„Ponine." usmál se na mě Aaron, když konečně dorazil.
„Jdeš pozdě. " řekla jsem naoko uraženě.
„Spravím to?" usmál se na mě. Pokrčila jsem rameny a odvrátila hlavu. On mě jemně vzal za ruku a políbil ji. Koukla jsem na něj a usmála se. Po tom, co jsme šli on na kafe a já na kakao, slovo dalo slovo a my se zvláštní shodou okolností dali dohromady. Bylo to rychlé a nečekané, ale já byla ráda, že jsem našla někoho, komu by na mě mohlo záležet.
„Jdeme?" zeptal se a chytil mě za ruku.
„No jasně. " odpověděla jsem. To jsou otázku, jestli jdeme do knihovny nebo ne.
„Co Cory?" zajímal se, „Už se přestala tak strachovat?"
„Ne, ale je to lepší."

°°°

„Takže zítra?" zeptal se Aaron, když jsme se okolo osmé večerní loučili u kavárny.
„Už se mě ptáš po jedenácté, Aarone. Ještě jednou se zeptáš a nepřijdu!" zahrozila jsem.
„Ty to počítáš?" zasmál se, „Takže zítra?"
Plácla jsem ho po paži.
„Po dvanácté!" ukázala jsem na něj prstem. On se na mě jen zazubil, ale nic neřekl. Dlouhou dobu nic neříkal a ani já to ticho nechtěla prolomit, proto jsem se otočila a chtěla odejít. On mě ale drapnul za loket a přitáhl si mě k sobě.
„Zítra." oznámil a políbil mne.
„Zítra." zazubila jsem se. Pustila jsem se ho a odcházela jsem. Na konci ulice jsem se otočila a koukla na Aarona. Pořád tam stál, jako vždycky. Čekal až dojdu na konec ulice a otočím se. Zamával mi. Usmála jsem se, což ale on nemohl vidět, zamávala jsem mu taky a počkala, až se otočí a odejde svým směrem. Když tak udělal, taky jsem se otočila a vypařila jsem se za roh. Byl neobyčejně chladný začátek listopadu, a několik louží dokonce zamrzlo. Když jsem šla domů po několika jsem se i sklouzla. Po chvíli jsem uslyšela svist kol a uviděla auta. Jel rychle, za volantem seděl mladý kluk a jak bylo vidět, rychlou jízdu si užíval. Na silnici, ale byla velká zamrzlá louže, která byla špatně vidět. Kluk na ní dostal smyk a řítil se na mě. Nebyla jsem schopna pohybu, jediné co jsem viděla, byla velká kovová příšera, která se na mě dívala velkýma žlutýma očima a vyhlédla si mě jako svůj cíl. Ucítila jsem prudký naráz do břicha a letěla jsem vzduchem až k protějšímu domu, o který jsem se v letu zastavila a uhodila se do hlavy. Svezla jsem se na zem a nebyla schopna se zvednout. Zkusila jsem to, ale ruce se mi podlomily a já dopadla tváří a štěrkovou cestu. Zkusila jsem to ještě jednou se stejným výsledkem. Před očima mi začala tancovat spousta barev. Někde z dálky jsem slyšela svůj hlas. Ještě jednou se zeptáš a nepřijdu. A náhle Aaronův hlas. Takže zítra?
Nebyla jsem daleko od pravdy.

°°°

„Co se stalo?" Cory přiběhla do nemocniční čekárny dřív než její rodiče. Koukala ze strany na stranu a chtělo se ji křičet.
„Cory. Zlatíčko, pojď sem." chytla ji její matka za rukáv a schovala ji v náručí. Cory se ale okamžitě vymanila z jejího sevření a utíkala k ženské za nějakým pultem, kde už stál její otec. I on se ji pokusil schovat do medvědího objetí, které tolik milovala, ale i jemu se uhla. Nepotřebovala objetí, nepotřebovala ho teď.
„Jeffersonovi?" zeptala se nějaká malá sestřička s obrovskými brýlemi. Cory na ni hodila pohled.
„Ne. Masonovi. Ale En Jeffersonová je moje nevlastní sestra." pověděla ji.
„Takže vy jste asi její rodiče."
„Nevlastní." přitakal otec. Když se sestřička koukla velice zmateně, vysvětlil ji situaci s Eninymi rodiči a teprve potom se mohli dozvědět co se děje.
„Srazilo ji auto, které dostalo smyk. Řidič sedí támhle, " ukázala na mladíka se zavázanou hlavou, „Ta mladá dívka je momentálně na sále. Podle rychlého vyšetření, které bylo provedeno hned, co ji přivezli, se zjistilo, že má zlomená žebra, přesněji řečeno čtyři žebra, což je relativně dobré když si představíte, co se asi stalo. Silný otřes mozku. Ztratila spoustu krve, navíc měla vnitřní krvácení do břicha. Nic dalšího vám zatím nemůžu říct. Až se něco dozvím, budu vás informovat."
„Děkuju." odpověděl Coryin otec. Chvíli tam ještě stáli a koukali na prázdné místo, kde před chvíli stála sestra.
„Vy jste rodina té dívky?" dobelhal se až k nim chlapec, který ještě před chvíli seděl na nemocniční lavičce.
„Moc mě to mrzí. " zamumlal, když Cory přikývla na otázku, „Opravdu moc. Nechtěl jsem ji nic udělat. Nechtěl jsem nic udělat nikomu, ta zmrzlá louže nebyla vidět. Moc se omlouvám. "
„To nic, mladíku, to nic." poplacal ho táta po rameni a odvedl svou rodinu si sednout.

Čekali asi tři hodiny, než z operačního sálu vyšel zmořený doktor.
„Jeffersonovi?" zeptal se, když uviděl rodinku. Tátovi se nechtěla jejich soukromá situace znovu vysvětlovat, proto jen přikývl.
„Vaše dcera ztratila hodně krve. Nepomohlo tomu ani vnitřní krvácení. Naštěstí jsme ho zastavili. Její stav je stabilizovaný. Je v umělém spánku. Uvidíme, jak se její stav bude vyvíjet. "
„Děkujeme. Můžeme ji vidět?" máma ze sebe dostala těch několik slov jen velmi obtížně.
„Ovšem." všichni tři se zvedli a následovali doktora na jednotku intenzivní péče. Jenom já jsem zůstala sedět a myslela si své.
Život En Jeffersonové v její minulosti začíná.

•••

Ahojte lidičkové.
Tak jak se vám líbila kapitola. Teda doufám, že se vám líbila.
Budu ráda, za jakýkoliv komentář, ať už kritický nebo pochvalný.
Mimochodem ano vím, že jsem je dala hodně rychle dohromady, ale popisovat vám jejich rande by nebavilo ani vás ani mě. Takže mi to prosím odpusťte.
Děkuju. Těším se na komenty a votes.

Tak zatím.
Love ya.
Vaše AB ❤❤