Pandellemic

Remus a Rabastan, dvojice, která zdánlivě nemá nic společného. To ale jen na první pohled, společné totiž mají své nezničitelné duševní zdraví nalomené neustálými hádkami svých manželek... 

Pojmem kavárnou na rohu by se dalo označit mnoho věcí. Mohlo by jít o takovou tu obrovskou se spoustou lidí, hluku, kafe s sebou, nerudných servírek, co mlátí talířky, neb už je ta práce nebaví, a žádný klid na rozhovory přátel. Druhou možností je samozřejmě jiný extrém. Kavárna, do které léta nevstoupila ani noha, až máte pocit, že kávu tam od té doby nevyměnili stejně jako dortíky za výlohou. Všechno tam vypadá staře a trochu oprýskaně, zatímco vy získáváte dojem, že to nebude pouze záměr majitelů.

Jenže tato kavárna na rohu byla dokonalá. Doopravdy stála na rohu, nebyl to žádný stánek ani rychloobchod pro lidi závislé na kofeinu, ale skutečně malebné místo plné lásky a něhy, co dýchala snad z každé zdi. U prodejního pultíku byly vystavené zákusky, které lákaly už jenom svým vzhledem. I vůně kávy připomínala spíše lahodné osvěžení při krásném dni. A přesně toho jarního dne se dveře do kavárny otevřely poprvé.

Zvonek cinknul a pohledná servírka za pokladnou zamrkala na dva příchozí muže, kterým nemohlo být více než třicet. Sama by je odhadla spíše na dvacet nebo dvacet pět, ale nemohla si být zrovna dvakrát jistá.

Muži spokojeně došli k výloze a začali se dívat na dortíky. Servírka, jejíž jméno není vůbec důležité, si je po očku prohlížela a hodnotila. 

Ten vlevo byl rozhodně vyšší, možná vypracovanější a měl v sobě jakousi jiskru. Jeho hnědé vlasy rozhodně nebyly obyčejné, spíše jen doplňovaly dojem pravého drsňáka. Servírce neušel ani lehce zamračený výraz, s jakým se onen muž díval na svět. Stejně tak si nemohla nevšimnout toho, že i v den jako byl tento, měl ten muž dlouhý rukáv, zatímco jeho společník ne. Jistě v tom něco bude, napadlo ji. Nahlas ale neřekla nic.

Ten napravo nevypadal tak drsně ani jako hromotluk, jak by jeho společníka jistě nazvala, byl spíše hubený a působil dobrosrdečným dojmem, až servírce srdce o trochu roztálo. Na pohled působil mileji, což dokazoval i jemný úsměv, co mu pohrával na rtech. Kromě toho ale měl i cosi divokého, něco jako dlouho skrývanou stránku osobnosti, která bystrému oku servírky neušla. Tu podporovaly i drobné jizvičky na chlapcově tváři, jež mohly znamenat mnoho.

"Přejete si?" zeptala se jich mile servírka a párkrát zamrkala, aby vypadala roztomileji. Muži se na ni ale ani nepodívali, takže dívka posmutněla. Nejspíše neměla šanci.

"Dvakrát Čokoládovou bombu a jednou ten Karamelový zázrak," napřál si ten s nebezpečnými jiskrami v oku. Servírka se lehce zamračila a ukázala na volná místa kolem. Počkala, až si muži sednou ke stolku pro čtyři, a až pak začala na talířky dávat dortíky, jež si objednali.

U stolku se chvíli mlčelo, než se Rabastan zamračil a kývl na Remuse, aby začal. Remus neváhal a vzal si slovo jako první.

"To je strašný," řekl jako první větu. Rabastan soucitně pokýval hlavou. "Až přijde, uvidíš to," sliboval. Rabastan znovu kývl. "Věř mi, že někdy bych to Malfoyovi i přál. Kdyby se v téhle náladě postavila před Voldemorta, nemuseli jsme čekat čtyři roky na jeho porážku," vykládal, zatímco nervózně těkal pohledem k servírce, která předstírala, že neposlouchá.

"Já vím, to byl příšerný nápad. Blbá náhoda," pak ještě chvíli klel, až Remusovi šla skoro hlava kolem z těch všech nepěkných slov, která prostě Rabastan vyslovit musel.

"Tady to máte," postavila před ně servírka tři zákusky, načež je Rabastan přisunul k prázdnému místu a Remus smutně pokýval hlavou. 

"Díky," usmál se na servírku. K Rabastanovi dodal už tišeji: "Stejně by to nemělo cenu, rovnou jí je připravím všechny." 

