Poslední výzva od úžasné holčiny, které se tímto omlouvám, že jí kapitolu věnuji až zítra, protože píšu na mobilu a tam se, bohužel, věnovat nedá. Takže
hp_citace
Krásné Vánoce tobě i všem, kteří se rozhodnete tuhle Štědrovečerní zábavu přečíst :D

***

Znamení se neptalo na datum. První nebo dvacátý prosinec, bylo tam vždy. Tiše čekalo, dokud se jeho majitel nevzbudí, a pokud spal moc dlouho, samo ho donutilo k životu. A nevzalo si volno ani v ten vánoční den.

Rabastan sebou trhl, vyletěl do sedu a přitiskl si pravou dlaň na levé předloktí. Příšerně ho pálilo. Sykl, když zjistil, že je úplně rudé a v jednom ohni.

Potlačil ošklivou myšlenku na svého pána, který mu očividně nechtěl dopřát ani ten Štědrý den volný. Měl pocit, že znamení to slyší a vyslalo mu za to do těla obzvláště bolestivou jiskru.

Někdy měl chuť se na celé smrtijedství vykašlat a užít si tak den volna, jenže to by nesměl být pouhým smrtijedem. Těm vyšším se rozhodně v noci před Štědrým dnem nevolalo.

Čekat nemělo smysl, bolest přestane, až se dopraví ke svému pánovi. Společně s novým úkolem dostane konečně klid a mír, aspoň v levém předloktí a jeho žilách, které ono pálení musely snášet.

A Rabastan se skutečně činil. Vydával se vstříc novému úkolu.

***

Kouzla létala vzduchem bez jasného cíle. Lily seděla přikrčrná za sutinami a v duchu se modlila, aby všechno kolem konečně skončilo. Nad její hlavou vybuchl kus zdi a zapadl do zbytku sutin. Lily zaječela, jenže ve všeobecném ruchu tenhle zvuk naprosto zanikl.

"Tak kdepak tě máme, broskvičko?" křičel jakýsi muž v černém plášti a smyslně si oblízl rty.

"Nám neutečeš, kotě!" volal druhý, načež se všichni spokojeně zasmáli.

Lily se ještě víc natiskla k rozpadlinám zdí. "Prosím," šeptala tichounce. "Prosím, ať mě nenajdou. Cokoliv, udělej cokoliv, ale ať se o mně nedozví."

"Neschovávej se!" do místa nad její hlavou narazilo zelené světlo. Oni si její strach vychutnávali, určitě by to mohli skončit rychle, ale to by pro ně nebyla zábava.

"Když už jsou ty Vánoce, prosím, prosím, daruj mi život a svobodu," modlila se k nikomu určitému. "Prosím! Sešli mi pomoc," slzy se jí valily z očí jedna po druhé.

Náhle, jako by to snad sám zázrak chtěl, se kousek od ní ozvala rána. Skoro se vzduchem zablesklo, když se na ono místo kdosi přemístil.

"Pověz mi," mumlala si Lily do dlaní, "je to přítel? Je tu pro mě nebo proti mně?"

Smích smrtijedů jí ale odpověděl sám. "Přidáš se?" volal jeden z nich. "Určitě bude tak sladká," protahoval svá slova.

"Přátelé," zvolal nově příchozí, "vaše slova mi sice přinášejí chutě, ovšem vyskytl se problém na druhé straně Anglie. Pán si nás žádá," po těchto slovech už nikdo neprotestoval, zalíbit se bylo hlavní.

"Děkuju," složila Lily hlavu do dlaní a dovolila si slabě vzlyknout. Málem ji dostali.

"A co broskvička? Ta zrzka na nás určitě čekat nebude," vzpomněl si jeden v plášti.

"Vy běžte napřed. Já zajistím, aby neunikla, a pak se k vám připojím," vzal Lily iluze ten nový hlas. Nepřemýšlela nad ním, jen brečela a v duchu se loučila se životem.

