Čaj byl příliš horký. Ani míchání nepomohlo, čaj zůstával horký dlouho. Minerva už neměla trpělivost na pomalé míchání. Čas byl drahý, zvlášť když do obhajoby Lily Evansové zbývalo sotva pár dní. Přesněji tři dny a ona stále neměla způsob, jak dostat dívku ven.

Několikrát zašla za Brumbálem, aby vše přehodnotil, ale on nesvolil. Lily měla zůstat v Azkabanu z podivných důvodů. Prý by ji zabili hned. Dal se ale zařídit opak, nebo snad ne?

Ať se snažila, jak chtěla, neměla možnost pomoci. Všechny věci Lily Evansové byly pryč, nezbylo dočista nic. A to málo, co se ještě v domě Potterových našlo dostal předevčírem Brumbál od Jamese darem.

Jen těžko něco podniknout. Brumbál se navíc stal posedlým onou věštbou o Vyvoleném. Jako by snad ta hloupá Sibyla mohla mít pravdu.

Minerva to ale nechtěla vzdát. Vždyť Lily jí už několikrát pomohla, měla by jí to oplatit. Přátelé to dělávali. Když se vydala do domu Pottera, nečekala nic úžasného, tohle ale předčilo její očekávání.

Našla toho odpoledne Jamese spícího na podlaze uprostřed koupelny, střepy nejspíše dlouho nikdo neuklidil, protože krev na nich docela zaschla. Mohla být týden stará, možná i víc. Vedle Jamese ovšem ležel Denní věštec.

Svatba bez Smrtijedky, Azkaban kazí plány Jamesi Potterovi. Článek měl dokonce několik fotografií. Nedivila se mu, stejně tak ho ale nedokázala pochopit. Ignorace, zoufalství a deprese nikdy ničemu nepomohly.

Minerva prošla pokoji až k samotnému jádru života Jamese - k ložnici. Necítila se dobře, věděla, že se nevzbudí, ale přece jen, býval to její student, nechtěla se mu jen tak hrabat ve věcech. Byla to ale jedna z posledních možností, jak zachránit Lily. Pak už zbývala smrt všech přesvědčených o Lilyině vině.

Nemyslela si, že něco najde. Jenže našla, přímo na stole ležel jen tak nepořádně pohozený. Stříbřitě svítivá látka vypadala jako hvězdy. Nádherná a hebká, Minerva nemohla věřit svým očím, když zjistila, že ruku nevidí. Tak takhle to poberti celé ty roky dělali. Neviditelný plášť.

Několik minut se rozmýšlela. Byla by to krádež. Jenže ve jménu dobrých činů. A jak se den předtím vyjádřil James na schůzce Řádu, s Evansovou neměl už nic společného. Nechtěl jí pomoct. Minerva ano.

Nakonec se rozhodla. Popadla plášť a schovala si ho do kabelky. Rozhlédla se v naivní představě, že ji někdo viděl. Nikdo nemohl.

Odešla zase zpět do Bradavic, schovala se do kabinetu a uvařila si čaj. Stále nechladl. Nebylo to možné, byla to taková doba.

Dívala se na plášť se směsicí výčitek a zadostiučinění. Když nic nevyjde, prostě schová Lily do pláště a odejde i s ní. Nějak to vyřeší později, hlavní bylo, aby se Lily už do Azkabanu nevrátila.

***

"Víš, že v noci se občas i spí?" přišel do kuchyně Remus, aby vyčinil Marlene, že ho ostrým světlem zase probudila. Dívka ale neměla náladu na pošťuchování, seděla jako hromádka neštěstí, dívala se na příchozí poštu a vedle ní ležel stále plný hrnek čaje.

Trhla sebou, víc se zabalila do chundelatého svetru a omluvně se na Rema zadívala. "Promiň, nechtěla jsem tě vyrušit. Klidně spi dál, já to zhasnu."

Remus ale nešel pryč, naopak se přiblížil a sedl si naproti ní. Nemohl o sobě sebevědomě prohlásit, že zná všechna její tajemství nebo že ji snad vůbec zná, ale za těch pár dní u něj se dokázali trochu víc sblížit. Dokázal teď poznat, že ji něco opravdu trápí.

