markysek4

Tímto ti věnuji chvíli, kdy se Rabastan dívá do zrcadla :D Omlouvám se všem, co nečetli Brumbálův projekt, tohle s ním asi bude mít sem tam kapičku společnou, ale nebojte, samozřejmě se to dá i bez toho :D

Pohlédnout do zrcadla by se mohlo zdát jako složitá věc. Nahlédnout za oponu vlastního štěstí a zjistit, co vlastně skrýváme v srdci. To vlastně uměl i klobouk, ale Rabastan si ani nechtěl připomínat, co mu to tehdy řekl. Šeptal mu do ouška sladké věty nenávisti, jež hlodaly chlapci v srdci.

Nebyl zmijozelem jen tak pro nic za nic, jeho srdce bylo temnější než nejtemnější hlubiny Zapovězeného lesa. Klobouk mu tehdy také říkal, že čest a odvaha nejsou pouze nebelvírskou zbraní. Za čest byl Rabastan ochoten se bít, jen ne pro čest všech. Čest rodu nebo jeho samotného ho nenechávala chladným. A v odvaze přistupoval kupředu k zrcadlu, jež mu prozradí to nejcennější, co v srdci má.

Pohlédl na svůj obraz ve tmě a díval se, jak se kolem něj roztahuje temnota. Zrcadlo se prvně muselo naučit se v něm vyznat. Kouřové chuchvalce čirého temna se míhaly kolem jeho postavy a zahalovaly ho do sebe. Mizel v nich stejně jako v reálném životě. Propadal se s každým dnem více a více do temnoty, že ho už nikdo nedokázal zachránit.

Černo se rozplynulo a ukázalo svoji podstatu. Rabastanova ryzí přání srdce, pokud tedy stále nějaké měl. Bolestně přivřel oči nad tím zjištěním. Ukazoval si levé předloktí, na kterém se vinul temný had v lebce. Rabastan hlasitě polkl, když jeho odraz přiložil hůlku k tomu znamení. Tohle si přece nemohl přát, ne doopravdy.

Takový nemohl být ve své podstatě, jistě chtěl víc než jen uznání svého pána. Zběsile zavrtěl hlavou, až se mu vlasy rozlétly na všechny strany. Vídával ten pohyb u dívek, které měl kdysi dávno rád. No, rád bylo silné slovo, zvláštní a jiné. Neměl je rád, jistě pro něj nic neznamenaly, říkalo to přece i zrcadlo.

Zavřel oči s pocitem zatracení. Věděl to přece vždycky, že je zlý. Prohnilý až do morku kostí, oběma nohama pevně na straně zla. Ne jako jeho bratr, ten aspoň zaváhal, on ne. Všichni aspoň jednou zaváhali, jen on ne. Skutečně ani na okamžik nepomyslel na to, že by přece jen opustil tu temnotu a zkusil stranu světla?

Rozevřel oči v náhlém pochopení. Zrcadlo ho totiž ještě nepochopilo. I pro něj to byl těžký oříšek, když k němu Rabastan nebyl upřímný. Musel být prvně upřímný sám k sobě, až pak ho mohlo zrcadlo vidět. Nemělo mu ukazovat cestu, jen mu radit, jak jí dosáhnout. Jestli existuje. Jenže on věděl, že ne. Měl brzy dostat znamení, nemohl zaváhat.

Pohled v zrcadle už nebyl tak temný. Rabastan neukazoval svoje předloktí. Stál na sněhu, na ledové pláni pokryté pouhým sněhem a ledem. Kdesi v dálce by jistě zaslechl hučení lanovky, té, kterou tolik miloval. Tam zažil to nejlepší. A to bylo jeho přání.

Přímo cítil tu zimu na svých pažích, jak ho k sobě volala a balila. Sen se stával skutečností. Rabastan udělal krok k zrcadlu, aby se té nádhery dotkl. Najednou viděl jezero. Zamrzlé jezero plné ledu a lidí, které znával a zná je dodnes. Zahlédl Pottera, jak mával hokejkou, co ten dělal v jeho přání? Jakmile na to pomyslel, Potter zmizel pryč.

Jenže s ním zmizel i led a jezero. Bez Pottera by to totiž neexistovalo. Jistěže ne, Rabastan si totiž nestavěl vzdušné zámky, nepřál si novou a lepší budoucnost, neb ji nemohl dostat. On se chtěl prostě jen vrátit v čase a znovu prožít ty chvíle, které nemůže nijak změnit. Co se stalo, stalo se.

Ale chtěl ji ještě jednou vidět, než jí zničil. Chtěl jí říct, jak ho to mrzí, chtěl jí všechno vysvětlit, ale nemohl. Na to mělo zrcadlo v odrazu příliš temnoty. Rabastan se znovu podíval, jak se obraz změnil. Nedokázal se udržet na jednom místě. Teď byl v chodbě, kterou znal, chtěl tu chvíli jinak. Viděl, jak ho dívka objímá, ale nepláče. Ne dnes a ne teď. Chlapec krutě zavřel oči. Trestal se tak za tu chvíli.

Když je znovu otevřel, díval se opět jen do zimní krajiny. Otevřít se zrcadlu možná nebyl dobrý nápad. Rabastan ale došel až k němu a položil ruku na ten odraz. Pomalu si před zrcadlo sednul a zadíval se na klidný západ slunce ze shora z vrcholku aplského kopce. Chvíle, na kterou nikdy nezapomene.

Seděl tam ještě dlouho, dokud nepřišli jeho přátelé ze Zmijozelu. Snape ho musel skoro násilím odtáhnout, neb se Rabastan odmítl zrcadla pustit. Snape jediný mohl mít vůli na to přežít ten pohled. I když, co Rabastan ví. Ještě dlouho se vzpamatovával ze zážitku, který mu byl udělen.

K zrcadlu se už nesmí přiblížit. Nesmí už znovu vzpomenout na ty chvíle. Proto, když se ohlédl, uviděl opět jen a jen sebe, jak pozvedá hůlku ke znamení zla. A tak to mělo být. Byl temnotou prolezlý skrz naskrz, proto to musel i vidět. Byl oddaným služebníkem Pána zla. Navždy. 

Ať už je jeho přání jakékoliv, nemůže se splnit. Nebyla to sportka, tady nemohl vyhrát. S životem totiž nikdo nemohl soupeřit. Život vás semlel a neptal se na to, jak se cítíte. Nechtěl znát přání svých vězňů. V životě totiž byli vězni všichni. A Rabastan hlavně.