"A osobně si taky myslím..." pokračovala v povídání Daphné, zatímco jí Astorie tupě přikyvovala. Sama byla vlastně ráda, že ji vůbec pozvali mezi sebe, když byla o celé dva roky mladší.

"Buď té lásky, Daphné, a jednou si nic nemysli," ozval se nakvašeně Theo. "Nikdy to nic dobrého nepřineslo."

"Abys ty hned něco neřekl," vyjela na něj blondýnka, načež její sestra zopakovala stejná slova.

"Ty taky zmlkni, Asto. S tebou se tu nikdo nebaví," setřela ji Pansy. "Navíc Theo má pravdu, Daphné je kráva první kategorie."

"Co ty o tom můžeš vědět?" přitočil se k dívce Blaise.

Astorie mohla jen koukat na to, jak všichni očividně ví, co Daphné provedla.

"A ty snad něco jo? Pochybuju, že by se zrovna tobě svěřila. Neudržíš ani myšlenku, natož tajemství," jela Pansy toho dne příšernou rychlostí.

"A co se teda stalo?" zeptala se Astorie zvědavě.

"Mazej spát, už bylo půl jedenáctý!" vyjela na ni Daphné rychle.

"Je mi už přece třináct!" vyhrkla Astorie naštvaně. Třetí ročníky mohly být přece vzhůru tak dlouho, jen její sestra to pořád nedokázala pochopit.

"To je věk hodný Nobelovky," ozvala se opět Pansy, tentokrát značně kousavě.

"Nobe-čeho?" nechápal Theo.

"Nobelovky, idiote, to je taková mudlovská cena nejvyšší kategorie," poučila je Pansy.

"Pověz mi, proč že to ty vlastně chodíš na studium mudlů?" rýpl si do ní Blaise.

"Poznej svého nepřítele, to ti nic neříká?" rozesmála se Pansy. Její smích byl kouzelný. Zněl jako zvonečky uprostřed zimy, kde vládl jen sníh a led.

"Vraťme se k tomu, co naše milá Daphné provedla," pošťouchl celou situaci Blaise.

"Jo!" přisadila si okamžitě Astorie. Lépe by ale udělala, kdyby se neozývala a šla spořádaně spát.

"Draco, tak řekni něco," zafňukala Daphné. "Ať mě už nechají být!"

Všichni se s očekáváním zadívali na blonďatého zmijozela, který měl rozhodnout o osudu celé situace. Chlapec však seděl v křesle, sice v kroužku svých přátel, ale v ruce držel Denního věštce a očividně nevěděl o světě.

"Co?" zavrčel na ně naštvaně, že ho ruší od čtení. "Copak je mi něco po tom, co tu řešíte?"

"No samozřejmě," naštvala se okamžitě Daphné. "Jak jinak. Jako by snad mohl Draco někdy pomoct," vyrvala mu noviny z rukou a přetáhla ho jimi po hlavě. "Jste banda idiotů. Pansy, jdeš?" kývla na svoji nejlepší kamarádku.

"Teď? Vždyť je... Aha," pochopila to zmijozelka a vstala z křesla. "Nerada opouštím vaši chytrou společnost, ale jediný člověk s kladným číslem IQ si četl noviny, takže se celá konverzace obejde i beze mě," oznámila po chvíli.

Pansy přešla i s Daphné k východu ze společenské místnosti a za stálého pozorování ostatních odešly.

"To jsou husy, vždyť je po večerce," zavrtěl hlavou Theo.

"No jo, ty abys hned nemoralizoval," zasmál se Blaise. "Což mi připomíná, že na zítřek musíme umět to strašně užitečné kouzlo, které donutí sněhuláka chodit. Formule, myslím. A ty jsi slíbil, že mě ho naučíš," kývl na Thea.

Oba tedy také vstali a zamířili do pokojů. Draco opět držel v ruce své noviny a nevypadal, že by ho Astorie kdovíjak zajímala.

"Tebe snad..." začala Astorie nesměle, protože mluvit na staršího kluka, navíc právě Malfoye, bylo příšerně důležité a v případě neúspěchu i trapné. "Tebe snad nezajímá," odkašlala si, "kam moje sestra šla?"

