(Obrázek je od That-sounds-mighty-oof-to-me z Tumblru)

Ahoj, tak vás vítám u čtvrtého týdne výzvy! Páni, už jsme v půlce. To to utíká. Jen je takový zvláštní, že všichni vydáváme v pondělí 😅. To pak moc není celý ten týden v duchu toho shipu.

No, každopádně dnes pro vás mám Heathstrid, tedy Astrid a Heather, což jeden čas byl můj nejoblíbenější holčičí ship, a taky nové au, které ještě přináším, je Military au, tedy vojenské, to smíchané ještě s lidmi měnícími se v draky. MonstrousNightmare byla tak hodná že mi před časem do jiného příběhu udělala dračí podobu Astrid:

Krásná? Že ano? A že by jste poznali, že je to ona ❤️?!

A tady Heather:

Už nebudu zdržovat... Ne, počkat. Ještě jednu věc chci říct hned na začátku. Chci se omluvit, jestli někoho minulý týden zklamala má Hiccazi/Hiccami. Dostala jsem takovou (přátelskou!) připomínku, že když spousta lidí pro tento ship hlasovala, tak doufala v jeho, no, naplnění, což se nestalo. Ale i když je mi blbě, že mi nedošlo, že letos je to asi jiné, když jste si je volili vy, jsem s tou povídkou spokojená a jiná kamarádka zase říkala, že je jen na účastnících, jak ship ztvární, a že svým způsobem já ho jako jediná opravdu udělala, i když jednostranně 😅, a já s ní souhlasím. No nevím, vlastně obě dvě mají podle mě pravdu, tak asi záleží na úhlu pohledu.

Jej. To jsem se zakecala. Tady je popisek dnešní Heathstrid. A pozor! Vzhledem k válečnému tématu doporučuji spíše od 13 let!

***

Popis: Poslyšte příběh jedné dračí vojandy, která vždy jednala se sílou, jistotou, a hlavně láskou. Láskou, u které se bála, že nikdy nebude naplněna.

Zaujalo vás to? Pokračujte prosím k příběhu 😉.

***

Svět je kruté místo. Proč všichni pořád musí bojovat? Proč si své názory musí dokazovat silou? Proč ten nejsilnější je automaticky ten nejlepší?

A hlavně proč do těchto pletek tahají i nevinné?

Tyto otázky se mi už léta honí hlavou. Hlavně poslední tři roky, kdy jsem přímým svědkem příčiny těchto otázek. Vlastně asi ne svědkem.

Prožívám to.

Mé jméno zní Astrid Hoffersonová a dnes se s vámi podělím o svůj příběh.

Ten příběh začal už když jsem byla malá. Bylo mi asi pět. Vzpomínám si, jak jsem žila na venkově a pobíhala se svou nejlepší kamarádkou Heather a dalšími přáteli po venkově své rodné vísky, konkrétně po louce prorostlé tím nejkrásnějším kvítím. Připadá mi to jako včera, kdy jsme s Heather, zatímco ostatní blbli, ležely v trávě, se kterou si hrál vítr, pozorovaly kobylky, a já jsem jí jako dárek jednu z květin dala jen tak do jejích havraních vlasů. Život i svět se v tu chvíli zdály tak krásné.

Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy louku zahalily obří stíny. Všichni jsme vzhlédli jsme a zjistili, že se nad naším domovem proletěli vojenské letouny. Ostatní děti byly nadšené, letadla jim přišla boží, ale mě v duchu zasáhl hodně špatný pocit. Jako by už nic nemělo být stejné.

Měla jsem pravdu, neboť za chvíli si nás rodiče zavolali domů a ze zpráv v televizi jsme se dozvěděli, že naše země vpadla se sousední zemí do války. Tenkrát jsem byla ještě malá, abych úplně chápala následky věci jako válka, ale strach mých rodičů mluvil za vše. A to ještě ani nevěděli, co v té válce čeká konkrétně mě.

Měli byste vědět, že nejsem úplně obyčejná holka. Někteří lidé se rodí s darem. A ne obyčejným. Zatímco někde se rodí lidé s darem k hudbě nebo sportu, někteří tady u nás...

...se mění v draky.

Ano. V draky. V mocné a nádherné okřídlené tvory, které mnozí znají jen z pohádek. Když se tento dar prokázal i u mě, byla jsem šťastná. Jako drak jsem si přišla sama sebou. A obzvláště jako nodr smrťák. Krásný a přitom silný.

