Myslela si, že horší to už být nemůže. Nohama se jen tak tak dotýkala země a balancovala na špičkách, jak ji to kdysi naučila teta Elladora. Vždycky uměla svým způsobem kouzlit i bez hůlky, ale s ní dokázala neuvěřitelné věci.

Myšlenka na Elladoru ji rozesmutnila. Nebylo to tak dávno, kdy je Elladora opustila už navždy, proto to tolik bolelo. Ačkoliv někteří lidé říkali, že Elladora jednou shnije v pekle, Belvina si nikdy nemyslela, že by si to zasloužila.

Jistě, nebyla tím typem tety, která pletla svetry a pekla cukroví, ale spíš taková, která nutila skřítky dělat závody v pletení svetrů a kdo prohrál, přišel o hlavu. Přesto byla Belvině dobrou rádkyní v těžkých životních situacích. A těch se jako obvykle nakupila hromada.

"Elladoro, co bys mi tak poradila?" vzdychla si Belvina Blacková a zadívala se na noviny, v nichž zářilo Grindelwaldovo jméno. Terorizoval je všechny a nejspíš neměl jen tak přestat. "Vím, co vím, ale komu bych to měla říct?"

Přímo v uších slyšela ten její hlas, jak se trochu skřípavě směje a radí jí, aby nebyla tak zoufalá ze zbytečností. Když dojde víno, to je problém, ne tyhle tvoje problémy, Belvino...

"Ale Ello, já přece ještě pít nemůžu," ohradila se vždycky Belvina.

"Kecy. Patnáct už ti bylo, takže by ses k tomu stejně dostala, kdybys chtěla. Mým úkolem je jenom dohlédnout na to, aby ses naučila znát své hranice, než budeš pít veřejně. Tak si sedni a poslouchej," ukázala na křeslo při poslední návštěvě, kdy ji Belvina ještě viděla živou.

Stejně jí to přišlo jako neuvěřitelná doba, bez Elladory prostě život nebyl tak jednoduchý, jako býval s ní. Jediná z rodiny ji viděla jako skutečného člověka, ne jako ostatní. Být dcerou Phinease Nigelluse jí nepřineslo nikdy nic dobrého, její bratři z toho těžili ve škole, dostávali lepší známky, žádné tresty, ať už udělali cokoliv, ale ona nikdy nic. Musela se starat o postavení, o rodinu bez matky i o své nevyspělé bratry. Jen Elladora viděla svět takový, jaký byl - těžký pro Belvinu Blackovou.

"Myslela jsem, že máš život ráda, Ello," otočila noviny nadpisem dolů, aby nemusela koukat na těžkost svojí volby. "Vím, žes to nikdy neměla lehké, stejně jako já, ale proč jsi odešla dobrovolně?" A proč jsem to musela být zrovna já, kdo tě našel s promodralými rty a lahvičkou od lektvaru u nehybné ruky?

Natočila se před zrcadlem, aby si viděla až na záda. Šaty jí slušely, jak by taky ne, když patřily Elladoře. Mráz jí neublíží, když bude mít kabát, doufala v to. Zima se jí do plánů příliš nehodila stejně jako každoroční večírek Křiklana, kam prostě musela. Když spolu ještě studovali, celé tři roky zpátky, se nenáviděli. Do teď mezi nimi vládla napjatá atmosféra, přesto se stali jakýmsi druhem přátel. Kdyby ale nepřišla na jeho večírek, zničila by všechno pečlivě budované přátelství.

V duchu ale seděla znovu v tom křesle a tetička Elladora jí vyprávěla svůj poslední příběh, zatímco popíjela víno a snažila se Belvinu donutit napít se taky...

"Slyšela jsem, že letos se ten tvůj pěkný spolužák pokusí udělat vánoční večírek. Křiklan, myslím," ušklíbla se. "Doufám, že tam půjdeš."

