"Jugsonova dcera je mrtvá. Rowleho syn je mrtvý. Bulstrodeová je mrtvá. Je to jako posraný jatka," mluvil klidně Rabastan, jako by se ho jediná zpráva netýkala.

"Náš Pán se nejspíše rozhodl, že zemřou všechny děti jeho služebníků a jejich blízkých. Je na cestě ke Greengrassovým, jestli se nepletu," upíjel ze svého čaje Regulus.

"Ano, malá Daphné bude jen další do řady."

"Nepokusili se jí schovat?"

"Ne," zavrtěl Rabastan hlavou. "Nevěří, že by Pán zabil nevinnou holčičku, která do věštby ani nesedí."

"Sbohem, Daphné, mohla jsi mít život, kdyby tví rodiče nebyli naivní." Regulus vstal od stolu a došel do kuchyně s hrnkem. Na Kráturu ani nepomyslel. "Co to ale všechno mohlo způsobit? Jak to, že se jednoho večera prostě vynořila věštba?"

Rabastan pokrčil rameny. "Nezáleží na tom, co to způsobilo, ale jak to dopadne. Zabíjí svoje, je jen otázka času, kdy se někdo vzepře. Nechci znít jako váhající Smrtijed, ale jsem rád, že nemám dítě. Ušetřilo mi to dost starostí."

"V téhle době je každý rád, že nemá dítě," souhlasil Regulus, čímž považoval debatu za uzavřenou. Děti umíraly, umře jich ještě víc, ale to nebyla jeho starost.

"Tolik kouzelnické krve prolito pro nic," mumlal si toho dne Krátura na schodech, když se k nim dostaly další novinky, že Daphné Greengrassová už nežije.

***

Klepání se změnilo v bouchání. "Prosím ochranu! Ochranu pro bezbranné!" ozývalo se za dveřmi. Sirius nerudně vstal z postele.

"Kdo je to?" zavrčel a dobelhal se ke dveřím. Byl celý rozlámaný, protože polovinu noci plánoval vykopání Dawlishova hrobu. Pak se sotva dostal domů a usnul na gauči. To jeho zádům také moc nepomohlo. Do postele se přesunul teprve ráno. A necelou hodinu po tom ho už budí.

"Nora, pusť mě dovnitř. Žádám ochranu! Ne, prosím tě o ní," bouchání jen zesilovalo.

"Nora?" nemohl si vzpomenout Sirius, ale stejně otevřel. Vytřeštil oči. "Noro? Neviděl jsem tě roky, možná dýl."

Žena stojící ve dveřích byla blondýna. Sirius si ji pamatoval jen díky tomu. Rysy měla nevýrazné, ale tu barvu vlasů uměl poznat od osmi let. Jeden z večírků jeho matky a tam byla ona. Starší a krásná. Jemu bylo osm a jí čtrnáct. Vzpomínal si, že se tehdy zabouchl, jak to umí jen malí kluci. Nora si s ním tehdy večer povídala, než každý odešel jiným směrem. Přesto na to nezapomněl. Jediný večírek byl totiž snesitelný.

"Prosím, Siriusi, pomoz mi," teď už nepokrytě brečela. V rukách se jí cosi zavrtělo. Sirius ohromeně ustoupil, aby Nora mohla projít dovnitř.

"Máš nějaký důvod, proč mě budíš tak brzy a navíc s děckem v náruči? Není moje, to jediný vím jistě."

"Mrzí mě to, opravdu ano. Nechodila bych sem, kdyby to nebylo nutné."

"A jak do háje víš, kde bydlím?" začínal si uvědomovat, že otázek bude muset položit víc, aby se vše dozvěděl.

"Jsou to jatka!" vyhrkla, čímž ho přerušila.

"Fascinuje mě, že jatka vůbec znáš," zamrkal Sirius. "Dáš si něco? Mám vodu a," podíval se do kuchyně, "a vodu."

"Jen si sedni a poslouchej. Prosím," dodala několikátou prosbu za pár minut, už kvůli tomu Sirius přestal mluvit a poslouchal.

