Soutěžit je skoro povinnost, a když můžu někde představit nepříliš depresivní Lucelinu, ráda to udělám :D

"A zápis z hodiny máš?" vyptávala se mě Marlene, snažíc se odkoupit ode mě aspoň trochu úspěchu pro budoucí zkoušky.

"Myslíš, že jsem dávala pozor, když za oknem létal Sirius na koštěti?" zasmála jsem se, ačkoliv i na mě dolehl stres blížících se talentovek.

Aspoň tak jsme tomu s Marlene říkaly. Talentovky, od jedné mudlovské hry. Hledání talentů v kouzlení, kdo vyhraje, nemusí dělat OVCE. Lákavá nabídka, škoda jen, že nemožná.

"Emmy," zakňourala.

"Kňuč, jak chceš. Nemám."

Marlene se zamračila. "Půjdu si je sehnat od Petera."

"Jasně. Protože ten je určitě bude mít," vysmála jsem se jí, ale sama jsem zašilhala ke stolu pobertů, jestli by se u nich čistě náhodou nenašly aspoň nějaké zápisky. Poslední dobou je Lily slušně zásobovala, proto by něco mít mohli.

"Ne, ale bude je moct sehnat," zvedla se od snídaně a přeběhla Velkou síní k nebelvírskému stolu.

Naštvaně jsem bodla do volského oka, ale tak nešťastně, že jsem probodla tenkou blánu a žloutek mi vytekl přímo do klína. Možná jsem měla mít talíř na stole a nemít tam jen knihy, kterých jsem si stejně nevšímala.

"Nejsi trochu nervózní?" šťouchla do mě Amélie Bonesová, další z mých povedených kamarádek.

"A ty nejsi? No, nejsi, když to dělat nemusíš."

Amélie byla teprve v šestém ročníku, prot její talentovky nikdy nebudou.

"Prosím tě, vždyť jen někam přijdeš, trochu zakouzlíš, oni ti řeknou, že se máš víc učit, a pak zase odejdeš. A vy děláte, jako by to pro vás něco mělo znamenat," poučila mě chytře.

"Jsou to OVCE nanečisto, Amy, není to sranda. Tomu ty nemůžeš rozumět," povýšeně jsem jí pocuchala po vlasech, načež ona mi do klína vyklopila i zbytek svých míchaných vajec.

"Někdy ani nedovedu říct, jak moc tě miluju," zvedla jsem se, očistila se kapesníčky, protože na příslušné kouzlo jsem měla příliš krátkodobou paměť, zaklapla knihu a hodila ji do tašky. "A teď mě omluv, začínáme za dvacet minut a já se musím jít převléct."

Amélie zakoulela očima, ale stejně mi popřála štěstí. To si také přáli i další studenti ze sedmých ročníků. Vypadalo to jako skutečné OVCE.

Kouzla pro vyšší úroveň obrany proti černé magii jsem ovládala. Aspoň to mi říkala Lily, kterou jsem donutila mě doučovat po večerech. Měla nás čekat vlastně jen zkouška obrany a jiného volitelného předmětu, ani v tom jsem ale příliš dobrá nebyla.

Celé to začalo před pár týdny, kdy si kdosi postěžoval, že nás nikdo na OVCE nepřipraví. Kdybych někdy zjistila, kdo to tehdy byl, asi bych některé z nově naučených kouzel vyzkoušela v praxi. Tehdy to napadlo McGonagallovou, že nám udělá zkoušky nanečisto. Jen OPČM a vybraný předmět.

Já si vybrala věštění. Jenže jsem nebyla sama, proto mi McGonagallová včera večer oznámila, že se do učebního plánu nevejdeme všichni a zcela spravedlivý los, ovlivněný jen paní profesorkou, určil mě, že si musím vybrat jiný předmět.

Dostala jsem na výběr hned dva, protože jinde bylo plno. Mohla jsem dělat zkoušku z létání nebo lektvarů. Když jsem si představila sebe na koštěti, jak se snažím létat v té zimě a sněhu venku, jak mi ruce pomalu přimrzají k dřevěné násadě, ačkoliv by to mělo být fyzikálně nemožné, nedokázala jsem si létání vybrat.

