Vzpomínky na poslední hodinu měl nejasné a zamlžené. Jako omráčený odešel z Azkabanu, v Londýně se odpojil od svých společníků bystrozorů a nyní klopýtavě mířil k otevřené bráně bradavického hradu. Poslední, co si opravdu jasně vybavoval, byla Severusova vážná a vyrovnaná tvář, a jeho slova přiznání. Přiznání o tom, co udělal.

Proboha, proč? Harry vnitřně kvílel a musel se držet, aby ze sebe veškeré emoce nevypustil ven. Proč? Odpověď byla vlastně docela jednoduchá. Severus si vzal obvinění Anthonyho Jonese k srdci. Byl přesvědčený o tom, že mluvil pravdu. On, jeho několikaletý rival. Věřil jemu, místo aby věřil svému manželovi, který jej důrazně přesvědčoval o opaku. Skutečně pro něj bylo tak těžké slovům o nevině uvěřit? Nemohl to prostě... potlačit, zapomenout na všechno a nekazit si společný život? Pokud byl skutečně někdo na vině, tak to byl Harry. A ten znovu vyvázl bez jakéhokoliv trestu, podobně jako tehdy ve svých školních letech. Zaskřípal zuby. Nenáviděl tu bezmoc, která se jej v posledních několika týdnech držela zuby nehty a nyní jako by se snad ještě rozšířila.

Jako napůl šílený doklopýtal do svých ložnic a zázrakem nikoho nepotkal. Nebyl si jistý, jak by to dopadlo, kdyby jej někdo oslovil. Nejspíš moc dobře ne. Takhle zapadl dovnitř a chvilku zmateně pozoroval rozestavěný nábytek před sebou. Jako by mu ten obraz nedával smysl. Jako by zde něco chybělo.

Samozřejmě. Samozřejmě, že tu chyběl Severus.

Harrymu se z hrdla vydralo úpěnlivé zavytí protkané čirým zoufalstvím a vztekem. Popadl karafu s vodou a mrštil s ní na podlahu, aby si alespoň trochu ulevil, byť věděl, že to k ničemu nebude. Karafa se roztříštila a úlomky střípků se rozletěly všemi směry.

Chci, abyste byli v bezpečí.

Nepomáhalo to. Nic nepomáhalo. ,,Kurva, kurva, kurva," zanadával si hlasitě Harry, popadl dřevěný stolek před pohovkou a odhodil ho pryč. Pergameny vyletěly do vzduchu a pomalu se snášely k zemi. Lapal po dechu, jako kdyby právě uběhl stovky kilometrů. Vztekle nakopl křeslo, roztrhal noviny, mrštil knihu proti zdi. Nic nepomáhalo. Naopak, jako by se ty vzpomínky zamlžené šokem a jeho odmítavým postojem začaly pomalu projasňovat.

Tohle vás snad ochrání.

,,Zasranej Starostolec!" zařval Harry a vjel si rukama do vlasů. Zuřivě přecházel po pokoji sem a tam, jako by byl zvíře lapené v kleci. Možná byl. Měl pocit, jako by se stěny pomalu přibližovaly. Dusily ho. Mačkaly ho. Chtěly ho rozdrtit. Tak prosím, jen ať si poslouží. Možná to bude lepší než cítit tohle.

Věř mi, bude to tak lepší.

Jak by to mohlo být lepší, když nebyl s ním? Harry stále nedokázal uvěřit tomu, že něco takového udělal. Že se dobrovolně... přiznal k něčemu... co neudělal. Pošetilý, loajální, statečný Severus. A pak že se on jako ochranářský nebelvír vrhá do všeho po hlavě. Severus byl v tomhle snad ještě horší. Celý svět mu křivdí, cožpak to nevidí nikdo jiný kromě Harryho a Eileen? Místo, aby se jim vzepřel, jen odevzdaně sklonil hlavu. Harry to nechápal. Proč se nechal odvést? Proč to dovolil? Proč to dopustil? Jak o tom mohl být tak přesvědčený? Co uvnitř něj ho k tomu proboha vedlo?