"Proč bych chodila? Co to pro mě znamená? Nikdy mě neměl rád, pochybuju, že vůbec budu na seznamu pozvaných," namítla Belvina.

"Jsi Blacková, jistěže budeš pozvaná," mávla rukou. "Křiklan není hloupý, ví, kde je jeho místo a kde to naše. A ty tam půjdeš, protože jsi mladá a můžeš tam zažít skutečně krásný večer. Musíš si trochu užít, když už se nám povedlo z tebe setřást to prokletí svateb bez lásky," mrkla na ni.

"Ello!" ohradila se Belvina. "Burkese jsem si sice nevzala, a za to ti děkuji, ale nemám v plánu skočit do náruče prvnímu, kdo si o mě zažádá. Navíc před Horaciem."

Elladora pokrčila rameny, ale tvářila se, že ví svoje. "Jsme Blackové, Belvino, na to nezapomínej," tentokrát nezněla tak pyšně jako prve. Jako by i ona sama zažila nějaký vánoční večírek s nepěkným překvapením na konci. 

"Kdy to bylo a s kým?" naklonila se zvědavě dopředu a nechala se pro jednou unést Elladořinými příběhy, takže se chovala jako ona. 

"Tomu bys stejně nevěřila," namítla Elladora. Když se Belvina nevzdala, Elladora nakonec povolila a začala vyprávět. "Bylo to ještě v době, kdy jsem chodila do školy, měla jsem mnoho čistokrevných přátel, ale nepřipadalo mi, že mezi ně patřím."

Belvina se před zrcadlem ušklíbla, už tehdy jí mělo dojít, že něco není v pořádku. Elladora se nikdy nepřiznala k ničemu, co by jí mohlo jednou uškodit. To, že řekla, že se mezi přáteli necítila dobře, by nikdy neudělala, pokud by nepočítala s tím, že se následků nedožije. Stejně jako by nevyprávěla tenhle příběh.

"Líbil se mi jeden kluk, bohužel, jak už to tak u nás Blackových bývá, byl podle všech měřítek docela pod moji úroveň," napila se ze sklenice a pobídla Belvinu k pití. "Takže mělo být naprosto nepřípustné, abych se jednoho večera právě o vánočních prázdninách vyplížila z domu a zašla si na večírek, který pro nás čistokrevné nebyl určený."

Belvina vytřeštila oči. "Tys byla na mudlovském večírku?!" vyjekla.

"No dovol!" ohradila se Elladora. "Něco takového by bylo moc i na mě, a že jsem dávala rodině skutečně zabrat," ušklíbla se. "Šla jsem na večírek pořádaný jakýmsi mrzimorským, ani si už jeho jméno nepamatuju."

"Proč jsi tam šla? Líbil se ti nějaký mudlovský...?" nechápala to. Elladora byla přece vzorem čistoty rodu. Samozřejmě, pomohla Belvině zbavit se svatby s Burkesem, nesouhlasila s jejím otcem ohledně mnoha věcí a v dobách největších krizí jí podstrkávala čokoládu, ale o rodu Blackových mluvila s úctou a pýchou. 

"Byl poloviční," přiznala se Elladora tiše a se rty přilepenými k okraji sklenice s vínem, jako by se bála, že když to nezamumlá dovnitř vínu, tak jí Belvina odsoudí. "Jmenoval se Alberic Grunnion," pokračovala už zřetelněji.

"Vynálezce bomby hnojůvky?" ujišťovala se Belvina.

"Přesně ten. Tehdy jsem ještě nevěděla, jaké svinstvo vynalezne, byl ohromně nadaný v lektvarech, předčil i mě, a to už něco znamenalo," usmívala se při té vzpomínce. "Doslechla jsem se, že by se právě na tomhle večírku měl vyskytnout, tak jsem se rozhodla jít. Myslím, že kdybych se toho večera nepohádala s otcem, nešla bych, ale mohl za to vlastně on."

Belvina protočila oči a konečně upila ze svého vína. 