"Myslím to vážně, klidně jdi. Tohle není žádná ženská past, při které vás testujeme."

"O co jde? Nikdy ses nikomu neomluvila, navíc jsi při omluvách vypadala, že ti trhají játra z těla," přisunul k sobě její čaj, aby zjistil, že je docela studený. "Udělám nám nový," zvedl se, že dojde pro nové hrníčky a udělá nový čaj. Marlene ho ale zachytila za ruku a přidržela na místě.

"Nechoď, prosím," řekla už druhé pro ni neobvyklé slovo. "Nenechávej mě tu."

"Šel bych jen do skříňky, támhle," ukázal jí nechápavě.

"Neodcházej, jestli nemusíš," dala mu na výběr. Cítil to, že teď má možnost odejít a zachovat si odstup, být takový, jaký by být měl.

"Neodejdu, slibuju. Povíš mi už, co přesně se stalo?"

"Myslíš, že jsem blbá, Reme?" vybalila na něj. "Nemyslím jako blbá kráva, to jsem, ale blbá jako hloupá. Myslíš, že mám takové ty vlastnosti?"

"Jaké?"

Marlene nafoukla tváře a zamračila se. "Prostě takové ty špatné. Arogance, ignorace, demence, prostě cokoliv."

Remus netušil, co na to říct. Měl by lhát? Čekalo se to od něj? Měl by jí nenápadně říct, že je, ale pak ji uklidnit, že to není tak hrozné? Pravdu nemohl říct, to by jim oběma ublížilo.

"Já to věděla," vložila si tvář do dlaní. "Nic neříkáš, nechceš mě zranit, proto radši mlčíš," mumlala do rukou.

Chlapec se prudce nadechl. "Cože? Ne, tohle si nemyslím. Mlčím, protože se snažím najít vhodná slova, aby moc neranila mě," přiznal se.

"Proč by tě měla ranit?" zvedla hlavu a vykulila na něj své modroučké oči.

Protože jsi to ty. "Protože bych si to pak vyčítal. Marlene, jsi ta nejúžasnější osoba, kterou znám, a jestli něco skutečně nejsi, tak nejsi blbá. Sem tam možná trochu sebestředná a až moc kousavá a sarkastická, ale to se při těch kladech ztratí."

"Jistě," odfrkla si. "Proto jsi ještě žádný neřekl?"

"Nejsem tu, abych ti skládal lichotky, ty si můžeš vyslechnout někde v baru od nějakého snaživce."

"Vážně se ti na mně nic nelíbí?" fňukla.

Líbí a všechno. "To je přece blbost. Mám tě rád." A opravdu hodně.

"To se jen tak říká."

"Neříká. Marlene, nemůžeš si myslet, že jsi k ničemu, když nejsi," jeho vlastní slova mu až děsivě připomínala Lily. Ta s ním taky takhle mluvila. Nechtěl její slova opakovat, nechtěl ji v žádném případě nahradit.

"Mluvíš jako ona," všimla si toho i blondýnka.

Remus zavrtěl hlavou. "Tak to řeknu vlastními slovy," dal do toho hodně odvahy, aby vůbec něco řekl. "Marlene, jsi úžasná osoba, chytrá, odvážná, statečná, nápomocná a já nevím, co ještě. Bez tebe bychom tu vůbec nebyli, oba bychom se užírali sami a čekali na rozsudek. A teď jsme tady, spolu," řeč mu došla. Zmlkl a jen se na ni díval. Nedokázal už nic říct, oba by je to moc bolelo.

"Taky tomu nemůžu uvěřit, ale líbí se mi to," vyhrkla. "Líbí se mi, jak tu můžeme být sami a..."

Její tělo se napjalo, jak přemýšlela, co říct. "Možná jsem si tě nikdy dostatečně nevážila. Aspoň v Bradavicích ne."

Byla to dávná doba, jako by o ní ani jeden nechtěl moc mluvit. Příliš temná a vzdálená, aspoň pro ně dva ano. Měli odtamtud nejlepší vzpomínky, které se ale právě teď kalily novými.

