Nejsem na to úplně hrdý ale prostě jsem utekl. Nedokážu se dívat do jeho oči když mu začalo docházet, že mu něco tajím.  Nemůžu mu říct o co jde, už tak si všechno zlé  o se mi stane až příliš vyčítá. Jako by to byla jeho chyba, že máme tak příšerné rodiče. 

Možná z nich mám v sobě víc než jsem si připouštěl když mi nedělalo žádné problémy lhát jediné osobě, která mě má ráda i přes to všechno. Osobě, která ke mě byla upřímná až to občas bolelo.
Vím o všem co ho trápí a čeho všeho se už musel vzdát.

Schody jsem bral po třech a nakonec skončil na nějaké chodbě co jsem nepoznával. Muselo to být jedno s pater kde jsem dnes ještě nebyl nebo jsem to blíž nezkoumal.  Na první pohled jsou  všechny chodby stejné ale když se člověk lépe dívá vždy nakonec najde nějaký rozdíl.

Tahle situace musí mít nějaké řešení a já jen musím přijít na to jaké. S tou myšlenkou jsem si pohrával že všech úhlu a během toho přecházel z jednoho konce chodby na druhý. Potřeboval bych se na chvíli někam uklidit abych si to mohl pořádně promyslet.

Moment, ty dveře tu předtím nebyly. Pomyslel jsem si nevěřícně když se na holé zdi objevili zničehonic dveře.  Přejel jsem prsty po starém dřevě než jsem se rozhodl opatrně otevřít. Tady bych se možná mohl na chvíli uklidit. 
Počítal jsem s tím, že to bude některá z dávno nepoužívaných učeben plná prachu a pavučin nebo nějaký starý sklad. To co jsem uviděl když jsem vešel jsem nečekal. Rozhodně jsem nečekal, že najdu místnost co vypadá jako by z ní někdo odešel sotva pět minut předemnou a to sotva potom co jí dodělali.

Vevnitř se to až příliš nápadně podobalo mým představám o ideálním pokoji. Na každé zdy bylo nakreslené jiné panorama až to budilo dojem, že pokoj nikde nekončí a pokud by člověk chtěl mohl by odejít kamkoliv. Strop byl dokonalou napodobeninou hvězdného nebe.   Uprostřed pokoje stal temně modrý gauč s mahagonovím stolkem na kterém leželo několik mých oblíbených knih, v rohu stála velká postel laděná do tyrkysova a na levé zdi byly dobře zakomponované dveře aby si jich nikdo bez bližšího zkoumání nevšiml. Tam bude stoprocentně koupelna, nebo tak by to alespoň bylo u mě v pokoji.

Lehl jsem si na gauč a na okamžik si dovolil úplně vyprázdnit svou mysl. Potřebuju se uklidnit. 
Merlin mi to ale očividně nepřál, protože netrvalo dlouho a dveře mojí schovky se otevřeli.

Mezi futry stál sám Bradavický Casanova a ve mě se praly dvě odlišné emoce. Touha po tom být chvíli o samotě a  něco co jsem úplně neuměl vysvětlit. Neznáme se ani tak dlouho a už stačil rozhodit veškerou rovnováhu co jsem si v sobě vytvořil.  Vidím ho a nemůžu se rozhodnout jestli jestli mu chci rozbít hubu nebo ho políbit.

,, Tak nevím co si o tobě myslet.. "řekl vážně ale jeho oči se pobaveně leskli. Zavřel za sebou dveře a klidným krokem se vydal přímo ke mě.  Trochu mi připomínal šelmu na lovu ale já nejsem zrovna člověk kterého by to vyděsilo.

,, Řekneš mi už konečně co se to  v tom sklepení dneska stalo?" zeptal už trochu zvědavě a záměrně mě blokl mezi stůl a gauč.  Udělal si pohodlí a já chvíli zauvažoval jaké by bylo kdyby byl na kluky, to by pro mě bylo v téhle podobě snadné odvést jeho myšlenky úplně jiným směrem.

,, Co tě to zajímá! "zavrčel jsem a zabodl se pohledem do jeho očí. Nenávidím když se mě někdo ptá na moje slabosti. Připadám si pak hrozně zranitelně. 

,, Nech si tenhle tón pro někoho jiného, já ti to nežeru." řekl tvrději a náhle  mi začínal z jeho pohledu  i postoje běhat mraz po zádech.,, Vím, že na všechny působím jako nezodpovědný floutek ale ani já nejsem blbec.  Tvůj bratr se mezi nás dobře začlenil a  i když to úplně nechápu ty se od něj většinou nehneš. Budeš mi, nám možná stát po boku i při něčem nebezpečnějším než to bylo dnes. Chci vědět kdo mi bude krýt záda až se situace vyhrotí. "

,, Agresivní a nebezpečný, nech mě hádat... Odrážeč?" zeptal jsem se ve snaze odlehčit atmosféru a získat čas abych mohl někudy zmizet.
Přikývl a dále mě probodával pohledem. On toho očividně nenechá dokud že mě nedostane pravdu. Proč já mám pokaždé štěstí na takové tvrdohlavé mezky.

,, To opravdu čekáš, že ti řeknu něco co jsem neprozradil ani bráchovi? "řekl jsem kousavě a rezignovaně si povzdechl. Už když jsem to vyslovil jsem věděl, že jsem v pasti a nemám žádnou možnost se z toho vykroutit.,, Budeš to vědět jenom ty, jestli to řekneš Liamovi budeš si přát abychom se nikdy nepotkali."

Zasmal se a věnoval mi jeden z jeho sbírky neodolatelných úsměvů. On mě opravdu vůbec nebere vážně, zmetek. Přesto nakonec přikývl jako, že bere mé požadavky na vědomí.

,, Tak se pohodlně usaď. Čeká tě dlouhé vyprávění." řekl jsem s povzdechem a přitáhl si kolena k hrudi. Nenávidím když musím vzpomínat na ten den.,, Aby jsi to pochopil budu muset začít vyprávět od začátku. Od toho dne který mě i Liamovi změnil celí život."