"Nebudu tě zdržovat detaily, večírek byl neuvěřitelný. Nikdy jsem neviděla tolik nadšených lidí, nikdo nestál v rohu a jen se neusmíval, všichni měli dovoleno mluvit, dokonce i s kým chtěli, nikdo se nesnažil domlouvat sňatky nebo obchodovat, všichni tam byli jenom kvůli zábavě. Ale to ty určitě víš, jak to na takových akcích chodí," zase na ni vědoucně mrkla, až se Belvina začervenala.

"Alberic stál v houfu svých přátel a nevěnoval mi při příchodu jediný pohled. Brala jsem to jako výzvu. Několik minut jsem se snažila se k nim přidružit, ale jakmile mě kdokoliv poznal, odešel. Víš, Belvino," povzdechla si, "nebyla jsem zrovna oblíbená. Z dobrého důvodu, ale stejně to pomyšlení, že si dovolují vůbec dát najevo, že se mnou nechtějí trávit čas, mnou otřáslo. Ke mně si nikdy nikdo nic nedovolil. Tam jsme ale nebyli ve škole, najednou jsem neměla poskoky za zády a hůlku v ruce. Měla jsem jen sebe."

Zněla tak smutně a otřeseně tím poznáním, až jí bylo Belvině líto. 

"Když jsem se ale do něčeho opřela, dokázala jsem to," usmála se Elladora a její výraz se srovnal, pohled zaostřil a ona se z minulosti vrátila do přítomnosti. "Takže není divu, že se mi v průběhu večera naskytlo několik desítek možností s Albericem mluvit, a nejen mluvit."

"Ty ses s ním...?"

"To dáma neříká," zvedla ruku do vzduchu Elladora. "Ale když nás můj otec našel nahoře v posteli oba nahé, musel uplatit hromadu lidí, aby to nikdo neprozradil. Včetně Alberica. Byl to úplatný hajzl," odfrkla si.

Belvina spolkla slovo políbila, na což se prve chtěla zeptat, jelikož Elladora myslela na trochu horší věci. Rudla namísto Elladory a nechtěla si ani představovat, jak ta scéna vypadala. Rozlícený Black se snaží uplácet všechny, kdo jeho dceru viděli na večírku, aby mlčeli o jejím poměru. Když už si myslela, že přestala rudnout, znovu si vzpomněla na to, jak to Elladora prohlásila, a zrudla znovu.

"A poučení z tohohle příběhu je takové, že ať už půjdeš na jakýkoliv večírek, dávej si pozor na to, komu se mstíš."

"Jak to myslíš?" nechápala Belvina.

"Víš totiž, kdo mě otci napráskal?" zasmála se Elladora. "Nebyl to Alberic, nebyl to ani jeho kamarád nebo kdokoliv z nich. Byl to náš vlastní domácí skřítek," odfrkla si. "Remmy."

"Není to ten, který," spolkla svoje poslední slovo a usmála se. Už to pochopila. Remmyho hlava se nedlouho poté ocitla na zdi s tím, že rozhodně neměl být poslední.

"Pamatuj si, Belvino, že skřítci jsou to nejhorší. Horší než mudlové, to mi věř."

Ačkoliv měla Elladora v srdci nenávist k mnoha druhům, žádná z nich nebyla tak docela neoprávněná. Belvina se na sebe usmála a se vzpomínkou na Elladoru opustila dům. Její teta by nebyla ráda, kdyby se večírku vzdala, kdyby nepřiznala, že svým způsobem jí ty večírky přirostly k srdci. Bylo to to, co prostě k Vánocům patřilo.

Jakmile dorazila na místo, otevřely jí dveře neviditelné síly Křiklanova kouzla. Opět se překonal. Jako už několikrát před tím, i dnes se Belvině jen tajil dech z pohledu na nádhernou vánoční výzdobu kolem. Fontána celá z ledu zpracovaného kouzlem, aby nemohl roztát, kterou teklo šampaňské, sníh padal ze stropu a ihned roztával, aniž by kohokoliv zastudil na kůži, a sněhuláci roznášející jednohubky dokázali, že všudypřítomné girlandy byly pouze doplňkem celé výzdoby.

