Noviny pořád psaly to samé. Už několik týdnů. Minerva nerada četla všechny články, věděla ale, že nemá, jak jinak by zjistila všechny podrobnosti. Pečlivě sledovala Brumbála ve škole a v hlavě si skládala obrázek o tom, co by mohl chystat. Když už nic, aspoň četla, co se děje ve světě.

"Malfoyovi na útěku před spravedlností i před Temným lordem," mumlala si pro sebe. Pořád stejné. "Unikli znovu."

Otočila stránku.

"Dům na Grimmauldově náměstí číslo 12 se prodává, rodinné sídlo rodiny Blackových skutečně přebírají cizí ruce. To to vážně někdo koupil?" ptala se sama sebe Minerva.

Znovu otočila a znovu poznala, že nic zajímavého se nedělo.

"Bystrozor Macnair shledán vinným ze Smrtijedství. Tohle je novinka."

Článek byl ale až na třinácté straně, nikdo normální by k němu nedočetl. Stejně šlo jen o spekulace, nikdo nic nevěděl doopravdy.

Minerva složila noviny a přešla k oknu. Už se setmělo, možná za to mohly těžké mraky, které se přihnaly odpoledne. Vypadalo to na déšť.

Když prvně zahřmělo, Minerva sebou trhla. Blesk proťal oblohu a začalo peklo. Profesorka raději odstoupila od okna.

Neměla co dělat, opustila proto svůj kabinet a zamířila navštívit profesora Brumbála. Nekázeň slečny O'Hairové si vzala jako záminku. Vyšla schody a oznámila chrliči heslo. Nic.

"Citronová zmrzlina? Čokoládové žabky? Bertíkovy fazolky? Máslový ležák?" ani jednou se netrefila.

Přestávalo se jí to líbit. Po sedmnáctém neúspěšném heslu konečně vyvolala patrona.

"Dones zprávu Lily Evansové. Už to začalo, Brumbál zmizel."

Stříbřitá kočka se protáhla a vyletěla oknem do bouře. Probíhala mezi blesky, neděsila se hromu ani deště. Voda jí nesmáčela kožich, protože stříbrné chlupy nebylo možné namočit. Měkké tlapky dopadaly na mraky a razily si cestu nebem.

Běžela opravdu rychle, za nedlouho byla v Londýně, kde uprostřed ulic budila neobvyklý rozruch. Probíhala mezi mudly a hledala čarodějku, jejíž jméno znělo Lily.

Proletěla deštníkem muži, který po jejím spatření omdlel. Minula několik ulic a zamířila do parku, tam měla Lily být.

Blesk práskl a rozjasnil oblohu. Mocný hrom rozduněl Londýn až do samé podstaty existence. Kdesi v parku stiskla Lily ruku Siriusovi.

Kočka přeskočila louži a konečně se protáhla, když zrzku spatřila. Byla celá mokrá od deště, vlasy se jí lepily na tváře. Vypadala vyděšeně, že ji vidí. Věděla, kdo za tím stojí, dřív, než mohla kočka promluvit.

"Už to začalo, Brumbál zmizel."

Kočka se rozplynula ve vzduchu, aby byla ihned nahrazena psem. "Dones zprávu McGonagallové. Najdu je podle kouzelné aktivity, Mafalda mi pomůže."

Pes se rozletěl do světa, aby předal svoji zprávu. Běžel stejnou cestou jako kočka před ním. Ani on v bouři nezmokl.

"Ty máš psa?" vyhrkl Sirius. "Jako mého psa?"

"Na to není čas," utnula to Lily. "Už to začalo, musím jít, jde o Vyvoleného!"

"Lily, počkej!" nedovolil jí odejít. Chytil ji za ramena a držel, dokud se nepodvolila. "Nesmí se ti nic stát."

Lily se pousmála. Nebylo poznat, co z kapek je voda a co slzy. "Nechápeš to? Už to začalo, Minerva sledovala Brumbála, Brumbál byl proti nám, chce něco provést Vyvolenému. Musíme ho zastavit. Děkuju," usmála se znovu. "Po Azkabanu jsem poznala všechno to, co jsem nestihla předtím. Díky tobě jsem měla všechno důležité. Děkuju a promiň."

