Všichni v síni si stoupli a začali tleskat. Lily to tak aspoň připadalo, i když stála jen ona. Tleskala ale nejvíce a zaslouženě. Povedlo se jí to, konečně všem ukázala, jak umí využít své schopnosti.

"Pan Regulus Black je sproštěn všech obvinění," hlásila čarodějka, která soudu předsedala. "Můžete jít, soud skončil."

Bylo to tu, Lily se podívala ke zdi sálu na Luciuse Malfoye, mračil se a nepěkně si ji měřil pohledem. Nevypadal, že by chtěl útočit, ale jistě bude muset, rozkazy svého Pána by si nedovolil neuposlechnout.

Lily se vítězně usmála, chytila za ruku Siriuse a donutila ho, aby vstal a vydal se za svým bratrem stejně jako ona. Pohledy se do sebe zaklesly a Lily pochopila, že vítězí.

"Jak jsi to udělala?" pošeptal k ní po cestě Sirius.

"Jak jsem udělala co?"

"Nehraj to na mě, vím, že mám doma Smrtijedku, tak mi pověz, cos udělala."

Lily nevinně zamrkala. Když Sirius pozvedl obočí, pokrčila rameny. "Přeplatila jsem je. U Gringottových mám poměrně dost zlata, teď už asi o tisíc galeonů míň, ale zase máme venku Reguluse."

Když procházeli kolem postaršího muže, Sirius si všiml, že se muž na Lily usmál a pokývl hlavou.

"To je ctihodný Brown, předsedá soudu skoro ve čtvrtině případů. Byla jsem s ním na večeři před třemi dny. Hlasoval pro propuštění," pošeptala Lily do ucha Siriusovi. "Jsem sice nebelvír, ale taky mám Raddleovu školu, umím si se životem poradit."

Sirius si všiml, že se ho Lily chytila pevněji a více se narovnala. Její řeč těla byla jasná, ona je vítězka a všichni, kdo o tom pochybovali, měli za své názory platit a trpět. Kdyby nebyla na jeho straně, už dávno by se jí pokusil dostat kouzly, protože si o to říkala. Na Lily ale nikdo nezaútočil, Sirius to věděl stejně jako Malfoy.

Oba dva klidně došli dolů přímo k osvobozenému Regulusovi. Vypadal příšerně, Lily si uvědomila, že je skutečně ještě dítě, vždyť mu nebylo ani dvacet let. V duši možná dospěl, ale na těle se Azkaban podepsal hrozným způsobem. Dívka to znala, přesně rozuměla pocitům, které se odehrávaly uvnitř jeho mysli. Chápala jeho skelný pohled i nepřítomný výraz, jako by už ztratil soustředění, jako by nemohl uvěřit, že je skutečně volný.

"Mám pocit déjà vu," zamumlal Sirius. "Někdo, koho mám rád, se právě vrací z Azkabanu a vypadá příšerně. I ty jsi vypadala líp."

"Já byla na bolest zvyklá, trpěla jsem dlouho předtím, vlastně trpím i teď, protože to nechápu. Nechápu, jak mě můžeš mít rád, když stojím za smrtí Dorcas, za smrtí mnoha lidí, za strašnou spoustou špatných věcí. Tahle bolest je možná horší než jakákoliv jiná. Je to vina, kterou si s sebou neseme celý život a bereme si ji všude," to už ale došli až k Regulusovi. "Díky bohu, že žiješ," začala na něj Lily mluvit, čímž ho probudila z letargie.

"Radši bych nežil," začal pomalu odpovídat Regulus.

"Tohle neříkej..."

"Tomu rozumím," přerušila Lily Siriuse. "Taky chci umřít, některý dny víc a některý míň. V Azkabanu to bylo víc, takže ti rozumím. Zažili jsme spolu i špatné věci, proto si mě ještě pamatuješ, určitě budou ale lidi, na které zapomeneš. A pak je budeš potkávat, oni ti budou připomínat, kdo jsou, a ty se budeš cítit méněcenný a špatný. Chci tím říct, že to nebude lepší, něco špatného tu vždycky bude, ale už to nebude Azkaban, chápeš? Dívej, mám Siriuse, ale stálo mě to Jamese. Pracuju na Ministerstvu u kontroly kouzel, ale stálo mě to místo bystrozorky. Navíc mám novinky, o který se chci podělit, takže se koukej zvednout a jít s námi, jinak tě odvedeme proti tvé vůli a budeme ti ukazovat lidi, které si nepamatuješ."