"Ne," odpověděl jí Draco schovaný za novinami.

"Ale mě jo," vedla si svou Astorie. "Ty to víš, kam?" vyzvídala.

"Ne a je mi to jedno. Měla bys," konečně odklopil noviny, "drahá Asto, pochopit, že každý tu má svoje tajemství. A Zmijozel je tu od toho, aby ta tajemství zachoval a nerýpal se v nich. Proto je tu tak snadné je mít."

Astorie nad jeho slovy chvíli přemýšlela. "Asi jo," dostala ze sebe po chvíli.

"Ale stejně to chceš vědět," četl jí myšlenky Draco opět zabořený nosem v novinách.

Astorie zrudla jako chycená při činu. "Možná."

Draco s povzdechem odložil noviny na stůl. "Tak pojď. Cestou ti několik věcí vysvětlím."

Skutečně se zvedl z křesla, zanechal noviny na stolku před krbem, ve kterém plápolaly žhnoucí plameny ohně, a kývl na Astorii, aby šla s ním.

Astorie si v rychlosti navlékla svetr a vyběhla za Dracem ze Zmijozelu. Cestou si ještě musela upravit vlasy, protože kdoví, co všechno by se mohlo stát. Astorie cítila, že tohle totiž určitě nebude jen tak.

Když se předtím naklonila nad noviny, všimla si titulku, který Draco četl. Potter je lhář, kouzelnický svět je v bezpečí, hlásal titulek. Astorie si na to teď v temné chodbě vzpomněla a po vzoru své sestry nedokázala udržet jazyk za zuby.

"Proč čteš ty články o Potterovi a jeho smyšlené historce?" vyletělo z ní.

"Opravdu si myslíš, že je smyšlená?" zeptal se jí se zájmem Draco.

Astorie se zarazila. "No... Asi jo, říkali to rodiče."

"To jo, ale myslíš si to ty?" překvapil ji.

"Měla bych?" nedala se Astorie tak snadno.

"Upřímně?" zvážněl Draco a na okamžik se zastavil. Očividně je vedl na místo, o kterém věděl jen on. "Myslím, že každé slovo, co řekl, je pravda."

Astorie překvapeně vytřeštila oči. "Jakože se Ty-víš-kdo vrátil? Vážně?" ptala se ho.

"Je to snad tak nepravděpodobné?" vemlouval jí nejistotu.

"Já nevím," vydechla poraženě Astorie. "Nemám tušení, ještě se o tom nechci rozhodovat."

"Konečně jsi dneska řekla něco rozumného," vysekl jí poklonu. "Nikdo se o tom nechce rozhodovat. A každé rozhodnutí ho něco stojí, zvlášť nás, kteří máme k osudovým rozhodnutím nejblíže."

"Nás? Jako nás dva?" nechápala Astorie.

"Ne, nás zmijozelské. Přijde čas, kdy se všichni budeme muset rozhodnout a přijde brzy. Je třeba o tom vědět co nejvíc."

"Proto pořád čteš noviny?" vyhrkla.

Draco se usmál. "Možná nejsi tak hloupá a nezodpovědná jako tvoje sestra, když se nechala vidět s Weasleym," poznamenal.

"Když se nechala-cože?"

"Podívej," začal smířlivě Draco, "tvoje sestra chce taky jen vědět, jak se rozhodnout. A stejně tak Pansy. Myslí si, že o tom nevím, a tak by to mělo zůstat. Ty ani já nebudeme vědět o tom, co ti teď ukážu, ano?" ptal se jí, až se Astorie začínala bát toho, co měla uvidět.

"Jsi připravena mlčet jako hrob a zatloukat i před Umbridgeovou? Proč myslíš, že je tvoje sestra ve vyšetřovatelském klubu, když ji vlastně ani tolik nemusí," šeptal Draco.

"Já... Já nevím. Asi jsem nad tím nikdy nepřemýšlela," pokrčila rameny Astorie. Sama netušila, co k tomu říct.

"A vidíš, že se stačí jen maličko zamyslet a přijdeš na tolik divných věcí? A teď se dívej," schoval se za roh a Astorii stáhl s sebou, protože slyšel kroky.

