Seděla jsem na bedně od zeleniny a poslouchala jsem hluk z Náměstí Republiky, kde se konal tak dlouho očekáváný trh. Výborná možnost pro kapsáře, kterých je tady v Paříži velká spousta.
„Podívej, co jsem našel. “ vykřikl Gavroche, když doběhl ke mě, do našeho “příbytku “, který se skládal z několika beden okolo starého oblečení, které nám nahrazovalo postel. Nikdo neviděl dovnitř a nikdo si nemyslel, že tam dvě děti jako já a Gavroche můžou bydlet.
„Co jsem ti říkala o kradení?!“ spražila jsem ho pohledem.
„Já ji neukrad.“ ruka s peněženkou mu ochabla, „Já ji našel. “ zesmutněl.
„Někdo ji bude hledat.“ řekla jsem smířlivěji. Natáhla jsem ruku, aby mi peněženku dal. Gavroche mi ji položil do dlaně.
„Když najdu něco, vadí ti to. Ale to, že žebráme a nemáme, co jíst, ti nevadí!“ bylo to těžké pro nás oba, ale pro Gavroche to bylo těžší. Bylo mu teprve pět let a už se ho jeho rodiče zřekli. Co jsem tak viděla, před tím, než jsem si ho vzala k sobě. To sice taky nebyla žádná výhra, ale alespoň jsme oba našli někoho, kdo nás má rád. Sedla jsem si vedle něj a přivinula ho k sobě.
„Ovšem, že mi vadí, že hladovíme, ale nežebráme. Vždyť víš, že si vždycky najdu nějakou práci.“
„Ale dvanáctiletou holku z ulice, nikdo nechce. “ obejmul mě tak pevně, jak jeho pětileté ručky mohly. Obejmula jsem ho stejně a konejšila ho, dokud neusnul.
„Našel si ji?“ ozval se z ulice mužský hlas.
„Ne. Myslím, že peněženka bez majitele, je velký úlovek, zvlášť při jarmarku.“ ozval se druhý hlas. Koukla jsem na peněženku ve své dlani. Měla v levém rohu vyražené ozdobné velké písmeno E. Pomalu jsem Gavroche položila a zakryla a vyklouzla z ohrazení našich "postelí" na ulici, kde mě nikdo nemohl vidět. Pomalu jsem se přikradla k rohu ulice a koukla na ty dva muže. Nebyli to tak úplně muži, byli to spíše chlapci. Jeden z nich měl hnědé kudrnaté vlasy a byl stále zamračený, druhý z nich, nejspíš ten, který hledal svou peněženku, měl tmavě blonďaté vlasy dlouhé po ramena. Blonďák pokrčil rameny a vyšel mým směrem, za ním i hnědovlasý. Stáhla jsem se rychle zase zpět za roh a zhluboka se nadechla. Když přešli okolo mě, vystoupila jsem na hlavní ulici a koukla na ně. Rychle se vzdalovali.
„Počkejte, monsieurs!“ vykřikla jsem slabým hlasem. Oba se otočili a koukali na mě. Koukali na malé, nemyté a zanedbané stvoření.
„Potřebuješ něco, děvče?“ zeptal se mě ten hnědovlasý.
„Potřebuje jen nějaké peníze, Grantaire. Promiň, děvče, nemáme žádné peníze.“
„Ale-“ snažila jsem se, ale ten blonďatým pojmenovaný Grantaire mi skočil do řeči.
„Nebuď tak protivný, Enjolrasi.“ usadil ho a kouknul na mě. Chvíli jsem se koukala do jeho hnědých očí a pak jsem přesunula pohled na prý Enjolrase do jeho tmavě modrých očí.
„Myslím, že mám něco, co patří vám.“ zašeptala jsem. Měla jsem sucho v krku. Natáhla jsem k němu ruku s peněženkou. Svým mírně povýšeným pohledem se koukl na mou ruku. Okamžitě poznal svou peněženku s vyraženým monogramem.
„Kdes ji vzala?“ zeptal se podezřívavým hlasem.
„Můj bratr ji našel. “ ohradila jsem se. Koukala jsem mu tvrdě do očí.
„Kolik mu je?“ zeptal se Grantaire.
„Pět let.“ odpověděla jsem. Enjolras koukal na můj ušmudlaný obličej s viditelnou nechutí.
„A tobě?“
„Dvanáct!“ vztyčila jsem hlavu.
„No vidíš, jen o pět mladší než my a celkem poctivá... A milá, narozdíl od tebe Enjolrasi.“ zasmál se Grantaire, plácl Enjolrase po rameni a utíkala ulicí pryč. Enjolras po mě hodil ještě jeden pohled, sáhnul do kapsy, podal mi malý peníz a utíkal za Grantairem.
To bylo poprvé, co jsem potkala monsieur Enjolras.

•••
Ahojte.
Vím, že tentokrát je to krátká kapitola, ale snad se vám líbila.

Už teď se omlouvám QuinnDessiere za nepřesnosti, ale musela jsem si naše drahé chlapce přetvořit k obrazu svému, tak snad mi to odpustí, stejně jako vy ostatní. 😁

Budu ráda za každý vote i koment. Mějte se krásně.
Au revoir.
Vaše AB ❤❤