Lily přišla ještě večer, odvedla si oba s sebou k Siriusovi domů. Musela je s pomocí Petera podpírat, protože Sirius měl nateklý kotník a James byl stále trochu pod sedativy.

"Kde jste všichni byli?" otevřela Marlene dveře, načež se zhrozila.

"Já se rozloučím, doma mě ještě někdo čeká," zmizel Peter, jakmile Marlene spatřil.

"Výborně, Marlene, pojď mi pomoct. Odnes Jamese někam na gauč, ať si dělá, co chce, my jdeme do ložnice," zavelela Lily a společně se Siriusem se vydala do druhého pokoje.

Zabouchly za nimi dveře, načež se ve vedlejším pokoji Lucinda rozeřvala. Lily si unaveně připlácla polštář na obličej a padla do postele vedle Siriuse.

"Tak dnešek bych nazvala nejdelším dnem od mého návratu. Docela ráda, bych si ho odškrtla v kalendáři, jenže nemám tušení, kolikátého je a kde máš kalendář," povzdechla si.

"Kalendář nevedu už nějakou dobu a mám pocit, že je něco kolem začátku dubna. Na Ministerstvu mi říkali, že začal nový měsíc, takže mám začít chodit do práce, že je to prý znamení dobrého pracovníka."

Lily se pobaveně rozesmála a odhodila polštář vedle sebe. Otočila se bokem k Siriusovi a pokusila se mu položit hlavu na rameno, než jí došlo, že by to dělat neměla. "Promiň, máš to asi ještě citlivé."

"V pohodě, ty můžeš, co budeš chtít," stejně ale sykl bolestí, když se jen nepatrně pohnula.

"Víš, že jsi říkal moje jméno? Prý celou tu dobu."

"A neměl bych snad? Z tvých slov, než mě James napadl, jsem pochopil, že můžu. Chceš?" nevyjádřil se úplně nejjasněji, Lily ale pochopila smysl věty.

"Rozhodně chci. Bojím se, že to nevydrží nebo to bude krátké a že se nám do toho přimotá tisíc jiných věcí, ale chci hezké vzpomínky. V Azkabanu už mi pomalu neměli co vzít," naklonila se k němu.

Sirius sykl, když zavadila o jeho rameno, Lily vyjekla, když jí omylem přilehl vlasy, načež Sirius zařval, když se praštil do kotníku o hranu postele.

"Dneska to asi nebude nejlepší nápad," poukázala Lily na zcela zřejmou skutečnost.

"Věř nebo ne, to mi tak nějak došlo," prohodil Sirius, aby následně začal zírat do stropu.

Oba tam jen tak leželi a užívali si ticho, protože Lucinda konečně zmlkla. Přes zeď slyšeli, jak najednou James promluvil a Marlene mu cosi horlivě vyprávěla. Do toho se James ohrazoval, což opět vzbudilo Lucindu.

Lily si povzdechla. "Dvoupokojový byt asi není stavěný na tři lidi, Marlene a děcko, že? Zajdu se podívat ven po někom normálním, kdo nám neokupuje byt, můžu třeba zjistit, jestli jsem pořád hledaná Smrtijedy nebo už je to přestalo bavit."

"Buď opatrná," vyhrkl Sirius.

Dívka pozvedla obočí. "Kdybych nebyla opatrná, nebyla bych tady ale někde mezi Dawlishem a Macnairem, tak mi trochu věř."

Prošla pokojem a ani v tom druhém se nehodlala zastavovat. Na Marlenino volání nedbala.

Venku si uvědomila, že v noci je stále zima, ať už bylo jaro jakkoliv daleko. Prošla několika ulicemi, aby se mohla přemístit nedaleko domu Nottových. Lily nevěděla, jestli je Perseus doma, avšak potřebovala několik informací, tak byla ochotná to zkusit.

Štěstí jí přálo, protože ji Perseus viděl z okna a přišel jí otevřít. Pozval ji dovnitř jako starou známou, až se Lily jeho klidu divila.

"Podívej, Ten, jehož jméno se neříká, protože je to jen odporný vrah, na schůzi řekl několik zásadních bodů. Hrozba Vyvoleného byla eliminována, v překladu zavraždění byli všichni. Pak Řádem se už nemusíme zabývat, v překladu ti, co nebyli zabiti, nejsou schopni útoku. Brumbál se odmlčel, v překladu brzy bude eliminován. A to poslední, nejdůležitější, je ohledně tebe. Už nejsi hrozba, nejsi cíl a my tě už nehledáme."

