"Jsem doma!" zavolala vesele Lily na celý Siriusův byt. Doma. Tohle bylo doma.

"Lily," vyšla Marlene z obýváku i s malou Lucindou v náručí. "Dívej se pozorně," podala jí dítě.

"A na co?" nechápala zrzka, držela Lucindu a čekala.

"Li-ly," ozvalo se od ní. Dívka strnula.

"Kouzelný, že jo?" smála se Marlene.

"Já jsem její první slovo?"

"Už to tak bude," přisvědčila jí Marlene a zkusila Lucindu pošťouchnout, aby řekla i něco jiného. "Ale vidíš? Na tetu Marlene si nikdo nevzpomene. Copak můžu za to, že máš o tolik jednodušší jméno?"

Lily už ale šla do obýváku.

"No jasně, já jsem nepodstatná, pár hodin ho nevidíš a jsi v háji, mě nemusíš vidět celé měsíce a je ti to jedno. Ty jsi teda kamarádka. Ještěže mám Lucindu, ta je aspoň věrná."

"Ja-me-si," hláskovala holčička.

Lily už ale rozhovor Marlene a její boj proti větrným mlýnům nesledovala, došla do obýváku našla tam Jamese se Siriusem na posteli. Hráli šachy.

"Už jsem doma, ahoj," přešla k nim a klekla si vedle pohovky.

"A-ahoj, Lily," mávl na ní nejistě James. Něco bylo i po těch dnech trapné. Přece jen, ani ona určitě nemohla zapomenout na všechno to, co se stalo během posledních týdnů. Ačkoliv to byla Lily, stejně nemohl doufat v odpuštění. Jeho hrdost mu nedovolila ani žádat.

Sirius už se přes to všechno dokázal přenést lépe. Přivítal Lily polibkem, při kterém James nespokojeně zabručel. "Svoji šanci jsi měl," usadil ho Sirius.

"Technicky je to pořád moje snoubenka, je to jen divný."

Lily se usmála a zase vstala. "Hrajte si, já půjdu..." neměla šanci dokončit větu, protože před ní se s prásknutím zjevil skřítek.

"Kráturo?" vyjekla zděšeně.

"Slečna musí hned s Kráturou," natáhl k ní ruku a Lily se nebránila. Doslova byla unesená z prostředka obýváku Siriuse Blacka jeho vlastním skřítkem.

"Nebyl to tvůj...?" nechápal James.

"Na to si zvykneš, na nudu zrovna netrpíme," vzdychl Sirius a až pak začal panikařit, kam se mu Lily ztratila.

***

"Kam mě to vedeš?" ptala se Lily v temné chodbě, kde neviděla ani kousek světla.

"Tohle je sklep domu rodiny Lestrangeových," skřehotal Krátura, ale Lily se okamžitě zastavila.

"Proč? Nechci s tím mít nic společného! Lestrangeovi mě zabíjí!" vyšilovala.

"Starých Lestrangeových," opravil ji Krátura. "Slečna s Kráturou musí jít dál, nahoře je pokoj pana Lestrange mladšího." Táhl ji dál.

Lily skoro brečela. Nechtěla už nic vědět. Rabastan byl mrtvý, neměl by se zase vytahovat na světlo. Oplakala ho, rozloučila se, zapomněla. Nebo se aspoň snažila. A teď by se jí měl zase připomenout?

"Ne!" ucukla. "Nechci nic vědět!"

"Pan Lestrange si to přál," vyzradil jí Krátura. "Chtěl, aby se slečna dozvěděla všechno."

Vzdychla. "Dobře, pokud je to Rabastanovo přání, půjdu."

Krátura se znovu rozešel domem a přitom začal vyprávět. "Pan Lestrange tady žil jako dítě, až jeho rodiče zemřeli. Žil tu i dál, jeho pokoj je přímo nahoře."

Lusknutím prstů osvětlil chodbu a ukázal na dveře. Lily se jako v transu rozešla ke dveřím. Odemkla je kouzlem a vystoupala nahoru do dříve obývaného domu.

Vypadal docela obyčejně. Žádné hlavy skřítků na zdech, žádné temné obrazy. Byl jako každý jiný dům. Lily pomalu procházela chodbou a otevírala jednotlivé dveře. Prvně našla koupelnu, ve druhých ložnici, za třetími dveřmi bylo vše zničeno.