Skončila jsem na lektvarech, věděla jsem to asi dvanáct hodin a dneska měla zkouška začít. Vlastně za dvacet minut. Někdy jsem Bradavice doslova nenáviděla.

Navíc se proti mně dnes spiklo snad veškeré vybavení. Schody se hýbaly pomalu, když jsem na ně vstoupila, rychle změnily směr, a Protiva přemluvil jakýsi obraz, aby odvedl mou pozornost. V tu ránu jsem byla pokropená octem a kdybych neměla v pokoji protikouzlo, jistě bych z Mrzimoru vyšla jako nikdy jindy. Musela jsem si od octa čistit i ponožky.

V tom všem spěchu jsem přilétla na zkoušku lektvarů pozdě.

"Slečno Vanceová, čekáme jen na vás," kývl na mě Křiklan.

Udýchaně jsem se sesula na místo vedle Lily a rozhlédla se po celé třídě. Jistě, Snape, Evansová a Creswell, hvězdy lektvarů a králové Křikova klubu. Já do něj ani nepatřila.

"Kdes byla? To nemůžeš jednou přijít včas?" peskovala mě Lily.

"Nemůžu," odsekla jsem jí. "A nebuď tak nabroušená, co se ti zase stalo?"

"Co mně se stalo?" vypískla tiše. "Tys pro samé zpoždění neviděla naše zkoušející. Jsou to bývalí členové Křikova klubu," šeptala důležitě.

"No a?" napověděla jsem jí.

"Je tam Malfoy, Lestrange, Avery," vyjmenovávala, já se ale při Averyho jméně jemně pousmála. Škoda, že tu nebyla Mary, ta by si zkoušku jistě užila. "Dostala by se sem i Blacková, kdyby jí Křiklan tak nesnášel," dodala.

"Narcissa? Promerlina, to by tedy byla zkouška," protočila jsem oči, ale v tu chvíli zavolal Křiklan jméno Evansová.

"Drž mi palce," vyjekla a zmizela ve dveřích s číslem dvě.

Do jedničky přišel Creswell, do dvojky Evansová, do trojky Snape a na mě čekala čtyřka. Snažila jsem se zjistit, který z mých bývalých spolužáků bude mít to štěstí a uvidí můj vybuchující kotlík. Zaslechla jsem, jak se Snape s kýmsi zdraví, to musel být Avery. Naopak z Creswellových dveří nebylo slyšet nic.

"Jen běžte, slečno Vanceová. Slečna Evansová pracuje pod vedením pana Lestrange, když už jste tak zvědavá," Křiklan se tvářil, jako by mi dal vánoční dárek skoro o měsíc dřív.

"Děkuji, pane profesore, ale jak jistě víte, u mého výkonu by mohl stát prakticky student druhého ročníku a ještě by se mi vysmál."

"Trochu optimismu, slečno Vanceová!" okřikl mě a snažil se ve mně probudit zájem o jeho předmět. Snažil se pět let a nevyšlo mu to. V šestém ročníku se mě zbavil a byl rád. Nikdo netušil, proč jsem musela jít zrovna na lektvary.

S výdechem jsem vykročila do připravené místnosti. Všechno bylo nachystané jak pro OVCE, jen ten Malfoy mi tam neseděl. Byl prostě příliš mladý, vždyť vyšel Bradavice sotva před třemi lety.

"Vanceová? Začněte," kývl ke kotlíku, ale na jeho výrazu bylo znát, že tahle zkouška zadarmo nebude. Kdo chtěl vánoční pohodu, musel si předtím očividně projít peklem.

"Nepředstírej, že bys mě nejradši nenarval do toho kotlíku a neuvařil," napomenula jsem ho a přečetla si, jaký lektvar mám vůbec vařit.

"Jenom kvůli pár větám? Na ty už jsem zapomněl," ušklíbl se.