S těmito slovy se mu vytrhla a přenesla se pryč. Ať ji viděl kdokoliv, jí už na tom nezáleželo. Sirius pochopil, že už jí na ničem nezáleželo.

***

Seděla. Nic víc. Seděla a dívala se mu do očí, aniž by tušila, kdo je. Nádherné pomněnkové oči vypadaly prázdně a mrtvě. Rty, kdysi tak krásné, měla pootevřené a nepřítomně nehybné. Nic nedělala. Dokázala tak vydržet dny v kuse, aniž by si řekla o jídlo nebo o pití. Nemluvila, skoro ani nemrkala.

„Marlene?" zašeptal slabě a něžně jako každý den. Jednou musela odpovědět. Jednou se musela usmát a přiznat, že je zpět. Posadil se k ní a podal jí hrnek s horkou čokoládou. „Tuhle máš ráda."

Marlene popadla hrníček a pila. Vypila tekutinu až do dna, aniž by udělala cokoliv jiného. Nepoděkovala, nepodívala se na něj, jen se postarala o své přežití. Pohnula rty, Remus se k ní naklonil, aby zachytil slovo, jež z nich mohlo splynout, ale Marlene neřekla nic.

Když se prve dotkl jejích ramenou, nepohnula se. Seděla na ulici a dívala se stejně jako teď. Lasička vyřídila svůj vzkaz a pak se rozplynula. Remus tehdy běžel jako o život, aby stihl Marlene. Cokoliv pro ni. A pak ji tam našel. Blond vlasy měla rozhozené po ramenou, jen cosi ševelila bezhlesnými pohyby rtů. A po cestě k němu zmlkla docela.

Mezi přáteli tehdy rozhlásil, že Marlene se s nikým nechce vidět. Sám se zavřel s ní a už týdny se ji pokoušel rozmluvit. Nikdy neodpověděla.

„Marlene? Mluv se mnou, Marlene!" prosil ji, ale dívka jako by byla z kamene. Dívala se na něj a několikrát za minutu mrkla.

Dnes si položil hlavu na její rameno a snažil se ucítit aspoň kousek z ní, z její přítomnosti, kterou mu kdysi dodávala odvahu a chuť žít. Život, to bylo to, co v Marlene nebylo. Jako by byla prázdná.

Seděla opřená o záda pohovky a nohy měla natažené před sebou. Remus se už nemohl dívat na to, jak bez hnutí sedí hodiny a hodiny, častěji a častěji ji přesouval do jiných poloh, aby se nepřeseděla, vícekrát na ni mluvil a téměř nespal. Stejně jako ona.

„Marlene," zkusil to znovu a mnohem tišeji. Cítil, že už to nedokáže ovládnout. Tohle nebyla ona, Marlene by ho nikdy nenechala trpět, Marlene by nikdy nenechala trpět sebe. Cítil chlad vycházející z její podstaty, z míst, kde měla srdce, se linul jen led. A ten v něm vyvolával smutek a bezmoc. Marlene se mu rozpadala před očima, aniž by s tím mohl cokoliv dělat.

„Poslala jsi mi patrona, pamatuješ? Obrátila ses na mě, přišel jsem pro tebe, protože tě mám rád," vzdychl k ní. Ani to s ní nehnulo. A přitom se na to tolik ptala. Tehdy, když si stvrdili svoje pocity fyzicky, se ho ptala, jestli ji má rád. Nedokázal odpovědět, proto odešla bez rozloučení, aniž by si slíbili cokoliv.

Pohladil ji po ruce, ani se nepohnula. Nedala na sobě najevo, že to cítila. Byla z ledu. Remus bolestně zavřel oči. Srdce se mu svíralo více než kdy předtím. Jako by Marlene nežila. Existovala tu jen její schránka.

A v tu chvíli ho napadlo, kolik času uplynulo od doby, co k němu patron přiběhl. Mohla se snad Marlene střetnout s nebezpečím? Mohlo ji zničit? „Marlene, řekni mi, prosím," klekl si před ní na zem, aby se vešel do jejího zorného pole, které ale stejně nevnímala, „potkala jsi mozkomora?"