Ale když budu upřímná, nebyla jsem tak silná a krásná jako Heather. I ta se totiž projevila jako dračice. A ne ledajaká. Nádherná, černá břitošvižka. Její kovový pancíř jakoby odrážel ty její havraní vlasy, co jsem tolik milovala. A stejně tak zůstaly i její zelené oči. Tou dobou od začátku války uběhlo celých deset let, ale když jsme spolu létaly, jako bych si od začátku toho teroru přišla opět šťastná.

Tedy dokud nebyl vydán nový zákon. Všichni draci, jedno jestli muži nebo ženy, museli na vojnu. Povinně.

Byl to hotový masakr. Drak se své svobody nikdy nevzdává. My s Heather určitě ne. Rodiče trvali na tom, abychom své schopnosti schovávaly, což se nám nelíbilo, ale dokud jsme mohly zůstat, byly jsme pro. Další tři roky jsme žily ve strachu, že nás někdo nahlásí, ale naše ves byla přátelská a kryla nás. Bohužel to se i vymstilo. Po jedné silné bouři nastal nečekaný sesuv půdy a v ohrožení byly tři malé děti, které nestíhaly utíkat. Heatheřin starší bratr Dagur neviděl jinou možnost, než se proměnit do své dračí podoby, do rezavého trojitého úderníka, a svými třemi dlouhými ocasy děti ze vzduchu osvobodit. Záchrana se povedla, bohužel při opevňování vesnice pomáhali i policejní jednotky, a ti ho museli zatknout a odvést. Dagur rozhodně nebyl typ, co by se nechal chytit, tak se s nimi bil. Když však začal mít opravdu namále, když ho bili obušky do krve a dávali mu šoky, Heather ten pohled už nevydržela.

"Musím mu pomoct!" křikla a chystala se k němu v tom zuřivém dešti přiběhnout. Já ji však celá zoufalá chytla a řekla: "Ne! Pak vezmou i tebe!"

Pochopitelně jsem nechtěla, aby Dagura odvedli, a ona to v mých očích viděla, ale taky určitě viděla, že o ni nemůžu za žádnou cenu přijít.

Já v jejích očích viděla totéž, ale ten zvuk, když obušky mlátí do jejího spoutaného dračího bratra, do její jediné rodiny, byl zkrátka příliš. Dotkla se tedy mé tváře, zadívala se mi do mých zoufalých očí a řekla: "Ať se stane cokoliv... Miluju tě."

Poté se odtáhla, a než jsem se stihla vzpamatovat, řekla už jen: "Zůstaň."

Běžela.

"Moc prosím zůstaň!"

A stala se z ní ta nádherná černá břitošvižka. Jako dračice byla neskutečně silná. Ty s těmi obušky a šokovými tyčemi odhodila jako nic.

Ale nebylo to dost. Přiběhly posily.

Když jsem viděla, jak i ji zakrátko svázali a zbyli vyloženě nelidským chováním, chtěla jsem zasáhnout, ale rodiče mi to nedovolili. Drželi mě snad ještě pevněji než ti bídáci Hearher.

Heather. Ani ona nechtěla, abych šla za ní. Chtěla, abych byla v bezpečí...

Ale k čemu by mi bylo bezpečí bez ní?!

Když velitel řekl: "Naložte je! Vojna už je zlomí," zakřičela jsem silně jako nikdy: "NEEEEEE!!!!!!" A změnila se v nodřici. Tak jsem se rodičům vyrvala a rozeběhla se za Heather. Cítila jsem tolik vzteku a odhodlání, že jsem věřila, že mě nic nezastaví.

To mě však nesměly zasáhnout ty uspávací šipky. Nevěděla jsem, odkud přilétly, ani proč je nepoužili na Dagura s Heather, proč je radši zmlátili, ale ve chvíli, kdy jsem jen ležela v tom bahně a ztrácela vědomí, jsem dokázala vnímat už jen matný obraz, jak bezvědomou Heather i s Dagurem nakládají do vozu.

Od toho osudného dne uběhly tři roky. Dnes už jsem dospělá, a co víc, nejlepší ve vojenském oboru. Jsem nejvyšším důstojníkem a velitelem hlavního dračího oddílu a nejrychlejší a nejzdatnější drak zde. Jaká ironie. Stala jsem se tím, čím jsem už od útlého dětství nejvíce opovrhovala.