"Vážně? Tak proč je hned připomínáš?"

Chvíli jsme mlčeli. Já zírala na lektvar, který jsem nikdy nevařila, a upřímně jsem doufala, že už nikdy nebudu, a přemýšlela, jak by se dal kořen asfodelu smíchat s ropuším jedem. Neznala jsem recept, proto jsem musela improvizovat.

"Víš, že když přidáš..." začal, ale včas se zarazil.

"Dozorci na tuhle komedii nemají právo mluvit. Když už to musím dělat, užij si to. Víš přece, že bych si lektvary nikdy nevybrala dobrovolně."

"To mi samozřejmě došlo," odsekl. "Proč tam dáváš zrovna tohle?" nechápal.

"Tak hele," vzhlédla jsem k němu, "lektvary nevařím už dva roky. Tenhle ani nevím, k čemu je. Navíc na něj nemám recept a pokud ty nebudeš tak milostivý a nedáš mi ho, nechci ani říkat, ve kterých temných místech budu. Takže tam dám tohle zelené, protože se mi líbí ta barva. Když to vybuchne, tvůj problém," vylila jsem podivnou tekutinu do kotlíku.

"Není to recept, ten je na cukroví, tohle je postup přípravy," opravil mě automaticky.

"Sklapni. Už mě nedoučuješ. Není mi patnáct, aby ses musel snažit mě připravit na NKÚ. Ještě slovo a zaručuju ti neschopenku u Munga," popadla jsem další lahvičku a chtěla ji vlít dovnitř, ale Malfoy přiskočil a rychle mou rukou trhnul. Obsah lahvičky se tak do kotlíku nedostal.

"Nechci tu umřít," zavrčel na mě.

"To taky nemám v plánu. Vždyť to mělo takovou mírumilovnou barvu," nechápala jsem.

"Copak si z toho nic nepamatuješ?" povzdechl si. Zase si hrál na mého učitele. "Co je bílé a vypadá hezky, to bývá..."

"Špatné a smrtící," doplnila jsem ho tišeji. Položila jsem lahvičku zase zpátky.

"Tak vidíš," začal přecházet po místnosti, jako to dělával před lety. "Zkus nad tím trochu uvažovat. Co tam máš teď?"

"Bublající asfodel?" tipla jsem si.

"A když ti řeknu, že pelyněk je užitečný, aby to nebublalo moc, co uděláš? Emmelino, tohle je látka prvního ročníku!"

"Když já nevím. Já to prostě nechápu. Umím uvařit čokoládu na sto způsobů, ale asfodel ti neuvařím. Asi jsem prostě hloupá."

Malfoy si povzdechl a zase se ke mně otočil. Viděl můj zoufalý výraz a touhu to skončit. A tak udělal to, co by snad žádný správný zkoušející udělat neměl.

"Když ti dám postup přípravy, dokážeš to aspoň na průměrné?"

Pokrčila jsem rameny. "Možná jo. S návodem to třeba nebude trol."

Malfoy si znovu povzdechl. "Ani trochu ses nezměnila," podal mi pergamen s receptem, jak bych tomu ale říkat neměla.

"A ty jsi za to vlastně docela rád," obvinila jsem ho, načež jsem začala házet do lektvaru všechno příslušné.

"Na to se nedá dívat," zamračil se, když mi lektvar vystříkl na jednu z lavic.

"Budeš se obtěžovat i s teoretickou zkouškou?" prohodila jsem ironicky.

"Mělo by to smysl? Víš vůbec něco?"

"Vím, že tohle v životě dělat nechci," kousla jsem se do rtu. "A taky vím, že bych byla docela v háji, kdybych tu na tebe nenarazila."

Ta samolibost z jeho výrazu přímo čišela. "Moje oblíbená studentka dělá první pokus OVCE? To si nemůžu nechat ujít, zvlášť, když vím, jaký je to u kotlíku poleno. Proč sis vůbec lektvary vzala?" nechápal.

