Po takové době. To ani nebylo možné, že Řád stále existoval. Když Brumbál svolal Řád, najednou všichni věděli, že schůzi už neměli tolik dní i týdnů. Nikomu to nepřišlo, jakmile se ale Řád připomněl, jejich vidění času se změnilo.

Schůze se nekonaly od doby, co vyšlo najevo, že Lily skrývá Znamení. Nikdo neměl chuť vidět, jak se všechno rozpadlo. Bez Lily nic nefungovalo a ani Řád ne. Navíc Dorcas byla mrtvá a Dawlish také. Přátelé Lily se rozprchli na všechny strany a ti zbylí nebyli schopni se sejít. Řád přestal bez Lily existovat.

Teď se měl ale znovu sejít. Každý měl svoje body, které chtěl projednat, na kolik jich ale přijde řeč, to nikdo z nich nevěděl. Brumbál musel mít něco na srdci, když je svolal.

Ještě než schůze začala, Brumbál si zavolal Jamese se Siriusem stranou. "Dostalo se ke mně, že jste se ani jeden neobjevili poslední dny v práci. Budete se muset vrátit, aby nikdo nepojal podezření."

Sirius ale věděl, že tím Brumbál myslí, že tam teď nemá špehy. Bystrozorství bylo klíčové a strategické pole, proto tam musel někdo být, aby vynášel zprávy zevnitř. Dělal to Dawlis, dělal to Sirius a dělal to i James. Jenže Dawlish byl mrtvý a ti dva se tam už nějakou dobu neukázali.

"Nevrátím se. Nemám s kým pracovat," oznámil James prostě.

"Dvanácteráku? Zapomněl jsi snad?" ukázal na sebe Sirius.

James pozvedl obočí. "Paktuješ se se Smrtijedy, copak myslíš, že ti budu důvěřovat, abych se k tobě otočil zády?" zasmál se, načež bez jediného slova odešel.

Sirius zůstal opařeně stát a zírat na Jamesova záda. Poprvé si pomyslel, jestli nebylo lepší nechat žít Lily vlastním životem a nestavět se na její stranu. Ihned si ale za tu myšlenku vynadal. Lily byla jedna z mála, která mu ještě zbyla. Pokud tedy stále žije, napadlo ho.

"Nezahájíte to už?" otočil se náhle na Brumbála, když ho v očích zaštípaly slzy. Potřeboval se rozptýlit a něco dělat. Navíc měl vlastní body, které potřeboval zajistit.

Brumbál se na Siriuse trochu lítostivě usmál a dal svolat všechny ke stolu. Schůze mohla začít.

"Vítejte na schůzi Řádu," začal Brumbál úplně stejným tónem, jako zahajoval školní rok v Bradavicích. Několik lidí se pousmálo, všichni si ale až moc všímali prázdného místa mezi Siriusem a Jamesem.

Marlene sotva poslouchala. V hlavě jí neustále zvonilo a musela si přehrávat setkání s Lestrangem dokola a dokola. Teď se na zápisky v deníku Lily dívala jinak. Brighton před sedmým ročníkem byl určitě zlomová událost. Marlene se snažila vzpomenout si na těch pár krátkých vět, které tam Lily napsala.

Psala, že už není malá, hodná a... "Promerlina, ona se s ním vyspala!" vyjekla Marlene nahlas, ale až pak si uvědomila, že se musí ztišit. "Omlouvám se, jen jsem o něčem přemýšlela."

"To vidím, slečno," kývl Brumbál a Marlene sklopila hlavu. Cestou ale stihla zavadit pohledem o Remuse.

Remus se na ni díval zcela neomylně. Viděl, že na něco přišla. A viděl, že ona viděla, že on se na ni dívá. Jenže si nedokázal pomoct, Marlene byla i tady naprosto okouzlující. Nádherná.

"Prvním bodem schůze je věštba."

"Jaká věštba?" zeptala se Alice.

"Věštba o Vyvoleném. Pronesla ji profesorka Trelawneyová, slečno Fortescueová."

V místnosti bylo ticho. Všichni čekali, s čím Brumbál přijde.

"Zdá se, že Vyvolený je některý z Voldemortových lidí. Tedy jejich dítě. Nejspíše bude narozeno, pokud již není, na konci května věrným služebníkům. Věštba říká, že daleko odsud nalezne sílu na zničení Pána zla jednou provždy a stejně jako se mu postavili jeho rodiče, zemře jako vítěz."

"Brumbále, znamená to snad, že to dítě zemře?" zeptala se rozrušeně Molly Weasleyová, nová posila Řádu.