"O věštbě víš?" Když kývl, pokračovala. "Je to dítě někoho z věrných. Vega je Smrtijed," prohlásila bez obalu to, co Sirius už beztak tušil. "A tohle je Daphné," pozvedla trochu ruce s dítětem, aby bylo jasné, kdo je Daphné.

"Mluv pomalu, nestíhám tě."

"Zabíjí naše děti, Siriusi," vyhrkla. "Všechny malé děti čeká stejný osud. Jugsonova dcera, Rowleho syn i malá Milicent," vzlykla. "Ti všichni jsou mrtví. A měla být i Daphné."

"Ale proč by...?"

"Protože pak se věštba nenaplní. Když Vyvolený zemře, nic už Ho nezastaví."

"Já myslel, že za to takoví jako vy bojují," odfrkl si Sirius.

"Bojovali. Někteří stále, já se ale nikdy nepřidala. Není fér, že by mělo mé dítě zemřít pro manželův názor. Děti by neměly trpět za chyby svých otců."

Sirius kývl. Nora byla jediný myslící člověk na všech večírcích čistokrevných. Jen škoda, že nemyslela i při svatbě a bezduše si vzala Vegu Greengrasse. Pak se nesměla divit, že její dítě skončí... V mém obýváku, uvědomil si Sirius zděšeně.

"Co se stalo?" zeptal se trochu mileji Sirius a dokonce se na dítě zlehka usmál. Ona, Daphné, přece nemohla za to, že její otec byl idiot.

"Varovali nás. Nevěřila jsem, že by dokázal zabít nevinné dítě, vždy jsem slýchala o jeho štědrosti a velikosti, ne o krutosti a bezohlednosti. Myslela jsem si, že Daphné ušetří."

"Nechtěl ušetřit?"

"Neušetřil. Prosila jsem, jak jsem chtěla, ale nepomohlo to. Vegovi se povedlo odlákat Pánovu pozornost a já stihla děti vyměnit. Byla jsem připravená, možná jsme věřili v jeho laskavost, ale ne slepě. Zemřelo mudlovské dítě, ne Daphné."

Sirius neměl slov. Seděl na gauči a zíral před sebe, než se zvednul a začal chodit po pokoji. "Nech mě to zopakovat. Mám pomoct někomu, kdo bez mrknutí oka vyměnil svoje dítě za cizí a díval se, jak to dítě umírá? Jak bych mohl odmítnout?" začal se smát. Celá situace byla absurdní.

"Nechci ani pomýšlet, jestli už je Crabbe mrtvý. Všichni do dnešního večera budou. Nemůžu mít v domě dítě, musím předstírat, že mi zemřelo. Nemůžu ji vychovat," položila holčičku na stolek.

"Na to zapomeň, Noro. Ne, v žádném případě. Nic mě k vám neváže. Už to, že jsem otevřel, je velké milosrdenství."

Žena se uchechtla. "Mluvíš o milosrdenství a přitom nemáš páru, o co skutečně jde. Je to nevinná holka, Siriusi. Nikomu nic neudělala, sotva sedí!"

V duchu si opakoval, že nesmí povolit. Věděl, že je pozdě. Povolil ve chvíli, kdy otevřel dveře. "Podívej se na mě, vždyť se nepostarám ani sám o sebe, natož o dítě," namítl v poslední záchraně.

"Děkuju, Siriusi. Kdybych měla kam jít, jdu, ale žádný z mých přátel není zcela mimo naší společnost. Jakmile to bude bezpečné, vrátím se pro ni," zvedla se z gauče.

"Eleanoro," zarazil ji v odchodu. "Postarám se ti o ní, ale nejsem školka. Pamatuj na to."

Žena za sebou zavřela dveře. Byla pryč. Daphné na stolku začala brečet. Sirius si až v tu chvíli uvědomil, že teď je to jeho starost.

***

V sídle Parkinsonových bylo poprvé ticho. Stejně tak ticho provázelo domovy Greengrassových, Crabbeových i Bulstrodeových. Malý Vincent zemřel hned po Daphné. Snad všechny domácnosti držely ticho za mrtvé děti.

