"Subjekt tři sta osm na výslech!" křičel bystrozor a mlátil jakousi kovovou tyčí do dveří Lilyiny cely.

Dívka sebou trhla. Probudila se akorát včas. Výslech. To tu ještě nezažila. Poprvé za celou dobu se jí zeptají na její verzi příběhu. Ne, že by ji směla někomu říct. Na to chránila až příliš mnoho lidí.

"Subjekte tři sta osm, dostavte se na výslech," otevřely se dveře.

Lily pomalu vstala. Hlava se jí zatočila. Zachytila se zdi, aby nespadla. Dojít ke dveřím se zdálo jako nadlidský úkol. Bystrozor u dveří jí ale sám pomohl. Ne příliš mile a něžně, ale aspoň nemusela jít sama.

"Setkáš se se svým obhájcem, mrcho. Nemáš na žádného právo, ale tvoje kamarádka byla neodbytná," mluvil, jako by to snad byla její chyba.

Netušila, co říct. O ničem takovém ani nepřemýšlela, vždycky myslela, že je tam napořád. Jenže teď jí svitla naděje, že se odsud dostane. Pramalá, ale nějaká byla.

Nádech a výdech, pak až vstoupit. Chtělo se jí brečet při pohledu na své dvě dávné kamarádky. Zdálo se jí to jako věky a navíc tak zbytečné. Riskovaly pro ni zbytečně, stejně se nemohla dostat ven, teď jen budou na ráně s ní.

"Říkala jsem, abyste sem už nechodili," sykla na Alici, když ji bystrozor tvrdě posadil za stůl a kouzlem svázal na místě.

"To snad není nutné, ne Ede?" usmála se na bystrozora Alice.

Edwin ale protentokrát zavrtěl hlavou. "Je mi líto, Alice, je to to nejlepší, co můžeš získat."

"Jen ať zůstane svázaná, ještě by se o něco pokusila," odsekla druhá žena sedící vedle Alice. Byla o trochu starší a nejspíše i zkušenější. Zrzavé vlasy měla stažené do culíku sponou a před ní ležely desky. Vypadala jako právnička.

"Amélie, to by neudělala, je to přece Lily," zastala se dívky Alice.

"Je to Smrtijedka. Pomáhám ti jen z donucení, peníze potřebuju," zamračila se.

"Jestli potřebujete peníze, jen si řekněte kolik," ozvala se Lily skoro zoufale. Aspoň tak mohla pomoct. "Mám asi dvacet tisíc galeonů u Gringottových k okamžitému vybrání."

Alice ztuhla uprostřed pohybu. Bylo to přece tolik peněz. Jak je mohla Lily získat během pár let? Tolik neměli ani její rodiče po celoživotních úsporách. Musela udělat něco skutečně velkého, že měla takové peníze.

"Od Smrtijedky nic nepřijmu. Zase tak moc ty peníze nepotřebuju."

"Amélie!" vrazila jí loket do břicha Alice.

"Hele, Evansová," naklonila se neochotně právnička k Lily, "nemám tě ráda. Nikdy jsem tě moc nemusela, ale teď jsem vyloženě proti tobě. Pochybuji, že to vyhrajeme, nemáme ani malou šanci, sotva jedna ku stu případů. A ani to není jisté. Pokusím se ale o úspěch i přes osobní problémy, je to má práce."

Lily okamžitě zavrtěla hlavou. "Neztrácej čas. Půjdou proti nám. Všichni. Nemá to cenu, je to beznadějné."

"Tahle slova už neříkej. Možná jsi v Azkabanu, ale nic není beznadějné," obula se do ní Alice. "Osvobodili Lestrange, proč by neměli tebe?"

"Protože Rabastan měl vyhrát!" vložila si hlavu do dlaní Lily. "Vedl ho Malfoy. Koho odsud vede Malfoy, ten vyhraje, to je pravidlo. Myslíte, že mě povede?" zadívala se na ně a následně zavrtěla hlavou.

"Brumbál říkal, že ti pomůže," špitla Alice. Nedokázala uvěřit, že by se odsud Lily už nedostala. Vždyť Lily sem ani neměla patřit. "A Frank říkal, že s Amélií máme skoro padesát procent šanci. To už je docela slušná podpora, ne?"

Lily se zoufale rozesmála. "Nechápeš to? Udělají cokoliv, aby mě tu nechali."

"Nevzdávej to, má pravdu," ozvala se opět Amélie.

