Napsala jsem jich už tisíce, ale jen tenhle chci, abys viděl. Pochopila jsem totiž, co si navzájem dlužíme. Dlužila jsem ti pochopení, stejně jako ty jsi mně dlužil pravdu. Oba jsme přímo fatálně selhali.

Nikdy ti to sice neodpustím, bez toho všeho by ale válka neskončila. Myslím, že to bylo jedině správně. A teď, když jsi pryč, mě mrzí, že to nevidíš. Snad se k tobě aspoň dostane tenhle dopis, možná mi ho čteš přes rameno, věř ale, že jednou se s tebou tam v pekle setkám.

Tehdy jsem tě milovala, ne ale tolik, jako jsi nakonec ty miloval mě. Možná jsme se oba dopustili prohřešků, ale oba jsme to poznali. Zradil jsi moji důvěru, přesto mi chybíš.

Díky, žes tam tehdy skočil. A je mi líto, že to tak skončilo. Nakonec jsi možná vše odčinil.

Měj se tam dobře, Rabastane.

Tvůj úkol Lily

Dopis držela v rukách a pročítala jeho poslední řádky. Nakonec ho položila k desce, na níž byl vyryt nápis Rabastan Lestrange. Spolkla slzy, když se na něj dívala. Byla jediná, kdo tam chodil. Regulus byl v Bradavicích a nikdo jiný na Rabastana nevzpomínal.

"Všichni teď máme svoje životy. I já ho mám, dokonce moc šťastný. Zase přijdu, teď už ale musím jít, čeká mě svatba a já dělám družičku. Jen jsem ti to chtěla říct."

Najednou měla pocit, že zahlédla pohyb. Jako by viděla bílé světlo těsně nad okrajem plotu hřbitova. Skoro jako kousek ducha, jen trochu jiného.

"Už z toho blázním. Měj se, Rabastane. A odpočívej v pokoji," dodala ještě, než se skutečně rozešla pryč.

Pryč ke svému novému životu.