Tma a ticho, to Glendě skoro až chybělo. Takovou dobu neměla tu obyčejnou hlídku. Sama se sice mohla ztratit a zase přijít o nějaký důležitý boj, ale mohla přemýšlet. A že toho měla vážně dost k probrání. Nebylo to jen ustavičné dlouhé čekání na zítřejší ráno, kdy měl konečně vyjít Týdeník čarodějek. Až tam uvidí, jestli se dopátrali v případu Eudory nějakého poznání. Z redakce jí napsali, že její příběh je velmi zajímavý a že to určitě zahrnou do příštího vydání. A to mělo být zítra.

Procházela ulicí s hůlkou připravenou k boji, kdyby náhodou potřebovala ochranu. Už se nebála tolik jako na začátku. Už si nepřipadala tak ztracená, svět jako by ji odvrhnul, proto se stáhla sama do sebe a začala skutečně věřit svým rozhodnutím. Vyrovnávala se s nimi rychleji a lépe, dokázala pocity pohřbít důkladněji a nemusela se s nimi zaobírat takovou dobu.

Bez jediného ohlédnutí prošla místem, kde zemřela Donna Pastorková a stejně chladně se zamyslela, jestli už je Kingsley Pastorek také po smrti. Pán zla ale říkal nezabít, jen odstranit, pak by měl být už jistě někde svázaný a mučený. Aspoň tak si představovala odstranění.

Možná se ale Potterovi povedlo Pastorka ochránit a zbavit se Dawlishe. Nápovědu mu dala, stačilo hledat a zbavit se ho. Stejně tak, jako se měla Glenda zbavit Pottera, ale namísto toho ho chránila zastíracím kouzlem. Dnes se jí Dívka ptala, zda už nalezla složku pana Pottera. Glenda mohla s klidným srdcem odpovědět, že ji nikde neviděla. Ani nelhala.

Na večerní schůzi ji ale rozhodil hlas v její hlavě. Uměl to jenom Evan, nikdo jiný k ní nemluvil takovým způsobem. Pozor, Glendo, na své štíty. Potterovi jsi to říkat neměla, tak si to aspoň braň, ale komu není rady, tomu není pomoci. Překvapeně zvedla štíty a vytlačila tak Evana ven z hlavy. Znal její tajemství, viděl všechno, co řekla.

Přesto nic neprozradil.

Glenda doufala, že neviděl i její pátrání ohledně Eudory, její zjištění a všechno takové. Hodlala s ním promluvit až po tom, co měl vydat Týdeník čarodějek. Sama se snažila najít Eudoru a promluvit si s ní, ale jako by se po země slehla. Přála si vidět do tajemství ostatních. Chtěla vědět, co dělal Travers celé ty dva roky, proč Walden tak nenáviděl Traverse, co vedlo Dirka ke kopání kolem sebe, proč Eudora předstírala, že nic kolem ní neexistuje, proč se Lucidna doopravdy vrátila do Anglie, jak zemřeli Eudořini snoubenci a hlavně, kdy už skončí tyhle smutné časy války.

Namísto toho spatřila stín. Stín se změnil v postavu, která procházela tmou, jako by něco chystala. Glenda poznala takový plášť i na dálku. Byl Smrtijedský, taky doma takový měla. Dnes si ho ale nevzala, protože potřebovala působit nenápadně. Muž, který šel v plášti, naopak potřeboval schovat postavu i tvář, proto byl plášť s maskou dokonalé přestrojení.

Nemohla se rozhodnout, jestli by měla jít za ním nebo zůstat, ale nakonec s povzdechem následovala postavu. Zvědavost ji přemohla, aniž by nad ní měla kontrolu. Udělala ještě několik kroků, než se cosi dotklo její ruky a Glenda zaječela. Jen vteřinu potom jí pusu zacpala cizí ruka a přes hlavu jí spadl plášť, který jí překryl od hlavy až k patě.

„Výborně, teď se sem otočil," sykl naštvaně Potter. „Sleduju ho už několik dní, po večerech někam chodí, ale dává si pozor a nechce, aby ho někdo našel."

„Tak na mě takhle nesahej. Taky bys křičel," šeptala rozzuřeně. „Kdo to vůbec je?"

„Lestrange," to Glendu zaujalo.

„Starší nebo mladší?"

„A který je který?" zeptal se Potter.

