„Slečno Parkinsonová," vešla dovnitř Dívka a usmála se na Waldena, „shání se po vás ten hezký muž."

Glenda poprvé nemohla svolit k tomu, aby Travers vešel dovnitř. Měla tam Waldena, nemohla ho jen tak nechat, aby vše slyšel. Než ale mohla cokoliv říct, dovnitř vešel Travers se svým dravčím úsměvem a košilí s rozepnutým horním knoflíčkem. Glenda si uvědomila, že na něj musel být přímo pohádkový pohled, kdyby byl nahý. Nikdy ho tak neviděla, ačkoliv spolu dělali leccos, nikdy neviděla ani centimetr jeho holé kůže zpod oblečení.

„Waldene," pokývl hlavou Travers, načež Macnair zvedl hlavu od papírů.

„Traversi," odtušil bezbarvě, ale Glenda pochopila, že tohle slovo v sobě skrývalo nejvíce emocí od doby, co k ní nastoupil. Nebo spíše ho přidělili k její kontrole. Nebyly to hezké pocity, jako by něco proti Traversovi měl. A přitom odcházeli z nádraží jako nejlepší přátelé, bylo to ale dva roky zpátky.

„Nepůjdeme na oběd?" navrhla Glenda s pohledem přikovaným k hodinám. „Tady bychom toho moc nevyřešili, mám tu moc práce."

„Máš čtyřicet pět minut, Glendo," svolil Walden a vypadalo to, že si v hlavě otočil přesýpací hodiny, které jí měřily čas. Kdyby se zpozdila jen o jedinou minutu, jistě by jí to dal pořádně sežrat.

Vyšla ven následována Traversem i Dívkou. Snažila se jít rychle, aby z celé trapné situace vycouvala co nejdříve, přesto se stihla dívat po okolí. Až do atria nepromluvila ani slovo, ačkoliv byl Travers hned vedle ní. Vypadali spolu jako obchodní partneři. Glenda na sobě měla kalhotový kostýmek a Travers vypadal elegantně jako vždy, spolu by mohli tvořit obálku nějakého časopisu pro bohaté podnikatele.

„Co máte s Waldenem proti sobě?" nedokázala se vyjádřit lépe. „Chci říct," opravila se rychle, „co jste si udělali?"

„Do toho..."

„Mi nic není, já vím. Tak co jste si udělali?"

Travers si povzdechl. „Chtěl jsem říct, že do toho se nechci pouštět tady, ale milerád ti to řeknu někde jinde." Glenda zrudla a Travers pokračoval. „V atriu je na rozhovor moc lidí. Jen se podívej kolem sebe, kolik jich poslouchá," zabodl pohled do ženy, která předchozího dne prohlásila, že si na Glendu musí nová posila Ministerstva dávat pozor.

„Samozřejmě. Proto jdeme také na oběd, abychom vyřešili obchodní záležitosti," pronesla s klidem a nastoupila do budky, jejíž dveře jí Travers galantně podržel. Připadalo jí to od něj jako samozřejmost, dělal to vždycky, takový prostě byl.

V budce bylo podivně těsno. Mačkali se na sebe, ačkoliv se jejich těla ani nedotýkala, Glenda cítila, jak se cosi v ní zmítá jako lapené do sítě. Litovala, že mu nabídla pomoc, ale byla za to ráda. Prostě se nemohla rozhodnout. Tolik chtěla nahlédnout do života Jerka Traverse, že by za to dala cokoliv.

Co jsem to udělala, znělo jí v hlavě, když společně vystupovali na ulici a oba zamířili automaticky ke stejné restauraci. Nech mě ti pomoct, to zrovna, nadávala si za svá slova. Vešel první dovnitř a podržel jí dveře, odsunul židli, sám si vybral to horší ze dvou míst a objednal společnou láhev bílého vína, které měla shodou okolností Glenda nejraději.

„Ty a Walden," začala až s přílišným a předstíraným sebevědomím.

„Dlouhý příběh," mávl rukou. „Dle jeho mínění jsem mu ukradl postavení, které mu náleželo."

„A ukradl?" položila si ruce na stůl, čímž se naklonila blíže k němu.

