,,To ti udělal zase on?“ zeptala jsem se Eponine. Seděla na jedné z beden a držela si kus mokré látky na ráně na obočí. Pouze přikývla, když jsem se ji zeptala. Eponine je vlastní sestrou malého Gavroche, její otec monsieur Thénardier prý kdysi vlastnil hostinec, ale zkrachoval, a tak se přesunul sem do Paříže, kde se živí hlavně tím, co kde šlohl.
,,Neměl by to dělat.“ řekla jsem nevědíc co jiného říct.
,,Kdo mu v tom zabrání?“ zeptala se ironicky Eponine.
,,Už několikrát jsem ti říkala, že tu můžeš být s náma.“ vyčetla jsem ji potichu. Sice byla o rok starší, ale občas jsem tak vypadala spíš já.
,,Víš, že tam nemůžu nechat Azelmu samotnou. A s sebou ji vzít nemůžu. Pořád věří, že papa je hodný. “ zakroutila hlavou.
,,Jednou začne mlátit i ji.“ zkonstatovala jsem, ,,Vydrž tu.“ řekla jsem jí, když jsem uslyšela hluk. Vykradla jsem se potichu z našeho "obydlí". Okolo mě proběhl Eponinin kamarád Montparnasse, naštěstí si mě nevšiml a běžel dál. Hledá Eponine! Došlo mi. Vydala jsem se směrem k Náměstí revoluce, oficiálně pojmenované Náměstí růží, ale většina lidí tomu od roku 1789 neřekne jinak než Náměstí revoluce. Byla jsem tak zahloubaná do svých myšlenek, že jsem si nevšímala dění okolo sebe. Najednou mě někdo chytil za předloktí a stáhl mě ke zdi. Rychlý pohyb oproti zdi způsobil, že jsem se pořádně bouchlo do týlu hlavy.
,,Kde je?!“ u nosu jsem cítila zkažený dech. Když jsem se koukla na toho, kdo mě držel, věděla jsem že moje dohadování bylo správné.
,,Kde je kdo, monsieur Thénardier?“ zeptala jsem se, jak nejneviněji jsem dokázala.
,,Nehraj si na blbou, holka!“ zasyčel, trochu mě oddálil od zdi a znovu mě k ní přirazil. Setrvačností jsem do zdi narazila ještě větší silou a po chvíli jsem cítila, teplou kapičku tekoucí po zadní části krku až za mou otrhanou košili. ,,Kde je ta malá potvora? Kde je Eponine?“
,,Já nevím.“ zalhala jsem. Jeho obličej zbrunátněl a jeho ruka okamžitě vystřelila k mé tváři. Cítila jsem, že jsem si odřela pravou tvář o zeď domu za mnou a druhá mi tepala bolestí.
,,Kde je Eponine?!“ zopakoval svou otázku.
,,Já nevím!“ procedila jsem skrz zuby. On mi uštědřil další do levé tvář a okamžitě na to i z druhé strany. Teď už mi bolestí tepaly obě tváře a odřená byla už i ta levá.
,,Kde je ta malá děvka?!!“ zakřičel.
,,Nevím. A i kdybych věděla, tak bych vám to neřekla!!“ zakřičela jsem nazpět. Jeho ruka opět vystartovala vstříc mým tvářím. Tím jak byly obě odřené, jeho facky bolely dvojnásobně.
,,Však já tě naučím, říkat mi pravdu!“ pronesl a smýkl se mnou na zem. Okamžitě mi zarazil nohu do břicha. Když jsem se pokoušela zvednout, přirazil mne k zemi pěstí přímo pod oko. Využil toho že jsem druhou tváří dopadla na špinavou zem a hned mě zase kopl. Koukla jsem na něj přes vlasy slepené krví a natékající oko. Znovu mě uhodil do obličeje, tentokrát jsem ale nespadla. Koukla jsem na něj znova. Už už se napřahoval k tomu, že mi přidá další pěst, když v tom ho někdo vzal za napřaženou ruku a otočil ho k sobě. Ten někdo s ním udělal krátký proces a po chvíli ležel monsieur Thénardier vedle mě, pravděpodobně v bezvědomí.
,,Jste v pořádku, mademoiselle?“ sklonil se nade mnou stín s tak známým hlasem.
Přes nateklé tváře jsem jej neviděla pořádně.
,,Mademoiselle, prosím, mluvte se mnou!“ položila jsem hlavu zpět na studené kameny země, konečně jsem ten hlas poznala.
,,Eponine.“ řekla jsem jen a ukázala směrem k podloubí s našimi věcmi.
,,Já ale nejsem... “ začal, ale když si všiml mé natažené ruky, nejspíš mu došlo, co tím myslím. Odešel. Moje smysly byly tak otupělé, že jsem ani neslyšela jestli si spolu povídali.
,,Musíme ji dostat k Jolymu, podívá se na ní.“ promluvil můj zachránce. Ucítila jsem ruku na zádech a pod kolenama, a potom jsem jen cítila, jak se moje bezvládné tělo zvedá ze země. Otevřela jsem oči a koukla do těch jeho tmavých modrých.
,,Myslím, že jej to bolelo více než mne.“ poznamenala jsem. Přísahala bych, že jsem v jeho očích uviděla náznak pobavení a jeho rty se zkroutily do úšklebku, ale milého a jemného, jako když se matka směje nevinné hlouposti svého dítěte.
,,Příště na tebe sáhne a nebude mít ruku, En, to ti přísahám.“ zamumlal.
,,Nepřísahejte, monsieur Enjolras. Sliby jsou jen dech vypuštěný z úst.“ usmála jsem se a upadla do krásného bezvědomí bez bolesti.