"Myslím, že já tě taky neuměl docenit."

Marlene si opět popotáhla svetr. "Nemusíš, není moc co docenit."

"Tohle neříkej," vyjel na ni Remus a vstal od stolu. Přešel na druhou stranu, aby byl Marlene blíž. Dívka zlehka popotáhla. Remus jí nabídl náruč. Sám se divil, že to dokázal. V duchu se nenáviděl, že to udělal. Proč jen nemohl odejít a zhasnout? Všechno by pro něj bylo jednodušší.

"Za tři dny se rozhodne o jejím osudu a my nic nemáme," fňukla, až se jí hlas na konci zlomil. "Nechci, aby šla zase pryč. Potřebuju jí, aby mi řekla, že mám občas přemýšlet. Bez ní to tu nedokážu," vzlykala.

Remus si sedl na zem k její židli a opřel se o nohu stolu. Chtěl ji uklidnit, že to bude dobrý, že nikdo nikam nepůjde, ale nedostávalo se mu hlasu. Nebylo to ani potřeba, Marlene se sesula ze židle na zem a skoro se k němu doplazila. Ramena se jí třásla, když se k chlapci tiskla.

"Nikdo nikam nepůjde," vzpamatoval se Remus jako první. Držel v náručí Marlene McKinnonovou, nádhernou Marlene McKinnonovou. Sice plačící ale stále nádhernou.

"Ne, zůstanu tu aspoň ty tři dny," zašeptala mu do ramene. Pak ale zvedla hlavu. "Nevadí ti to?"

Byla tak blízko. Úplně cítil její vůni, nádhernou a omamující. Nedokázal nedýchat a ta vůně ho stahovala do jeho osobního pekla. Jak by mohl říct ne? Jak moc by měl říct ne? Tolik by ji tu chtěl ještě mít, ale bylo to mučení. Bylo proti zdravému rozumu zůstávat s ní i dál.

"Odejdu, pokud ti tu překážím," zašeptala a zlehka protáhla nosík.

Remus se zasmál, ale jeho hlas mu zněl cize. Srdce mu splašeně bušilo a snažilo se spojit s tím Marleniným ve stejném rytmu. Samo se toho pocitu bálo, proto nedokázalo udržet jednotný rytmus. "Ty? Klidně odejdu já, abych ti nepřekážel," vydechl hloupě.

"Zůstaň, nikam nechoď, prosím," znovu se mu pověsila kolem krku.

Oprátka se stahovala. Skoro nemohl dýchat těmi chybami, které neustále dělal. Měl by ji okamžitě vyhodit. Ne se pokoušet víc nadechnout vůně jejích vlasů. Odejde on, musí.

"Nechoď, prosím."

Neodejde, nemůže jí to udělat. Nedokáže to. Cítil její hebkou kůži, která byla na rozdíl od té jeho s jizvami bělostná a neporušená. To bylo ono!

"Musím ti něco říct," doslova se jí vytrhl a odsunul se od ní dobrý metr. Pak možná odejde sama, zanevře na něj, nebude se s ním chtít potkávat. Bolest zasáhla jeho vědomí plnou silou. Zároveň se skrz ni prodíralo slabé zadostiučinění. Takhle to mělo být.

"Teď?"

"Teď," souhlasil Remus. "Když zůstaneš, postupně tě zničím. Každý máme tajemství, to, které měla Lily, bylo možná temnější, ale já mám také jedno."

Marlene začala vrtět hlavou. Slzy se jí valily z očí rychleji a rychleji. Ne, Remus ne. On nemohl mít tajemství. On ne, vždyť tu pro ni byl, nemohla o něj jen tak přijít.

"Jsem vlkodlak, Marlene," prohlásil proti všem zásadám svým i cizím. Zbytky zdravého rozumu se mu vzpíraly v hlavě, ale on nepovolil. Musel ji ranit dřív, než se zraní oba navzájem.