Regulus se zlehka pousmál. Úsměv mu nepronikl docela do očí, ale už jen jeho náznak stál za snažení.

"A navíc dneska neumřeš, Malfoy už odešel, takže budeme v pořádku," rozhlédla se Lily a pomohla Regulusovi vstát. "No tak, vy dva, je čas jít, Marlene nám doma dělá večeři."

***

Marlene ji skutečně dělala, snažila se vařit, ale Lucinda něco neustále vyžadovala a James nebyl schopný ji utišit.

"Něco je špatně, obvykle takhle nevyvádí," nechápala Marlene. Za tu dobu, co se o ní prakticky starala jako matka, pochopila, že holčička má dar. Nejen kouzelnický, ale i něco navíc. Možná to měly všechny děti, Marlene ale měla zkušenosti jen s Lucindou.

"Třeba ví, co se chystá," nadhodil James. "Tak nebreč, Lucy, mně se Regulus tady taky nelíbí, ale brečím snad kvůli tomu?"

"Ona nic proti bratrovi tvého nejlepšího kamaráda," poznamenala důležitě, "nemá, to ty. Co ti vadí? Regulus si prošel peklem, stejně jako Lily. Byl v Azkabanu, stejně jako Lily..."

"A je to Smrtijed. Stejně jako Lily," doplnil ji naštvaně. "Já přece se Smrtijedy nemám nic společného. Do háje, jsem bystrozor! Mám je lovit a zavírat do Azkabanu, ne jim servírovat večeři a mít ve společnosti rozložení skoro půl na půl."

"Půl na půl? Jsi snad Smrtijed?! Jinak mi to nevychází. Sirius není, ty taky ne, já snad také ne a pochybuju, že by Lucinda někdy nosila Znamení. Tak si nevymýšlej blbosti. A uklidni ji trochu, já musím jít vařit."

James tedy popadl Lucindu do náručí a začal ji houpat. "Stejně si myslím, že Regulus není bez viny."

Blondýnka protočila oči a nevyjadřovala se. Raději míchala to cosi, co mělo dopadnout jako omáčka. Zatím to moc nevypadalo, ale Marlene věřila, že se jí to nakonec podaří.

"Ne, určitě někoho zabil," rozhodl James.

"Jamesi, Lily taky někoho zabila."

"Ale Lily zabila Smrtijedy!"

Marlene opustila omáčku a odešla k Jamesovi. Zadívala se mu do očí, aby si plně uvědomil, co řekne. "Ale život jako život, ne? Ať už jsi to ty nebo třeba Yaxley. Nebo snad chceš říct, že tvůj život je lepší než život někoho jiného? Jamesi, tohle jsou řeči Smrtijedů."

Zírali na sebe a čekali, komu prvnímu dojdou ta slova. Marlene sama netušila, co to vůbec řekla, až o chvíli později jí to začalo plně docházet.

"Promiň, Jamesi. Promiň, promiň, promiň," začala se skoro zoufale omlouvat. "Nechtěla jsem tě k nim přirovnat. Do háje, musím pryč. Začněte s večeří beze mě, dneska to nedám."

S těmito slovy odešla z kuchyně a o chvíli později za sebou práskla dveřmi. Potřebovala se uklidnit a to mohla jedině pryč z toho bytu. "Měla bych si najít svoje bydlení, tady je furt moc lidí."

***

"Jamesi, co se tu stalo?" vyhrkla Lily, když přišli do bytu. Vypadalo to hrozně, všude byl nepořádek a věci vyházené ze skříní i poliček.

"Hledám plíny," vynořil se James z druhého pokoje.

"A to ti Marlene neřekla, kde jsou?" procházel bytem Sirius, aby otevřel správnou krabici. Plíny a vše ostatní pro Lucindu bylo přesně tam.

"Ne, Marlene si zabalila kufr. Proto je tu takový nepořádek, hledala všechny svoje věci. Jo a nazdar, Smrtijede," mávl James na Reguluse.

"Jak jako zabalila? Kam jela? Proč balila? Kde je teď? Marlene!" panikařil Sirius.

"Nic, jen vyšiluje," mávl rukou James. "Je to přece Marlene, chvíli vaří, pak něco říká a najednou utíká pryč. Večer ji tu máme zpátky, nechala si tu lesk na rty a podprsenku. Takovou tu černou krajkovou. Ani bez jedný z těch věcí se daleko nedostane."