"Snažím se," fňukla Lily. "Alice, kdo mě poprvé políbil? Do které koleje chodila Emmelina? Jak mi dopadly NKÚ? Nevzpomínám si. Je to všechno pryč. Copak s tímhle se můžu vrátit zpátky? Už jsem tu moc dlouho, vždyť to jsou týdny! Jak se můžu vrátit zpátky?"

Obě na ni nechápavě koukaly. Lily zněla zoufale a zničeně. Neměla na to, Azkaban ji ničil, za chvíli se jí objeví v hlavě jenom temno. A to bude vlastně vysvobozením.

"Lily?" položila zrzce Alice ruku na rameno. Lily sebou trhla. Tak dlouho se jí nikdo nedotkl. "Neboj, pomůžeme ti."

Lily mrkala rychleji, aby nemusela brečet. Týden? Tak málo? Doživotí by bylo jen velmi krátké. V duchu jí zazněla slova, jež jí věnoval Rabastan, když sem přišla. Čas tu běží jinak.

"Konec," zavelel Edwin. "Tentokrát skutečně. Musíme jít, vězně čeká kontrola mozkomory."

"Ne!" vyjekla Lily a pokusila se uniknout. Nedokázala se hnout. Neměla pohyblivé nohy ani tělo, jen ruce a hlavu. I jimi se ale snažila nějak dostat pryč. "Ne, ne, prosím, jen to ne," sepjala aspoň dlaně k sobě v bláhovém gestu, které se naučila jako malá.

"Jdeme," Edwin mávl hůlkou a uvolnil Lily. Ta se okamžitě zvedla a pokusila se bránit, ale slabost jí nedovolila zůstat v obranné pozici dlouho. Edwin neměl jediný problém ji odvést.

"Ne! Mozkomory ne! Mozkomory ne!" vřískala Lily, když ji odváděli pryč.

Dveře klaply a uzavřely Amélii s Alicí uvnitř. Obě seděly a nic neříkaly. Lily přece neměla strach. Nikdy se ničeho nebála, byla nebelvír. Samozřejmě se bála, všichni se bojí, ale nikdy nekřičela zoufalstvím. Nikdy by nepřiznala, že se tak moc bojí.

"Pomůžu," vyhrkla Amélie. "Kvůli starým časům, které si sice nepamatuje, ale mohla by. Měla by, všichni si je pamatujeme."

Alice se dokázala jen vděčně usmát. Neměla slov po tom všem. Přemýšlela, jestli to vůbec mohou vyhrát. I kdyby ano, dokázala by se Lily vrátit zpátky nebo ji Azkaban natolik poznamenal?

"Vyhrajeme to. Všechny výhody máme na naší straně," prohlásila Amélie, jako by jí snad četla myšlenky.

Bylo to rozhodnuto. Za Lily Evansovou se ještě bude bojovat.

***

James měl pocit, že na něj všichni koukají. Vždyť byl ten, jehož budoucí žena se přidala ke Smrtijedům. Muž na konci ulice ho jistě podezíral z toho samého a žena vedle něj se dokonce odtáhla.

Jen se všichni podívejte, běželo mu hlavou. Sebevědomě šel po Příčné ulici a představoval si, jak je tu sám. Nebyl. Nedokázal ignorovat všechny kolem.

"Vidíš ho? To je on," špitlo jedno z menších dětí. Nebylo v Bradavicích, tudíž muselo být v tom období, kdy je vliv rodičů tím nejhlavnějším.

"Neukazuje se, ať už je to kdokoliv," napomenula holčičku její matka.

"Vždyť je to James Potter!"

Tato slova Jamesovi vždycky zněla krásně. On byl přece Potter, chytač Potter, nebelvír Potter, poberta Potter, prostě Potter. Jenže to byl tamten Potter, ne ten úžasný kluk, teď byl přítelem Smrtijedky. Bývalým přítelem, připomněl si, načež mu došlo, že se vlastně nikdy nerozešli. Netušil, jak se vůbec má nějaký morální kodex v případě, že jednoho z páru zavřou do Azkabanu. Bodlo ho u srdce, když si na Lily vzpomněl. Tak moc by ji chtěl zpátky jako dřív. Jen Lily, ne Smrtijedku Lily.

"Jak může jen tak jít mezi lidi? Nemají na to nějaký zákon?" vztekal se muž ve středním věku.

"Není potvrzené, že je Smrtijed," odporovala mu jeho žena. Ta se na Jamese dívala skoro s obdivem.

James se zhluboka nadechl a pokračoval v cestě. Ještě kousek, už tam skoro byl, stačilo překonat poslední čumily. Nedokázal to, nevydržel pohledy a připomínky.

