Chodba byla tichá a prázdná. Bílá barva vháněla strach do těch, kteří tam seděli. Byla tak sterilní, přesně takhle si Lily představovala smrt. Smrt nebyla černá, byla zabalená do bílé nemocniční barvy.

"Sedět tady podruhé je hrozný," nadhodil Peter. "Prvně tu vyšiloval Sirius, když jsi byla uvnitř ty, a teď vyšiluješ ty, když je uvnitř on," pokračoval jen k Lily.

"Půjdu se projít, když vyšiluju," odsekla mu Lily zuřivě. "Auroro, chceš kafe nebo tak něco? Je tu mudlovský automat."

"Vážně?" rozzářila se. "Něco sladkého, zajímá mě, jak to bude chutnat od mudlů."

Lily se usmála a odešla. Aurora osaměla s Peterem.

"Děláš to schválně?" zeptal se jí přímo.

"Co přesně?" zamrkala na něj.

"Tohle. Děláš, jako bys byla úplně hloupá. Všichni pak jen zírají na tvoji krásu a nevnímají okolí. Jako James tam a jako Lily tady."

Aurora se pousmála a už vypadala, že se zhroutí, ale když Peter nepovolil, nakrčila nos a s povzdechem se opřela o zeď. "Dostals mě. Nejsem úplně hloupá, ale když to předstírám, dokážu okolí rozptýlit. Myslíš, že jsem tam nepanikařila? Když jsem ale na Jamese mluvila, musela jsem se chovat takhle, jinak by se zpátky neproměnil. Copak by se normální člověk při pohledu na situaci zeptal na to, jestli má zimní nebo letní srst? Musíš zaujmout jejich pozornost a pak už jen mluvíš."

"Proč to děláš? Nemyslím teď, myslím, proč to vůbec umíš," opravil se, když Aurora pozvedla obočí.

"To je složité. Nechci se o tom bavit. Radši mi řekni, jestli to umíš taky."

"Umím co?" nechápal.

"Proměnit se na zvíře. Je to neuvěřitelné, že to fakt existuje někde jinde než u McGonagallové. Učili jsme se o tom ve třetím ročníku, ale nemyslela jsem si, že někdy potkám nějakého," ztišila hlas, aniž by na chodbě někdo byl, "zvěromága."

Peter mlčel a díval se na Auroru trochu vyčítavým pohledem, víc ale pobaveným.

"Do prdele, zase to dělám, že jo?"

"Zaujmeš moji pozornost a jen mluvíš a mluvíš? Jo, děláš," bavil se. "Já si ale myslím," zvážněl, "že to děláš, protože chceš rozptýlit sebe. Jsi zase tady, na místě, kde ses jen před pár dny dozvěděla, co ti Vol..." zhluboka se nadechl, nemohl to říct. Nikdy předtím to neřekl, říkali to jen ti silní, on ne. Říkal to Brumbál, James, Sirius, Lily. Říkala to i Marlene, párkrát slyšel i Remuse a Alici, ale on nemohl. Nebyl takový jako oni.

"Kdo? Nerozumím ti," nutila ho Aurora k tomu slovu.

Peter se znovu nadechl. Lily mu několikrát říkala, že má právo to říct. Byl silný, dokázal všechno jako oni. Cítil, jak se mu srdce rozbušilo rychleji. "Na místě, kde ses jen před pár dny dozvěděla, co ti Voldemort udělal."

Bylo to venku. Voldemort, to bylo jeho jméno. Voldemort. Voldemort. Voldemort. Peterovi znělo to jméno v hlavě, ale sám na sebe byl najednou pyšný.

"Abych ti odpověděla na tvůj pokus o otázku," zarazila ho Aurora v samochvále, kterou si v duchu daroval, "ano. Není to zrovna příjemný, ale dá se to vydržet. Nikdy jsem vlastně dítě s Perseusem nechtěla, byl to skvělý manžel, hodný úcty, jenže dítě jsem chtěla s někým, koho bych milovala. Uvnitř sebe jsem docela ráda, že se to stalo. Při porodu byla prý šance na mé přežití mizivá. V manželství, kde se ode mě čekal potomek, jsem ale neměla jinou šanci. Musela jsem porodit za každou cenu. Najednou mám život, mám možnosti, mám všechno, tak nechci umřít. Co na tom, že budu bezdětná?" pokrčila rameny a úlevně si povzdechla.

Peter mlčel. Znal ten pocit, kdy dostala život. Najednou tu byla svoboda, život a klid. Sám měl pocit, že Auroře dokonale rozumí.

"Ano, jsem zvěromág," přiznal po chvíli. "Nejsem jelen ani pes, nejsem nic tak majestátního nebo nebezpečného, nejsem vlastně ani roztomilý," vypočítával.