Lily přešla dovnitř a rozhlédla se. Na zdech byly černé šmouhy, na zemi vypadaná prkna, jako by je někdo z podlahy vyrval silou. Obrazy vypadlé z rámu a poházené po zemi. Jeden z nich poznávala. Opatrně ho zvedla do rukou a zadívala se na hvězdnou oblohu se zábradlím. Na něm byly dvoje ruce. Znala ten obraz, sama ho kdysi malovala.

Překročila střepy z nějaké sklenice a dotkla se dírky ve zdi, kde obraz musel pěkně po mudlovsku viset. Na zemi si všimla i poházených papírů, potvrzení o dokončení NKÚ i OVCE, formulář k přijetí na školu čar a kouzel v Bradavicích jako profesora.

"Rabastane, ty jsi chtěl učit?" klekla si přímo do střepů a prohlédla si formulář pořádně. Rok se shodoval s jejím posledním ročníkem. "Ty jsi chtěl učit mě?"

Neubránila se myšlence, jak by to asi vypadalo, kdyby tam Rabastan skutečně šel učit. Jak moc by se sblížila s Jamesem, jak moc by se vzdálila všemu, v co věřila. Možná by teď nebyla tady jako nezvaný návštěvník, možná by jí to tu patřilo. Kdoví.

"Ano, pan Lestrange chtěl učit," opět ji vytrhl ze zamyšlení Krátura.

"Kráturo, co se tu stalo?"

"Pan Lestrange to tu zničil, když se dozvěděl o slečnině úloze v hledání... Tamtoho."

Začala trochu rychleji dýchat. "Viteálu? On to věděl? Kdy to zjistil?" popotahovala.

"Před pár měsíci."

Lily propukla v pláč. Plátno obrazu odložila na dřevěnou poličku a vrátila se do chodby. Stoupala po schodech nahoru do patra. Začínala chápat, o co tu šlo. Její hlava si to odmítala připustit, aby bylo to tak.

Nahoře byly jen tři pokoje. Jeden dříve musel patřit Rodolfusovi, otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Prázdno, jen několik plakátů s famfrpálem nebo fotkami známých lidí. Většinu z nich Lily poznávala, poznala by je i ve smrtijedské masce.

Druhý pokoj byl prázdný docela. Lily tomu nevěřila, ničemu z toho nevěřila. Vytáhla hůlku a začala šeptat slova. Kolem ní se najednou začal zjevovat nábytek. Pracovní stůl, složky, papíry, knihy. Temné kouzlo na odhalení temných tajemství.

Procházela jednotlivé papíry. Počty, složitá kouzla a peníze. Jako by počítal něco skutečně velkého. Vedle toho ležela jiná složka nadepsaná slovem Trezor. Na jejím počátku bylo číslo u Gringottovy banky. Tenhle trezor patří přece Bellatrix, napadlo ji okamžitě.

Proč by ale Rabastan schovával takovou složku?

Lily přešla do vedlejšího pokoje. Ten patřil Rabastanovi. Postel, knihovna, další stůl, skříň. Na stole mu dokonce ještě ležela smrtijedská maska. Tehdy odpoledne ji na sobě neměl, všichni tak znali jeho totožnost. Aspoň nikdo nezapomněl na jeho činy, které byly pro Lily tak důležité.

"Už se slečna podívala do šuplíku?"

"Nemůžu mu lézt do soukromí," odporovala Lily.

"Pan Lestrange si to přál."

Lily otevřela šuplík, kde našla jen několik pergamenů. První byl dopis podepsaný Pánem zla, zbytek obálek Lily poznávala. Posílala mu je ona z Bradavic. Proč byly všechny ve stejném šuplíku?

Opatrně zvedla dopis od Pána zla a začala číst. Přes slzy nedokázala chvílemi pořádně zaostřit. Nakonec musela číst nahlas, jinak by se nedonutila ta slova vnímat.

"Tvůj úkol," vzlykala, "je prostý. Lily Evansová, znáš ji z Bradavic. Zrovna teď je na cestě z Cokeworthu do Brightonu. Máš tři hodiny, dobře promysli, co děláš. Očekávám od tebe jen ty nejlepší výsledky..."

Brečela a chtěla dopis roztrhat. Nemohla číst dál, ne když Rabastan byl jen tohle. Vytrhla šuplík ze stolu a obrátila ho vzhůru dnem. Dopisy vypadaly ven. Jistěže je všechny četl On. Jinak by na ní tak dobře nemohl, znal její slabiny, někdo mu musel poradit.