"Ano," otočil se na všechny a nahlas vykřikl svůj souhlas. "Jsem to já, James Potter. Přesně ten James Potter. Pokud si někdo ještě neukázal a nepobavil se o mně se svými přáteli, teď máte poslední možnost. Za minutu vám tu ruku už zlomím."

Jako vždy se to v něm zlomilo náhle. V jednu chvíli by jim klidně vyhrožoval smrtí, ale pak při jejich pohledech, při vyjeknutí i strachu, kteří kolemjdoucí ani nezkoušeli skrývat, cítil prázdnotu. Bolest ho zasáhla naplno.

Přemístil se.

Objevil se za svojí rodnou vesnicí, uprostřed zasněžené cesty. Byla sotva poprášená trochou vloček, ale na letošní zimu to docela ušlo. Padl na zmrzlou zem. Chvíli klečel bez hnutí, pak ale zvednu hlavu a zadíval se na šedou oblohu.

"Nejsem žádnej zasranej Smrtijed!" zařval zoufale, ale nikdo ho slyšet nemohl. "Nemám Znamení! Nemůžu být Smrtijed, nikdy to neudělám! Nenávidím tě, Lily, tak moc tě nenávidím! Vrať se mi," zašeptal poslední větu.

"Nejsi Smrtijed," ozvalo se za ním.

Otočil se k ní, aby viděl, jak přichází blíž. Byla tu vždycky, byla tu pro něj. Jeho zoufalé srdce si hledalo jakoukoliv pomoc. Vstal a vyšel jí vstříc. "Alice."

"Jamesi, nejsi Smrtijed," zlehka se pousmála a natáhla před sebe jednu ruku. Když James přišel blíž, položila mu ji na tvář. "Nejsi nic z toho."

"Všichni ti lidé," zašeptal. "Proč mě tak vidí? Proč jim nezáleží na tom, co dobrého jsem udělal, když ona..."

"Protože si to neumí představit. Ti lidé ani neví, čím vším si procházíme, co pro válku děláme a jak je to těžké. Ani já si neumím představit, co teď prožíváš," dodala bolestně, "a přála bych si, abych ti mohla pomoct." Zavrtěla hlavou a zlehka Jamesovi přejela rukou po tváři. "Nic jim nedlužíš, nemáš se proč cítit špatně, nic jim nedlužíš," zopakovala.

James nemyslel. V tu chvíli věděl, že on nikomu nic nedluží. To svět dlužil jemu. V srdci cítil spalující žár něčeho nového. Dostatečně to bolelo, jenže s tím přišel i podivný a nový pocit. Nemohl si pomoct, na okamžik na Lily zapomněl a nahnul se k Alici.

Dívka nečekala. Ruka jí sjela z Jamesovy tváře na rameno, načež už nestihla nic udělat. James si ji přitáhl do polibku, až měla Alice pocit, že se vznáší několik metrů nad zemí. Lehkost nabývala na intenzitě a nic ji už nesvazovalo.

Najednou se James odtáhl. "Ne, tohle nejde. Lily je pryč, nemůžu... Nemůžu zapomenout," vytrhl se z myšlenek. Tolik jí to chtěl vrátit, opustila ho, lhala mu, ničila ho a ničí do teď, potřeboval sobě i jí dokázat, že nikomu nic nedluží. Bohužel nemohl.

"Nejde to," prohlásil pevně a odstoupil. Zmizel za obzorem rychle, aspoň tak to Alici přišlo, když ji nechal stát na stejném místě.

"Tak se nesnaž zapomenout, ale věř, že jí nic nedlužíš," špitla Alice, ale cítila, že žár, jež ji stravoval dlouhou dobu, je pryč.

***

Uprostřed noci se rozezněly zvonky. Krátká melodie složená z několika tónů byla neuvěřitelně otravná a zároveň příjemná. Znamenala, že si někdo vzpomněl a aspoň někdo na něj nezapomněl. Sirius už ani nevěřil, že ten zvuk uslyší.

Vytrhl ho ze spánku a donutil se zvednout. Zvonil a zvonil, dokud Sirius neotevřel dveře.

"Petere?" mžoural rozespale na příchozího.

"Není tu Marlene?" vyhrkl Peter Pettigrew. "Měla by se už vrátit, nemohlo jí to přece trvat tak dlouho. Neschovává se u tebe? To přece holky dělají, no ne?"

"Uklidni se a ztiš to trochu, ne všichni jsme zcela vzhůru," zavřel za ním Sirius dveře a pokusil se znovu rozmrkat světlo, které Peter rozsvítil.