Marlene chvíli mlčela a pohrávala si s lemem svetru. Když zvedla oči, nebyla v nich nenávist. "No a co? Vím to, nebo jsem to aspoň tušila. Neměl by sis do kalendáře zakreslovat měsíční cykly jako nějaká holka. Nenapadlo by mě to samotnou, ale takhle to dává dokonalý smysl."

Remus mlčel. Teď měla přijít ta chvíle, kdy se zvedne, vezme si svoje zbylé věci a odejde. Neměla tu prakticky nic, dokonce i většinu oblečení si musela vzít od něj. Divil se, že se ho ještě nepokouší servat z těla a spálit.

"Jsem vlkodlak, Marlene. Nebezpečné a zlé monstrum, co se neumí ovládat," zopakoval to znovu. Tentokrát ale narazil na odpor.

"Nejsi. Umíš se ovládat, nejsi monstrum a rozhodně nemůžeš být zlý. Jsi možná vlkodlak, ale stále nejsi zlý."

Dokázal na ni jen koukat a mlčet. Jeho domněnky nevyšly, neodešla. Byl ztracený, lapený ve vlastní pasti.

"Myslela jsem si, že mi řekneš, že jsi to věděl nebo že jsi taky Smrtijed. Něco děsivého, co nepřekousnu. Vyděsil jsi mě," spílala mu. "A přitom to nic nebylo."

"Zlehčuješ to."

"Ne, jen si nemyslím, že je to konec světa. Ten nastane za tři dny v soudní síni. Je mi jedno, jak moc jsi nebezpečný, tady se cítím bezpečně, nikam nejdu. A ty taky nechoď. Prosím."

Oba dýchali zrychleně jako po šílené hádce. Marlene stále opřená o nohu stolu a Remus schovaný přímo pod ním. Oba čekali, který z nich udělá pohyb jako první.

Byl to Remus. V duchu na něj křičel hlas, že se chová nerozumně, ale on ho ignoroval. Přisunul se blíž a opět objal Marlene. Dívka se víc zabořila do jeho těla. Remus si ale nemohl pomoct a sám sebe nazval poserou. Kdyby se natáhl jen o kousek výš, zničil by je sice oba, ale získal by ten nejsladší polibek. A ten, ačkoliv si ho v duchu toužebně přál, nemohl dovolit.

***

Evansová možná zasáhla do života všech, její zmizení ze světa bylo snad mnohem horší. Takovou dobu byla pryč, celé týdny. Po ucelených třech týdnech se mělo konat slyšení. Měli dostatek času, aby Lily zlomili po svém.

Rabastan, Regulus i Krátura sdíleli sice dům, ale ani jeden z nich nikdy nesdílel své zážitky s Lily Evansovou. Každý si myslel, jaké mají tajemství, ale jen Krátura byl schopen je odhalit.

Už do návštěvy Siriuse se udržoval ve střehu. Neměl staršího Blacka rád, ovšem věděl o něm, že byl Lilyiným přítelem. A právě Lily se Krátura kdysi zavázal v pomoci, musel vzít nyní na milost i jejího pomocníka.

Koho ale na milost vzít nemohl, byl Rabastan Lestrange. Tiše pozoroval, jak se u nich zabydlel, jak si tam spokojeně žil, a pomýšlel při tom na vraždu. Kodex skřítka byl silnější než touha zabít hosta jejich domu, ale stačilo by slovo od Reguluse nebo Lily a Krátura by kodex okamžitě porušil.

Už si byl jistý, že to právě Lestrange navezl Lily do tohoto problému. Kdyby jí tehdy nezamotal hlavu, když jí bylo teprve šestnáct, určitě by všechno vypadalo jinak.

Krátura od Lily slyšel jen útržky informací. Brighton, hvězdy, Lestrange... Tam začala poprvé pochybovat o správnosti stran. Poslední rok v Bradavicích jí sice pochybnosti vyhnal z hlavy, ale vzpomínky zůstaly. O tolik starší kluk, který Bradavice už dávno vyšel, přece musel mít v něčem pravdu. Skřítek věděl, že Lily dokonce zjišťovala přesné datum, kdy Rabastan dokončil Bradavice. Přesně pět let před ní.

