,,Dobré ráno, mon amie." usmál se na mě mladík, který seděl vedle mě na pohovce, ,,Jak se cítíš?" Nadzvedla jsem se na loktech a koukla na něj. Deka, kterou jsem byla přikryta mi sjela z ramen. Nic jsem si neuvědomovala.
,,Dobře. Co se stalo?" zeptala jsem se.
,,Enjolras tě přinesl. Byla jsi v bezvědomí. Teď už ale vypadáš...No... Líp" usmál se. Vzpomínky se mi najednou začaly vracet jako bumerang.
,,Kde je Eponine?" zeptala jsem se plna strachu, že ji její otec našel.
,,Vedle." kývl hlavou ke dveřím.
,,A ty jsi kdo? A kde to jsem? Jak je Eponine?" otázky se ze mě sypaly a stále mě napadaly další.
,,Ty umíš pěkné rychle mluvit." zasmál se, ,,Já jsem Joly, Eponine je fajn a jsi v Café Musain. Další otázky? Ale tentokrát prosím po jedné." Haha vážně vtipný...
,,Můžu už jít?" zeptala jsem se, jak nejotráveněji jsem dokázala, i když se mi myšlenka, že se o mě někdo stará, velmi líbila.
,,Do toho krcálku, zapomeň." ozvalo se od dveří. Stál v nich monsieur Enjolras a v ruce držel pár kusů oblečení. Na sobě měl červený krátký kabát, zapnutý až ke krku.
,,To není žádnej krcálek. To je můj a Gavrochův domov." protestovala jsem.
,,Je načase abyste si našli nový domov. Oba." podal mi hromádku, ,,Na, obleč se.“ Koukla jsem se pod deku. Na sobě jsem měla volnou bílou košili, cítila jsem, že mám obvázaný hrudník. Moje potrhaná sukně ale byla pryč. Zděsila jsem se. Monsieur Enjolras to nejspíš spatřil, jemně si sedl vedle mě a položil mi hromádku do klína.
,,Neboj. Převlékla tě ta dívka, co přišla s tebou. Ale teď to zvládneš sama, že?“
,,A-a-ano.“ vzala jsem si hromádku a čekala až odejdou. Monsieur Enjolras na mě chvíli koukal zvláštním pohledem, potom ale zatřásl hlavou a otočil se k Jolymu.
,,Pojď potřebujeme tě tam.“ pronesl a vydal se ven z pokojiku. Joly pokýval hlavou a vydal se za ním. U dveří se ale otočil a kouknul na mě.
,,Opatrně na obvaz a ty modřiny tě budou taky nejspíš bolet.“ už už chtěl odejít, když jsem ho zavoláním jeho jména zastavila.
,,Děkuju.“ usmála jsem. Znovu jemně pokýval hlavou, usmál se a odešel. Opatrně jsem se oblékla do košile a kalhot, které mi monsieur Enjolras přinesl. Oboje bylo trochu velké, ale bylo to o mnoho lepší než košile, ve které jsem se probudila. Když jsem byla hotová, vydala jsem se ke dveřím a chytla kliku. Zhluboka jsem nadechla a vydechla a otevřela dveře. Za dveřmi to bylo... jiné. Bylo tam hrozně moc lidí. Vlastně spíše chlapců. Nebyla jsem schopná je spočítat, bylo jich tolik. Přestala jsem se snažit je počítat a očima hledala známou tvář. Konečně jsem našla tu nejznámější. Eponine. Ale ona se nekoukala mým směrem, koukala se na jednoho z chlapců. Koukala na něj jako na obrázek a neodtrhla od něj pohled ani na chvíli. Kamkoliv on šel, její oči ho doprovázely. Koukla jsem na toho mladíka též. Vysoká, štíhlá postava, černé vlasy, černé oblečení, když se otočil, byl doopravdy hezký. Tak jak mi vždycky, Eponine vyprávěla. Takže tohle musí být ten slavný Marius.
,,En!“ přiřítil se je mně Gavroche a skočil mi do náruče. Trošku mě zabolely žebra, ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Pevně jsem obejmula Gavroche a nechtěla ho pustit.
,,Chceš ji zlomit ještě další pár žeber?“ objevil se monsieur Enjolras a Gavroche jemně vzal z mé náruče a položil ho na zem. Gavroche okamžitě vystřelil k jinému z chlapců. Černé kudrnaté vlasy, příjemný obličej, celou dobu se smál. Chytil Gavroche, který za ním utíkal a posadil si ho na klín.
,,To oblečení ti sluší. Vypadáš jako chlapec no až na ty vlasy.“ konstatoval, ,,Pojď k nám.“ vzal mě za ruku a vedl mě ke stolu v rohu, kde seděl i Grantaire.
,,Ahoj já jsem Grantaire.“ řekl mechanicky, bez emocí bez toho, aniž by se na mne koukl.
,,Já vím. Já jsem En.“
,,Jak to víš?“ zamračil se a konečně na mne kouknul a oči se mu rozzářili poznáním, ,,No ne. Ty ještě žiješ?“
,,Jak vidíš.“ usmála jsem se. Povídali jsme si spolu ještě hodně dlouho. Nikdo jiný si nás nevšímal, takže naše konverzace probíhala nerušeně, až najednou si k nám sedl i monsieur Enjolras.
,,Domluvil jsem se s Courfeyracem, že si vezme Gavroche k sobě. Má jen jednu postel navíc, ty musíš jít k někomu jinému. Tak jsem přemýšlel, že budeš spát u mě.“ nebyla to otázka, bylo to oznámení.
,,To přece nejde, monsieur.“ protestovala jsem.
,,Ale jde, En. Nechci aby jsi se vrátila do toho... bůh ví čeho. Blíží se zima, nemůžeš tam být.“
,,Vydržela jsem tam i několik let předtím.“ začala jsem se hádat.
,,Buď si najdi někoho u koho budeš bydlet nebo dnes odcházíš se mnou.“ řekl hlasem, který nepřipouštěl jakékoliv další protesty. ,,Prosím, En.“
,,Proč to dělá?“ pomyslela jsem si.
,,Fajn.“ vydechla jsem.
,,Díky bohu.“ zamumlal.
,,Ještě nikdy jsem ho neviděl tak bojovat za někoho.“ zašeptal mi do ucha Grantaire. Nevěděla jsem co na to odpovědět a tak jsem zůstala zticha.
Když se už všichni pozdě v noci zvedli k odchodu, všimla jsem si, že Eponine nikde není. To bylo zvláštní, ale nějak mě nenapadlo co s tím udělat, ani kde bych ji teď měla hledat, tak jsem to vypustila a čekala kdy i monsieur Enjolras bude chtít odejít. Stále ne a ne jít a mě se zavírali oči, tak jsem si položila hlavu na stůl a začala podřimovat. Náhle mi někdo lehce zatřásl rukou.
,,Pojď, půjdeme.“ celou cestu jsme šli mlčky až jsem to nevydržela.
,,Děkuju vám, monsieur.“ usmála jsem se.
,,Přestaň mi konečně vykat a říkat monsieur. Nejsem žádný monsieur. Říkej mi normálně Enjolrasi.“ vybuchl. Pak ale dodal už jemným hlasem: ,,Nemáš zač.“
,,Doufám že vá... ti nebudu na obtíž.“
,,Jsem si jistý, že nebudeš. Jsem rád že tam budeš se mnou.“ zamumlal a ještě tišším hlasem řekl, ,,Že tam nebudu sám.“