Rabastan se ušklíbl a naaranžoval talířky do správné polohy, aby ani jeden z nich náhodou nezasahoval na čtvrté prázdné místo. Zatím u stolku seděl Remus a Rabastan naproti sobě a vedle Remuse seděly tři dortíky.

"Nesmí to vidět, my teď jíme zdravě," vysvětlil Rabastan a ještě kousíček odsunul talířky. Remus chápavě pokýval hlavou.

"To se nedivím," ušklíbl se a také trochu odsunul talířky.

"To se zase pohádají ohledně správného životního stylu," povzdechl si Rabastan. 

"Někdy mám pocit, že Voldemort byl jen začátek," souhlasil Remus. "Stejně to nechápu. Je pryč. Porazili jsme ho," vrtěl hlavou Remus. 

"Ale dalo nám to pěkně zabrat," odsekl mu Rabastan a sám si přejel rukou po levém předloktí. Remus ale pokýval hlavou.

"Aspoň žijeme," pousmál se a nenápadně se natáhl k dortíku, jako by si snad chtěl kousíček uždíbnout.

"Opovaž se na to sáhnout, minule mi to stačilo. Když chceš umřít teď, udělej to aspoň tak, aby to nebylo i na mě," praštil ho přes ruku Rabastan. Remus se tedy čokoládového dortíku ani nedotkl.

"Není to Bellatrix, tohle bude dobré," zasmál se Remus.

"Ostatně to hned zjistíme, támhle jdou," kývl Rabastan k oknu a aniž by si to uvědomil, lehce se přikrčil. Remus se k oknu prudce otočil, křečovitě se usmál a také se sesul níž.

"Pověz mi, proč tohle vlastně děláme?" zeptal se bývalého zmijozela.

"Protože jsem si původně chtěl stěžovat na řízení u starostolce, ale zase budeme poslouchat jen kecy našich manželek," ušklíbl se Rabastan.

"Řízení? Jak to dopadlo?"

"Jak vidíš, jsem pořád tady, takže Azkaban se nekoná. Pár lidí to sice odrovnalo, ale Potterovo svědectví vše zachránilo, jako vždycky," ušklíbal se Rabastan. "Ani jsem nečekal, že to vůbec udělá," zamumlal už tišeji.

Remus ale pokrčil rameny. "Z lásky k Lily by byl schopen všeho. Ostatně jako ty," dodal, ale pak obrátil hlavu ke dveřím, kde se ozvalo typické cinknutí.

"Dobrý den," pozdravila servírka slušně nově příchozí. Byly jimi dvě dívky. Jedna se usmívala skoro mile, druhá se mračila a vypadala, že za chvíli vybuchne. Servírka měla pocit, že tvoří jakýsi protiklad mužům.

"Máte ten pocit, že je dobrý?" odsekla jí blondýnka naštvaně, načež se kolébavou chůzí rozešla ke stolku dvou mužů. Byla velice drobná, přesto šla rázně. Dokonce jí v pohybu nebránilo ani obrovské břicho.

"Dobrý den," pokývla omluvně hlavou druhá, taktéž s velkým břichem. Tahle dívka ale měla zrzavé vlasy a smaragdově zelené oči. Na rtech jí pohrával milý úsměv, zatímco pohlédla ke stolku, kde seděli její přátelé, pomalu se jí ten ret začínal třást.

"Ach ne, Merline," povzdechl si slabě Rabastan, vstal ze svého místa a došel k rudovlásce a něžně ji k sobě přivinul. "Co se zase stalo?" zeptal se jí potichu, zatímco dívce skanuly po tvářích tři slzy. Na více se dnes už nevzmohla.

"Vidíš to prostírání? Není to smutné?" zeptala se teskně, ale její smutné vzdychání přerušila druhá dívka od stolu, co si právě sedala na místo se třemi dortíky.

"Už zase bulíš? Merline, ty jsi nemožná. A ty?" obrátila se na Rabastana. "Jak Co se zase stalo? Do háje, je to tvoje žena, tak jaké zase? Je tvoje povinnost ji utěšit," navezla se do něj.

Rabastan prosebně pohlédl na Remuse. Ten pochopil, přikývl a otočil se na Narcissu Lupinovou. "Nechceš si dát čokoládový dortík?" zeptal se jí mile a nenápadně ukázal na zásobu čokolády a karamelu. Když bude jíst, aspoň bude chvilku mlčet, to heslo platilo už odedávna. 