Tvé pokroky jsou ohromující...

Někdy bych chtěla zmizet zase do Brightonu, tam byl život sice složitější, ale tak nějak jasnější. Uvidím tě v Prasinkách?

Nadhoď jí první krok k nám...

Drahý Rabastane, stýská se mi.

Ukaž jí to, co chce vidět. Sebe, jakkoliv. Za své zásluhy budeš odměněn...

Kousky dopisů se Lily slévaly dohromady. Nedokázala rozlišit, co byla realita a co jen úkol. Kdo byl vůbec Rabastan?

"Proč chtěl, abych se to dozvěděla?" otočila se rozhořčená Lily na Kráturu. Skřítek prvně mlčel. "Proč chtěl, abych to věděla? Tak proč!"

"Slečna musí pochopit..."

"Ne! Slečna nemusí nic! Dole to rozbil, když mu plány přestaly vycházet! Dostal se na nemilost, proto ten Azkaban! Proto tam byl a čekal na mě. Proto mi pomáhal. Cítil vinu," klesla na kolena mezi dopisy a prohrábla je rukou.

"Bastard! Rabastane, jestli mě slyšíš, doufám, že nikdy nenajdeš klid! Tvoje temná duše nikdy nebude očištěna, neodpustím ti!" ječela přes celý dům. "Nenávidím tě! Nenávidím tě."

Vzala jeden ze svých dopisů a četla. "Možná máš pravdu, možná budoucnost není taková, jak jsem si jí kdysi představovala. Kecy! Tohle všechno byly kecy, jen kecy."

Prudce dopis roztrhla a cupovala ho na ty nejmenší kousíčky. Pak se otočila na Kráturu. Toho očividně bolelo vidět Lily takhle na dně.

"A co ty? Komu doopravdy sloužíš? Protože mně ne, jinak bys mi nelhal. Rabastan nikdy nechtěl, abych se to dozvěděla, že ne?"

"Slečna není Kráturův pán, Krátura může lhát."

"Ne, ptám se, proč jsi mě zradil. Proč jsi zradil svoji kamarádku? Myslela jsem, že to jsme."

Krátura mlčel. Dokázat Rabastanovu vinu pro něj bylo důležitější než cokoliv jiného. Pomsta za všechno, co Rabastan kdy napáchal, za všechny činy, které v jeho jménu proběhly. Za Lily, za Reguluse, za něj.

Lily se pomalu zvedala ze země. Odhodila dopisy a ještě si do nich kopla. "Pomohla jsem ti vždycky, nezemřel jsi jen díky mně a Regovi. Myslela jsem, že domácí skřítci umí projevit vděčnost. Ne, nepřibližuj se. Dostanu se domů sama, nechci s tebou mít nic společného. S nikým z tamtoho světa. Jste druhá strana, tam já nepatřím a nikdy patřit nebudu."

Vztek se jí hromadil v těle, nenáviděla Rabastana. Vždyť on mohl za všechno, co se jí stalo, nebýt jeho, nikdy by se nestala Smrtijedkou. To z lásky k němu, jenže nikdy to nebyl on, milovala jen příkazy Pána zla provedené v těle Rabastana Lestrange.

Nenáviděla toho, kdo jí onu pravdu ukázal. Jak si jen mohl dovolit být tak domýšlivý a vozit se po mrtvých lidech? Věřila, že bez pravdy by jí bylo daleko lépe. Necítila by se jen jako pouhý nástroj svého Pána.

S hůlkou v ruce se otočila na Kráturu a najednou ho poznala novýma očima. „Tys nikdy nebyl na mé straně, že?" zasmála se, zatímco jí z očí tekly slzy. V hlavě měla jen černo a temno, žilami se jí prodíral inkoust, který jí do těla kdysi dávno vypustilo Znamení. „Přál sis jen pokořit jeho. A mě. Nikdy jsem pro tebe nebyla dost dobrá, co? Jen obyčejná mudlovská šmejdka! Jsi stejný jako oni, jsi poskvrněný jejich výchovou, ačkoliv jim sloužíš!"