Zvonky nikde nezvonily, všude bylo liduprázdno. Dům Zabiniových se odpoledne ponořil do tmy. Nikdo v něm nebyl a nebude. Paní Zabiniová zmizela i se svým dítětem do Španělska, protože si sama nebyla jistá, jak by Blaise mohl skončit, kdyby tu zůstali.

"Ne! Odjíždíme hned!" prořízl ticho výkřik paní Flintové.

"Marcusovi je už pět, jeho se to netýká," klidnil ji její manžel.

"Netýká? Je někde ve věštbě, že se teprve narodit má? Vidíš, nevíš. Jedeme hned."

"A kam chceš jet? Nikam nemůžeme."

Paní Flintová popadla kufr a cestovní plášť. "To je jedno, hlavně daleko odsud. Klidně si tu zůstaň, ale až tě bude držet jako rukojmí, nevrátím se pro tebe. Slyšel jsi, Marcusi? Rozluč se s tatínkem, možná už ho neuvidíš."

"No tak, miláčku," snažil se ji zadržet pan Flint.

"Ne! Jdi ode mě! Daphné, Milicent, Vincent, Cassiopeia Jugsonová i malý Orion Rowle. Všichni jsou mrtví. Ne, zavraždění! Posloucháš se vůbec? Co myslíš, že nás tu čeká? Nevsadím na tvoji víru život svého syna."

Na jejich okno zaklepala sova. Paní Flintová okamžitě běžela otevřít. Byl to jen krátký vzkaz. "Zabiniovi taky opouští zemi."

Pan Flint stále váhal. Když do pokoje vešel malý Marcus, bylo rozhodnuto. "Francie nebo Německo?" zeptal se hluše své ženy.

"Austrálie. Marcus to i tak bude mít těžké, natož se učit cizí jazyk. Tam možná budeme dost daleko od jeho řádění tady."

"Pozor na to, co říkáš!" sykl reflexivně pan Flint.

"A není to už jedno?"

Měla pravdu. Když za pár hodin na to vystupovala z krbu na Ministerstvu v Austrálii, věděla, že udělala dobře. Byla to velká země, mohli se tam snadno ztratit a tak mu uniknout.

Ten večer byly proneseny přísahy odplaty, byly prolity slzy, zažehly se svíce strachu a nenávisti, vyprázdnily se domy a po celé zemi se roznesla zpráva, že Voldemort zabíjí vlastní.

***

Bouchání na dveře sílilo. Minerva mávnutím hůlky rozsvítila svíci. Nenapadlo ji nic lepšího. Asi jsem v Bradavicích zpohodlněla, napadlo ji. Přes rok spala tam, domů se dostávala jen v létě. Jenže teď si vyžádala výjimku přímo od Brumbála.

Otevřela dveře a za nimi spatřila unaveného Siriuse s čímsi v náručí. "Pane Blacku? Jsou čtyři ráno, co přesně vás nutilo sem přijít?"

"Nemůžu už dál čekat," vecpal se dovnitř i přes Minervinu nataženou ruku ve dveřích. Hned uvnitř rozsvítil vypínačem. V rohu místnosti se ozvalo nespokojené zamumlání následované výkřikem.

"Jen klid, slečno Parkinsonová, uklidněte se, nic se vám tu nestane," mluvila Minerva, zatímco Sirius ukázal na mladou dívku. Byla ještě mladší než on sám, pamatoval si ji z Bradavic, byla snad o tři roky mladší, dokonce mladší než Regulus.

"Co ta tu chce?" zavrčel znepokojeně, ale malá Daphné v jeho rukách se zavrtěla, probudila a začala brečet.

"Co tu chcete, pane Blacku, a kde jste přišel k tomu dítěti?" zamračila se Minerva.

Sirius chvíli váhal, co všechno prozradit, nakonec se ale rozhodl mlčet úplně. "Ta je teď tak trochu moje. To víte, sem tam úlet jak v Bradavicích, tenhle prostě nevyšel," mlžil.

"To je vaše dítě?"