A pořád jsem neměla Heather.

Nikdy mi neřekli, kam ji tenkrát s Dagurem odvezli, dokonce ani jestli to zatýkání přežili. Nevěděla jsem nic. Ten den se mi stále vrací. Hlavně když v noci ležím v kasárně. Ta šedá, bezduchá místnost jakoby byla plátnem, na kterém se promítal můj život. Jak může válka trvat šestnáct let? Proč je vůbec nějaká válka? To ti hlupáci nahoře nechápou, že ubližují hlavně ostatním? Těm nevinným, co s tím nemají obsolutně nic společného?

Na svém místě se snažím bojovat za správnou věc, abych to ukončila, ale pravda je, že ač to popírám sebevíc, jsem jen loutka. Ačkoliv velím snad tisíci drakům, nemám žádnou pravomoc. Dělám jen to, co se mi nařídí. Nejsem lepšímu světu o nic blíž. Spíš pomáhám v tom teroru.

Když se tak ohlížím zpět, lituji, kolik věcí jsem neudělala, než mě vzali sem. Hlavně třech věcí. Že jsem Heather nepomohla dřív, že jsem se nerozloučila s našima, ale především, že jsem neměla příležitost políbit Heather. Aspoň při tom našem loučení, kdy mi řekla, že mě miluje. Ani ta slova jsem neopětovala. Aspoň to říct. Rychle říct tři slova: "Taky tě miluju," a pak si ji přitáhnout k sobě a políbit. Aspoň jednou okusit její rty na svých. Jaké by to bylo?

To už se asi nedozvím.

Každý den slýchám o přesunu nějakého dračího vojáka, ale ani jednou jsem neslyšela o černé břitošvižce nebo rezavém trojčákovi s tetováním. A nejspíš i jizvami. Při tom zatýkání Dagur skončil s hlubokými ranami.

Každým dnem je má naděje menší a menší a bojím se, že už se velmi rychle blížím do bodu, kdy už to vzdám a přijmu svůj osamocený život v tomhle špatném světě.

"Plukovníku!" vyrušil mě z mého přemítání rázný hlas mého nadřízeného. Ihned jsem tedy vylétla z postele do vzorného postoje a zasalutovala se slovy: "Ano, pane?!"

Ten vysoký muž bez citu se na mě podíval a řekl: "Na východní straně hřebene v blízkosti kaňonu byly údajně spatřeny stopy lidí a draků. Dost možná se jedná o uprchlíky z dvanácté základny, o kterých nás dnes ráno informovali."

"Ví se, kdo tento úprk vede, pane?"

"Neví se. Ale na základně byly nalezeny seky, nejspíše od břitošviha."

Na sekundu jsem ztratila dokonalý postoj i výraz. "Břitošvih, pane?"

"Ano. A někteří hlídači byli paralyzování. Příčinou byl vpíchnutý jed."

"Jako od trojitého úderníka, pane?"

"Vzhledem k rychlosti a hybnosti je to pravděpodobné. Dobrá úvaha, plukovníku. Vím, že toto není přesně v popisu vaší práce, ale chci, abyste vy a dalších pár draků šli hřeben okamžitě zkontrolovat. Jste výborný stopař a stratég, tak věřím, že jestli je někdo pochytá, jste to vy."

"Ano, pane. Děkuji, pane. Vyrážím ihned i se svými nejlepšími draky."

"Pohov." Potom odešel a mě tam nechal samotnou, zcela v šoku. Břitošvih? A možná i trojčák?! Ne, byly to až příliš dokonalé. Seky mohly být třeba od hřbetostřiha a paralyzující jed od smrtidrapa. Nesměla jsem ztratit obezřetnost.

Ale i tak jsem na tu misi letěla s vervou jako žádnou jinou. Něco mi totiž říkalo, dnes je ten den, určitě je to Heather a Dagur. Ovšem nebylo to poprvé, kdy jsem si to říkala. Ale dnešek mi prostě přišel jiný.