"Pravděpodobně ano. Předtím ale porazí Voldemorta a jeho rodiče sběhnou z cesty. Dnes mám ale právo obávat se, že Voldemort už o věštbě ví."

"A ví, o koho jde? Víme to my?"

Brumbál kývl. "Je několik možností. Může to být Nottovo dítě," povzdech snad od všech členů Řádu byl jasný. Pokud je to Nott, pak věštba nedojde naplnění.

"A kdo dál? Nesmíme připustit, aby šlo o Notta," vztekala se Marlene.

"Slečna Parkinsonová čeká dítě," pokračoval Brumbál. "Paní Greengrassová porodila před měsícem, zbývá tedy už jen paní Goylová," vzpomínal na všechny, kteří by to mohli být. Crabbe, Bulstrodeová i Zabini už své děti měli. Navíc někteří ani nepatřili mezi Smrtijedy. Ne oficiálně, nikdo je tam zatím nespatřil.

"Takže Goylová, Nottová a Parkinsonová? Sbohem budoucnosti," protočil oči James.

"Hej, nemůže to být tak hrozný, někoho jsme určitě přehlédli," ozvala se zcela nenápadná Emmelina.

"Myslíš? Třeba ještě Bellatrix, ta by to určitě vyřešila," navezl se do ní Sirius.

"Přemýšlejte o tom," ukončil to Brumbál, protože viděl, že teď to nikam nepovede. Všichni to museli teprve zkousnout. "Máte někdo něco?" otázal se a chtěl schůzi zakončit.

"Já něco mám," zvedl se Sirius, aby na sebe přitáhl pozornost. "Exhumace Dawlishova těla."

Všichni v místnosti mlčeli, až se náhle rozšuměly hlasy. Některé ho odsuzovaly, jiné se divily.

"Siriusi, Dawlish je mrtvý už týdny, víš jistě, že jeho tělo...?" ptala se nejistě Alice.

"To je mi jedno. Ruka bude ještě v celku," rozhodl.

"Ty chceš zjistit, jestli nebyl náhodou taky tamto?" přejel si po levé ruce Frank.

"Přesně tak, mám teorii, kterou tím můžu potvrdit," myslel na Lily a na to, jak neomylně zemřel Dawlish, ale zbylí bystrozoři žili. Kromě Dawlishe tehdy zemřel i Macnair a o tom si byl Sirius jistý, že Smrtijedství skrýval na ruce.

"To rozhodně nepůjde," prohlásil Brumbál pevně. "Bylo by na to třeba povolení, důvody, peníze, provedení..." vypočítával, až se vedle sedící Minerva začala mračit.

"Ale Brumbále!" namítal Sirius, ovšem nebylo mu dopřáno pozornosti.

"Schůze je u konce."

Brumbál odešel dřív než zbytek. Ti ještě postávali spolu v kroužcích a povídali si. První odešli manželé Weasleyovi s tím, že mají doma děti.

"Věříš tomu?" ozvalo se Alici u ucha. "Věříš, že by smrtijedský spratek mohl porazit Voldemorta?"

Dívka se prudce otočila a odstrčila od sebe Jamese. "Od kdy jsi tak necitlivý? Říkám ti to naposledy, vzpamatuj se!"

Alice popadla za ruku Emmelinu a společně zamířily pryč. Byl čas odejít.

"Pane Blacku?" ozvalo se za ním, když byl na odchodu domů. "Zdržte se tu se mnou a dejte si čaj," nabídla mu.

Sirius si dobře pamatoval, jak jim pomohla na Ministerstvu, začal být zvědavý, tak si sedl a čekal. Místnost se pomalu vylidnila, až se Minerva usmála a prohlásila, že k ní domů obvykle tolik lidí ani nechodí.

"Neříkám, že čaj není dobrý, profesorko, ale o co jde?"

Minerva vzdychla. "Vy jste byl vždycky netrpělivý. Ale co s vámi, už vás přeučit nepůjde, budeme se s tím muset smířit. Vím, jakou máte teorii a Brumbál to ví také. Napadlo mě to, když jsem viděla mrtvého Macnaira," přistrčila k němu talíř se sušenkami.

"Vážně? Tak proč mi nedovolil dokázat její nevinu a najít tělo?" vyhrkl, nechápal, kam Minerva míří.

"Teď mě, prosím, nepřerušujte, pane Blacku. Myslím si," odmlčela se, "že právě proto to Brumbál nedovolil. Už delší dobu mám pocit, že hraje vlastní hru proti Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, bez nás. Nikomu jsem to neřekla, ale když slečna Evansová zmizela, měla jsem vás sledovat. Nejen vás, ale vás všechny. Pozor jsem si ale měla dát hlavně na vás a vaše akce. Pamatujete si, jak jste v jednom kuse narážel na kočku?"