"Chceš mě vykrmit, abych byla tlustá? To by se ti tak líbilo nadopovat mě cukrem a dělat si se mnou, co bys jen chtěl," pustila se do něj, ale periferním viděním kontrolovala dortíky a hledala u nich vidličku nebo lžičku. V případě potřeby by byla schopná si poradit i jinak, aneb Nebraňte Narcisse v přísunu čokolády.

"Ale Narcissko," začal Remus mile, ale dívka mávla rukou.

"Ty mlč. Já moc dobře vím, co máš v plánu..." začala, ale přerušil ji příchod Lily s Rabastanem, kteří si sedli na své místo. Zrzka už neplakala, zato měla vražedný výraz někoho, kdo léta bojoval proti Voldemortovi. A nakonec úspěšně.

"Opovaž se toho dotknout, Narcisso Lupinová. Vždyť je to jed v čokoládovém obalu. Dej si radši salát, tohle nesmíš jíst," vytrhla jí talíř s dortíkem a přisunula ho před překvapeného Remuse. Tím na něj opět obrátila Narcissin hněv.

"Lily Lestrangeová, jak se opovažuješ mě takhle..." začala Narcissa.

"Mluvíš jak svoje sestřička!" rozkřikla se na ni Lily.

"No a co? Pokud vím, na svatbě jsi jí byla za družičku, tak mlč a poslouchej!" ječela blondýnka, až servírka vyběhla od svého pultíku, aby hádku zarazila.

"To ty mlč a poslouchej," odsekla jí Lily. 

Rabastan s Remusem se nenápadně odsunuli do ústraní. "Věřil bys tomu, že tohle podstupujeme dobrovolně?" zeptal se Rabastan potichu, aby ho hádající se manželky neslyšely.

"Já se spíš divím, že dneska to ministerstvo neroznesly na kopytech," ušklíbl se Remus.

Rabastan se ale vědoucně zašklebil. "Měl jsi vidět Bonesovou, jak se tvářila, když ty dvě potkala," zasmál se. To už ale přilákalo pozornost hádajících se dívek.

"A co ty? Už jsi mluvil s Potterem? Zachránil tě od Azkabanu, víš to?" navážela se do svého manžela Lily. "Seděl bys teď vedle Malfoye, Yaxleyho, Dolohova a mnoha dalších. Takže se zvedni a běž," ukázala naštvaně na dveře, zatímco se Rabastan marně snažil vysvětlit, že s Potterem už mluvil.

"Přesně tak. A ty na něj dohlédni, ať neudělá zase nějakou hloupost. Stačí, že mluvil s Holoubkovou," rozkazovala Narcissa Removi.

"Cože? Tys mluvil s Holoubkovou?" vyjekla Lily na Rabastana naštvaně. "Zbláznil ses?"

"Už to jistě bude mít i titulek," pokračovala nakvašeně Narcissa, zatímco si ukrajovala kousek dortíku s čokoládou. "Válečná hrdinka v obětí smrtijedových paží," vymýšlela si.

Lily se na ni nechápavě zadívala. "Ale to přece..." začala, ale Narcissa mávla rukou. 

"Snad nebudeš zase brečet?" vytkla jí.

"A co je ti do toho?" zaječela na ni Lily naštvaně a utírala si slzy.

Rabastan zatím popošel o kousek dál k Removi. "Nechceš předstírat, že jdeme za tím Potterem? Aspoň hodinku klidu," přesvědčoval ho.

"To bych neměl, vždyť je to moje žena," namítl Remus, ale pak se podíval, jak Narcissa nadávala Lily, která jí stejnou mincí oplácela. "No tak jo, ale ani slovo," svolil.

Společně vyšli z kavárny, aniž by si toho hádající se manželky všimly. Stejně budou za deset minut zase nejlepšími kamarádkami. Venku si jejich manželé povzdechli.

"Tohle společné těhotenství nám byl čert dlužen," ozval se Rabastan.

"Ještě tři týdny a je to za námi," uklidňoval ho Remus. "Ale jedno je jisté. Žádné druhé dítě," dodal.

"No to se opovaž," zasmál se zmijozel a i Remus se ušklíbl. 

Za společného popichování se vydali ulicí pryč od kavárny. Však ony si je jejich ženy zase vystopují. Možná se jich chtěli na chvíli zbavit, možná toužili po chvilce klidu, ale milovali je. Kdyby totiž ne, Narcissa by si Remuse podala a Lily by nikdy svého smrtijeda nezachránila. I když to vypadalo bídně, za tři týdny už budou mít svoje milující manželky zpět. A pak to bude opět ráj na zemi. No, to si mysleli teď, ale až uvidí malého Lupina a malou Lestrangeovou, poznají, jak vypadá pravé peklo...