Jenže Harry věděl, že mysl umí našeptávat nejrůznější myšlenky. Zvlášť v těch dobách, kdy máme pocit, že jsme sami. Dokáže nás přesvědčit o věcech, kterým bychom za normálních okolností nevěřili. Jenže jsme nejistí, osamocení, ztracení. S lidskou rasou se dá tak snadno manipulovat. Zvlášť když máme takového malého manipulátora přímo ve své hlavě, kde jej neslyší nikdo jiný než my sami.

Harry klesl na kolena do toho nepořádku, který zde nadělal. V dešti střepů, házejících diamantové odlesky, ležel pohozený Večer tříkrálový. Poslední kniha, kterou měl Severus rozečtenou, než jej odvedli. Harry roztřesenou rukou přejel po pevné vazbě svazku a pomalu ji otevřel na dvojstraně, kde skončil se čtením.

Osud. Vše je pouze hrou osudu.

Hořce se uchechtl. Tohle snad ani nemohla být náhoda.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Neměl sílu ani náladu na to, aby dotyčného pozval dovnitř. Doufal, že brzy rychle odejde a bude si myslet, že se ještě nevrátil. Harry teď asi potřeboval být sám. Měl tušení, že to není úplně nejlepší nápad, protože osamocená mysl zahalená neštěstím nebývá dobrým společníkem. Neměl tušení, co teď bude dělat, ale nějak ty informace zpracovat musí. Zpracovat - ano. Ale nesmíří se s nimi.

,,Tati?"

Ani nezaznamenal zvuk otevírajících se dveří. Dokázal jen klečet na střepinách a propalovat pohledem slova o osudu. K Eileen ani nezvedl pohled.

,,U Merlina, tati, co se tady stalo?" zeptala se ho vyděšeně, když se rozhlédla kolem. Jeho mlčení ji začínalo děsit. Vytáhla hůlku, zamumlala pár kouzel a ten největší nepořádek se uklidil. ,,Tati?" oslovila ho opatrně znovu a pomalu se vydala k němu. Posadila se před něj a opatrně odklidila střepy. ,,To je tátův Večer tříkrálový," povšimla si a mírně se usmála. ,,Babiččina nejoblíbenější kniha."

,,Věříš na osud?" zeptal se jí znenadání Harry. Jeho otázka ji zaskočila, takovéhle filozofování nebyl jeho styl. ,,Věříš na to, že někdo prostě řídí náš život? Že je náš příběh už předem napsaný a my jsme jen jako loutky na jevišti?"

,,Nevím, jestli věřím na osud," odpověděla mu opatrně, nebyla si jistá, co to má znamenat a kam tím vším míří, ,,ale na něco věřím. Věřím, že všechno na světě se děje z nějakého důvodu. A že pokud tedy někdo už napsal náš příběh, pořád je v naší moci ho přepsat podle sebe. Pokud to nevzdáš."

,,Pokud to nevzdáš," zopakoval po ní Harry a hořce se uchechtl. A pak se rozplakal. Eileen se zatvářila vyděšeně. ,,Promiň... já... já už nevím... co bych měl... udělat..."

,,Tati!" vyjekla a polekaně se přisunula k němu. ,,Co se proboha stalo?"

Trvalo to ještě nějakou chvilku, než se Harry uklidnil a byl tak schopen své dceři popsat návštěvu u Severuse. Zprvu se rozzářila, když o něm začal mluvit - ale pak její tvář začala blednout a nabírat odstínů strachu a žalu, když jí sdělil pravdu o tom, kdo skutečně může za jeho uvěznění. Když se odmlčel, uvědomil si, že si se Severusem vlastně ani pořádně nepopovídal. Nepromluvili si ani o Eileen. Po tolika letech... jako by si najednou byli zase úplně cizí. To uvědomění jej vyděsilo a na okamžik mu srdce vynechalo úder. Cítil, jak se o něj pokouší panický záchvat, a soustředil se na dýchání a na odstranění nežádoucích myšlenek ze své hlavy.

