,,Ha, mám ji!" Vykřikla Jasněnka. Rychlý Drápek se na ni otočil a usmál se na ni. ,,Hezká myš,"pochválil ji.
  ,,Díky! Ale stejně na tý myši máš spíš větší podíl než já, protože ty jsi mě naučil základy lovení a a stopování kořisti"

  ,,To nestojí za řeč! Jen jsem tě naučil to co už umím," řekl jí na rovinu Drápek.
,,Hm"
   ,,No tak když už máš myš, tak asi už půjdu"
  ,,Zůstaň ještě chvíli,"zaprosila Jasněnka
,,Nemůžu, kočkám z mého klanu by přišlo divné co tak dlouho dělám sám v lese. Sice vždycky použiju výmluvu, že jdu lovit, ale jak sis všimla, třeba včera jsem nemohl."

  To co řekl, byla sice pravda, ale Jasněnka se nikdy nemohla smířit s tím, že Drápek může vždycky pobývat s ní jen tak krátkou dobu. Teda, vlastně se s ním loučila teprve po třetí, ale to je jedno.
 
   ,,Ale já mám pro tebe překvapení,"řekla jako by tak náhodou.
,,Cože?! Překvapení! Proč jsi mi to neřekla dřív?"

  ,,Protože proto. Teď ale už na nic nečekej a rychle pojď za mnou, aby tě nescháněli," ušklíbla se.
,,Jasnačka!"

  Rychlý Drápek se rozběhl za Jasněnkou a opravdu dělal čest svému jménu - opravdu byl hodně rychlej.

,,Tak a jsme tady," prohlásila Jasněnka a kývla hlavou na malou loučku. Na té rostla spousta malých kytek a po stranách rozkvetlé zlaté deště.

   Drápek se užasle rozhlížel po loučce když v tom cítil jak ho Jasněnka shodila na zem a hned si kecla vedle něj.
  ,,Co to má znamenat?" Zeptal se překvapeně a chystal se zvednout, ale Jasněnka mu tlapkou naznačila, ať zůstane ležet.

  Sama se na něj z leže podívala přímo do očí.
,,Víš Drápku, já bych byla nejradši, aby to takhle zůstalo navždycky. Jen já a ty a svobodně chodili krajinou. Jenže já vím že to nejde," řekla smutně.

   ,,Ale můžu tě chodit navštěvovat," snažil se být povzbudivý Drápek
,,Všechno by bylo jednoduší, kdyby jsi byla u nás v klanu..."

Oba dva se podívali na oblohu a Jasněnka si povzdechla. Potom si sedla a zadívala se do dáli do lesa.

,,Tak jdi už Drápku, ať tě nečekají," řekla a rychle se s ním rozloučila olíznutím. Naposledy se za ním podívala a potom už běžela zpátky na hřbitov. Stejně se s ním uvidí zase zítra. Teda, jen pokud mu ten týpek dovolí jít lovit.

  Jasněnka prolezla dírou v plotě a skutálela se po malém svahu k náhrobkům. Jak jen mohla zapomenout že tam je?
To teď ale neřešila a běžela dál.

  Těsně před tím než doběhla k jejímu a její mamky doupěti, narazila do něčeho vysokého. Náhle si uvědomila že to je člověk. Okamžitě zježila srst a začala couvat.

  Než však stihla kamkoliv odběhnout, člověk ji popadl a ať se snažila jakkoliv, nedostala se z jeho sevření.

  ,,Pomooc!! Mamiii!! Pomóc!" ječela Jasněnka v šíleným záchvatu. Měla by se snažit to rozdejchat. V tom ucítila na hlavě prudkou bolest. Všude kolem ní se rozprostřela tma a od týhle chvíle si už nic nepamatovala...