"Jen aby nešla někam, kde nebude podprsenku potřebovat," zamumlal znepokojeně Sirius.

Lily už ale sahala po telefonu a domlouvala se s někým po drátě. "Není tam? Jak to? Remusi, jestli přijde, zavolej mi. Je nebezpečná doba, jasně, že se o ní bojím. Jo, přesně tak," zavěsila. "No co? Myslíte si, že mně Marlene nikdy nic neřekne?"

"Počkej, jakože Marlene a... Remus?" kamarádovo jméno James jen slabě zašeptal. "Jakože náš Remus? A Marlene? Remus a Marlene? Jak? A kdy?"

"Pěkně držíte tajemství," ozvalo se ode dveří.

"Marlene!"

"Zapomněla jsem si tu podprsenku," chytila kus prádla od Jamese. "Ještě lesk na rty, to tak, abych vám ho tu nechala."

V Lily zatrnulo. "Nechala? Kam jdeš?"

"Stěhuju se k Mafaldě," usmála se blondýnka. "Je tu hrozně moc lidí, Siriusi, máš dvě místnosti a žijeme tu čtyři a děcko. Nic proti vám nemám, ale vím, jak se třesete na soukromí, tak jdu. Poznám, kdy je čas odejít."

Nebylo to smutné loučení, však Marlene měla zůstat i na večeři. Nakonec tam seděla do noci a povídala si s nimi. Dostavil se i Remus, za celou dobu sice s Marlene nevyměnil ani pohled, ale byl tam. Mluvilo se o všem možném, Reguluse si nikdo nijak zvlášť nevšímal, proto dostával pocit, že je vše normální. Azkaban byl možná jen zlý sen. Lily za večer pochopila, proč měla tolik problémů, jak zapomenout. Chodili kolem ní po špičkách. To ona nehodlala dělat.

Rozloučili se až pozdě, Remus odešel domů první, pak Marlene domů za Mafaldou. Regulusovi se nechtělo do domu Blackových, proto nadhodil myšlenku, jestli by nestálo za to dům prodat. Sirius nadšeně souhlasil. V tom domě se stalo tolik špatných věcí, že prodat ho bylo jediné řešení.

"Matka se teď obrací v hrobě," konstatoval Sirius.

"Tak ať se obrací, její přání mě dostalo do Azkabanu. Skončil jsem s ní, zemřela, teď žiji za sebe. Chci jen Kráturu."

"Zapomeň," vložila se do toho Lily. "Ten skřet mi do bytu nevkročí!" mávla kolem sebe. Už vlastně ani nemůže, napadlo ji, přičemž se roztřeseně nadechla, ale okamžitě to zamaskovala svojí další větou. "Rabastan už byl mrtvý, k čemu takové hanění jeho památky?"

Sirius rychle vysvětlil Regulusovi, o co jde, aby tomu rozuměl.

"Tušil jsem to," přiznal Regulus. "Krátura mě varoval, říkával, že Host nemá dobré srdce."

Siriusovi se na mysl dostala vzpomínka, když ještě pátral po Lilyiných nápovědách, kdy mu Krátura říkal to samé. Vlastně to všichni věděli, jen nikdo nebyl schopen vidět dál.

"Když se Rabastan vrátil, lhal jsem o jeho domě. Nechtěl jsem, aby se tam vracel, tak jsem řekl, že jeho dům shořel," přiznal Regulus. "Řekl jsem, že jsi na to koukala, proto si to nepamatuje, že to byla hezká vzpomínka. Rabastan tě skutečně miloval, ať už jsi byla úkol nebo ne."

Lily slabě popotáhla a přitáhla si svert víc ke krku. Odůvodnila to tím, že je jí zima. V srdci se jí ale jen zatvrdil led, který tam byl už od samého počátku, bez Krátury i bez Rabastana. "Myslím, že půjdu spát. Jistě si máte co říct o prodeji domu," zvedla se a rychle odešla.

"Nepůjdeš za ní?" nechápal Regulus.

"Ne, chce být sama."

Sirius nebyl jako James, ten by za Lily šel. Lily si společnost skutečně nepřála, Sirius jí hodlal dát prostor, který by jí James nikdy nedopřál. A v tu chvíli pochopila, že si vybrala skutečně dobře. Najednou cítila, že dosáhla porozumění a lásky. To chtěla v životě ještě poznat, měla teď všechno.