Má jezerně modrá křídla zpestřené tmavě rudou a zlatavou jako moje lidské vlasy mě bez problémy donesla až k obrovskému skalnatému hřebeni, který se klikatil jak plazivec. Terén tu byl hodně zrádný, a tak určitě i těžký jak na útěk, tak na stopování. Vzhledem k tomu, že byly nalezeny pozemské stopy, ti uprchlíci nejspíše šli po svých, aby je nezpozorovaly dračí hlídky. Kdyby prošli celý kaňon po svých, skrytí mlhou, neviděli by je a skučící větry by zmátly pachové a hlukové stopy. Konec kaňonu byl už mimo hlavní vojenské území. Chytré. Vážně ano. Věděli, co dělali.

Přistáli jsme u posledních stop, které byly spatřeny, a snažila jsem se chytit pach uprchlíků, ale bylo to zbytečné.

"Určitě použili dračí bobule," povzdechla jsem. "Pach nám nepomůže. Musíme letět dál a pak se rozdělit. Kaňon má pár kiláků dál dělící hřeben, který se táhne daleko. Jdeme, už budou daleko."

"Rozkaz!"

Všichni jsme se rozletěli kaňonem. Bohužel vítr byl příliš silný na naše křídla, takže nás mávání rychle vyčerpávalo. Po chvíli jsme museli přistát a jít pěšky jako prodáslenovaní. Normálně bychom si na tohle vzali obrněný vůz, ale hlavní byl čas a k hřebeni bylo nejrychlejší cestou letět. Mám pocit, že tohle všechno ti, co plánovali ten úprk, věděli. I tak jsem pro jistotu uvědomila velitelství, ať nám pošle vůz. Musela jsem, i když jsem nechtěla.

Když se můj oddíl rozdělil kvůli dělicímu hřebenu, vítr byl snad ještě intenzivnější. Vřískalo to víc než vřeštící smrt se zářícím drakem dohromady. K tomu všechen ten prach a písek. Nebýt mého bystrého zraku stopařského draka a tvrdého vojenského výcviku, už bychom se ztratili.

Šli jsme tím vichrem a prachem snad 2 hodiny v kuse, než můj už zarudlý zrak spatřil první známku života. Bohužel musím přiznat, že už jsem nebyla schopná rozeznat, co to je. Viděla jsem jen černý flek, co rychle uletěl. Možná to byl pták, ale možná i drak.

Mé smysly i hlava byly asi víc mimo, než jsem si chtěla přiznat, takže jsem se rozhodla vzlétnout a letět to zkontrolovat. Nějak jsem v tu chvíli zapomněla na svou jednotku. Já jen letěla za tou skvrnou. Pořád se klikatila, a byla rychlá! Jak to s těmi větry zvládla! Já však věděla, že musím za ní, tak jsem mávala křídly jak šílená. V tom zmatku se mi však párkrát povedlo nabourat o skálu. Asi jsem vážně byla víc pomatená vnějšími vlivy než by se na zásah slušelo. To mě ale nezastavilo. Letěla jsem dál. Ta skvrna, o které jsem si už víc a víc byla jistá, že to byl drak, byla čím dál tím menší, tak jsem chtěla zrychlit. Už mě to honění ale i celkem štvalo, tak jsem si dovolila frustrovaně zakřičet: "STŮJ! UŽ NENÍ UNIKU!"

A pak se stalo něco neuvěřitelného. Čistě a jasně jako nic i přes ten prach a skučení, tím nejkrásnějším ženským hlasem zaznělo mé jméno.

"Astrid?"

Veškerý hluk kolem najednou ustál a jakoby na záhadnou dračici dopadlo nebeské světlo. Teď jsem to viděla. Žádná černá šmouha.

Jen černá břitošvižka.

To nemohla být pravda. "Heather?" optala jsem s hlasem na pokraji zlomení.

Ona se tam jen vznášela a hleděla na mě těma svýma zelenýma očima.

Tohle musel být sen. Nebo víc. Umřela jsem a teď si mě vedla k sobě do Valhally.

Ale ve Valhalle by na moji drahou Heather určitě nikdo nestřílel. Sotva ji totiž právě minul pořádný proud hořčíkového ohně.

Nehledě na svůj předešlý stav, ostražitě jako nikdy jsem se ohlédla a zjistila, že má jednotka se vrhá na Heather.

"Ne, znovu ne," řekla jsem si a bez váhání se na nejbližšího draka, dalšího nodra, vrhla svými spáry. Voják byl překvapen, ale nehledě na to, že se z mé strany jednalo o jasnou zradu, jsem na Heather křikla: "LEŤ PRYČ! JÁ JE ZDRŽÍM!"