Lily na něj zírala a nemohla si vybavit jediné slovo. Copak to znamenalo, že už není v ohrožení života? Možná jim už byla k ničemu, možná byla shledána neschopnou, možná pro ni chystali horší osud. I tak ale cítila svobodu.

"Takže můžu do práce? Můžu se objevit na Příčné? Můžu... Cokoliv?" nevěřila tomu. Život se přece nemohl vrátit do starých kolejí.

"Myslím, že ano. Můžeš, co jen budeš chtít. Jo, mám tu pár papírů," vzpomněl si a otočil se k nějakému stolku. "Dej je Auroře, jde o rozvod."

"Není to kruté?" nechápala Lily tohle načasování.

"Ne, normální je, že se neposlušní zabíjí, Lily," oznámil jí měkce. "Ona se rozvede ráda, věř mi."

Víc slyšet nepotřebovala. Věděla, že Perseus si zařídí vlastní život, bez ní, bez Pána zla, bez Aurory i bez Smrtijedů. Usmála se na svém odchodu a vesele zamávala papíry, až to zasvištělo.

Papíry odnesla do Peterova domu, nechala mu je na stole, načež odešla s úsměvem. Nedokázala uvěřit, že je najednou skutečným členem společnosti. Někým, koho nechtějí zabít.

Procházela Godrikovým dolem s hlavou v oblacích, až si ani nevšimla Alice stojící nedaleko domu Jamese. Viditelně na ni čekala.

"Alice?" všimla si jí Lily úplně na poslední chvíli.

Druhá dívka přikývla, ale vypadala trochu odtažitě a chladně, to k Alici nesedělo.

"Alice, já..." měla bych ti toho tolik co říct, ale nevím kde začít.

"Mlč, nechci nic slyšet, od Smrtijedky už ani slovo. Myslela jsem si, doufala jsem! Doufala jsem, že nejsi jako oni, že to děláš pro vyšší dobro, jak by to ta stará Lily udělala," chrlila ze sebe dívka a snažila se nedat na sobě znát jiné emoce než vztek.

"Co by udělala?" nechápala Lily.

"Nepřidala by se ke Smrtijedům, nikdy by neposluhovala Voldemortovi. Ani už nevím, koho jsem to znala," vzdychla si.

Lily udělala krok k Alici, ale ta ucouvla a zavrtěla hlavou. "Nepřibližuj se, četla jsem to. Vím všechno, vím, že v tom Sirius jel s tebou, všichni jste mě oblafli, to se vám musí nechat."

"Jak? Cože? Alice, já ti nerozumím!"

Odfrkla si a sáhla do kapsy. Vytáhla dva řetízky s jedním srdcem a hodila je Lily k nohám. "Chytré, ale ne dost. Nezapomeň, že i já mám přátele, kteří mi mohou pomoct luštit vzkazy. Nemyslela jsem si, že bys někdy obchodovala s duší!" ihned ji obvinila.

Ani mrkání nemohlo pomoct k pochopení situace. Lily tam mohla jen zaraženě stát a poslouchat.

"Je to odporné. Všichni jste odporní. I James," sykla tiše, protože on přece také o všem věděl. Celé to byla jen hloupá hra pro veřejnost a nezasvěcené. A zatím spolu komunikovali skrz vzkazy. "Nenahlásím vás kvůli starým časům, ale opovažte se někdy přiblížit ke mně nebo k mým blízkým," pohrozila.

"Alice, přece bys tomu nevěřila, musela jsi to pochopit špatně..."

"Nezkoušej to na mě, já už ti podruhé nenaletím," varovala ji, než se přemístila pryč.

Lily zůstala stát u Jamesova domu se srdcem u nohou a s vědomím, že Alice sice našla a přečetla vzkaz, ale nikdy ho nemohla pochopit. A přesně téhle nechápavosti Lily spílala, protože tohle jen tak spravit nepůjde. Člověk, který za ní stál od samého začátku, se poprvé nenávratně vzdaloval. Alice zmizela, Lily ji nemohla přesvědčit o opaku jejího tvrzení. Také věděla, že by to nemělo cenu. Alice měla svou hlavu, uměla myslet sama, sama bude muset pochopit, jak to celé je. Lily s tím totiž nemohla nic dělat.