Krátura neodpovídal. Díval se na Lily a věděl, co se stane. Viděl to na ní. Viděl jí to na očích. Znal ten pohled i pocity, které ho provázely. Byl přece od rodiny Blacků. Mohl by se přemístit, mohl, ale odmítl to. Jeho rozhodnutí bylo přivést ji sem, jeho činy se ona formovala stejně jako činy jiných. Jeho rozhodnutí svedlo Lily zpět do temnoty, paradoxně Krátura ji z temnoty vždy vytahoval na světlo.

„Avada Kedavra," šepot slov znamenal jen jediné. Krátura padl na zem vinou rozhodnutí svých vlastních. Oči se mu leskly, když se jeho vědomí vytrácelo pryč. Leskly se pro Lily, která své oči orosit nedokázala.

Odešla a zabouchla za sebou dveře. Dole ve zničené místnosti ještě popadla plátno, které malovala, a srolovala ho pod plášť k sobě. To jediné zničí až doma.

"Tak tys chtěl učit v Bradavicích?" dupla na formulář o profesorování. "A co? Snad ne Obranu! To už by byl opravdu špatný vtip," pomohla si druhou nohou a roztrhla formulář napůl.

"Jsem ráda, že ti to nevyšlo. Mohla jsem skončit daleko hůř." Sehnula se pro jeho potvrzení o zkouškách.

"NKÚ na samé výborné, to jsem si mohla myslet. A OVCE jen s jednou nad očekávání. Aspoň v tom jsi nelhal," posmutněla a zavřela za sebou dveře.

Z domu vyšla hlavní bránou, neohlížela se ani po těle skřítka, jenž zemřel její rukou, nezajímalo ji to. Ať ji viděl kdokoliv, jen aby si zkusil zaútočit! Byl by to blázen, Lily by ho smetla z povrchu zemského během minuty.

Přemístila se rovnou před bytovou jednotku, kde měl byt i Sirius. Mudlové ať se jdou bodnout, nějaké to obvinění navíc ji nezastavilo ani v nejmenším.

Vpadla dovnitř do bytu a ukázala na Marlene gesto, aby mlčela. Okamžitě přešla do pokoje, kde teď spala se Siriusem, a zavřela se tam. Naplno se rozbrečela, až jí vzlyky otřásaly rameny.

Dveře se otevřely a Sirius vešel dovnitř. Lily ani nečekala na otázku a rovnou začala mluvit.

"Všechno to byla lež. To, co jsem ti o Rabastanovi říkala, byla blbost. Nikdy to nedělal jako on. Byla jsem jeho úkol."

"Takže to dělal na příkaz Voldemorta?" nevěřil jí. Říkala mu o něm přece tolik dobrého, jak by to mohl být jen úkol?

"Jo. Všechno. Věděl, že jedu do Brightonu. To, co jsem měla za svoji unáhlenost, už dávno věděli. Čekal tam na mě a zatímco já se rozhodovala, jen jsem šlapala jejich předurčenou cestičkou. A pak," vzlykla, "pak dával všechny dopisy číst Jemu. Jak mohl! Je stejný bastard jako Voldemort."

Ani si neuvědomila, že zase řekla jeho jméno. Sirius z ní cítil opět tu samou odhodlanost, jakou cítil i dříve. Lily už nebyla mezi stranami, už měla tu svoji. Jako by se vrátila zpět mezi živé v odboji.

Už ani jeden nic neříkal, Sirius Lily uklidňoval, ale v duchu byl rád za takový vývin situace. Stejně si nemohl pomoct a zkusil Lily navést k odpuštění. Vždyť Rabastan už byl přece mrtvý. Obětoval se za ní. Lily na to odpovídala, že cítil vinu za to všechno.

"Když jsem přišla na viteál, plány se mu zhroutily, zničil jeden pokoj, věděl, že bude potrestán. Do Azkabanu se dostal chvíli přede mnou za skoro stejných podmínek. Voldemort se ho zbavil, protože jsem se nepovedla. Skutečně sám od sebe mi pomáhal až tam."

Mluvila otevřeně a bez všech tajností, to u ní nebylo obvyklé. Nikdy se nevyjadřovala takhle prostě k tomu, co se dělo v Azkabanu a Sirius měl pocit, že se to možná nikdy nedozví.

Jenže tohle byla poslední kapka, která Lily zase otevřela. Špatní byli skutečně špatnými, Znamení neskrývalo hrdiny a Smrtijedi nemohli jednat dobře. Kdo měl jednou Znamení, byl navždy označený kletbou smrti a utrpení.