Slovo šlehlo pokojem jako bičem při bouři boje, jako blesk projel oblohou a jako se venku spustil liják. Kapky dopadaly na okno a Marlene se ani neohlédla. Remus si mohl jen představovat, jak tiše šeptá jeho jméno. Dokonce ho zaslechl. Připadal si jako blázen.

Byla pryč.

„Víš, co jsi mi jednou řekla? Raději zemřít než žít bez života. Myslela jsi to jako vtip, ale až teď jsem pochopil, jak chytrá jsi byla," zadíval se jí do očí. „Ach Marlene," vzlykl a posadil se vedle ní. „Chybíš mi."

Dívka, jako by zaslechla hlas, pohnula hlavou. Remus ztuhl a zadíval se na ni s očekáváním. Planá naděje ho na okamžik ovládla. Marlene se sama od sebe pohnula, ale udělala tak jen kvůli světlu, které jí praštilo do očí, když blesk prorazil oblohu znovu. Remus zavřel oči a pomalu klesl do jejího klína.

Měkká stehna ho objala, aniž by si jejich dotyk užíval. V tichosti tam seděli a dusivé nic tížilo oba dva. Zůstane s ní až do konce. Do jejího konce.

„Raději zemřít než žít život bez života."

***

"Promiň, děsně spěchám," křičela v atriu Mafalda, když obdržela zprávu od Lily. Okamžitě se dostala do správné chodby a vběhla přímo do své pracovny. Lily tam už byla.

"Máme to, neobvyklý výskyt kouzel je v Godrikově dole," vzlykla. "Pošli tam bystrozory, je to smrtelné."

"Kde přesně?" okamžitě vyvolávala patrona Mafalda.

"V domě Petera Pettigrewa," špitla Lily a prohlížela mapu dál. Tohle nebyl Brumbál, tohle byli Smrtijedi.

"Kde ještě?"

Lily zírala na tečky, které se po mapě jen hemžily. Kouzlilo se všude, jen někde ale několikrát. "V Doupěti Weasleyových. Tři smrtící kletby a několik mučících. Není to ono, ale pošli je tam, dnes je ten den. Smrtijedi jsou všude."

Mafalda odeslala patrona s instrukcemi.

"Příčná ulice! Deset smrtících kleteb, uprostřed Londýna dvanáct, v Hastings, v Brightonu i v Prasinkách, podívej!"

Ani jedna nemohla věřit svým očím, tolik kouzel najednou. Jak teď měly najít ta správná?

"Podívej, tady se kouzlí jinak," ukázala Mafalda na východní cíp Londýna. "Léčivá kouzla, proti bolesti, pro teplo, k zastavení krvácení, to všechno používala Parkinsonová."

"Narcissa rodí," vyjekla Lily zděšeně. Bylo to předčasné, dokonce o celý měsíc, dítě nemohlo na útěku přežít. "Musím tam."

"Počkej, to není Narcissa," dívala se Mafalda na plán.

Lily to nedokázala pobrat. V žilách jí probudila krev a nesla s sebou adrenalin, hlava nemyslela a oči nedokázaly zaostřit. Mafaldina slova k ní pronikla jen stěží.

"Narcissa je tady, bojují o život. Chrání něco, vidíš ta kouzla? Nikdy dřív takhle neštítovali. Dítě už se dávno narodilo."

Na nic nečekala a vyvolala patrona. "Prasinky, úplně na konci vesnice směrem od Bradavic. Hned, je to tam, Minervo!"

Přemístila se, aniž by Mafaldě něco řekla. Do kanceláře ale okamžitě vtrhnul Moody a začal dívku zpovídat ohledně útoků. Společně rozesílali bystrozory a povolali do akce úplně všechny.

"Pottera a Blacka k Pettigrewovým," rozkázal Moody. "Fortescueovou a Longbottoma do Londýna, všechny ostatní do Doupěte."

"Máme už jen Smithe, čtyři naši už jsou v Brightonu a pět v Hastings. Do Prasinek už nemáme nikoho. Moody, teď, tam nahoře. Pošlete tam Smithe, my půjdeme do Doupěte."