"Nech toho. Jeleny mám sice ráda, v tom jsem nelhala, ale psy moc nemusím. Zdá se to k nevíře, ale nemám ráda ani kočky. A to jsou prý roztomilé. Podívej se třeba na mého patrona, je to sysel. Slyšel jsi někdy někoho říct, že někde v obilí byl roztomilý sysel, co později všechno zrní sežral? Nebo že někde na tom podivném místě s mudlovskými vznášejícími se autobusy miloučký sysel zastavil dopravu? Aspoň mi někdo říkal, že to syslové umí. A přitom je sysel mnohem lepší než třeba kočka, která zatím v zavazadlovém prostoru roztrhá páníčkův oblíbený oblek."

Peterovi se nedostávalo slov. Aurora neustále mluvila a poprvé neříkala blbosti. Tedy, ne úplně, až na to, že informace o letadlech měla zřejmě z jakéhosi podivného zdroje.

"A řekl někdy někdo 'Do hajzlu, moje kočka je taková mrcha, jak jsem si jí mohl někdy pořídit'? Neřekl, vidíš. Lidi mají divné požadavky pro roztomilost. Mně třeba syslové přijdou všestranní."

"Mám se ptát, proč mluvíte o syslech? Na, jmenovalo se to kakaový nápoj s cukrem, tak jsem ti to vzala," objevila se u nich Lily a podávala Auroře kelímek. "Víme něco nového?"

"Ne, Bellová ještě nevylezla. Netuším, co může uvnitř dělat," chytil se Peter nového tématu s radostí, že se vyhne tomu předchozímu.

"Je načase se jít podívat dovnitř. Nelíbí se mi to, chci vidět, že žije," vyklopila do sebe zbytek pití v kelímku a prázdný ho podala Peterovi. Pak přešla ke dveřím a chtěla zaklepat. Dveře se však otevřely dřív.

"Jak mu je? Je v pořádku? Už je vzhůru? Můžu něco udělat?" vrhla se na ženu v bílém plášti Lily.

Bellová si jí ale vůbec nevšímala, obešla jí a postavila se před Petera. Periferním viděním zjistila, že Lily stojí vedle ní také. "Kdo je za to zodpovědný?" zeptala se tiše ale hrozivě.

Přišli si jako na koberečku ředitele.

"Kdo je za to zodpovědný?" zopakovala už hlasitěji.

"Já, je to moje chyba, že se poprali," oznámila Lily.

"To jsem si mohla myslet, že v tom budete vy, slečno Evansová. No pojďte, dovnitř pěkně, ano, ano, přesně tak," pobízela ji a Lily se tam s každým jejím slovem chtělo míň a míň.

"No, jen se podívejte, pan Potter se probudil z bezvědomí a než jsem ho stihla opět položit do postele, pokusil se napadnout pana Blacka. Možná to bylo i těmi sedativy, že byl tak nemotorný," ukázala na postel, kde ležel nahý James jen v obvazech. Ty ale tvořily víc jak polovinu jeho těla.

"A pak Black nebyl o moc lepší. Pokousal mě, slečno Evansová," zamračila se ošetřovatelka. "Ale žije vám."

"Děkuju," vrhla se jí Lily kolem krku, ale Bellová ucouvla a zamračila se na ni.

"Byla jste to vy, kdo se pokoušel panu Potterovi spravit rány? Byla to snad vaše osobní pomsta? Díky vám to nešlo vyléčit, bude to po mudlovsku v obvazu. Až se probudí, nepoděkuje vám."

Lily přešla k Jamesově posteli a zlehka se rukou dotkla jeho břicha okolo obvazu. Hořelo, až Lily ucukla. "Copak jsem to tak zkazila?"

"Ještě víc. Dám vám dvě rady. Jedna ode mě a druhá by jistě byla od ministerstva, kdyby o tom někdo z nich věděl. Ta moje je jednoduchá, už se nepokoušejte léčit zvířata a nejlíp ani lidi."

"A ta druhá?" vzdychla Lily.

"Tahle vám nestačí? Dobře, nepoužívejte černou magii, nejde vám."

Lily se zoufale zasmála. Přišlo jí, že tuhle radu poslechne docela ráda. "Ještě v Bradavicích jsem chtěla jít k lékouzelníkům," svěřila se jí, načež se Bellová pokřižovala a hraně si položila ruku na čelo.

"A kterému bohu mám děkovat za vaše rozhodnutí dát se radši ke Smrtijedům než k lékouzelníkům?"

"Smím se podívat za Siriusem? Pořád spí?" přešla její otázku Lily.

