly ke spánku. A ona si jej ale nemohla dovolit. Zároveň se bála, že ji brzy dožene naprosté vyčerpání, a to by jí mohlo spíš přinést víc škody než užitku.

Z boku ji hřálo Jameyho malé teplé tělíčko, které se k ní v naprosté důvěře a odevzdání tisklo. Pokud tahle situace měla nějaké pozitivní dopady, bylo to tohle: měla pocit, že se za ty dva dny pouto mezi ní a Jameym ještě upevnilo. Chlapec se pomalými krůčky zotavoval, a byť byl k ostatním, cizím lidem, ještě dosti opatrný a v jejich přítomnosti příliš nemluvil, Eileen se dokázal otevřít a uvolněněji s ní hovořit.

S Beatrice si toho za celou dobu, kterou společně strávily na ošetřovně, moc neřekly. Eileen si nebyla jistá, proč vlastně, ale pravdou bylo, že Beatrice byla většinou zamlklá a vypadala, že přemýšlí a nemá náladu s někým mluvit, poněvadž Elu nikdy neoslovila jako první. Když nebyla vzhůru, tak po většinu dne spala, ale v noci bděly obě dvě. Eileen věděla, že by měla něco říct, jenže nevěděla co. Kdykoliv už se nadechovala, že Beatrice ujistí, že to není její chyba, - protože si byla jistá, že to je ta věc, nad níž věčně přemýšlí, a že se pravděpodobně obviňuje - najednou měla pocit, jako kdyby se jí vytrácel nejen hlas, ale i slova. A tak stejně jako její nejlepší kamarádka mlčela, a mezi nimi se kupila hromada nevyřčených slov.

Eileen doufala, že dnes už je Poppy Pomfreyová konečně propustí ze své úzkostlivé péče. Oběma přece nic nebylo, jen potřebovaly nabrat sílu a energii, a ona se modlila, aby ošetřovatelka při své kontrole nezjistila, že si Eileen nedopřála ani hodinku spánku.

Jamey sebou znenadání škubnul a zamračil se. Opatrně se na něj podívala a opustila své myšlenky. Zatínal ručičky v pěst, pootevíral ústa jako ryba na suchu, a pak se mu z nich vydralo jakési mumlání. Eileen mu opatrně přiložila bříšky prstů na spánky a začala mu je masírovat. Doufala, že mu tím trochu uleví, budit jej nechtěla, protože usínal vždycky velmi špatně a pomalu. Mrkla na noční stolek u postele, zda tam nenajde lahvičku s bezesným spánkem, ale Poppy měla všechny své zásoby zřejmě ve své kanceláři. Eileen žádná kouzla na uklidnění nebo uvolnění neznala, ale toužila Jameymu pomoct, nechtěla, aby jej sužovaly noční můry. Najednou jí ale prostoupila podivná lehkost, oči se jí samovolně zavřely a ona ucítila, jak se napojuje na cizí mysl a organismus.

Zalekla se toho a jakmile odtáhla prsty od Jameyho spánků, zmatečný a potemnělý výjev před ní zmizel. Znovu jasně uviděla chlapcovu tvář. Vyděšeně shlédla na své prsty, které se trochu chvěly. Co se to právě stalo? Nebyla si jistá, jestli si s ní spíš nehraje její vyčerpaná mysl, ale rozhodla se to znovu ověřit. Pomalu, s opatrností a strachem, znovu pohladila Jameyho spánky. A opět před sebou spatřila podobný výjev, jakousi neuspořádanou a temnou hmotu, z níž se v pravidelných intervalech odlupovaly cáry útržků, hebkých a něžných jako vlákna pavučiny, a s výdechem odplouvaly do neznáma.

Eileen byla fascinovaná a zděšená. Co to bylo? Povedl se jí právě nitrozpyt? Takhle tedy vypadá lidská mysl? Musela se pousmát při vzpomínce na otcova slova, jež jí vtloukal do hlavy již při jejich prvních společných lekcích. Prozradil jí, že je sice vnímavější a otevřenější než byl Harry, přesto jí byl nucen ale popsat lidskou mysl a její fungování. Lidská mysl není kniha, nemůžeš ji na libovolném místě otevřít a v klidu si v ní číst. Myšlenky nejsou zevnitř vyleptány do lebky, kde by si je mohl každý vetřelec prohlédnout. Mysl je složitá a má mnoho vrstev. Ano, lidská mysl nebyla kniha, přesto měla Eileen pocit, jako kdyby pomalu otáčela stránky a snažila se odhalovat její taje. Jenže tohle nevypadalo na mysl, usoudila po chvilce, když před sebou něžně prozkoumávala onen výjev. A navíc, k nitrozpytu nebyl zapotřebí dotek. Tak co to bylo?