"Teď už ano," vlastně ani moc nelhal. "A přišel jsem, protože už nemůžu čekat. Jdu vyhrabat Dawlishe bez ohledu na hlídky. Je nad ránem, budou unavení. A taky jsem vás přišel poprosit, jestli nevíte co s ní. Pořád brečí a když přestane, tak spí. Co s tím mám dělat?" vyšiloval.

"Předně je to dítě, ne pes," vzala mu z rukou holčičku. "Nemůžete od ní čekat kdoví co. Jak se vůbec jmenuje?"

Sirius pokrčil rameny. "Našel jsem ji u dveří," vymýšlel si. Odpoledne si celou historku připravoval, teď mohl jen vytahovat naučené věty. "Byla tam ona a lístek s datem a místem. A já tam tehdy sex fakt měl."

Minerva si znechuceně odkašlala. "Děkuji za vysvětlení," stiskla rty do úzké čárky. "Běžte, já se o ni postarám."

Sirius znovu ukázal na dívku krčící se v křesle. Vztekle na něj zasyčela, ale nic neřekla. Mluvení raději nechávala na profesorce.

"Tady slečna Parkinsonová má pocit, že potřebuje ochranu. A mezi námi, já se jí nedivím. Dnes zabíjí děti, zítra rovnou těhotné."

"Bojím se o Pansy," pohladila si břicho dívka. "Vím, že ona Vyvolená není. Nemůže být. Jen chci, aby přežila. A pokud jste má jediná šance vy, budu to muset zkousnout."

"Dospěla jsi, Parkinsonová," kývl k ní Sirius.

"Ty taky," pousmála se, když pochopila, že jí nebezpečí nehrozí.

I Sirius viděl, že je to jen vyděšená matka. Nebyla Smrtijedka, a pokud ano, teď to bylo jedno. Smrtijed, který se snížil k zaklepání na dveře profesorky McGonagallové, ten musel být zoufalý. A tetování netetování, Parkinsonová měla právo na život svého dítěte.

"Tak běžte, než se rozední," vyhnala ho profesorka McGonagallová ze dveří.

Sirius zmizel do noci se svým úkolem. Procházel temnými uličkami, až našel místo, odkud se mohl přemístit. Nepřenesl se přímo na hřbitov, jen pár ulic od něj. Prošel jimi a otevřel si kouzlem bránu mezi mrtvé.

Ve tmě vypadal hřbitov ještě ponuřeji a děsivěji. Náhrobky vystupovaly jako temné stíny, stromy šuměly o životě i smrti a tichem zněla slova o umírání. Sirius se otřásl. Nakonec ale vstoupil dovnitř.

Musel se ohlížet, měl pocit, že ho sledují. I když si přišel hloupě a zbaběle, bál se přiblížit ke hrobům míň jak na krok, aby se neotevřely a nespolkly ho. A on by byl uvězněný s mrtvolou v jedné rakvi.

"Přestaň na to myslet," nařídil si. Když procházel kolem dalšího hrobu, naschvál se podíval na náhrobní desku. Vyděsil se, když na něm nespatřil žádná písmena. Nejspíše byl nový, tak to bylo.

Pokračoval dál. Věděl, že Dawlish by měl ležet ve třetí uličce nalevo. Jenže která byla třetí? A na jaké straně? A proč byla pod stromy taková tma, že neviděl na krok? Neztemnělo se nějak moc?

Prudce se otočil a namířil hůlku do prázdna. Oddechl si, jen stín. Možná jsem to měl nechat na ráno, přiznával v duchu sám sobě. Už už chtěl odejít, když ho zarazil šramot a pohyb z křoví. Definitivně věděl, že tam někdo je.

"Expelliarmus," zašeptal sotva slyšitelně. Hůlka k němu vylétla ze tmy docela sama a padla mu k nohám.

"Do prdele," promluvil stín, v němž Sirius poznal Marlene.

"Díky bohu," mumlal si potichu. Najednou mu přišlo, že hřbitov není tak děsivý, když tu byla Marlene. "Můžeš vylézt, to jsem jenom já."

"Vždyť já vím. Měla jsem to tu hlídat, aby se nikdo, a speciálně ty, nedostal dál," vyskočila ze křoví. "Rozkaz Brumbála."