Astorie přidušeně vypískla, ale pak zmlkla a po vzoru Draca pozorovala, jak si to chodbou prochází mladá Láskorádová. Něco chvíli dělala u zdi, načež se zeď začala otevírat.

Dívka vešla dovnitř, Astorii se ale na chvíli odkryl pohled na celou scenérii. Uvnitř stál sám Harry Potter a mířil hůlkou na patrona laňky. Vedle něj stála Pansy a dodávala patronovi svou energii. O kousek dál zase Daphné udržovala jen horko těžko při životě malého psíka, co se snažil vyjíždět po větším. Ten patřil Ronovi Weasleymu.

Náhle se scenérie zavřela, protože Lenka vešla dovnitř a zeď je zase skryla. Astorie stála jak přimražená.

"Takže moje sestra a Pansy jsou členky..." nechápala.

"Tajného spolku, který je momentálně zakázaný? Přesně tak," přisvědčil Draco a opět dívku stáhl k sobě, protože se blížil další člověk. Tím byla jistá Susan Bonesová.

"Tak proč je nenahlásíme?" přemýšlela Astorie, ale moc přesvědčivě to neříkala.

"Vzpomínáš, jak jsi říkala, že se o tom ještě teď nechceš rozhodovat? Že si radši počkáš, co se z toho vyvine? Není tohle prostě stejné?" napovídal jí.

Astorie se kousla zevnitř do tváře. Nedokázala si představit, co tam asi dělají. Její sestra i Pansy. "Ty hodiny mudlů," špitla Astorie při myšlence na Pansy, "ta nová slova a radost," vzpomínala na Daphné. "Chceš mi říct, že to všechno je kvůli tomuhle?"

"Říkají si Brumbálova armáda. Naštěstí měla tvoje sestra dost rozumu, aby nenapsala svoje jméno na žádný papír. Pansy už tak chytrá nebyla," poznamenal trochu hořce.

"A jak ty tohle víš?"

"Protože ten papír mám zítra předat vrchní vyšetřovatelce," vzdychl.

Astorie zalapala po dechu. "Ale říkal jsi, že to neřekneme!"

"Denně říkáme tolik věcí, které není možné dodržet..."

"Ne!" vyštěkla Astorie. "Jestli je tohle to, proč je moje sestra šťastná, pak jí to nemůžeš vzít! Nech mě vylepšit ten seznam. Znám takové šikovné kouzlo, odkoukala jsem ho od těch zrzků ve Velké síni. Od dvojčat. Stačí jedna formulka a Umbridgeová si může jít stavět sněhuláky, jak bude bezradná," mluvila Astorie zoufale.

"Myslíš, že ráda staví sněhuláky?" bavil se překvapeně Draco.

"Stoprocentně se jí na to zítra zeptej, až jí budeš předávat ten pergamen. Bude to jen na tobě, jestli je prozradíš nebo ne," dodala, načež odstoupila ode zdi i od něj a s posledním kývnutím se otočila k odchodu.

Draco polkl. Volba byla jen na něm. Mohl zvolit tak jako celý život. Byl to jeho úděl. Prozradit nebo zamlčet. Zřejmě byl předurčen k volbám. To on se musel každým okamžikem rozhodovat. Jak dnes Astorii řekl, ve Zmijozelu se museli všichni rozhodovat víc a hůř. A na něj očividně padaly ty nejtěžší volby.

Vytáhl z kapsy hábitu přeložený pergamen. Následně vytáhl hůlku a namířil ji na seznam jmen.

"Incendio," rozlehlo se chodbou tiše. A bylo po všem. Příběh se mohl začít psát znovu.

***

Tak je tu druhá adventní chvilka, Vánoc se zase tolik netýkala, ale tak přibližně v té době se to odehrávat mohlo, ne? :D Výzva je naprosto neskutečná, už druhý zadání plním s takovou radostí a mixuju většinu mých oblíbených shipů. Na několik se jich ještě nedostalo, takže snad se poštěstí při dalších zadáních, někam bych velmi ráda vecpala i dobu staré generace, kterou mám ve Světech, takže určitě se můžete těšit, někam je prostě vecpu :D A já se loučím s vánoční náladou a doufám, že aspoň do Vánoc budeme všichni dělat jen dobré věci jako Draco :)