Napadlo ji, zda něco takového dokáže vyzkoušet i na sobě. Temná hmota uvnitř Jameyho ji mátla, co to symbolizovalo? Odtáhla od jeho spánků prsty a dotkla se těch svých. Podobný výjev nenastal. Místo toho spatřila jakousi spletitou tkáň, která vypadala, že je mírně poškozená. Když se ale opravdu soustředila, mohla si všimnout, že se pomalu a samovolně hojí. Eileen vytřeštila oči, svěsila ruce podél těla a musela se kousnout do rtu, aby nevykřikla. Pokud si to myslela správně... byla to její převážně zahojená paže. Ale proč vidí svalstvo paže, když se dotýká spánků? Nerozuměla tomu. 

Najednou nebyla už vůbec unavená - což bylo jedině dobře - a toužila po tom, odhalit tuhle záhadu a víc poznat svou novou schopnost, o níž nevěděla, že ji má. Ale nyní to asi bylo logické. Proč se jí zahojila paže, kterou zasáhl šíp napuštěný do silného jedu, a přesto ji nezahubil. Nepoužila kouzelnou vodu, žádný lektvar. Použila své schopnosti. Uměla se regenerovat, hojit. Její tělo se naprosto přirozeně bránilo a dokázalo zvítězit.

Opatrně vstala, aby neprobudila Jameyho, a upravila mu přikrývku. Pomalými kroky zamířila ke kanceláři Poppy Pomfreyové, musela o tom někomu říct a byla si jistá, že ošetřovatelka je k tomu ten správný člověk, protože léčení rozuměla víc než jakýkoliv jiný člověk na hradě. Eileen potřebovala odpovědi, a touto novinkou se jí alespoň podaří osvětlit záhadné zahojení její paže, které dosud vrtalo hlavou nejen jí, ale hlavně Poppy.

,,Madame Pomfreyová?" zavolala na ni potichu Eileen, když zaklepala a pak nakoukla dovnitř.

Poppy seděla na svém místě za stolem a cosi psala do nějakých spisů. Když zjistila, že za ní někdo přišel, zvedla hlavu a odložila brk. ,,Copak se děje? Není ti dobře, přitížilo se ti?" zeptala se jí znepokojeně a mírně se zamračila, vytahujíc hůlku. ,,Nebo se přitížilo ostatním pacientům?" Už už vyskakovala ze své židle, ale zastavilo ji Eileenino zavrtění hlavy. Odložila tedy hůlku na stůl a pobídla ji, ať jde dovnitř a poví jí, co se děje.

,,Já... já jsem asi na něco přišla, madame," přiznala se jí a zadívala se jí do očí. ,,Asi už vím, proč jsem nezemřela."

•••

Aidenem Trocarem cloumaly výčitky. Celou noc nespal, přecházel po svém kabinetu a přemýšlel. Přemýšlel nad tím, zda udělal správně, když dovolil Eileen Snapeové a Beatrice Jonesové opustit v této situaci pozemky školy. Prali se v něm dva vlci; jeden bílý a druhý černý. Ten jeden tvrdil, že se rozhodl správně, poněvadž byl ve hře život Beatriciny matky, a jak jen jí to mohl zakázat? Asi se v tomhle úplně neshodoval s názorem paní ředitelky, která tvrdila, že jim to měl zatrhnout rovnou. Ale to by nedokázal, nemohl by se pak Beatrice podívat do očí. Už takhle měl na svědomí dost lidských životů, Gabrielle Jonesová na ten pomyslný seznam patřit nemusela. Na druhou stranu, výprava byla neúspěšná. Takže kdyby jim to přece jen zakázal, dopadlo by to úplně stejně jako nyní.

S příchodem nového dne a prvních slunečních paprsků, jež prosvítaly skrze potemnělé mraky, přišly i úvahy, zda by měl - a směl - navštívit Beatrice. Přece jen měl pocit, že je to tak trochu jeho vina, že je na vzniklé situaci také jeho podíl, a teď nemluvil o tom, že je pustil uprostřed noci nejen za hranice hradu, ale i za hranice Británie. Ne. Mluvil o Alexi Jonesovi a o Beatriciných ztracených vzpomínkách.

Nakonec se rozhodl. Může se přece poptat na její zdravotní stav, na tom není nic špatného. A omluvit se je přece slušnost. Musel se ušklíbnout, když vycházel ze svého kabinetu a mysl mu poškádlila taková myšlenka. Slušnost. Kdyby tohle slyšeli ostatní upíři z jeho bývalého klanu, nejspíš by se mu vysmáli. Protože upíři a slušnost přece nešli dohromady. Trocar si posmutněle uvědomil, že je to pravda, ať by se to snažil změnit, jak by chtěl. Byť se pokoušel být dobrým, správným a zodpovědným profesorem, nic to neměnilo na tom, že uvnitř sebe byl ve skutečnosti krvežíznivé monstrum. To nemohl změnit nikdo a nic na tomto světě. Byla to věc, s níž se už za ty dlouhé roky naučil žít. Protože mu nic jiného nezbývalo. Věčnost trávíte jen sami se sebou. A pokud se se sebou nesmíříte, z věčnosti se stává nekonečný koloběh utrpení.