„Co si myslíš ty?" vyhnul se odpovědi na otázku, takže se Glenda zamračila. „Proč jsi mi vnutila svoji pomoc?" ušklíbl se při tom slovním spojení.

„Co si myslíš ty?" vrátila mu to, aby viděl, že na ni hned tak mít nebude. Travers ale mlčel a vyčkával. Díval se na ni a čekal, dokud neřekne svoji odpověď. Byl to souboj vůlí, který Glenda prohrála ještě dřív, než vůbec začala hrát. „Hryzalo mě svědomí. Udělala jsem něco, o čem nebudeme mluvit, a potřebovala to napravit sama před sebou."

„Neukradl, jen jsem převzal jeho povinnosti, aby je nemusel plnit on. Pro jeho dobro, samozřejmě."

„Proč ti to nevěřím," zasmála se jako za starých časů. Uvolněně a spokojeně. Nebýt okolností, měla vlastně to, co si ještě na konci sedmého ročníku přála. Restauraci, Traverse a vidinu společného času před sebou, jen si to tehdy představovala trochu jinak.

„Víš," začala nejistě, „ráda bych, abychom to všichni přežili. Když odvedli Lucindu, čekala jsem," vzdychla, „ani nevím co, možná trochu víc zájmu z Regulusovy strany. Ale on je jako kámen. A ani nevím, proč ti to tu říkám. To asi ta restaurace, taky se to stalo v restauraci."

„Zadrž," zasmál se, „představ si, že by ukázal zájem. Najednou by měl Pán zla v rukou obrovskou zbraň," zašeptal tišeji, aby ho nikdo kolem neslyšel, „takhle neví, jestli vydíráním skrze ní něčeho dosáhne. Možná ji po splnění úkolu dokonce vydá zpátky, jinak by to jistě neudělal."

„Takové máš mínění o svém pánovi?" zachichotala se přímo neúměrně celé situaci.

„Ano, protože přesně takhle bych to udělal na jeho místě já."

Přestala se smát, zůstala na něj zírat, že vůbec takovou myšlenku vyslovil nahlas. V tu chvíli přinesli víno. Travers se dokázal uvolněně zhostit role gentlemana, ale Glenda se nedokázala soustředit na nic jiného než na jeho slova. Kdyby byl na jeho místě, takovou dobu si nechtěla ani představovat.

„Budete jíst?"

„Ne," odmítl Travers rozhodně, než stihla Glenda protestovat. „Takhle nám to stačí, děkuji."

Když muž odešel, Glenda se zamračila. „Už nejsme v Bradavicích, dokážu se rozhodovat sama," vytkla mu.

„Však to vím, viděl jsem tě na schůzi, jak ses neschovávala za Rosierova záda. A zrovna teď před jeho svatbou," nakousl citlivé téma. Zřejmě si ihned potom uvědomil, že udělal chybu, protože Glenda se toho chytila jako klíště.

„Jo? Ty víš, co se s ním stane? Tušíš to?" kroužila kolem toho naštvaně. „Je to můj přítel, Traversi! Jediný přítel, když jste mě všichni nechali po škole, abych si s tím poradila sama!"

„Neudělal jsem to pro..."

„Ne! Víš, co jsem všechno musela zažít?" nedokázala se zarazit. „Dívala jsem se, jak se rodiče soustavně ničí, jak na ně Gerald kašle a obírá je postupně o každý galeon, který měli, jak na něj přepsali své jmění i moje dědictví," musela se nadechnout. „Nemám nic, chápeš to? Jsem jediná čistokrevná, která nemá ani jediný srpec. Plat mi jde do rodinného trezoru a já si ho nemůžu převést, o to se Gerald postaral dokonale. A když umřeli, nastalo peklo větší, než jaké mi dělal předtím."

Travers poslouchal. Zatínal pěsti pod stolem, nad ním ale odmítal dát najevo jakoukoliv emoci.

„Byla jsem u toho, Traversi," sykla nenávistně. „Viděla jsem, jak se zapálili, jak chtěli zapálit mě."