Jedna rána za druhou značila odchody jednotlivých smrtijedů. Zbýval už jen ten nový. Lily sevřela hůlku v ruce. Nevzdá se bez boje. Ať už byla jakkoliv zraněná, nevydá se sama.

"Tak vylez už, tahle hra mě nebaví!"

Teď nebo nikdy. Lily se přesunula do kleku, odkud se vrávoravě zvedla do stoje. Zamířila hůlkou na smrtijedova záda.

V tu chvíli se otočil. Plášť zavlál nocí a Lily v postavě poznala svého starého známého. Hůlka jí vypadla z ruky na zem, že se ani neobtěžovala ji zvednout.

"Tady tě máme," prohlásil chladně Rabastan Lestrange.

Lily jednoduše kývla.

"Už je to pěkná doba," poznamenal stejně ledově jako předtím. V hlase mu nezaznívala žádná emoce.

"Ne tak dlouhá," opravila ho.

"Ano, ano. Ne tak dlouhá, jak by sis jistě přála," zamračil se.

"Mrzí mě to, Rab..."

"Nech si to!" zařval na ni náhle. "Nechci slyšet tvoje hloupé omluvy. Čekal jsem. A tys nepřišla. Na to není omluva," zavrtěl hlavou.

Lily polkla. Před očima se jí vybavily řádky, které jí tehdy Rabastan ve spěchu psal. Jenže ani tehdy to nebylo upřímné. Aspoň tak jí to tehdy řekl Peter. A to byl kamarád, tak proč by lhal ohledně Rabastana?

"Vidíš to? Zavolal si mě. Sloužím mu jak nějaký kus nábytku!" vyhrnul si rukáv a zhnuseně se na své předloktí zadíval. "Nic víc pro něj ani nejsem."

"Nikdy jsem přece nechtěla..." nakousla Lily, ale opět byla přerušena.

"Trocha inkoustu změní celý svět," zíral na lebku s hadem. "Bylo by pro nás oba milosrdenstvím, kdybys mě zabila. Teď a tady. Namiř hůlku a vypusť jiskry. Čekám tu! Nebo ani to nezvládneš?" opět si rukáv shrnul, aby mu nebyla ještě větší zima.

"Tohle neříkej!" vyjekla Lily. "Vždycky je naděje. Podívej se na mě, před chvílí jsem to měla prakticky spočítané, teď mi ale někdo dal dárek k Vánocům. Modlila jsem se a hvězdy mi seslaly tebe," přistoupila blíž.

"To sis tedy skutečně polepšila," odfrkl si, ale hůlku na ni nenamířil.

Lily mlčela. Jen se dívala, kam až to všechno zašlo. "Co jsem jen mohla udělat? Vždyť co jsem zmohla proti znamení? Nejsem nic proti téhle válce."

"Proč jsi tehdy nepřišla? Mohla jsi změnit svět. Mohla jsi změnit moji pečlivě plánovanou budoucnost. Věděla jsi, že sám to nezvládnu, ale stejně jsi tam nebyla."

"Dostala jsem strach, chápeš to?" vyjekla naštvaně. "V jednu chvíli si sedím pokojně v Nebelvíru a v tu druhou mě On láká na svoji stranu!"

Rabastan zmlkl. Čekal, až k tomu Lily něco dovysvětlí, jenže dívka přemýšlela, jestli to řekla správně. Jestli vůbec směla něco říct.

"Ten den mi přišel dopis. Byl od Něj. Od Voldemorta," zašeptala. "Chtěl mě poznat, chtěl mě chránit a považovat za svou. Stačilo by natáhnout ruku a nechat si udělat tetování."

"Slyšíš se?" zavrtěl nevěřícně hlavou Rabastan. "Je to přece tak prosté stát se smrtijedem. Stačí mít správné tetování! Ale, má drahá," Lily sebou trhla při tom oslovení, "být smrtijedem je život, je to ideologie a tvé přesvědčení. Bez něj bys to nikdy nezvládla. Bez něj bys nikdy nesložila zkoušku."