"Marlene! Siriusi, přemýšlej trochu, kde by tak mohla být. Utekla s Remusem, tak jsem myslel, že je s tebou jako vždycky," vyšiloval Peter.

"Počkej, počkej. Marlene utekla? A proč?"

Peter si povzdechl. "Tohle nemá cenu, probuď se!"

"Jakože kvůli Lily?" odpovědí mu byl jen povzdech.

"A kvůli čemu jinému? Navíc s Remusem. Chci říct, slyšel jsi ty jeho teorie? Musím přiznat, že se o Marlene docela bojím."

"Takže ona utekla s Remusem a tebe jsem jako první napadl já? To už máš zastaralé informace. Remus se mnou aktuálně moc nekomunikuje. Ostatně jako James a jak to vidím, tak i Marlene." Sirius si najednou uvědomil, že nedal nikomu nic vědět. Donutil všechny, aby si poradili sami a odešel. Nechal je v tom, protože v tom nemohl nechat Lily.

Peter na to nic neřekl a posadil se na pohovku, která byla nejblíže. "Chceš mi říct, že nemáme tušení, kde Marlene je?"

"Hele, Pete, jestli se o sebe někdo umí postarat, je to Marlene. Žádný strachy, prostě to nech být. Až se jí bude chtít, vrátí se. Vždyť byla její nejlepší kamarádka," rozumoval Sirius. "Jen si vzpomeň na Dvanácteráka, jak by se asi zachoval on? Marlene udělá to samé."

Měl pravdu, Marlene a James měli hodně společného. Právě proto šlo odhadovat jejich chování díky tomu druhému. Jenže tato výjimečná situace si žádala výjimečné činy.

"Myslíš... Myslíš, že bych měl jít k němu domů?"

"Tys to ještě nezkusil a radši mě tu budíš?" zavrtěl hlavou Sirius.

Peter pokrčil rameny. Nemohl přiznat, že se bojí. Bál se, co by tam mohl uvidět a najít. Nebál se ani tak o Marlene jako o svoje srdce. Aspoň v tomto případě. Nechtěl si ho roztříštit ještě víc, stačilo, že Lily se o něj postarala dokonale.

"Tak se zvedni a běž za ní, určitě budou oba rádi, že je vysvobodíš. Zrovna dvakrát se nemusejí."

"Ne. Je to blbost. Proč se vůbec bojím? Je to hloupé, Marlene já věřím a Removi taky. Díky, Tichošlápku," zvedl se Peter z pohovky a rozešel se zase ke dveřím.

"Pete, počkej. Až uvidíš Rema," odmlčel se Sirius, "zkus se ho prostě zeptat, jestli třeba nezměnil názor, co jsem podle něj měl vůbec dělat."

Jen co za Peterem klaply dveře, Sirius se přestal nuceně usmívat. Ani si neuvědomil, že to dělal, ale snížení koutků úst cítil, když spadly. V duchu si spílal za to, že spal tak dlouho a tak brzo usnul. Rozhodně nesměl spát, musel vyřešit další část skládačky od Lily.

Drahý Siriusi,
kořeny máš vskutku dobré, však rodina tvoří naši polovinu. Tou druhou je láska. Moje srdce puká už několikátým měsícem, dokonce jsem ho musela zavřít do krabice. Ale to ty víš. Až se moje srdce ale zase spojí dohromady, možná bude opět fungovat správně. Bez druhé poloviny totiž nikdy žádné srdce nefunguje.
Tvá zmatená zmatkářka Lily

Dopis byl kupodivu přesný. Sirius věděl, co se Lily snažila říct, proto mu to přišlo tak podivné. Zbytečně jednoduché. Vždyť Bajky Barda Beedleyho znaly všechny malé děti, mohl to rozluštit kdokoliv.

Mágovo chlupaté srdce, tak zněl ten příběh. Mocný temný kouzelník se tak bál lásky, až své srdce zavřel do krabice a doufal, že lásku nikdy nepocítí. Jenže i přes ztrátu svého srdce věděl, že mu něco chybí. Když viděl krásnou dívku, přesně podle jeho snů, rozhodl se, že se zamiluje také. Dívka ale váhala, nechtěla si vzít nikoho, kdo jí nebude schopen projevit lásku. Mág měl ale trumf v krabici, své srdce ukázal dívce a pod jejími prosbami si ho vsadil znovu do hrudi. Konec nebyl ani pro jednoho příjemný.

Sirius si nemohl pomoct, vždycky mu přišlo, že se mág zamiloval i bez srdce. Možná ten pocit nesouvisel přímo s jedním orgánem. Kdysi se na to zeptal své matky, ta mu ale odpověděla, že je to výmysl. Nic jako láska neexistuje, jen to srdce v krabici.