Moody neměl na výběr, musel všechny rozeslat. Nenamítal nic ani proti Mafaldě v boji, ačkoliv nebyla bystrozor. Tohle byla krize. Společně se přemístili do Doupěte, aby bojovali, zachraňovali životy a zemřeli ve věci dobra.

***

Lily přímo v Prasinkách zastavili tři Smrtijedi. Okamžitě začali pálit kouzla, masky jim pevně držely, ale Lily poznávala styl boje.

"Uhni mi z cesty, Skrku!" kletba letěla ale o kousek vedle, postava uprostřed se zřítila k zemi.

"Vedle, Evansová, náš Pán už bude mít jistě dokonáno," zasmál se Skrk a významně se koukl k zadnímu domu. Znovu vypálil zelené kouzlo.

Neměla to lehké, Lily se ale vyhnula. Padla k zemi a kouzlo nad ní proletělo neškodně. Sama ze země vypálila smrtící kletbu. Kdysi si slíbila, že bude poslední, dnes ale musela svůj slib porušit. Dnes byl ten den, už na tom nezáleželo.

Všechny prohřešky měly být smazány právě tímto dnem. Dnes se všechno změní, opakovala si Lily v duchu.

"Avada Kedavra!" zavřeštěla Smrtijedka, která jako poslední stála na nohou.

Lily se odvalila stranou a sama Smrtijedku smetla, když jí podkopla nohy. Dívce vypadla hůlka z ruky a Lily ji sebrala. Yaxleyová teď nemohla škodit. "Za život neděkuj," zavrčela na ni.

Ve chvíli, kdy chtěla běžet dál, proťal nebe obrovský blesk a světem se prohnal neuvěřitelně silný závan magie. Lily padla na kolena, aby se chránila před tím výbojem, ale po něm necítila už nic.

Jeden závan magie, jedno zahřmění a bylo to pryč. Až prásknutí od Yaxleyové Lily probralo. Pochopila, že jí dívka sebrala svou hůlku.

Velký závan mohl být pouze velice silným kouzlem. Lily v něm přímo cítila Voldemorta.

Teprve teď se rozeběhla k domu, kde se podle všeho měl nacházet Pán zla. Lily cítila, že se mu musí postavit, měla čelit svému největšímu strachu, tomu, jehož školu brala za svou, až nakonec zradila ona i on. Rabastan ji k němu přivázal a ona se měla nyní očistit od všech svých prohřešků.

V domě bylo ticho, Lily proběhla první místností, ale nikde ani zvuky boje. Až ve druhé místnosti je všechny našla. Už chápala, proč neslyšela boj. Bylo pozdě.

Lily stejně jako tolikrát předtím klekla na kolena pod tíhou toho pohledu. První byl Lucius, ležel na zemi přímo před ní, hůlku měl stále v ruce a oči doširoka rozevřené. Druhou rukou se natahoval na pravou stranu, tam ležela Narcissa. Byla stejně mrtvá jako Lucius, jejich úniky skončily, dnes to nestihli. Narcissa už nebyla těhotná, Lily neviděla žádné břicho, Mafalda měla pravdu.

Hned za nimi ležela dívka se zrzavými vlasy. Lily chvíli myslela, že vidí sebe, že to skutečně stihla a zemřela, ale stačilo rozmrkat slzy a ona poznala Amélii. Po kolenou k ní přešla a rozbrečela se.

V tu chvíli se za ní ozvalo prásknutí. "Dobrotivý bože, co se tu stalo?" okamžitě přiběhla Minerva ke klečící Lily.

"Měla jsem to být já," ukázala na Amélii dívka. "Já měla dnes zemřít, cítila jsem to. Měla jsem to být já, ne oni," šeptala zděšeně a dívala se kolem sebe na tu spoušť.

"Kde je Pán zla?"

"Není tu, měl tu být, ale není tu. Nikde tu není," opakovala Lily a stále nedokázala odtrhnout pohled od těch tří.

Minerva ukázala kamsi za Amélii. Lily ji nedokázala vnímat, Minerva proto sama přešla ke zdi a podívala se na kruh vypálený na zemi. Kromě něj na zemi leželo pero. Profesorka ho převzala s jistou bázní.