Sirius si v duchu poznamenal, že Minerva měla pravdu. Brumbálovi se už nedalo věřit.

"A tebe nezajímá proč?" snažil se ji trochu zviklat. "Proč bych se neměl dostat k Dawlishovu hrobu?"

"Protože ho chceš rozhrabat jak slepice kurník. Byl to dobrý bystrozor, má právo na svůj klid. Nechtěl bys, aby se ti někdo přehraboval v rakvi."

"Ne, Marlene. Bylo by mi to úplně jedno. A víš proč? Protože bych byl mrtvý. A navíc, pokud byl tak dobrý bystrozor, pak by jistě chtěl pomoct dalším lidem, takže rozhrabání jeho hrobu je prakticky naše morální povinnost."

"Jsi příšerný," vzdychla Marlene. "Tak pojď, ať to máme za sebou. Hlídkuju tu už několik hodin a poprvé vidím živou duši." Sama se svému vtipu zasmála, jen Sirius její nadšení ještě nesdílel.

"Dnes zemřely děti."

Marlene mlčela. Po chvíli se ale nadchla k odpovědi. "Nemůžeš si ty dobrý zprávy nechat na místo, kde se nebudu tolik bát smrti? Ještě slovo a zahrabu tě tam místo Dawlishe."

"Vždycky tak moc mluvíš, když se bojíš?" zeptal se jí tiše.

"Toho sis nevšiml? Já myslela, že jsme byli přátelé dost dlouho, abychom se znali. A ty nevíš, že mi to nejvíc mele v nevhodných situacích? To je... Aha, jsme tady," ukázala na hrob.

Sirius mávl hůlkou a nechal odsunout náhrobek. Pod ním byla hlína, které se museli zbavit. Lopaty si vytvořily přeměnou z květin u cesty. Byl čas začít kopat.

"Díky, že to pro mě děláš."

"Nemáš za co. Taky mě zajímá, co uvidím. Ale neříkej to Brumbálovi. Kdyby věděl, že jsem neposlechla, určitě by nebyl rád."

Sirius se uchechtl. "Ne, to by jistě nebyl rád."

V tichosti kopali, dokud Sirius nezačal mít pocit, že už kopou dost dlouho.

"Vyspala jsem se s Remusem," oznámila najednou bez ohlášení Marlene.

"Cože?"

"Včera večer. Úmysl, ne nehoda. Chtěla jsem jen, abys to věděl. Ani nevím proč, asi kvůli starému přátelství."

"Počkej," nechápal. "Chceš mi říct, že o nic nešlo?" nemohl věřit svým uším.

"Ne, to ne! Šlo o hodně, byly v tom city, bylo to... Já nevím," vzdychla. "Jako bychom byli nějakým způsobem propojení. Věděl, co chci, a já věděla, co chce on. Bylo to naposled, ale rozhodně ne bezcenné na jednu noc. Tedy na jednu noc ano, ale..."

"Chápu to. A nemůžu říct, že ti nerozumím," opřel se o lopatu a podíval se na ni. "Rozumím. Až moc."

"Je to moc špatné, že budu chtít, abys to Peterovi neříkal?"

"Ne, je to přirozené. Stejně jako smrt, takže se soustřeď na Dawlishe. Myslím, že přijde čas na otevírání rakve."

Marlene se zachvěla, ale za změnu tématu byla ráda. "Tak se podíváme, jestli něco skrýval."

Zbytek hlíny odhrnuli lopatami a Sirius rozrazil víko její hranou.

"Myslela jsem, že zůstane aspoň v celku."

"Je mrtvý, neřeší to," zopakoval jí a znovu praštil do víka. Měl pocit, že uvnitř nic neklade odpor. Znovu zabral a vylomil tak polovinu víka rakve. Nahlédl dovnitř a ztuhl.

"Co je?"

"Není tam. Do hajzlu, on tam není!" kopl do náhrobku se jménem John Dawlish. "Kurva, kurva, kurva!"