Mohla snad být Lily ve stejné pozici jako temný mág? Ne, Lily by se nikdy nebála milovat, to mohli jiní, ale ona ne. Sirius se díval na dopis a přemýšlel usilovněji a usilovněji.

Před několika měsíci, Lily říkala, že měsíce jsou doba pochopení, roky prozření a život zmoudření. Mohla snad pochopit něco důležitého?

Kořeny měl podle ní dobré. Určitě myslela Reguluse. Sirius se při pomyšlení na bratra zamračil, ale nemohl v duchu nepoděkovat hvězdám, že zrovna ty dva svedly dohromady. O jeho bratra se měl kdo starat a Lily byla v rukou někoho, koho znal. Netušil, jak to pro ni dopadne, ale byl si jist, že bez Reguluse by to dopadlo daleko hůř rovnou.

Několikátým měsícem... Před několika měsíci se mohla Lily přidat k nim. Možná proto jí srdce pukalo, napadlo Siriuse. Celé mu to ale přišlo příliš konkrétní, jako by za tím obrazem mělo být něco víc. Láska byla moc silný pojem, určitě na něco odkazovala.

"Jestli se dostaneš ven, za tohle ti asi vážně něco udělám," vzdychl si a znovu složil dopis. "Takhle jsi mě netrápila ani v Bradavicích, a tam sis na mně pořádně smlsla."

Zhasnul, zavřel za sebou dveře a přešel k posteli. Lehl si a zavřel oči. Doufal, že ho něco napadne a vynoří se mu z mysli geniální řešení.

Po chvíli opět rozsvítil lampičku u postele a došel k bundě. Někde v ní měl cigarety, nedělal to rád, ale někdy prostě musel. Lily se ho to snažila odnaučit, ale pokud byla pryč, nebylo to jedno, jestli si zapálí přímo v posteli? Nebyl by nikdo, kdo by mu za to vynadal. Ne, Lily nebyla jako Marlene, ta mu ještě v Bradavicích tajně cigarety kradla a spolu s dalšími holkami kouřila sama.

Kde zase byly? Sirius prohledal snad každou kapsu, jen do vnitřní se ještě nepodíval. Ihned si na ni vzpomněl a sáhl dovnitř. Krabička a ještě cosi studeného. Vytáhl to ven. Kousek kovu na řetízku. Polovina srdce, které sebral u Jamese doma.

Vzdychl. Lily. Zase tam byla s ním, všude s ním chodila, ale nikdy ho nemohla kontaktovat. Tolik by dal za to, aby ji mohl aspoň spatřit. Skoro slyšel její hlas, tolik by se jí chtěl zeptat, co tím vším myslela a jak jí může vážně pomoct.

Pohodil srdce na noční stolek, aby si mohl zapálit. Vtáhl kouř do plic, ale znechuceně se zašklebil a cigaretu zase típl. Lily měla pravdu, bylo to odporné. Aspoň něco se jí povedlo, než jim zmizela ze života.

Znovu si lehnul a zhasl. Stále nedokázal usnout. Ticho bylo příšerné, kdyby tu byla Evansová, hned by se začala hádat, že ticho je kouzelné. Když tu tedy jednou za čas spala, došlo mu. To se musela pohádat s Jamesem doopravdy hodně, aby přišla na celou noc.

Musela mít poslední dobou úplně zničené srdce, když se s Jamesem hádala. Vždyť byli spolu několik let, musela neuvěřitelně trpět. Tak moc, že by si jistě zavřela srdce do krabice, ušklíbl se, když si opět vzpomněl na mága.

Ztuhl. Chvíli nedokázal přemýšlet, jak se mu nápady valily do hlavy všechny najednou. Okamžitě rozsvítil a popadl srdce. Posledních pár měsíců byl Lilyin vztah s Jamesem těžký, až musela jeho dárek – polovinu srdce – uzavřít do lékárničky, protože se na něj nedokázala dívat.

Okamžitě vytáhl z nočního stolku nůž a překotně se pokusil dostat dovnitř medailonu poloviny srdce. Páčil, jak jen mohl, ale zavírání stejně nepovolilo. Pak vyzkoušel všechna kouzla. Nic. Jako by bylo rozbité.

Ne rozbité, napadlo ho, neúplné. Až se moje srdce zase spojí, bude fungovat správně. Význam dopisu mu došel. Muselo být celé, nejen polovina.

"Lily, ty jsi geniální," vydechl poněkolikáté, a dokonce se přistihl, že se slabě usmíval. Lily byla naprosto geniální.