Trhnul sebou. „To jsem nevěděl, Parkinsonová," vydechl smutně. „Nikdy jsem tě neměl nechat v tom vlaku, měl jsem se vrátit a říct ti, že mě to mrzí. Chtěl jsem, ale nesměl jsem."

„To jsi měl," souhlasila s ním Glenda. „Možná bych pak nemusela udat Dirka za jeho původ, možná bych nemusela přihlížet vraždám a možná bych je nemusela páchat," vzpomněla si na Chamberlainovy, za jejichž smrt nepřímo mohla ona.

„Kašlali na mě všichni," pokračovala. „Tys měl aspoň tu slušnost, abys mi to oznámil. Regulus mě nikdy neměl rád, Walden očividně také ne, Dirk si do mě ještě kopnul a Eudora předstírala, že nic nevidí. Sobecká byla stejně jako ostatní."

„A ty snad ne?" zeptal se jí zcela vážně Travers. „Neděláš přesně to samé? Léčíš si jizvy minulosti a zapomínáš, že existují i jiní lidé. Ti si mohli procházet daleko horšími problémy, i když to asi ne, ale spíše měli také problémy," opravil se. „Na světě nejsi jenom ty, Glendo. Ačkoliv by ti svět mohl patřit, obývají ho i jiní."

Bylo to jako rána do žaludku, který se rozhodl v tu chvíli udělat salto vzad. Glenda na okamžik přestala dýchat, ani netušila, jak se jí dech nahodil zase zpátky, protože jí na okamžik mozek vynechal všechny funkce. Srdce odmítlo spolupracovat už před notnou chvílí, proto jen nečinně čekalo na něco dalšího. Elektrický šok, který by ho mohl znovu nahodit.

„Proč neviníš Lucindu?" usmál se na ni skoro mile. „Protože víš, co jí vedlo za jejími činy. Odpouštíš jí, že tě v tom nechala, když víš, co ten čas řešila ona. Taky to neměla lehké, viď? Nikdo to neměl lehké, ale věř mi, když ti řeknu, že se na tebe nikdo nevykašlal úmyslně. Někdo možná ano," přiznal s protočením očí, „ale rozhodně ne lidi, které jsem znal já. My, náš ročník."

„Náš ročník se rozdělil na jednotlivce, nevydrželi jsme ani léto," naklonila se blíž k němu, aby ho mohla snadněji konfrontovat. „Zůstali spolu jen Regulus s Lucidnou, a i ty teď rozdělili."

„Copak ty nespolupracuješ s Regulusem kvůli Lucindě? Nezůstali jste tedy vy tři spolu? Copak nepracuješ s Waldenem? Copak si nás přítomnost nevyhledává jako oběti našich chyb v minulosti?"

Zůstala na něj koukat se smutným úsměvem. Přikývla. „Co jsi dělal celý ten čas ty? Řekl jsi, že hlavní je pochopení toho druhého a jeho problémů, pověz mi, co jsi dělal."

„To nemůžu," vstal ze židle a na stůl položil mudlovskou padesátilibrovku.

„Počkej," zadržela ho. „Myslela jsem si, že probereme plán na tvůj úkol."

Travers se rozesmál. „Ty sis vážně myslela, že bych tě nechal, aby ses namočila do mých problémů?" s těmito slovy odešel z restaurace. Glenda se cítila úplně stejně jako tehdy ve vlaku. Tahle jizva se jí znovu otevřela a začala zase krvácet.

***

Glenda nedokázala zaostřit přes slzy. Brečela si na papíry, její pláč ale spustil až Walden, který jí vyčinil, že se vrátila o sedm minut později. Nenáviděla tuhle práci ještě víc než předtím, a to si nemyslela, že je to vůbec možné. Nejraději by všechny papíry roztrhala na kousíčky a spálila i se svým rodokmenem. Celou válku by spálila po vzorů svých rodičů, udělala by stejnou spáleninu v pokoji, zahořela by jasným plamenem jako tehdy.