Heather letěla, ale ne předtím, než nějaké své útočníky švihla svým ostrým ocasem. Potom uletěla, ale místo, aby úplně zmizela, jen dosedla za hodně vzdálenou skálu, a protože břitošvihové měli neuvěřitelný dostřel až třicet metrů, všechny takto skrytá nečekaně odstřelila svým jasně modrým a jiskřivým plamenem. Byli se mnou jen čtyři draci, takže jí vystačily zážehy. Jakmile byli všichni omráčení, vylétla jsem za ní a řekla: "Rychle pryč než se vzpamatují!"

Obě jsme uletěly. Kličkovaly jsme s novou vervou a hledaly místo, kde se schovat. Naštěstí Heather věděla.

"Ve skalách je změť tunelů po plíživých smrtích! Tam se schováme a dovedou nás i z kaňonu! Věříš mi?!"

"Vždycky."

"Tak zatoč!" Najednou mě svými malými packami popadla a stáhla ve spirále k zemi. Naprosto přesně jsme zapadli do otvoru za jedním balvanem, který jeden katastrofotřas ihned zase zakutálel na místo, takže nás jistě ostatní dračí vojáci snad minou.

"Tímhletím se potři," řekla náhle Heather a jakmile mě pustila, vylila na mě lahvičku džusu z dračích bobulí. Co nejrychleji jsem si ji rozetřela po šupinách a u toho jsme všichni trpělivě čekali, až zpoza skály zmizí i poslední drak z mého oddílu. Vlastně jsme čekali asi ještě minutu potom, abychom si byli jistí.

"To byl poslední," řekla Heather a s úlevou si vydechla. Mezitím chodbou k nám přilétl známý, rezavý trojčák.

"Kde jste?! Nemůžete mě takhle dě..." A pak si všiml mě. "Astrid, jsi to ty?!"

"Ano," řekla jsem a sama nevěřila tomu, že ho vidím. Měl jsem předtím pravdu o jizvách. Zatímco se přes levé oko táhlo modré tetování z jeho lidské podoby, přes pravé se táhly hluboké jizvy, ale oko naštěstí nebylo slepé.

Na přátelskou dračí přivítanou jsme se krátce přitulili a pak zase odtáhli. Dagur se ptal: "Kde se tu bereš?! Jsi taky uprchlík?!"

"Teď už asi budu," uznala jsem. "Zpátky se už nevrátím, když vás mám konečně zpátky."

"Nejenže se nevrátíš," řekla Heather pevně. "My jim tě už ani nedáme."

Nikdo kromě mě nechápal úplnou hloubku těch slov. Proto i když Dagur řekl, že musíme pospíchat, že se můžou vrátit, dokonce i když ostatní ihned vyrazili, já si Heather chytla a s jemným: "Počkej!" si ji zase stáhla k sobě. Byla zmatená, rychle se ptala: "Co je?! Nesmíme čekat! Jinak nás..." Políbila jsem ji. Klidně jako dračice. Čekala jsem až moc dlouho. Musela jsem to aspoň jednou zažít, kdyby nás nedejte bohové zase chytili.

Heather se zjevně nechala unést stejně jako já. Obě jsme se ve stejnou chvíli změnily do lidských podob a políbily se správně. Se rty pevně k sobě a s rukama kolem našich těl. Byla stejně nádherná i po těch letech. I v té roztrhané vojenské uniformě na jakýsi symbol vzdoru. A i přes tu situaci, to bylo dokonalé. Tolik lásky a štěstí jsem necítila roky. Měla jsem pocit, že ten polibek trvá snad věky. A taky, jako by na světě bylo zase krásně.

Bohužel mou chybou nás naše shledání až moc ovládlo. Polibek ani doteky nebraly konce a ani jsme o konec vůbec neusilovaly. Ztratily jsme pojem o realitě. O realitě, ve které zuřila válka s puškami, granáty, se vším.

Jeden takový granát vybuchl přímo před naším krytem.

Naše ne tak chráněné lidské podoby ihned odlétly a skončily bolestně jako nikdy mezi skalami a troskami jeskyně. Strašně mi zvonilo v uších až to bolelo a sotva jsem byla vědoma, kde jsem a co se děje. Věděla jsem jen, že se moc nemůžu hýbat. Byla jsem úplně zablokovaná kameny. Přes pár škvír mezi nimi jsem sotva spatřila nějaké světlo, které novým otvorem dopadlo do tunelu. A když už jsem nějaké viděla, ihned zmizelo, protože nastal zával, který otvor zase zasypal. Nejspíše se sem nedostal ani žádný voják. Uvěznili nás.