„Vážně, Pottere? Který je který? Máš proti nimi bojovat a neznáš je?" zmlkla, protože se Smrtijed otočil a pokračoval v cestě. „To i já jsem lepší než ty, a to jsi jeden z nejlepších vaší strany. Už vím, vaším problémem je totiž neschopnost," vzpomněla si, jak před několika dny zírala do alba a přemýšlela, proč poberti a jejich lidi nemají problémy.

„Hlavně že ty máš problémů spoustu, když ani pořádně nebojuješ za svoji stranu," jejich tichá hádka se stávala hlasitější a hlasitější, až ho musela Glenda okřiknout.

„Do nich ti nic není. Buď rád, že jsem ti vůbec něco řekla, měla bych tě teď zabít," namířila na něj hůlku, ale s Potterem to ani nehnulo. „Neudělám to, ale měla bych. Rodolfus je ten starší a Rabastan ten mladší. Pokud sledujeme jeho, pak je to jenom v pořádku. Na schůzích něco tají."

„Vy máte vážně schůze?" podivil se posměšně. „Jak dojemné."

„Dojemné je to jenom do chvíle, kdy ti Lestrangeová míří na krk hůlkou a ptá se tě, kde přesně jsi byl v noci před několika dny. Pak začíná převládat strach nad dojetím," vykročila malými krůčky na cestu za Rabastanem Lestrangem.

„Věděl jsem, že patří mezi ně," vyhrkl nadšeně jako malé dítě.

„Mezi vás, Pottere, já tam patřím taky," opravila ho, „a o Bellatrix to vědí všichni. Neznám člověka, co by neměl ani ponětí."

Potter se uchechtl a rozešel se rychleji, aby Lestrange dohonili. Měli společnou cestu, oba chtěli zjistit jeho tajemství.

„Kdybych pořád nestrkala nos, kam nemám," začala Glenda nahlas, „nedostávala bych se ustavičně do problémů."

„Komu není rady, tomu není pomoci," citoval Potter jakousi moudrost, kterou mu kdysi řekla Evansová, ale Glenda sebou trhla. Přesně to jí dnes do hlavy zašeptal Evan. Jí zřejmě skutečně nebylo pomoci.

„Jde do toho domu, musíme rychle," vyhrkl Potter, ale Glenda se mu vysmekla zpod pláště a vyšla k domu rychleji.

„Nemá skleněná okna, nemůže nás vidět, když je uvnitř," objasnila mu to, než došla ke dveřím a zarazila se. Mudlovské zvonky. Jak přes tohle, promerlina, dokázal Lestrange projít? Vždyť byl také čistokrevný, prohlašoval to on i jeho bratr, chlubili se tím skoro na každém kroku.

James jen přišel blíž a pochopil, že musí na někoho zazvonit. Zkusil hned ten první zvonek a promluvil do něj jako přítel, jehož holka mu zapomněla dát klíče a on na ni musí počkat. Stará paní ho pustila dovnitř, zachrčelo cosi uvnitř zvonku tohoto podivného paneláku a dveře se najednou daly otevřít.

„Máš štěstí, že tě nevyšetřuju," zamumlala Glenda. Když se James podivil proč, ušklíbla se. „Udělal jsi to po mudlovsku, namísto použití obyčejného Alohomora."

Rozdělili se, aby našli Lestrange rychleji. Glenda začala procházet panelák odspoda a James odshora. Vždy měli nahlédnout do bytu, jestli uvnitř není Lestrange. Glendě štěstí nepřálo ani v přízemí ani z prvním patře, dokonce jednou vyděsila jakési mudly, kterým musela vymazat paměť.

Konečně na to přišla. Otevřela dveře tiše a po špičkách vešla dovnitř. Hned v místnosti naproti dveřím byly otevřené dveře. Postel, obrovská, mnohem větší, než by se pro jednoho slušelo, byla rozestlaná. Svíčka na nočním stolku jen naznačovala nepravosti. Široký parapet u okna poskytoval dost místa na sezení, Glenda putovala očima podél jeho hrany, než narazila pohledem na tělo.

Krásné tělo, bělostně se lesknoucí ve svitu svíce. Dívka hleděla na hvězdy a špičkami prstů se dotýkala okna. Neslyšela ji, nevšimla si jí. Glenda mohla obdivovat a závidět dívce její krásnou postavu i pleť. Zářivé rudé vlasy byly to jediné, co měla dívka jako zahalení. Dosahovaly jí až k bradavkám, které tak nebyly vidět. Když se Glenda podívala na kliku dveří, spatřila dívčinu podprsenku. Zřejmě vydechla nějak silněji, protože se dívka prudce otočila a vytřeštila na ni oči.