"To vy?" vydechl nevěřícně Sirius.

"Ano i ne. Byla jsem očima Brumbála. Až pak po mně jednou chtěl podivnou věc. Měla jsem se postarat, aby nikdo z vás nic nepodnikl pro záchranu slečny Evansové. Řekl mi, že je to pro její bezpečí, aby zůstala v Azkabanu."

"Proč mi to všechno říkáte?" odsunul od sebe čaj a zamračil se. Přestával lidem kolem sebe věřit.

"Protože vám pomůžu. Dawlishovo tělo mělo zcela určitě Znamení, stačí to dokázat. Také znám Brumbálův styl. Na hřbitově teď stojí minimálně jedna hlídka a čeká na vás. Z nějakého důvodu se Brumbálovi nehodí, aby byla Lily na dobré straně očištěna."

"Její život pro něj snad nic neznamená?" zděsil se Sirius.

"Obávám se, že ne. Životy nás všech už ho nezajímají. Hraje s námi šachy proti Němu a je mu jedno, kolik lidí padne, když dá nakonec mat. Věříte mi, pane Blacku?"

Sirius si na chvíli zamyslel. Odpověď mu ale bila zcela jasně do očí. "Věřím vám všechno."

***

"Počkej, Marlene, počkej," běžel Remus ztemnělou ulicí. "No tak, já vím, že mě slyšíš!"

"Neslyším, Remusi, jdi pryč, mám Petera, nemůžu..." prudce se zastavila a otočila se. "Nemůžu dělat tohle," mávla mezi ně rukou.

"Co je to tohle?"

"No prostě tohle. Ty, já, Peter, to divné dusno a hlavně ty výčitky," hádala se Marlene.

"Aha. Já ti právě přišel říct, že žádné tohle mezi námi není a být nemusí. No," pousmál se, "možná jsem se spletl."

"Možná," připustila.

"Tak já... Asi půjdu, doma sice nikdo nečeká, ale určitě bych tam měl právě teď být."

"Ne, Reme, počkej, já to nemyslela tak, že..."

"Tak jak jsi to myslela?" usmál se na ni tak smutně, až se Marlene sevřelo srdce úzkostí.

"Nijak jsem to nemyslela. Já obecně moc nemyslím. Myslela jsem si, že už víš, že nemyslím, nebo myslíš, že myslím špatně. Ne, nech to radši být, bude to pro oba bezpečnější," povzdechla si.

"Škoda. Jsi jediná, které... Nebo ne, jsi prostě jediná."

"Reme, nedělej mi to ještě těžší. Prosím," zakňučela. "Nenuť mě k něčemu, čeho budu litovat."

Remus zaklel. Marlene překvapeně pootevřela ústa a aniž by přemýšlela, naklonila hlavu ke straně. Vypadala tak nádherně, ačkoliv měla kruhy pod očima a rozcuchané vlasy.

"Srát na výčitky," oznámil jí těsně před tím, než ji celou přitiskl k sobě. Netušil, co ho to popadlo, proč má najednou pocit, že mu patří svět. Odpověď ale byla jasná. To všechno Marlene. Donutila ho vznášet se nad zemí, i když neměl křídla. Chutnala tak sladce. Z jejích rtů stále poznával Minervin čaj, který byl v polibku cítit ale mnohem lépe. Okrajově vnímal vlasy, hebké a sametové vlasy patřící Marlene. Svět mu právě teď ležel u nohou, protože dívka spolupracovala.

"Je zima," dostal ze sebe Remus, když pochopil, že se mu Marlene dostala pod bundu.

"Za chvíli nebude."

"Neříkala jsi něco o výčitkách? Myslím, že tohle jim jenom přidá," varoval ji.

"Máš pravdu," ustoupila najednou vzad. "Nesmím na to ani pomyslet. A ty taky ne. Jenže..."

"Je to těžké, když víš, že se ti každou chvíli může nebe zřítit na hlavu," napověděl jí.

Marlene kývla. "Vidíš? Přesně to myslím. I stejná slova."

"Já si myslím, že celá ta věc s Azkabanem nám jen ukázala vlastní smrtelnost. Nikdo neví dne ani hodiny, všechno může být za pár vteřin pryč, tak proč bychom žili nespokojeně?"