"Ty jsi snad přesvědčen, že jsem špatná jen kvůli krvi?" vysmála se mu.

Rabastan trochu bolestivě polkl. "Jde to i bez přesvědčení. Ale bolí to, zatraceně hodně to bolí," svěřil jí jako kdysi.

"Proč jsi tady?" povzdechla si dívka, protože o jeho bolesti nechtěla už slyšet ani slovo. Zvlášť, když za ní nepřímo mohla i ona.

"Protože mě sem poslal. Mám za úkol tě zabít," pokýval hlavou. "Hvězdy mi ale řekly, že dnes večer unikneš, takže bude lepší, když nebudu pokoušet osud a zkoušet ho změnit. Stejně to nikdy k ničemu není."

"Někdy si říkám, že osud se nedá změnit. Hvězdy mi ale v jeho podobě seslaly dárek. Když už jsou ty Vánoce," otřela si slzy a zvedla svoji hůlku. Byl čas jít.

"Jen běž. Uvidíme se na druhé straně," odstoupil od ní.

"Já vím. Doufám, že za hodně hodně dlouho."

Rabastan se zašklebil. "Je válka, sušenko, myslím, že druhá strana po nás touží. Jenže ty půjdeš nahoru a já klesnu ke dnu světů. Možná se vidíme naposledy," kývl.

"Sbohem, poutníku temnoty," rozloučila se s ním Lily. Každé pojmenování mělo svůj význam a svoji minulost, až sebou Rabastan trhl, jak ho zaslechl.

Lily se k němu otočila zády a chtěla se přemístit. Jenže jí něco bránilo. V duchu počítala všechno, co zažila, a nechtělo se jí věřit, že by měla za vším udělat takovou tlustou čáru. Otočila se.

"Rabastane?"

Stál tam a čekal na její slova.

"Možná jsem udělala chybu. Neměla jsem odejít, ať už by to znamenalo cokoliv."

Rabastan sklopil hlavu. Lily stále váhala. Oba najednou ale vzhlédli a překonali tu vzdálenost mezi nimi. Lily padla do jeho náruče a sama mu poskytovala takovou oporu, jakou jen mohla.

"Zatraceně to bolí," souhlasila s jeho slovy, když se musela odtáhnout. "Možná i víc."

"Lily, tohle setkání pro mě bylo největším dárkem. Chci, abys to věděla, než se zase rozejdeme vlastními cestami. Navždy už budeš sušenka."

"A ty poutník temnoty. Měj se, Rabastane. Krásné Vánoce," popřál mu, než se konečně přemístila pryč.

***

Ještě toho večera Rabastan ležel v posteli a přemýšlel, jestli si mohl přát lepší Štědrý den. Nakonec ho možná vyrušení jeho pána ani tolik nestálo. Byl ochoten přijmout trest za uniknutí Lily Evansové, přijal by ho i vícekrát, kdyby mu někdo slíbil, že ona bude žít.

Zadíval se na svoje předloktí. Byla to bolest a smrt, to znamení spojovalo v jedno. Byl rád, že tehdy ucouvla. Ještě kdyby měla dostat takové na svoji ruku, to už by skutečně nepřežil.

Voldemort neměl právo lákat Lily do svých řad. Rabastan to věděl a toho večera si něco slíbil. Přísahal, že už nikdy nedovolí, aby byla Lily vystavena nebezpečí. Ať už by to měl zařídit jakkoliv, ona tenhle svět neopustí.

Když na konci noci zvonily zvony a ohlašovaly tak příchod rána Štědrého dne, Rabastan už věděl co a jak. Všechno pro Evansovou, tak zněl jeho nový zákon. Zákon, který se rozhodl ctít víc než svou smrtijedskou přísahu. Ať už to bolí jakkoliv.