Uculila jsem se nad těmi slovy. No a co, že jsme spolu dlouho nemluvili? Možná jsme se tehdy nerozešli v dobrém, ale i to se někdy stane. Stačilo, že nás osud svedl takhle dohromady. Vánoční pohoda tak mohla být zaručená.

"Měla jsem omezený výběr. A navíc jsem si myslela, že na létání by ses úplně nevetřel," přiznala jsem se. "Kdybys nepřišel, asi by mě to mrzelo."

"Vážně?"

"Myslíš, že mluvím do větru?" zamíchala jsem kotlíkem. "Myslíš, že nevím, proč je tu Lestrange? A Avery?"

"Jak bys taky mohla ty nevědět?"

Usmála jsem se. "Já vím všechno, to si zapamatuj."

"Očividně ale nevíte," ozval se ode dveří profesor Křiklan, "že podvádět se u zkoušek nemá."

Zřejmě nás přišel kontrolovat, jenže tady to bylo poněkud horší. Ani tak ale nevypadal příliš naštvaně. Spíš mi s povzdechem vytrhl z ruky postup přípravy a zkroušeně se na nás zadíval. "Že já to doučování kdy zařídil."

"Protože jste úžasný, pane profesore," vyhrkla jsem.

"No to máte samozřejmě pravdu, Vanceová. Tak vařte dál," zase nás opustil. A s úsměvem.

"Jak to děláš, že si každého umíš omotat kolem prstu?" nechápal Malfoy.

"Jen díky tomuhle jsem nepropadla celých pět let. A díky tobě jsem neměla z NKÚ trola. A navíc nemáš pravdu. Každého jsem si neomotala. Třeba tebe ne."

Nic neřekl, jen mi podal zpět návod na lektvar. A mě v tu chvíli napadlo, že možná jsem si okolo prstu dokázala omotat vážně všechny.

"Víš, napadlo mě," začal po chvíli, "jestli letos jedeš domů."

"Nejedu. Není kam," pokrčila jsem rameny. "Tvoji lidi mi domov vzali a rodina se mi rozprchla jen oni ví kam."

Nechtěla jsem ale vytahovat staré spory. Koneckonců nikdy se k nim nepřidal, věřila jsem, že by mi to řekl. Jen jsem pro původ tehdy byla ochotná i vraždy. Byli jsme vlastně stejní, oni odsuzovali mě a já je. Tehdy jsme se příšerně pohádali, ani bych nečekala, že se někdy znovu setkáme v relativně dobrém.

"Tak co tě napadlo?"

"Kdybys totiž nejela, tak bychom se tu potkali."

"Cože?" nechápala jsem.

"Ty že něco nevíš? Můžu si to zapsat do kalendáře?" vysmíval se mi.

"O co jde?"

"Prostě tu teď budu častěji. Pomáhám s OVCE a prakticky jsem se sem Křiklanovi vnutil. Dokonce mi sám přiznal, že aspoň bude mít víc volna. Budu mu opravovat eseje a tak podobně."

Rozesmála jsem se. "Proč? Proč by se čistokrevný Malfoy nechal donutit k opravování esejí?" smála jsem se té absurdní představě.

"Počkej, tak proč?" zeptala jsem se znovu, když mlčel.

Nakonec jsem se ale usmála. Pochopila jsem to. Nebo jsem si z toho aspoň vzala to, co jsem chtěla. A já chtěla opravdovou vánoční pohodu.

"Ne, nejedu domů. Budu celé vánoce tady. A myslím, že po tomhle," ukázala jsem na nepovedenou sraženinu v kotlíku, "to bude chtít doučování."

Byla jsem si skoro jistá, že přesně v tu chvíli se otevřely dveře a Křiklan vtrhl dovnitř. Zkouška byla u konce.

Ještě toho večera jsem viděla, jak si Malfoy stěhuje kufr na hrad. Dokonce když do mě Marlene šťouchla, abych ji vnímala, tak jsem málem spadla z okenního parapetu, kde jsme sedávaly. Ten pohled totiž sliboval přenádherné Vánoce!