"Belvino," zamířil k ní přímo hostitel.

"Horacio," pousmála se. "Letos ses skutečně překonal," pochválila mu výzdobu. Už pár let jí nedělalo problém mu říct, že se mu něco povedlo. Dospěli. Oba dva.

"Ty vypadáš úžasně," rozplýval se nad jejími šaty, které patřívaly Elladoře. "Zvlášť v této době je důležité umět se pobavit."

"Děkuji. Myslíš se všemi těmi věcmi v novinách? Ani mi nepovídej," mávla rukou.

Křiklan se usmál. "Nezměnila ses. Ať už víš cokoliv, dělej, jak ti to přijde nejlepší, do toho se ti už nikdy nebudu motat."

Pootevřela pusu a překvapeně zalapala po dechu. Jak mohl vědět, že něco věděla právě na Grindelwalda? Copak byla tak snadno odhalitelná? Stačilo by slovo, jediné slovo, a všechno by se mohlo ubírat docela jiným směrem.

"Nejsem včerejší, Belvino. Poznám, když je s tebou něco v nepořádku, stejně dobře jako u mých nejbližších přátel. Jako tvůj přítel ti ale můžu jen vyjádřit podporu. Věřím, že se rozhodneš správně. Tak, abychom to odnesli co nejméně."

Skousla si ret a přikývla. Měl pravdu. Musela se rozhodnout tak, aby jich přišlo co nejméně k újmě. Co záleželo na mudlech a jejich dětech? Co záleželo na lidech, které neznala? Záleželo na těch, které měla ráda. Na těch, pro něž by se obětovala, na ostatních ne. "Děkuji, Horacio. Opravdu jsi mi pomohl."

Rozešla se do davu lidí, v němž tušila svého přítele. Lidé se před ní rozestupovali do stran, jako by procházela Elladora, dívali se na ni se stejným obdivem i strachem v očích, úcta z jejich chování přímo čišela a bylo na nich jasně poznat, že ví, kdo je Belvina Blacková. Měli to v krvi, byli přece Blackovi.

"Zlato, tady jsi," usmála se na muže, který jí úsměv opětoval. Naposledy se zamyslela nad tím, jestli by přece jen neměla říct, co věděla a čím by definitivně mohla Grindelwalda zničit, ale v uších jí zněla Horaciova slova, v duchu cítila Elladořinu podporu a před očima měla jeho. 

"Belvino, přišla jsi," očividně měl radost. "Děje se něco?" zajímal se, když chvíli mlčela a jen se na něj dívala. 

Měla poslední možnost. Nadechla se a věděla, že jakmile skončí tahle chvíle, už tu informaci nikdy nevytáhne ven. Teď nebo nikdy.

"Ne, nic se neděje," dotkla se jeho ruky a vzhlédla mu k obličeji. "Jen jsem ráda, že jsem tady, Aberforte."

***

Původně jsem měla příběh naplánovaný trochu jinak, ale hrozně se mi líbilo srovnání Belviny a Elladory, jelikož obě mám neuvěřitelně ráda a snažím se s nimi napsat příběh už víc než rok. Tahle povídka je víceméně kánonická, až na drobnost, že Belvina se zbavila manžela Burkese a je s Aberfortem, se kterým by jinak nebyla. Ale řekněte, copak to není ship, o kterém byste chtěli číst víc a víc? Já rozhodně ano! Stejně jako potřebuju víc Belviny a Elladory do příběhů! :D

Já se s vámi touto vánoční povídkou (1/4) dnes ještě neloučím a půjdu si opravit druhou kapitolu Hrdosti, abyste měli na nedělní ráno čtení. Na viděnou třeba u téhle kapitoly nebo za necelý týden u druhé adventní povídky,

Queenie