„Evansová," pozdravila ji Glenda a znovu si ji přejela pohledem. „Tak tohle tají," zamumlala si pro sebe, když se znovu podívala na nahou Lily Evansovou v bytě, do kterého zcela jistě mířil Rabastan Lestrange. „Kde ho máš?"

Lily seskočila z parapetu a překřížila si ruce na hrudníku, načež si sedla na postel a peřinu si přehodila přes stehna, aby jí zahalila její ženskou část těla. „Je v koupelně," špitla poraženě.

„Promerlina," vzdychla Glenda a strhla z kliky podprsenku Evansové. Byla krásná stejně jako dívka sama, Glenda chápala, proč si Rabastan zvolil, jak si zvolil. Špatná byla jen cesta, jak si zvolil. Něco takového nemohlo dopadnout dobře. „Obleč se, aspoň tohle. Za chvíli tu je Potter."

Ten strach v očích jí prozradil, že i nebelvírští mají svoje problémy. Každý je měl, i dokonalá Evansová. Jejím problémem byla tahle situace. V Glendě se probudila ta část svědomí, která se radovala z neštěstí druhých. A tady měli být nešťastní všichni. Zároveň ale cítila, že bolesti už viděla a zažila dost, proto by měla té další zabránit.

„Neplánovala jsem to," vyhrkla Evansová. „Sledoval mě dlouhý čas, věděla jsem to, protože to já měla sledovat jeho. A najednou jsme se ocitli tady."

„V posteli, nazí, jeden na druhém," souhlasila s ní Glenda s úšklebkem. „Zhřešila jsi, Evansová, vyspala ses se Smrtijedem. Opakovaně. Za tohle jdou lidé jako ty do pekla," vyžívala se v tom. Chtěla se zeptat ještě na něco, co by ji jistě jen víc rozhodilo, ale včas se zarazila. Nechtěla být až taková mrcha.

„Já vím," zašeptala zrzka stále nahá, jen v podprsence. „Ale co jsem měla dělat? Nešlo to překonat."

Glenda se zašklebila ještě víc. „Copak nemáš kamarádky, aby ti řekly, že tohle byl špatný nápad?" Někdo jako ona přece musel mít hromadu nohsledů, kteří se jen přetahovali o to, aby mohli dát drahé Evansové radu do života.

„Mám, ale..."

„Ale komu není rady, tomu není pomoci, co?" zarazila se, protože použila stejná slova, jako dnes už dvakrát slyšela. Když se jí nelíbilo, jak to na ni působilo, jak to asi muselo zahanbovat Evansovou, která byla k tomu všemu nahá. „Tak dělej, obleč se, jinak tě Potter svlíkne i z kůže."

„Tak se otoč," kladla si podmínky Evansová, jako by na něco takového snad měla právo. Byla neuvěřitelně drzá. Její energie, drzost, vztek a vášeň, Glenda dokázala pochopit, proč kvůli takovému sexu Rabastan riskoval život. Riskoval ho kvůli mudlovské šmejdce. Možná se lidé opravdu tolik nelišili čistokrevností, když dokázali něco takového. Když něco takového dokázal Rabastan Lestrange.

Až pozdě si Glenda uvědomila, že sprcha v koupelně už dávno nehučí. Když se dveře otevřely, překvapeně ucouvla. „Copak dnes nikdo nemůže chodit oblečený?" vyjekla a nechtěně se otočila k místu, kde se oblékala Evansová.

„Přišli na nás," zašeptala zrzka svému – Glenda ani netušila, jestli by tomu tak měla říkat – příteli.

A tuhle chvíli si vybral James Potter ke svému příchodu. Z poloviny nahá Lily se smutně dívala na docela nahého Rabastana Lestrange, přičemž jim Glenda asistovala.

„Tvá bývalá přítelkyně si našla nového gigola," uvedla ho do děje Glenda a klidila se až na chodbu. U takového výbuchu být nepotřebovala. Bylo jí jasné, že budou lítat věci víc než při záchvatu vzteku Evana. Evansové totiž skutečně teď nebylo pomoci.