Potichu vkročil na ošetřovnu a opatrnými kroky zamířil k lůžku Beatrice. Všiml si, že tu leží jen ona a ten malý chlapec, Eileen tu nebyla. Možná lépe pro něj. Že by ji už madame Pomfreyová pustila ze své starostlivé péče? To nebyl příliš její styl. Nastražil smysly a vzápětí mu k uším dolehl tlumený hovor z Poppyiny kanceláře. No, možná má ještě čas, ale Beatrice stejně spí -

,,Pane profesore? Děje - děje se něco?" ozval se náhle její chraplavý, rozespalý hlas. Trocar se bleskurychle otočil a na malý, prchlivý okamžik měl pocit, jako by se mu zachvělo srdce. Jenže to se mu muselo skutečně pouze zdát, poněvadž ta skutečnost byla více než absurdní. Byl přece - mrtvý. Ale pohled na ospalou, nádhernou a něžnou Beatrice jako kdyby znovu přinutil jeho mrtvé srdce k pohybu. K poslednímu zatřepotání křídel. Nebo k prvnímu, jako u malého ptáčete, co se teprve učí létat? Bylo tohle něco jako nový začátek?

,,Slečno Jonesová, omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit," dostal ze sebe pomalu, jako kdyby příliš nechápal význam vyřčených slov. ,,Nic se neděje. Já jen - chtěl jsem se poptat, jak se vám daří."

Usmála se a posadila se - v další vteřině si uvědomila, že je před ním jen v pyžamu, a přitáhla si pokrývku k tělu. Několik rozpačitých vteřin se jeden druhému vyhýbali pohledem a Beatrice si byla jistá, že Trocar svými vylepšenými smysly musí stoprocentně slyšet její prudké a šílené bušení srdce. Měla pocit, že když promluví, zajíkne se a nedostane ze sebe ani hlásku.

Naštěstí znovu promluvil Trocar, který vypadal podivně nejistě jako ona, byť se mu to ale dle jejího názoru dařilo skrývat lépe než jí. ,,Mohu se na chvíli posadit? Slibuji, že vás nezdržím dlouho. Jen bych... na chvilku. Rád bych si s vámi promluvil."

,,Ale jistě," vykoktala Beatrice. ,,Posaďte se." Cítila, jak rudne, a byla vděčná, že to díky její tmavé pokožce není vidět. Odkašlala si, aby si pročistila hrdlo a mluvila trochu sebejistěji. ,,To je od vás hezké, že jste přišel. Je mi... je mi dobře. Mně se nic nestalo, na rozdíl od Eileen."

,,To je dobře," opáčil profesor a přikývl. Najednou se zatvářil zkroušeně, věděl, že už to dlouho nevydrží, a tak ze sebe překotně dostal: ,,Slečno Jonesová, chtěl bych se vám omluvit. Nemohu se zbavit pocitu, že jsem za vaši vzniklou tíživou situaci odpovědný já. Že to kvůli mně, kvůli tomu, že jsem vás nechal jít, jste přišla o vzpomínky na bratra. Je mi to velmi líto. Kdybych to mohl jakkoliv odčinit -"

,,Pane, to přece nebyla vaše chyba," skočila mu do řeči Bea, zaražená a šokovaná jeho slovy. Něco takového prostě nečekala. ,,To já jsem se takhle rozhodla. Já jsem si u té fontány řekla, že jí vydám své vzpomínky s bratrem. Vy za to nenesete zodpovědnost. Bylo to čistě moje rozhodnutí."

,,Ale kdybych vám nedovolil odejít -"

,,Tak bych stejně utekla," usmála se na něj rošťácky, a jemu to trochu zvedlo náladu. Ulevilo se mu, že se na něj nezlobí, ale stejně. ,,Některá rozhodnutí, která nás stojí spoustu sil, jsou většinou ta správná. Mrzí mě, že jsem totéž nemohla provést i u svého bratra, protože bych ho tím zbavila bolesti. Nechtěla jsem, aby - Alex, že ano? - trpěl. Mne to zas až tolik nezasáhlo. Myslím vnitřně, psychicky. To on jako by musel nyní nést všechnu bolest za dva," povzdechla si a zatvářila se smutně. Trocar natáhl prsty a sevřel je do pěsti, aby odolal nutkání se k ní přiblížit a utěšit ji.

,,Mrzí mě, že to nakonec nevyšlo, Beatrice," řekl potichu. Trhla sebou a na okamžik se zatvářila zmateně. Pak jí tváří problesklo pochopení.

,,Ach," vydechla. ,,Ano. Děkuji, pane. Bohužel... štěstěna ten večer asi nestála na straně Jonesových," usmála se smutně. ,,Pro celou naši rodinu to znamená ztrátu velké naděje. Možná jsem ale tak nějak tušila, že to takhle dopadne, protože jsem o tom nikomu neřekla. Doufala jsem, že je ušetřím bolesti, a místo toho jsem Alexovi naložila nové, se kterými se musí vypořádat."

,,Takový je smysl života, Beatrice, o tom jsem se sám přesvědčil už několikrát," usmál se hořce Trocar. ,,Bolest, láska a zoufalství jsou spojeny v nekonečném řetězu."