"Fénix," zašeptala. Rudé pero fénixe Fawkese. Minerva si živě uměla představit, jak fénix brání to, co bylo v kruhu. A v tu chvíli jí to celé došlo.

Otočila se ke dveřím a namířila na ně hůlkou. Právě včas, kroky byly slyšitelné už z daleka.

"Profesorko McGonagallová! Lily!"

"Pane Blacku?" podivila se Minerva. Nebyl to starší Black, tohle byl ten mladší. Ale až jeho hlas dokázal dostat Lily z tranzu.

Nikdo nic neříkal, všichni tři se jen dívali na tu spoušť a poslouchali déšť, co bušil do střechy. Adrenalin z nich pomalu vyprchával, jak boj ustal.

"Škoda, že nevíme, co přesně se tu stalo," vzdychla Minerva.

Regulus se kousl do rtu.

"Víte něco, pane Blacku? Mluvte!" štěkla po něm naštvaně.

"Není to dovolené, je to černá magie," vrtěl hlavou Regulus. Už takhle před ní přiznal, že to skutečně praktikoval. Říct to takhle naplno zrovna před McGonagallovou nebylo lehké.

"Máte Znamení, je to jedno," prohlásila Minerva zděšeně sama ze sebe.

Regulus skutečně odhrnul rukáv, aby se na Znamení podíval, ale Lily vyjekla první.

"Je pryč!"

Skutečně bylo pryč, Znamení zmizelo spolu s fénixem, který po sobě zanechal jen pero. Znamení zase zanechalo jizvy.

"Pane Blacku! To kouzlo, než sem přijdou bystrozoři."

"Jo, kouzlo. Umí zjistit, jestli tu byl patron a jaký. Měli jsme to kdysi proti vám a vašemu domlouvání, Snape to vymyslel. Můžeme slyšet, co se tu říkalo, když byl patron vyvolán."

"Tak to udělejte!" naléhala Minerva.

Regulus začal mumlat, až nakonec vykouzlil zašedlého patrona fénixe. Byl to odraz minulosti, minulého patrona a právě Brumbálova.

"Zavřete Draca do ochranného kruhu, Fawkes ho ochrání. Amélie, je to Vyvolený, braň ho i vlastním tělem," mluvil patron. "Přijdu, jakmile to půjde."

Minerva se rozesmála. Skutečně se začala smát a smála se, dokud patron nezmizel. "Ach Brumbále, jakmile to půjde? Dorazil jste tedy brzy."

Místo bylo jasné. Voldemort porazil tři, nechal je mrtvé a vyrazil proti malému Dracovi. Minerva ještě v tu chvíli pochopila, že kruh splnil svůj účel. Pero znamenalo dost. Jenže kde byl Voldemort, to zůstávalo záhadou.

"Vzkaz!" vykřikla Lily a natáhla se do kruhu. "Pán zla je pryč, ne navždy, ale Vyvolený ho porazí. Nesnažte se mě najít, je to ve vašem zájmu. B."

Minerva jí vzkaz vytrhla a znovu a znovu ho četla. "Brumbál má Malfoye."

Ticho přímo křičelo, jak je to špatné. Voldemort sice podle všeho zmizel, jenže za jakou cenu. A na jak dlouho? Všechno bylo nejisté a budoucnost hlavně. Lily se znovu zadívala na manžele Malfoyovy. Už ani nevnímala slzy, ačkoliv s nimi neměla nic společného, Narcissu měla ráda.

"Tehdy mi říkala, že Brumbálovi nevěří, ale vydá se pod jeho ochranu raději než zemřít," poznamenal Regulus tiše.

"Brumbál není dobrý člověk," oznámila jim Minerva. "Věděla jsem to dlouho, ale nic jsem neudělala. Omlouvám se, možná mohli ještě žít."

"Já tomu nevěřím," prohlásila najednou Lily. "Malfoy nemohl být Vyvolený, narodil se na začátku května, těžko mohl spadat do věštby. Brumbál má nepravého Vyvoleného."

Tato slova otřásla Minerviným světem. Totožnost Vyvoleného nikdo neznal, byla stále záhadou. Ať už to byl malý Malfoy nebo ne, jedno bylo jisté. Voldemort byl pryč.

Aspoň prozatím.