***

Zaklepání na dveře znělo dutě a prázdně. Lily od dveří raději ustoupila, aby nemusela poslouchat, jak klouby jejích prstů mlátí do dřeva. Stejně to byl špatný nápad, měla by odejít hned teď a nesnažit se zrovna tady, jak by ji mohli vůbec vzít?

"Dále!" Lily stále váhala. "Dovnitř, ať jste, kdo jste, nemám na to celý den a rozhodně teď nebudu vstávat ze své pohodlné židle a nepůjdu se podívat, kdo to klepe."

Zrzka překvapeně zamrkala a než se mohla nadát, už brala za kliku a vystupovala dovnitř.

"Lily!" vyskočila na nohy dívka s blond vlasy, nádhernýma čokoládovýma očima a úplně perfektní postavou. V duchu si Lily musela udělat poznámku, že Sirius právě o ní mluvil už dvakrát. Měla být hezká, to skutečně byla. Aspoň moc nepřeháněl, stejně si na ní bude muset dát pozor.

"Dobré ráno, slečno Hopkirková," začala tiše Lily, protože si nemohla vybavit, jak by jinak měl začít cizí člověk. Nic o Mafaldě nevěděla, prakticky ji vůbec neznala, ačkoliv Mafalda jistě znala ji.

"Ach ták," protáhla dívka a došla Lily obejmout. "Na bystrozorství mi říkali, že si toho moc nepamatuješ, ale to nevadí. Jmenuju se Mafalda a byly jsme kamarádky. Vítej tu, Lily, co potřebuješ?"

Připravená řeč se Lily vykouřila z hlavy, takže tam mohla jen tak stát a otevírat pusu.

"Jasně, to je určitě moc hezký, ale já ti moc nerozumím, víš? Žádáš tu snad o práci, že jsi tak nervózní?" plácla Mafalda, ale z Lilyina pohledu jí došlo, že zas tak mimo není. "Počkej, děláš si srandu, ty tu vážně zadáš o práci? Mě?" rozesmála se.

"Nemusíš..."

"Takže slavná Evansová, která dostala místo u bystrozorů hned po škole, teď chce po mně, abych ji zaměstnala. Víš, co to vůbec znamená pracovat pro Oddělení nepatřičného užívání kouzel? Máš pravdu, nic moc, takže vítej do rodiny."

"To je... Všechno?" nechápala Lily.

"Pro staré přátele cokoliv, obzvlášť pro tebe. Když už jsi mimo ohrožení života. Fakt si neumím představit, že by po mně šli Smrtijedi. Jsem tak ráda, že žiješ. Já vážně nevěděla, jestli tě náhodou už někde nezabili."

"Jak to víš?" nechápala Lily, protože Mafalda ze sebe dostávala jednu tajnou informaci za druhou.

"Já? Mám kontakty, víš? Jako v Bradavicích. Ach božínku, ty si to nepamatuješ. To mě mohlo napadnout. Vzpomínáš si aspoň na něco z Bradavic? Třeba na toho fešáka Blacka? Přestal teď pracovat u bystrozorů, nebo spíš přestane, až se tam uráčí přijít. A James už tam taky nějakou dobu nebyl."

Lily si vyslechla, jak Siriuse jistě čeká vyhazov, a umanula si, že ho donutí do práce přijít, ať už s ní měl jakýkoliv problém. "Já vím, máme to teď trochu složité," špitla Lily.

Mafalda se zasmála, během minuty z ní dostala co přesně o tom ví, načež jí ukázala volný stůl, který byl od teď její.

"A co se tu vlastně dělá?" napadlo Lily.

"Tady? Sleduješ, kde udělají nějaké kouzlo buď mladiství nebo Smrtijedi, jakože zakázané kletby. To pak dáš vědět bystrozorům. A v případě mladistvých, někdy jim dávám druhou šanci, záleží na druhu kouzla."

"Ale to se přece nesmí, nebo ano?" namítla Lily.

"A ty jsi nebyla mladá? Pokud jde o kouzlo na něco neškodného, není přece třeba je kvůli tomu popotahovat. Zvlášť v těchhle dobách. A hele, někdo zakouzlil, jde o..." hledala v záznamech jakási čísla.