***

Vystoupala po schodech nahoru a nedokázala si pomoct, aby nesáhla na hlavu skřítka připevněnou na zdi. Něčeho podobného se doma už zbavila, když si Gerald usmyslel, že jejich rodinný skřítek už neplní své povinnosti dobře. Od té doby se vzpírala myšlence koupit si dalšího skřítka, protože měla na toho minulého příliš špatné vzpomínky, hlavně tedy na jeho konec.

„Moc na to nekoukej, matka ti to stejně neprodá," informoval ji Regulus.

„Nechci to," vyjekla Glenda a ucouvla od zdi. „Sama jsem to svoje zničila. My ale měli vycpaného celého, ne jenom hlavu."

Regulus pokýval hlavou a raději se k tomu nevyjadřoval. Každá rodina měla nějakou tu podivnost, ale Parkinsonovi museli mít všechno. „Půjdeme do pokoje, ať zbytečně nepřekážíme."

Byla u něj poprvé. Nikdy neměla tu potřebu na prázdniny jezdit k němu, neměla chuť u něj trávit Vánoce, ty stejně musela strávit doma. Často toho musela strávit až příliš na jedny krátké svátky.

„Ty, Regulusi?" pokusila se odlehčit atmosféru. „Neříkej mi, že ještě pořád bydlíš s rodiči. Co na to Lucinda?"

Okamžitě jí zacpal pusu rukou. „O ní se tu nemluví. Tak mlč a pojď. Já vím, proč jsem si tě sem nikdy nezval." Zatáhl ji do pokoje, který musel být jeho, protože na zdi spatřila připíchnutou zmijozelskou šálu. Na druhé stěně byla světlejší místa, tam nejspíše visely nějaké plakáty nebo papíry, které zřejmě ve spěchu serval, jelikož tam zůstaly otrhané rohy. Glenda si všimla několika písmenek na jednom z nich. Zcela jasně tam stálo Pán zla. A teď byl papír pryč.

„Před několika dny si náš Pán," odfrkl si, když zavíral dveře, „vypůjčil našeho skřítka." V Glendě hrklo, že to byla ona vycpaná hlava, ale Regulus ji v rychlosti ujistil, že o to nešlo ani v nejmenším. „Vrátil se a sotva žil. Věř nebo ne, vadilo mi to."

„Samozřejmě," předstírala nadhled nad situací. Regulus se ušklíbl jejímu předstíranému klidu, ale pokračoval.

„Byl prý kdesi v jeskyni. Moc o tom ještě nevím, ale pokud to jen tak udělal, muselo to být důležité. Chtěl jsem, aby někdo věděl, kam jsem šel..."

„Zapomeň," utnula ho Glenda v polovině věty. „Žádná jeskyně! Copak si ani trochu nevážíš toho, co máš? Navíc jestli se ti něco stane, zničí to i Lucindu. Nebo si snad myslíš, že by ji pak jen tak vrátil?"

„Ten už ji nevrátí."

Glenda vstala a přešla ke dveřím. Vzala za kliku a znechuceně se na otočila na svého bývalého spolužáka. „A ty to vzdáváš? Věř mi, když ti říkám, že v té jeskyni umřeš. A s tebou zemře i Lucinda. Takhle má aspoň naději. Rozhodni se sám, některým lidem prostě vážně není pomoci."

Nechápala, jak mohl tak rychle otočit. Copak ta podivná věc z jeskyně byla důležitější než Lucindin život? Glenda nehodlala rozhodovat za něj, už nikdy víc se nechtěla rozhodovat. Odešla, aniž by se ujistila, že její slova na Reguluse zapůsobila. Poradila mu, nic víc udělat nemohla.

Odletaxovala se přímo domů, kde na ni čekal Gerald. „Kde jsi byla tak pozdě?" přehodil si nohu přes nohu a očekával její odpověď.

„Do toho ti nic není. A opovaž se mě dotknout," vytáhla hůlku, aby se mohla bránit. Zaskočila ho, tentokrát ho skutečně zaskočila. Nebyl připravený na odpor, ne z její strany. Glenda tak mohla odejít do pokoje a zavřít se tam. Věděla, že její chování bude mít následky, strašlivé následky, ale teď byla sama se sebou spokojená. Postavila se aspoň něčemu děsivému ve svém životě. Nepotřebovala ničí pomoc, dokázala si pomoct sama.