Jakmile mi trochu nabylo vědomí, věděla jsem, že jako drak budu chráněnější a silnější, tak jsem se s tíhou proměnila a svýma silnýma nohama odvalila kamenyy co mi je blokovaly. Všude byla suť. Nemohla jsem se ani narovnat a sotva bylo vidět. Když se však o kus dál i Heather proměnila v draka, všimla jsem si jí.

"Heather!" zaskuhrala jsem. Bohužel v tu chvíli krásná břitošvižka spadla k zemi, téměř bez života, a jakoby ztratila cit v nohou.

Znovu jsem vykřikla: "Heather!" A snažila se přes kameny k ní dostat. Vyloženě jsem se plazila, protože mě neskutečně vše bolelo a zrak mi stínila krev, jelikož mi kapala z hlavy, ale já se k ní musela dostat. Teď jsem ji našla, nemohla jsem ji zase ztratit!

Když byla ode mě asi metr, sotva jsem ještě byla při vědomí, ale i tak jsem spatřila nepřátelského vojáka, co se asi stihl dostat do tunelu a teď mířil na Heather puškou. To jsem se už nebránila násilí jako kdysi, mrskla jsem ocasem a proťala ho tolika jedovými ostny, kolika jsem jen mohla. Ihned padl k zemi mrtvý.

Odkopla jsem ho co nejdál od své Heather a když jsem si byla jistá, že tam už nikdo není, bez energie jsem padla na svou družku a ochranářsky ji zalehla vlastním tělem.

Jaká ironie. Tolikrát jsem si představovala, jak usínáme ve stejné náruči, a dočkala jsem se. Jenom jinak, než jsem chtěla.

Cítila jsem, jak se jí špatně dýchá. I mně, ale mně teď šlo hlavně o ni. Musela jsem jí pomoct, i když jsem už nemohla.

"Pojď. Vylez si na mě," řekla jsem hrozně slabě. "Odnesu nás do bezpečí."

"Ne," špitla Heather se sotva otevřenýma očima. "Už to nemá cenu."

Tolik jsem chtěla namítat. Chtělo se mi brečet a nevím co ještě, ale pravda byla, že já na tom byla úplně stejně. Každým dalším výdechem mě opouštěl život. Proto jsem udělala to jediné, co jsem ještě mohla, a tak pevně jak jen to šlo jsem ji objala a svou hlavu položila vedle její. Pořádně jsem se přitulila a jen si užívala každou poslední společnou sekundu.

"Je to moje vina," šeptla jsem. "Kdybych tě nepolíbila..."

"Já jsem za ten polibek ráda," skočila mi slaboučce do řeči. "Vždycky jsem o něm snila.... Jsem ráda, že se mi tento sen konečně splnil... A to, že jsme teď spolu... Takhle můžu umřít v klidu."

Byla to krutá romantika. Ale měla pravdu. Když už mám v téhle válce umřít, jsem ráda, že je to vedle ní.

"Miluju tě," řekla jsem rychle. "Ať se stane cokoliv, ať skončíme kdekoliv, vždycky tě budu milovat."

"Taky tě miluju. Ať se stane cokoliv."

Pak už jsme tam jen spolu ležely. Nevím, jak dlouho, vím jen, že se mi hlavou honily miliony myšlenek. Na mé rodiče, dětství, a taky že se snad Dagur s ostatními dostal z kaňonu a že je to neodřízlo jako nás. Jak ho znám, nejspíš se pro nás vrátí, ale než se sem probojuje, už bude pozdě. To jsem věděla.

Nad tímhle jsem ale nesměla přemýšlet. Jediné, co mi v tuto chvíli nabízelo klid, byla náruč toho černého pancíře, co jsem tolik milovala a ještě budu milovat. Snad svět, do kterého se opět zrodíme, bude už lepším místem. A i kdyby ne, já ji pořád budu milovat.

Ať se stane cokoliv.

***

Huf. Konečně. Opravila jsem to až teď. Jinak za ten konec se omlouvám, ale já to tak prostě cítila. Chtěla jsem si zase vyzkoušet něco nového.

Prostě bude Mrakošlap s mou originální postavou, tak zase za týden. Ahoj!