***

Pozdě večer si dal Pán zla předvolat Luciuse Malfoye, aby se ho vyptal na soudní řízení Reguluse Blacka. Lucius neměl dobré zprávy, toho večera si na něm Pán zla vylil svoji zlost.

Lucius už ale nechtěl jen léčit rány. Pozvedl hůlku proti svému Pánovi a kouzlo odrazil. Prostý štít tehdy změnil podstatu světa, protože věrný Smrtijed se postavil Voldemortovi.

Myslel při tom na to, jak se na něj Lily Evansová podívala. Jako vítěz. A měla pravdu. Ona byla vítěz, vyhrála život, jaký kdy chtěla. Měla všechno, lásku, přátelství, bohatství a moc. Lucius si uvědomil, že ztrácí síly na svůj boj, on totiž přišel o všechno.

"Luciusi, můj věrný..." chvíli nevěřil Voldemort. Útočil, ale ne naplno.

Tentokrát ne. Tentokrát se Lucius nepodřídil, tentokrát měl vyhrát on. Dal do svého kouzla všechno, vyslovil ho, aby bylo silnější, a narazil jím přímo do těla Pána zla.

Temný pán spadl na zem v bezvědomí. Lucius zprudka oddechoval. Právě se postavil Voldemortovi, právě přepsal dějiny.

***

Doby byly nebezpečné, Marlene si to uvědomovala, proto svírala v rukou hůlku a mířila jí na všechny strany. Jít městem po setmění nepatřilo k jejím oblíbeným kratochvílím, zvlášť když mohla každou chvíli potkat nebezpečí v podobě Smrtijedů.

Kousek od ní cosi zapraskalo a Marlene se víc schoulila do sebe. Smysly se jí rozostřily, když zaslechla i další zvuky. "Lumos," zašeptala a otočila se kolem své osy. Ne úplně poprvé ji napadlo, že možná měla setrvat na večeři u Siriuse doma, možná neměla chodit ven sama.

Neodbytný pocit, že se musí ohlédnout, ji nutil přesně to neudělat. Nějak tušila, že na ni čekají. Smrtijedi. "Jsem paranoidní," promlouvala k sobě, ale přesto se v rychlosti rozhodla pro jistotu. 

"Expecto patronum," vyvolala krásnou bílou lasičku. "Doběhni k Removi, řekni mu, že jsem jen kousek od ulice, kde jsme se tehdy smluvili na té chybě, které ale ani jeden nelitujeme. Ať si pospíší."

Lasička utíkala, dokud Marlene nezmizela z dohledu. Dívka se zhluboka nadechla a vyslala ze své hůlky štít nazad. Až pak se otočila. Nikde nikdo.

Zůstala stát na místě, aby ji Remus snadněji našel, byla připravena k boji. Až chrčení ji vyvedlo z míry. Na okamžik ztratila koncentraci a otočila se znovu. A tam stál. Přesně takový, jakého viděla jen jednou v životě. Měla ale dost jasnou představu, jak takový tvor vypadá. Lily je popsala dokonale. Ta ústa plná drobných zoubků, ta jediná opomenula.

"Expecto patronum!" vrhla se Marlene proti mozkomorovi, ale z její hůlky se nevylinula ani pára. Lasička nestihla doběhnout k Removi. A v tu chvíli Marlene pochopila, že stojí bezbranně proti tvorovi, jenž se jí rozhodl vysát duši.

***

Amélie měla toho rána obrovskou radost. Nádherný dubnový výhled z okna bral dech, květiny kvetly a měsíc právě končil. Dívka věděla, že teď už bude jen líp. Už kvůli zvukům, které slyšela za sebou. Smích. Smích Narcissy, která byla po dlouhé době zase šťastná.

Smála se příběhu, jak se k ní Lucius vrátil zpět. Společně měli mnohem větší sílu, Narcissa věřila a její víra se jí vyplatila. "Vždycky jsem věděla, že se vrátíš."

Amélie raději přestala poslouchat. Ať si dělají, co chtějí. Tak nějak tušila, že jejich příští dny budou těžké. Lucius urazil Pána zla a ten má jen velmi malou toleranci nerespektování.

Teď si ale jen užívala štěstí všude kolem. Narcissa ani Lucius ještě neviděli nebezpečí, Amélie se nechtěla dočkat chvíle, až oba prozřou. Teď ať se všichni těší.

Všichni tři. Lucius, Narcissa i nenarozený Draco.