"O koho?"

"Parkinsonová, mladá Parkinsonová, já myslela, že už je pryč z Anglie, kruci, kruci, kruci," klela Mafalda a začala horlivě kouzlit proti knize.

"Počkej, jako těhotná Parkinsonová?" vyjekla Lily, aby si následně připlácla ruku na pusu.

"Jde o kouzlo proti bolesti, pak proti krvácení a o teplo. Myslím, že už není těhotná, vítej do světa Vyvolený."

Lily se dívala, jak Mafalda zahladila veškeré stopy po kouzlení, dokonce se jí povedlo slečnu Parkinsonovou vymazat dočasně ze záznamů. "Za tři měsíce jí bude sedmnáct, během toho to nikdo nepozná, věř mi," uzavřela celou kapitolu Mafalda právě včas, protože dveře se otevřely a vešel jakýsi muž.

Vypadal trochu děsivě, byl mohutný a jistě i nebezpečný, na tváři měl několik jizev z boje, při chůzi napadal na jednu nohu, nejspíše čerstvě zraněnou, protože mu po ní tekl pramínek krve. Musel se právě vrátit odněkud z venčí. Lily měla pocit, že toho muže zná, jen si nedokázala vybavit jméno. Rozhodně se jí nepředstavoval, nebo si to aspoň nepamatovala. Věděla, že ho ale zná. Vídala ho na schůzích Řádu ještě kdysi dávno, dokonce si ho pamatovala z práce, avšak jméno bylo záhadou.

"Nekouzlil tu někdo, Mafaldo?" zavrčel, přičemž se na Lily ani nepodíval.

"Tady? Ne, dneska je klid," zasmála se Mafalda a zavřela záznamy. "Zaučuju si tu posilu."

Muž pozvedl obočí. "Aby nás ta posila nestála životy. Už takhle dlouho nevydržíme, Thomas zemřel, chtěl jsem, abyste to věděla, Mafaldo," druhou část věty řekl tišeji a mileji.

"Cože? Dean je... Mrtvý?" špitla Mafalda. "Není naděje? Co malý Dean?"

"Je mi to líto, Mafaldo. Dean se ztratil z povrchu zemského i se svojí matkou a není v našem zájmu je hledat. Jednou na ně možná ještě narazíte, teď pro ně ale nemůžete nic udělat."

Lily seděla na svém místě a dívala se za mužem, který právě odcházel. Ukázala na dveře a Mafalda jí roztržitě dala svolení k odchodu. Lily vyběhla na chodbu za ním.

"Pane!" zavolala na něj. Snažila se vzpomenout si na jméno, ale nedokázala to. Věděla jen, že ho zná, několikrát s ním mluvila, byl z Řádu a od bystrozorů, bojovala s ním i proti němu.

"Pane, prosím! Jak se jmenujete?" až tohle ho donutilo zastavit a otočit se na ni.

"Se Smrtijedy nemluvím, Evansová. To si zapamatujte."

Stála tam jako opatřená. Obvinění od cizího muže ji zasáhlo do citlivého místa. Navíc uvnitř cítila, že jí není lhostejné, jaký postoj k ní má.

"Pane? Smím aspoň znát vaše jméno? Znám vás, vy znáte mě. Nechci nic jiného než najít společnou minulost," donutila se přijít blíž.

"Se Smrtijedy nemluvím!"

Otočil se k odchodu, Lily na něm ale poznala, že se necítí dobře. Znal ji, možná lépe než jiní. Možná to byl její přítel, kdysi. Lily věděla, že hezké vzpomínky s ním nenajde, i z těch nepříliš dobrých ale pochopila, že spolu museli trávit čas. V práci i Řádu.

Vybavovala si, jak o něm mluvila. Byla zrovna nějaká schůze bystrozorů a on tomu předsedal. Lily sotva začínala, všechno jí přišlo nové a zvláštní. Seděla mezi Siriusem a Jamesem, zatímco ten muž mluvil.

"Vidíš ho? Kolik asi musel zažít bitev?" špitl k ní nadšeně Sirius.

"Asi hodně, vždyť už to tu vede a kolik mu je?" naklonil se přes Lily James.