"To nechápu," mluvila pomalu Marlene. "Proč by Brumbál chtěl, abych hlídala prázdnou rakev?"

"Možná právě proto! Byla to past. Celé to byla past. Proč by sem postavil tebe, když se dalo čekat, že mi pomůžeš? On věděl, že tam není tělo!" naštval se a začal znovu kopat do náhrobku.

"To mi nesedí. Je to moc průhledné, aby to byla past."

"Jednoduché, ale účinné. Nemám ani tušení, kde Dawlish je."

Marlene se znovu naklonila k rakvi. "Odklop mi víko."

"Proč? Je to k ničemu."

"Prostě to rozbij, stejně máš vztek, tak kopej do víka místo do náhrobku," nařídila mu a podala mu lopatu, kterou prvně odhodil.

Sirius začal naštvaně bušit do zavírání rakve. Konečně poskočilo a Sirius rozrazil zavírání. Víko odskočilo, on ho zvedl a mrsknul vedle na jiný hrob. Tam se víko roztříštilo.

"Tak zas jednou hrubá síla vyhrála nad rozumem," povzdechla si Marlene a spustila lopatu do rakve. Namátkou zkusila prázdný prostředek, aby zjistila, že měla pravdu. Lopata se jí zastavila několik loktů nad svým dnem. "Vidíš? Všichni nemyslící idioti jako ty, James, Alice a podle Brumbála nejspíše i já, by se zastavili u prázdné rakve, chvíli mlátili do náhrobku a odešli by. Jenže ta rakev není prázdná. Ona tak jen vypadá."

"Zastírací kouzlo," vyhrkl Sirius.

"Přesně tak. Někdo se sem dostal před námi a utajil ho. Znáš protikouzlo?"

Sirius chvíli uvažoval, než mu došlo, že tohle se na žádné zkoušky neučil. Naštěstí se za těch pár týdnů s hledáním nápověd od Lily docela naučil, jak se je snažil nalézt i tam, kde nebyly, takže teď mohl odhalit tělo v rakvi.

Bledé a zešedlé tělo se začalo objevovat. Dawlish měl na sobě oblek a byl potřený nějakou barvou, proto vypadal pořád zachovale.

"Tak jo, jen se ho dotknu a vyhrnu mu rukáv," naklonil se Sirius nad tělo, ale na poslední chvíli ucukl. Přišlo mu to tak nechutné.

"Siriusi, jeho levá, ne tvoje levá," opravila jeho počínání Marlene.

"Když jsi tak chytrá, udělej si to sama," odskočil od mrtvoly.

"Klidně. Ukaž," natáhla se po Dawlishovi a se zaječením vyhrnula jeho rukáv. "Je tam!"

"Cože? Kde? Ukaž!"

"Tady! Tady ho má! Znamení!"

Sirius nevěřil vlastním očím. Skutečně tam bylo. Na bledé kůži se vyjímalo Znamení. Černé jako noc a duše těch, kteří je měli. Lily tehdy zabila Smrtijeda. Jednoho ze svých. Stejně jako Macnaira. Dva ze tří mrtvých byli Smrtijedi. Nemohla to být náhoda.

"Co to děláš? Proč máš ten nůž? Siriusi, to ne..."

"Jeho ruka je důkaz, přinesu ji McGonagallové," znechuceně zvedl část lidského těla z hrobu a podal ho Marlene.

"Dej to pryč! Teď se toho nebojíš? Vždyť je to daleko horší! Promerlina, tys vykradl hrob! Rozřezáváš lidi, bože! Siriusi, ty jsi vážně Black!" vyšilovala vyděšeně.

"Tak tohle už nikdy neříkej."

Marlene zmlkla. Tohle skutečně říct neměla a nechtěla. "Měli bychom ho zase schovat. Ať si Brumbál myslí, že jsme jeho léčku neprohlédli. Zastírací kouzlo, dělej!"

Sirius zmateně dělal, co Marlene poručila. Schoval Dawlishovo tělo, přirazil víko rakve zpět a zacelil zavírání. Chtěl tam začít sypat hlínu, ale Marlene ho zastavila. Takhle to bude vypadat lépe.