Cosi v kuchyni třísklo. Krátura se ihned přemístil, aby střepy uklidil. Nedivil se, že to byl právě Rabastan. "Pán se neobtěžuje, Krátura uklidí," promluvil skřítek skřípavým hlasem.

Rabastan sebou trhl a prudce se otočil. "Máš vůbec povolení plížit se domem?" vyjel na něj.

Krátura pokorně sklonil hlavu.

"Tak odpovíš mi?" udeřil ho Rabastan.

"Krátura přišel jen uklidit, příteli jeho pána," připomněl mu, že Rabastan nemá žádné právo. To Regulus mohl, Rabastan nesměl nic.

"Regulusi!" zařval Rabastan do vedle ležící jídelny. Hrubě popadl Kráturu za rameno a vtáhl ho dovnitř.

Pan Regulus tam seděl na židli v čele stolu, přesně tam patřil. Upíjel víno z křišťálového poháru lemovaného zlatými ozdobami. Pozvedl obočí a s nezájmem se zadíval na oba příchozí, jako by rušili jeho klid.

"Tvůj skřítek mě urazil," prohlásil okamžitě Rabastan.

"Je to pravda, Kráturo?" zadíval se Regulus zkoumavě na skřítka. Rabastan ale sykl cosi o měkkém chování. "Samozřejmě, můžeš ho potrestat, Rabastane," opravil se Regulus rychle.

Krátura v jeho očích viděl nerozhodnost. Jako by se snad pán domu nemohl rozhodnout, jestli je spíše pánem domu nebo lidskou bytostí. Zato Rabastan jí nebyl ani náhodou. Krutě skřítka popadl a odvlekl zpátky do kuchyně.

Ať už se mělo stát cokoliv, Krátura věděl, že být tu Lily Evansová, Regulus se rozhodne jinak. Vedle Lily jako by každý byl více lidskou bytostí. Život bez Lily mohl znamenat cokoliv, pro Reguluse ale zcela jistě znamenal návrat do temnoty.

***

"Podívej," vyhrkla Marlene příštího ráno opět nad deníky. "Zmínka o jakémsi Brightonu. Kdo je to?"

Remus se rozesmál. Podíval se Marlene přes rameno a začal se znovu šklebit. "Ne kdo ale co, Marlene. Brighton je město, kam bych tě klidně vzal, kdyby nebylo tak málo času," najednou si uvědomil, co řekl, tak se pokusil opravit, "tedy vzal bych tě tam, abys viděla, co to přesně je za město."

Jak se to mohlo stát, že v blízkosti Marlene se cítil tak uvolněně? Jako by v něm otevírala starou a seschlou skříňku plnou pavučin. Někde v ní bylo nejspíše srdce.

"Pak ale Lily mluví o Brightonu jako o tom místě, kde začala pochybovat. Vidíš? Zápis je z minulého roku, z března. Píše, že v Brightonu se jí rozsvítilo, možná by dokázala něco změnit."

"Nezní to moc smrtijedsky," namítl Remus.

"To ano, ale koukej," Marlene otočila stránku. "Tady stojí, že pravda možná bude někde jinde. Pochybuje tu, poznám to. Reme, dívej, Lily váhá, určitě se chtěla připojit z ušlechtilého důvodu, jen jí to nevyšlo. Možná ji tam pak napadli Imperiem."

Remus pokrčil rameny. "Ať už to bylo jakkoliv, tady je první zmínka o něčem, co se v deníku nenachází. Musí to být důležité."

"V tom Brightonu se něco stalo. Něco ohromně důležitého. A od té doby Lily váhala. Zápis končí chvíli po téhle zmínce. Poslední je až ze srpna. Píše, že měli pravdu. Tehdy musela přijmout Znamení," vyhrkla Marlene roztřeseně.

"Jenže co dělala v Brightonu? Vzpomínáš si na nějakou chvíli, kdy byla pryč?"

Marlene zavrtěla hlavou. "Byla pořád s námi. Nedává to smysl. Nic nedává smysl."

Remus s ní musel souhlasit. Všechno to odporovalo zdravému rozumu.