Tehdy, když se ji ve svých stavech pokusili také zapálit. Plameny žhnuly neskutečnou teplotou a Glenda se je už ani nepokusila hasit. Nemělo to smysl. Kouzlo zemřelo s jejími rodiči, jakmile jejich duše opustila tělo, oheň zmizel a zbyla po něm jen spálenina na podlaze a skoro rozpadlá postel. Ohořelá těla musela Glenda vyřídit sama. Viděla vlasy nalepené na kůži sežehlé ohněm, viděl rozteklé oko své matky a cítila zápach spáleniny. Jako když se griluje maso.

Položila papíry na stůl a vložila si hlavu do dlaní. Už se ani nesnažila skrývat pláč před Waldenem. Vzlykala nahlas a snažila se všechnu svoji bolest vložit do toho zvuku, aby odešla z těla ven. Cítila, jak ji někdo bere za ramena a odvádí z kanceláře, ale nechtěla se podívat, kdo ji kam vede. Zjistila to až ve chvíli, kdy ona postava promluvila dívčím hlasem. Byla to Dívka.

„Vezměte si na zbytek dne volno, zařídím to tu."

Poslala ji ke krbu, kde donutila Glendu, aby si nabrala letax a správně vyslovila jméno svého domu. Vypadla u sebe v krbu ve chvíli, kdy Gerald ještě nemohl být doma. Aniž by věděla, co vůbec v Anglii dělal, tušila, že tak brzy odpoledne ještě doma nebude.

Svoji bolest posílila ještě víc, když na svém stole v ložnici spatřila položenou tlustou knihu. Album jejích vzpomínek. Posadila se na postel, popadla do náručí polštář a snažila se nedívat na album. Chtěla ho otevřít a prozkoumat. Chtěla vidět ty bezstarostné dny, chtěla se tam vrátit. Její přání bylo skončit válku. Obnovit řád věcí jakýmkoliv způsobem. Chtěla, aby všechno skončilo. Věděla, že jakmile jedna ze stran vyhraje, bude v háji, nepřežije ani několik měsíců. Všechno bylo ale lepší než tohle neustálé otáčení se, zda ji někdo nesleduje, šeptání tajemství pod pláštěm Potterovi a pomáhání Smrtijedům. Ani teď se nedokázala rozhodnout jenom pro jednu stranu.

Natáhla se po albu a otevřela ho hned na první stránce. Okamžitě ji přetočila, protože se nechtěla dívat na své rodiče. Poprvé od doby, co se to stalo, někomu řekla celý příběh. Nebo aspoň jeho tragický konec. Otočila raději na stránky z dob pátého ročníku. Prohlížela fotku, kterou pořídil Dirk.

Na jejím popředí stála Glenda a vyskakovala do vzduchu, aby chytila aspoň konec koštěte, na kterém seděl Travers a snažil se dohonit Lucindu. Tentokrát se podívala ale i do pozadí fotky. Spatřila tam partičku pobertů, Pottera, Blacka, Lupina a Pettigrewa, jak se něčemu smáli a mířili na to hůlkami. Musel to být Snape. Někde tam se musela nutně vyskytnout i Evansová. Proč vlastně oni nemají problémy, napadlo ji najednou. Proč nikdo z nich nemusel řešit tolik sraček v životě jako my? Je to snad scestím, před kterým nás Brumbál varoval?

Otočila na další stránku s fotkami. Šlo o letní fotku, v plavkách tam ve vodě pózovala Eudora s Glendou, kterou se pokoušel do vody strhnout Walden. Musel ji fotit Travers, protože tam jediný nebyl.

Na druhé fotce téhle stránky byla jenom Glenda. Fotku fotil taktéž Travers, protože tam na začátku v záběru byl jeho prst. Mihnul se tam, než se vše zaměřilo na Glendu, která si četla pod stromem. Vzpomínala si, jak pak zvedla hlavu a zeptala se ho, jestli ji vážně fotí zrovna teď před zkouškami z lektvarů.

Nikdy si toho nevšimla, ale i tahle fotka měla zajímavé pozadí. Glenda zaostřila na levý horní roh, byla tam lavička a nějaký pár. Snažila se rozpoznat, kdo to je, když v tu chvíli bylo po pláči. Zírala na ně, a ještě po nich přejela prsty, jestli je to skutečně pravda. Na lavičce seděli a drželi se za ruce Davey Gudgeon z Nebelvíru s Eudorou.