"Přesně tak. Třeba mě zítra zavřou do Azkabanu, pak tam umřu a už se nikdy nedozvím, co jsem mohla dělat. Navíc mám pocit, že tuhle vzpomínku bych z hlavy jen tak nedostala," plácala. "Kdybys mě chtěl pozvat na večer k sobě, přijala bych."

Před Remusem stála těžká volba. Na jedné straně jeho bývalý život, zásady, které zastával, a strach o všechny kolem. Na té druhé byla Marlene. Celá od hlavy až k patě.

"V sedm u mě," rozhodl, aniž by jen pomyslel na jedinou pochybnost.

"Fajn."

Mračili se na sebe, nedokázali ustoupit, ani jeden nemohl couvnout. Tuhle hru dohrají až do konce. Nic je nemohlo zastavit. Ani neznalost pravidel.

***

Stmívalo se brzy, už kolem půl sedmé James neviděl ani na krok. Hůlkou si svítil na cestu, aby vůbec došel domů. K tomu začalo mrholit, takže se James těšil, až už bude doma v teple. Březen prostě nebyl jarní měsíc, aspoň jeho začátky ne.

Když dorazil k domovním dveřím, nebyl si jistý, jestli vidí dobře. Dovnitř byl prakticky čistý průchod, dveře chyběly. Kdosi je vyrazil nebo spíše prorazil do nich díru sekyrou.

James zhasnul a namířil hůlku proti domu. Pomalu vešel dovnitř a snažil se nenápadně projít ke schodům, když do něčeho vrazil. Podle zvuku šlo o kov, musely to být plechovky z minulého malování. Jenže co ty dělaly tady?

Utajení už bylo stejně v háji, tak James rozsvítil světlo. Téměř ihned se musel bránit štítem. Skrčil se právě včas, aby nad ním prolétlo zelené světlo.

"Conjunctivitus!" vykřikl James první kouzlo, které ho napadlo a vypálil ho za roh, odkud čekal útok.

"Bravo, Pottere, já tleskám," vyšla odtamtud Bellatrix Lestrangeová. "Zaklínadlo druhého ročníku, to se hned tak nevidí."

"Mdloby na tebe! Expelliarmus! Depulso!" křičel James, ale Bellatrix všechna kouzla líně odrazila štítem.

"Víte, že vaše společnost je omezená? Jste tak bezbranní v boji," zapředla a odmávla další neškodné kouzlo. "Vždyť co je na nich těžkého? Jsou to stejná slova, stejné mávání hůlkou a prakticky stejný úmysl. Podívej. Crucio!"

Minula ho jen těsně.

"Kouzla nejsou všechno!"

"To máš pravdu, Pottere. To druhé jsou informace. Legilimens!"

James neměl šanci. Nestihl uhnout a mentální štít povolil. Bellatrix se dostala dovnitř. Chvíli se rozhlížela a snažila se najít nějaké užitečné vzpomínky. Cokoliv, co by dokazovalo něco konkrétního a ne jenom dohady.

"Nic tam nemá," vytrhla se odtamtud Bellatrix a James zjistil, že zase vidí okolí a ne svoji hlavu zevnitř. "Je k ničemu. Spalte to tu i s ním," mávla na dvě postavy v pláštích a maskách.

James omámeně ležel na zemi a nechápal, co se kolem děje. Co mu to Bellatrix jen provedla?

"Víš jistě, že tu nic nebude? Evansová tu žila celé roky, není možné, aby po ní nic nezbylo," namítala jedna postava.

"Řekla jsem, spalte to," zamračila se Bellatrix a vyšla před dům. Jamese nechala ležet na místě.

"Incendio," špitla jedna postava, druhá ji doplnila jinými slovy. Oheň se z jiskry přetvořil v plamen. Ten začal požírat vše kolem.

Tři temné pruhy kouře znamenaly, že Smrtijedi zmizeli. Oheň ale zůstal. Pomalu stravovat celý dosavadní život Jamese Pottera. James sám se sotva postavil na nohy. Věděl, že Bellatrix nestál ani za to, aby ho zabila. Nechala ho tam napospas osudu, jako by nebyl důležitý. Jako by proti nim nic nezmohl.

Vypotácel se před dům. Kouř už stihl přilákat sousedy. Někteří se ještě pokoušeli hasit, většina z nich ale pochopila, že už to nemá cenu. Dům byl pryč.

Tak jsme už za víc jak polovinou příběhu, záhad, které by se daly odhalovat, zrovna v Prohřešku moc není, ale i tak vám chci položit otázku, jestli jste s Prohřeškem spokojení. Myslíte si, že naše hrdiny čeká happyend?