"Hej, vy tam!" křikl na ně muž. Lily sebou tehdy trhla a zadívala se mu do očí. "Patrona, hned," zavelel muž.

Lily vyčarovala laň. Muž na ni pochvalně kývl. "A přesně takhle se budeme všichni chovat. Patroni jsou náš denní chleba, v téhle době víc než kdy jindy, vaše nejčastější kouzla a největší síla oproti jiným. Výborně, Evansová."

"Děkuji, pane Moody," sklopila hlavu.

V tu chvíli si Lily vzpomněla na to jméno. Moody. Jedna z posledních vzpomínek štěstí se zachovala.

"Pane? Jste Moody? Jmenujete se tak?" vyhrkla Lily skoro zoufale.

Muž se na ni překvapeně otočil. "Proč vás to vůbec tolik zajímá, Evansová? Pozvedla jste proti mně hůlku. Zradila jste naši stranu, nás i mě."

Lily pocítila nutkání sklopit hlavu jako ve své vzpomínce. "Snažím se jen dát dohromady svůj život. Možná nebyl nejlepší, úmysly jsem ale měla dobré."

"Jen úmysly nestačí, to jste si měla z mého výcviku odnést," poprvé přiznal, že se znali.

"Zkuste si to někdy," vyhrkla. "Zkuste si žít jako zrůda ve světě dokonalých mudlů, nepatřila jsem tam. A zkuste si každý den vyslechnout tolik nadávek na původ. Nebyla jsem dostatečná pro mudly, nebyla jsem dost pro kouzelníky. Nepatřím nikam, vážně byste si to měl někdy zkusit. Všichni vás mají za nečistého. A vy pak někde uvnitř pochopíte, že je to pravda. Přísahám, že jsem vám chtěla pomoct. Měla jsem být informátor, konečně být užitečná, ale víte, jak jsem na tom byla v testech psychiky. Jeho vliv jsem nedokázala přejít. Mrzí mě to, ani nevíte jak, a asi to ani nemůžete pochopit," dovyprávěla, aniž by si uvědomila, že poprvé nahlas popsala důvod jejího zaslepení. Nikam nepatřila.

Moody mlčel. Lily kývla. "Chápu to. Dawlishe i Macnaira jsem ze světa sprovodila já. Podíval jste se ale někdy na jejich předloktí? Ano, zabila jsem, ano nejsem vzorem čistoty, ale cítím vinu za své činy. Vidíte?" máchla hůlkou do vzduchu a stejně jako první den před ním vyčarovala patrona. Vzpomínku použila tu několik dní starou se Siriusem.

Muž zalapal po dechu. Lily otevřela oči a zadívala se na svého patrona. Vyjekla a patron okamžitě zmizel. Dívka ještě několik vteřin poplašeně zírala na Moodyho, než ustoupila o několik kroků vzad a rozběhla se chodbou na druhou stranu.

Muselo se jí to zdát, to přece nebylo možné. Vždyť patron se neměl měnit, byla to součást její osobnosti. Zcela bez sebe vrazila do dveří a vpadla na dívčí toalety. Okamžitě si opláchla obličej vodou. Dívala se na sebe do zrcadla, nemohla přece najednou změnit barvu očí, tak proč mohl změnit tvar její patron? Kde byla laň?

Lily vytáhla hůlku. Opatrně a pomalu si vybavila štěstí z chvíle, kdy jí Perseus oznámil, že je volná. Tam Sirius nebyl, možná to bylo tím.

"Expecto patronum," švihla hůlkou, až jí zalil pocit štěstí. Aspoň už šel vykouzlit. Nešťastně se na něj zadívala, přímo slyšela, jak zvíře sviští vzduchem.

"Ne, to není možné, tohle se neděje," opakovala, až patron zmizel a dívka se sesula podél zdi. Přitáhla si nohy k hrudi a rozbrečela se naplno.

Neslyšela, že se dveře otevřely. "Patroni se mohou měnit, není to přímý odraz naší duše, jen její části. A i duše se může vyvinout."

Lily zvedla hlavu, aby se podívala na Moodyho. "Není to možné. Duše se může jen kazit."

"Ale je to možné," nedovolil jí věřit téhle lži. "Patron se může změnit i láskou k někomu se stejným patronem. Možná jsi jen začala milovat."