,,Je mi to tolik líto, Eileen," zasípal Harry a rukávem si otřel vlhký nos. Oči se mu leskly neprolitými slzami. ,,Stojí si za svým názorem, za tím, že je vinen, a já jsem mu to nedokázal rozmluvit. Úplně jsem zamrznul. Nevím, co to do mě vjelo..."

,,Já ti nic nevyčítám, byl jsi přece v šoku," zašeptala něžně Eileen a vzala ho za ruku. Vidět tátu v takovémhle stavu ji ničilo, a ji samotnou bolelo srdce. Doufala, že po Harryho návštěvě v Azkabanu se dozví lepší zprávy, a že třeba Kingsley Pastorek znovu zabojuje o Severusovo propuštění. Ale její táta nejen, že se smířil se svým osudem azkabanského vězně, ale dokonce mu sám vyšel dobrovolně vstříc, byť byl nevinný.

,,Co ho to napadlo?" naříkal Harry, ale vypadalo to, že spíš mluví sám k sobě, než k Eileen. ,,Já nemám tušení, jak mu něco takového rozmluvit. U Merlina, Eileen, kdybys jej viděla..." vydechl, a pak nevěřícně zavrtěl hlavou. Obraz naprosto vyčerpaného Severuse, jenž ztratil vůli k životu, jej bude ve snech pronásledovat ještě hodně dlouhou dobu. ,,On byl tak... klidný. Byl tak odevzdaný, až apatický, rozumíš? Jako kdyby mu bylo všechno úplně jedno... jako kdyby mu už nic nikdy nemělo udělat radost, jako by ztratil o všechno zájem." Harry tiskl Eileeninu ruku, aby měl jistotu, že tu není sám. Upíral své zelené oči do vyhaslého krbu a promítal si myslí obrazy vzpomínek na svou návštěvu v kouzelnickém vězení. ,,Jako kdyby svět ztratil všechny barvy, Eileen," řekl jí podivně vzdáleným, prázdným hlasem, až ji zamrazilo. ,,Tohle s ním udělal Azkaban, holčičko. Rozkládá ho, rozežírá ho kousek po kousku, dokud z něj nezbyde jen prázdná schránka, jako ze všech ostatních, kteří tam jsou, a kteří to vzdali. Je to, jako kdyby vstoupil do močálů smutku, nechal se jím pohltit, a tak jej stahují dolů, dolů, dolů..."

Eileen byla jeho řečmi vyděšená. Harry vypadal, jako by ani nevnímal okolí kolem sebe, takže si možná ani neuvědomil, že ta slova říká nahlas. Cítila, jak se jí samou úzkostí svírá hrdlo. Tohle přece nemohli jen tak nechat být. Musí ho odtamtud dostat, protože jinak se ze Severuse stane nikdo. A ona nemohla přijít o tátu.

Problém byl, že McGonagallová je bude hlídat jako oko v hlavě, takže ona se na žádnou záchrannou misi pustit nemůže. Ale musel přece existovat nějaký způsob...

Náhle ucítila, jak jí Harry stiskl ruku, a když k němu vzhlédla, všimla si, že ji pozoruje s omluvou v očích. ,,Promiň za tenhle můj výlev, ale jsi jediná, kdo tomu může rozumět," povzdechl si. Eileen vůbec nevadilo, že se jí takhle otevřel a probral s ní, co ho trápí. Naopak, potěšilo ji to a svým způsobem i dojalo, protože jí Harry skutečně věřil a nestyděl se před ní ventilovat své emoce. A navíc věděl, že u ní najde pochopení a podporu. To bylo důležité. ,,Jsem opravdu moc rád, že tady jsi. A co to, že tě úzkostlivá Poppy už propustila? Už jsi úplně v pořádku?" zajímal se a pokoušel se změnit téma; jednak aby se taky věnoval své dceři, a druhak aby myslel taky na něco jiného než jen na azkabanské fiasko.