"Můžete, ještě několik hodin spát bude, dala jsem mu stejná sedativa jako panu Potterovi, jen později, když začal dělat problémy. Pořád opakoval vaše jméno, nedalo se to vydržet. Ach, ta mudlovská medicína je skvělá, proč jen jí nadřízení neuznávají?" zasmála se Bellová a ukázala na kancelář vedle. "Budu tam, kdybyste zase něco chtěli."

Lily poděkovala, i k tomu se ale musela skoro nutit, jak jí přišlo, že ztrácí čas. Konečně směla doběhnout a podívat se za závěs, kde ležel Sirius už v lidské podobě.

Vypadal docela dobře. Po těle měl několik modřin, pár jich bylo skutečně velkých, ale ani jedna nevypadala, že by se nedala přežít. Rameno bylo stále v obvazu, Lily si spojila ono křupnutí právě s ním. V obvazu měl Sirius ještě levou ruku a pravý bok, tam měl ale jen čtvereček, který kryl ránu, za což byla Lily momentálně neskutečně ráda. Na kotníku měl otok, nejspíše to bylo vyvrknuté a Bellové se s tím už nechtělo opravovat.

"Je mi to líto," došla k němu a přejela mu rukou po tváři. "Nevěděla jsem, co svými slovy způsobím, doufám, že se moc nezlobíš."

Sirius nic neřekl, klidně dýchal dál a spal. Lily byla ráda, že ji neslyší. Netušila, co by mu řekla, co by měla říct a co by řekl každý jiný.

"Nemám tušení, co říct, promiň," odtáhla se a chvíli jen stála vedle. Dívala se na něj s pocitem viny.

Už už chtěla odejít, jenže ji zadrželo slovo, které splynulo ze rtů spícího Siriuse. "Lily."

Dívka se otočila zpět. Jediné slovo, co ze spaní řekl, pro ni tolik znamenalo. Měl si vybrat jen jedno jediné a on si vybral její jméno. Najednou se cítila ještě hůř. Copak mu nepřidělala už tak dost problémů?

"To by stačilo, vidíte, jak ho rozrušujete? Běžte," objevila se u jejího boku Bellová. "Celou dobu pěkně mlčel a teď zase vzdychá. Nedá se to poslouchat, vaše jméno je sice pěkné, ale víc jak třicetkrát ho za sebou slyšet nemusím."

Lily se proti své vůli usmála. Bellová měla něco, co ostatním u Munga chybělo. Nebrala to vážně, vtipkovala, čímž pomáhala pacientům i blízkým. Lily si usmyslela, že kdyby jednou dostala možnost dopomoct Bellové k vyššímu postavení u Munga, udělá to.

"Vrátím se večer. To ho, předpokládám, pustíte?" nakonec stočila hlas do otázky Lily.

"Ano, až přestanou působit sedativa. Nejdřív dnes večer, směna mi končí v deset, ráda bych se ho do té doby nějak zbavila, abych nemusela nikomu nic vysvětlovat."

Lily přikývla a prošla ke dveřím.

"Lily?" otočila se za hlasem. Došla do druhého prostoru, k posteli Jamese.

"Víš, že je to poprvé, co jsi řekl moje jméno od doby, kdy jsem se vrátila?" prohodila vyčítavým tónem. Cítila se smutná, že poprvé s ním mluví až teď, naštvaná, protože to přece celé byla jeho vina, zrazená, když on ji odmítl, a šťastná, že se aspoň probudil.

"Víš, co všechno jsem si tu musel pr... prožít?" zasekl se uprostřed slova.

Lily se naklonila do uličky po Bellové, ta jí ale z kanceláře oznámila, že James je stále pod sedativy, takže bude trochu moc šťastný, sdílný a zmatený. Také jí řekla, ať to ztiší, protože si chce číst. Lily stejně věděla, že Bellová poslouchá, kdo by také neposlouchal.

"Chápu, že to muselo být těžké..."

"Nechápeš. Zr... Zradila jsi mě. Mě. Mě!" opakoval. "Nechala sis na ruku dát tamto, tu věc," mávl k ní neurčitě rukou, ta mu ale okamžitě ztěžka dopadla na postel. "A já nevěděl, jestli je to moje chyba."

"Proč by to měla být tvoje chyba?" přešla k němu Lily. James se po několika měsících konečně choval jako James a ne jako ten člověk, který Lily neustále jen zraňoval.

"Proč jinak by sis dala tetování?" usmál se. "Musela sis připadat nechtěná, jinak bys to neudělala."

"Máš pravdu. Poprvé jsi odhalil moji náladu a city, gratuluju. Bylo to složité, tím tě nechci zatěžovat."

"Vidíš?" vzdychl stále s úsměvem. "Nikdy jsi mě nechtěla zatěžovat. Možná kvůli tomu, že bych to nepochopil. Věděla jsi to, celou dobu jsi ke mně přistupovala s předsudky."