Když se chtěla Lily ohradit, Moody už byl pryč. Na jeho slovech ale něco bylo. Co když to skutečně bylo láskou? Nebyla si jistá, jestli je vůbec něčeho takového schopná, jestli její srdce už není jen zmrzlá hrouda ledu. I kdyby ano, neznamenala změna patrona to, že se její srdce rozehřívá a léčí?

Usmála se. Zkusila to znovu. A znovu. A znovu. Dokázala by si zvyknout na ty tlapky s drápky, na čenich i na chlupaté uši. Velký ocas a huňatá srst prostě k psům patřila. Lily se rozesmála, když jí její patron proběhl přímo před očima.

Pes. Nikdy by si nepomyslela, že je to možné. Pes. Nádherný stříbřitý pes. Stejný jako Siriusův.

***

Ještě toho večera šla Lily do Peterova domu pro radu. Sama netušila, co si od toho slibuje, Peter byl ale jediný, kdo jí mohl dobře radit. Uvědomila si, jak je zvláštní, co se za tu dobu změnilo. Vzpomínala si, že měla nejlepší kamarádku Alici a později Marlene. Přítele Jamese, jeho dva kamarády Siriuse a Remuse, a pak měla Petera, milého a hodného ovšem trochu opomíjeného. A teď? Alice zmizela, Remuse neviděla už nějakou tu dobu, s Marlene nemohly mluvit stejnou řečí a James už nikdy nebude takový kamarád jako dřív. Zato se sblížila s Peterem.

Dokonce věděla, kam schovává klíče, nemusela zvonit, stačilo vejít. Takhle cítila důvěru, všechno se změnilo a Lily tomu byla ráda. Změna byla život, bez ní by všechno zůstalo stejné.

"Petere?" zavolala do domu. "Auroro?"

Zaslechla smích z obýváku, proto tam zamířila prvně. Vešla do pokoje, aby viděla Auroru, jak se směje a drží cosi v ruce.

"Auroro, jsi v pořádku?" přešla k ní Lily, ale Aurora zakřičela, aby na nic nešlapala.

"Zničíš mi překážkovou dráhu," uvědomila jí. Lily překvapeně mrkala, aniž by byla schopná něco říct.

"Cože ti zničím?"

"Slyšíš dobře, dráhu pro Petera. Podívej, jak je roztomilý. A bez hůlky se nemůže přeměnit zpátky," ukazovala jí to, co měla v rukách. Krysa pištěla, ale Aurora neměla v plánu se slitovat.

"Není to trochu kruté mučení?" ušklíbla se Lily.

"Myslíš?" pozvedla obočí Aurora. "Fakt si to myslíš? Tak tohle vás na těch schůzích Smrtijedů učili? Ano, je to krutý mučení, ale nutný. Do pokoje se mi totiž nekouká. A pokud spolu máme jako spolubydlící vycházet, musíme respektovat soukromí. A navíc je to sranda, dívej, zatím má dvě minuty a tři vteřiny."

"Prosím tě, dej mi ho," natáhla se Lily pro Petera, podala mu vlastní hůlku a čekala.

"Nepromění se, protože se stydí," oznámila jí Aurora.

"A proč?" nechápala Lily.

"Až se promění, bude úplně nahý, neptej se, jak to vím," bavila se mladší dívka. "Doporučuju ti přijít jindy, tohle bude ještě na dlouho."

"Když já potřebuji radu," vzdychla Lily.

"A já ti neporadím?"

Lily pokrčila rameny. "Nevím. Změnil se mi patron."

Aurora hvízdla. "Řekni, že má psí podobu, prosím!"

"Jak to víš?" vyhrkla Lily.

"Napadlo mě to. Nejsem totiž slepá. Ale teď mi řekni, co chceš po nás. Máš se vrátit domů a oznámit to někomu jinému. Na co čekáš? Běž!" vyhodila ji Aurora.

Lily skutečně šla. Nakonec možná měla dívka v něčem pravdu. "Přeju štěstí, Petere," zavolala ještě do domu při odchodu.

Cítila se tak jako nikdy. Jako by jí život najednou vracel všechny ty chvíle, kdy dostávala jen příkoří. Něco jako rovnováha asi skutečně existovalo.

Sama vracela, co dlužila, a jí vracelo okolí. Navzájem si totiž dlužili hodně.