,,No, jak se to vezme," zamyslela se Eileen, a pak se omluvně usmála, když si všimla, jak na Harryho zapůsobila její slova. ,,Tedy - ano, jsem v pořádku. To moje zranění už je nejspíš úplně zahojené, vlastně bylo z větší části zahojené, už když jsem ležela na ošetřovně. Ale to je teď jedno. Jde o to, že jsem zřejmě přišla na to, proč moje tělo s tím jedem bojovalo a dokázalo vyhrát." Tím plně zaujala Harryho pozornost, a když ji nedočkavě pobídl, ať pokračuje, neotálela. Vypověděla mu o tom, jak se jí podařilo prozkoumat Jameyho organismus, převyprávěla mu rozhovor s Poppy Pomfreyovou, za kterou si přišla pro radu. Že zřejmě má nějaký léčitelský dar a nerozvinuté schopnosti, které v ní dosud dřímaly a probudily se teprve, až když jí šlo o život. A že nejen, že dokáže uzdravovat sebe, ale dle všeho umí prohlédnout i ostatní, a s největší pravděpodobností by je dokázala i léčit. Léčení se ale nenaučí pouhým lusknutím prstu. Je to dlouhý a náročný proces, který nikdy nekončí, poněvadž vždycky se objeví něco nového, co se člověk musí naučit a rozšířit si tak obzory. Není to procházka růžovým sadem a na začátku rozhodně nebude dosahovat hvězdných výsledků.

,,Ale madame Pomfreyová mi slíbila, že mne bude učit," povídala Harrymu, když už se s vyprávěním blížila ke konci. ,,Když jsem jí řekla všechny svoje domněnky, odpověděla mi, že teď už jí to dává větší smysl, protože si tím tak doplnila určité mezery. A taky mi řekla, že ve mně vidí potenciál, který by nebylo vhodné zahodit, a že léčitelů je - zvlášť v této době - příšerně málo."

,,Ještě aby v tobě neviděla potenciál, když jsi neumřela na smrtící jed," poškádlil ji Harry a objal ji kolem ramen, přitahuje si ji k sobě do objetí. ,,Taky mi to teď už dává smysl. Ale abych pravdu řekl, jsem z toho trochu vyděšený - ale taky jsem na tebe moc, moc pyšný," pověděl jí upřímně a v hlase mu skutečně zněla hrdost. ,,Kde se to v tobě vzalo, holka? To je prostě úžasné. Máš kouzelné ruce, které dokáží léčit, hojit rány a zachraňovat životy," hlesl a uchopil ji za ruku, jako kdyby na ní opravdu bylo něco výjimečného. Ale Eileen si tím nebyla tak jistá. Tohle se prostě stalo náhodou. Kdyby se nedokázala propojit s organismem Jameyho, myslela by si, že to předtím byla prostě jen hříčka štěstěny, omyl, který jí zachránil život, jen reakce nějakého pudu sebezáchovy, instinktu přežití... No, ještě se uvidí, zda skutečně má nějaký potenciál, a jestli je vůbec schopná ho naplnit. Velmi nerada by všechny - včetně sebe - nadchla, a pak je musela zklamat kvůli tomu, že je neschopná...

Harry jako by snad slyšel její nejisté myšlenky. ,,Jsem si jistý, že budeš skvělá léčitelka, Eileen. Poppy si tím musí být také jistá, jinak by tě jen tak do učení nevzala. Bude ti skvělou mentorkou, uvidíš, a předá ti všechny své rady a poznatky, která za ta léta nashromáždila. Ale neboj se. Ty jsi přirozený talent," mrkl na ni, ,,takže ji třeba ještě v něčem předčíš."