"Mizíme, jsme vykradači hrobů. Do háje, takhle jsem si večer nepředstavovala."

Sirius popadl ruku a schoval si ji pod bundu. Měl pocit, že jeho emoce se tak otupěly, že už mu to ani nevadilo. Hlavní bylo, že tělo někdo odkrvil ještě před vložením do rakve. Sirius nechtěl vědět, co se s krví děje dva měsíce po smrti. Na co všechno by se mohla rozložit a co by skutečně vyteklo ven.

Do domu profesorky McGonagallové se vrátili jen chvíli na to. Už je čekala.

"Tady je důkaz," pohodil ruku na stůl. "Dawlishova levá ruka."

Minerva ztuhla v pohybu a dokázala jen mrkat. "Ten stůl si můžete nechat," zamumlala si znechuceně, když se zase dokázala hýbat. "Je vám jasné, že ruka se brzy začne rozkládat? Je totiž mrtvá asi měsíce. Nehledě na to, že to bylo v hrobě a hlíně ze hřbitova, která určitě není sterilní."

"To jste vážně ukradli z hrobu?" ozvala se zvědavě dívka na druhé straně pokoje.

"A ty jsi k čertu kdo?" vyštěkla na ni Marlene. "A co tu dělá to dítě?" ukázala na Daphné ležící v rukách slečny Parkinsonové.

"Tak předně to dítě je jeho," naštvala se dívka.

"Dost o dětech!" rozkřikla se Minerva, čímž jen dokázala, jak je doopravdy rozrušená. Ona přece nikdy nekřičela. "Omlouvám se, ale máme tu důležitější problém. Ruka."

"Já vlastně myslel, jestli byste nemohla," kývl na ni Sirius. "Nikdo to od vás nečeká, nejste podezřelá. Prosím, profesorko," sepjal ruce k sobě a otočil se přímo na ni.

"Ne, to bych rozhodně nemohla. Vy jste to ukradl, je to vaše."

"Prosím, paní profesorko," přidala se i Marlene a udělala štěněčí oči. "Smíme tady nechat tu ruku?"

Minerva se mračila. Měla ale svoje studenty natolik ráda, že nakonec svolila pod podmínkou, že si odnesou dítě. Buď mrtvoly nebo děti, řekla to jasně.

Sirius i s Marlene byli na odchodu, když se chlapec ještě otočil. "Co vlastně bude s tebou?" zeptal se těhotné dívky.

Pokrčila rameny. "Asi odjedu. Zmizím, než si někdo vzpomene, že jsem byla těhotná. Třeba bude jednou doba vhodná k tomu, abych se vrátila."

Minerva nad jejími slovy přemýšlela. V hlavě se jí vynořila věta, kterou jí Brumbál sám říkal. "Daleko odsud nalezne sílu k poražení Pána," zašeptala. Měla pocit, že malá Pansy možná nebude až tak obyčejná. Jen jestli byla skutečně Vyvolená ona nebo ne.

"Drž se, Parkinsonová," pousmál se Sirius. Už k ní necítil nenávist. Doba měnila všechno a spojovala lidi.

"Ty taky i s Lucindou."

"Já jsem Marlene," ohradila se blondýnka.

"Já vím, myslím jí," kývla k dítěti, které Sirius držel. "Vypadala jako Lucinda, tak jsem ti ji pojmenovala."

Sirius se nervózně ošil. "Asi děkuju. Ještě nevím. Prostě se měj," uzavřel debatu a vyšel ven do studeného stále zimního vzduchu.

"Takže ty máš děcko?" navezla se do něj ihned Marlene.

"Prosím tě, mlč. A zařiď nějak, aby Lucinda nezačala brečet."

Marlene si něžně převzala dítě a usmála se na něj. "Vypadá jako já, dokonce má i ty modré oči. Ty má ale spíš po tobě. Skoro bych si myslela, že je to dítě nás dvou, a přitom je jen tvoje."

"Jo. Jo, moje," přikývl Sirius a v duchu doufal, aby všichni byli stejně slepí jako Marlene. Pak mu možná ta nevinná lež i projde.