Lily překvapeně zamrkala. V duchu si prošla několik situací. Měl pravdu. Vždycky si o něm už dopředu myslela to horší. Na svoji obranu si musela v duchu říct, že málokrát ji nakonec příjemně překvapil, ale teď měl pravdu.

"A já tě tolik miloval."

"Já vím a mrzí mě to, jenže kdy to bylo naposledy? Přijde mi, že jsme spolu zůstávali spíš už z povinnosti."

James posunul ruku níž, narazil si do obvazu a sykl. Pak se ale jen usmál a zeptal se Lily, na co se ho to ptala.

"Někdy mám pocit, že rozdíl mezi tebou teď pod sedativy a tebou před tím vším nebyl zrovna velký. Ptala jsem se, kdy jsi mě naposledy doopravdy miloval."

Vypadal, že přemýšlel. "Nevím. Mám tě rád, hodně rád," vykládal. "Fakt jo, ale v Bradavicích to bylo lepší. Měl jsem tě tam trochu víc rád," chtěl pokrčit rameny, ale nakonec to v polovině pohybu vzdal.

Lily se usmála. Nakonec tenhle stav byl docela roztomilý. Aspoň na Jamesovi ano. "Trochu víc rád? To ráda slyším," dělala si z něj legraci.

"Víš, co mi dlužíš?" zaculil se James šťastně.

"To mi pověz, co bych ti já asi tak mohla dlužit."

"Všichni si něco dlužíme. Víš co, navzájem si sobě dlužíme víc, než co svět dluží nám," prohlásil vážně, jak jen to ve svém stavu zvládl.

"To je skoro úvaha, Jamesi. Já si třeba myslím, že každému z vás hodně dlužím, ale že také někdo dluží mně. Třeba ty. Víš, jak mě bolelo, když jsi mě odmítal vidět? Nesmíš se pak zlobit, když to dopadlo, jak to dopadlo. Jamesi, napadlo tě někdy, že kdyby ses nechoval jako idiot, mohlo to skončit jinak?" vinila ho postupně ze spousty věcí, jak si to duchu říkala po celý ten čas.

"Já vím," zadržel ji James. "A možná ze mě mluví to štěstí, ale promiň. Nechtěl jsem napadnout Siriuse, teda chtěl, ale rozhodně ne takhle. Nemyslel jsem, ale to ty víš, vždycky to totiž čekáš."

"Omluv se spíš jemu, já to za vás vyřizovat nebudu. Jamesi, kdybys byl takový i bez sedativ, možná bychom ještě mohli být přáteli. Ničím víc. Už ne," uvědomila si, že ani nemá zájem.

"To ani nechci. Kvůli tobě to všechno bylo, nemám domov, nemám přátele, nemám nic. A teď běž pryč, chci spát," zavřel oči a ponořil se do snů.

Lily se uchechtla. Vyšla ven před závěs chránící Jamese, aby se setkala s Bellovou. "Je to docela dobré, klidně mu to tak i nechte."

Bellová se zasmála. "Změnila ses, přijdeš mi vyrovnanější a klidnější. Pokud to dělá Black, drž se ho," poradila jí.

"Myslím, že budu, pokud bude ještě pořád chtít."

"Slyšíš?" zeptala se jí Bellová. "Už zase opakuje tvoje jméno, to bude teda služba," zamračila se, ale nakonec se na Lily usmála.

"Víte, slečno Bellová," začala Lily, "můžu pro vás něco udělat? Cokoliv, abych se vám nějak odvděčila. James měl totiž pravdu, musíme si všichni zjistit, co si navzájem dlužíme."

"Pro mě?" zasmála se Bellová. "Nechte to být, zbavte se nějak Voldemorta, to mi bude stačit."

"Pán zla... Totiž, Voldemort," opravila se Lily, "už brzy bude pryč. Věřte tomu a stane se to."

"To doufám, poznám totiž vyvolané potraty a paní Goylová byla přesně ten případ."

Lily se zarazila v pohybu. "Goylová? To byla poslední," zašeptala.

"Děje se něco?" nechápala Bellová.

"Ne," usmála se zrzka. "Nic se neděje, já si s tím poradím. Nebojte se, jednou vám svět všechno vrátí," rozloučila se a vyšla na chodbu.

Tam se na ni sesypal Peter s Aurorou. Oba chtěli vědět, jak se má situace.

"Vyrazila jsem omluvu z Jamese," oznámila Lily, až Peter položil otázku, jestli skutečně z jejich Jamese.

"Ano, z našeho Jamese. Pokud po něm něco chcete, dokud je pod sedativy, běžte. A klidně přiveďte ostatní, James Potter se totiž omlouvá světu," zasmála se a radostně zatleskala. Vše bylo najednou krásné, jako by se i James dokázal smířit s jejími činy. A Lily se cítila volná.