markysek4

Snad se povede správně sebestředně egoistický Sirius a možná, jen možná, tam najdete i něco víc :D Upřímně, tohle byl pro mě šílený oříšek, psala jsem to natřikrát, podle toho to také vypadá, ale posuďte sami :D

Když přiváželi zrcadlo z Erisedu, Sirius už věděl, co bude jeho velké přání. Nikdy se netoužil podívat se do svého nitra, neb svoje pocity zavřel už před nějakou dobou a prostě jen žil, jak zrovna chtěl. Kdo jen mohl mít prsty v tom, že se uzavřel tak důkladně?

To ale nebyl onen příběh, ten se totiž odehrál dlouhou dobu před ním. Tohle byl příběh o mnohem pozdější době, mnohem lepší a slunečnější. Sirius, sotva patnáctiletý klučina, si mohl říkat, co chtěl, kdy chtěl a jak chtěl. Vždyť kdo by mohl někomu takovému něco zakazovat?

Přání jednoho chlapce mohou být pomíjivého charakteru, a zrovna Sirius byl velice pomíjivý. Jeho sympatie a vášeň rychle zahořely, načež se s první a jedinou nocí vypařily v dál. Co ho na tom všem bavilo, to bylo otázkou pro většího psychologa, než byl Remus Lupin, který ani ve svých knihách nedokázal vyčíst, co stálo za Siriusovou diagnózou.

Mnoho lidí Siriuse nenávidělo, mnoho z nich ho tajně milovalo a mnoho z těchto dívek se tím ani netajily. A kdyby jenom dívek... Sirius dokázal zažehnout jiskru snad v komkoliv. Ať už šlo o nenápadnou a věrnou havrapsárku, jež by podle jména mohla otevřít skříňku s bolestí a utrpením. Jenže naděje umírá poslední a Pandora o své vášni zatím nemá ani tušení. Stejně tak mnoho dalších. I nejlepší přátelé někdy skrývají mnohá tajemství a Sirius měl těch přátel hodně.

Ale tohle není příběh o jeho láskách a marných snahách po nemožném. Vášeň byla Siriusovým druhým jménem, třetím a možná i tím úplně posledním, nikdy ji nedokázal zničit. A čím více vášní zažil, tím více po nich toužil. Stával se s každým svým přešlapem závislejším a závislejším.

Teď se však mohl podívat, po čem doopravdy touží. Zrcadlo z Erisedu mu mohlo umožnit mnohem větší náhled do duše než cokoliv jiného. Vždyť podobně fungoval i nechvalně proslulý Amorův šíp, co zmátl nejedno srdce i vědomí. Jenže zrcadlo zmátlo všechny a všechno, Sirius tedy neměl být výjimkou. No, divíte se mu, že se původně podívat nechtěl?

Jenže i tak tu teď stál, před zrcadlem, co mohlo značit i temnotu v jeho duši, a díval se na svůj odraz, co se měl s každým dalším okamžikem začít měnit. Co když dostojí své Blackovské dědičnosti a ukáže se mu něco ošklivého? Sirius nad svými myšlenkami jen znechuceně mávl rukou. Co si to nalhává, jistěže ne, on stojí na správné straně oběma nohama a navždy.

Zrcadlo mu ale mohlo prozradit pravdu o té povrchnosti, jež ho mnoho dívek osočilo. Sirius si ale jejich řeči nikdy moc nebral, jeho názory druhých nezajímaly. Už kvůli tomu z něj měl Remus někdy infarkt kombinovaný s mrtvicí, když mu vyčítal všechno možné i nemožné. Tedy hlavně to nemožné. No jen si přiznejme, co všechno Sirius už udělal a ještě udělá. A nad čím z toho vrtí Remus nechápavě hlavou a modlí se k Merlinovi, aby Siriusovi seslal aspoň nějaký rozum. No, dosud se příliš nepoštěstilo.

Obraz v zrcadle se ale začal pomalu kroutit a ohýbat. Sirius čekal, kdy odhalí jeho nejhlubší vědomí. Bude to Vanceová? Nebo snad McKinnonová? Po kom toužil snad nejvíce ze všech? Nebo snad ta zakázaná láska, na kterou kvůli Jamesovi nesměl ani pomyslet? Copak by na ni vůbec kdy myslel? Vždyť byla stejně nudná jako ty její knihy. Ale zakázané ovoce v sobě má mnoho cukru. A také nejednoho červíka.

Sirius čekal mnohé. Obležení krásných dívek, větší postel a krásné dívky, nebo jen jednu, tu nejkrásnější. Možná doufal, že mu ukáží, která to je. Možná se těšil, že uvidí Alici, svoji dlouholetou kamarádku. Jenže jak si kdysi řekl, s přáteli se nespí. Rozhodně ale nečekal to, co mu zrcadlo poskytlo jako pohled.

Chlapci na chvilku zněžněl pohled, když pochopil, na co to kouká. Nešlo o ženy ani o motorku nebo snad něco jiného, po čem toužil. Tohle byla skutečná nejhlubší touha ze všech. Zrcadlo vytáhlo jeho přání a ukázalo mu ho na stříbrném obnose. Sirius si šťastně povzdechl.

Teplo rodinného krbu, tak by ten obraz nazval. Cítil se, jako by seděl v křesle doslova u krbu, díval se do plamenů a cítil hřejivou přítomnost dalších lidí, kteří by ho za nic nesoudili. Lidé, který by měl tak rád, jak jen to jeho nebelvírské srdce umělo. Lidé jako James Potter nebo Remus Lupin.

James Potter byl také tím, kdo mu tento domov prvně poskytl. A Sirius mu bude vděčný snad navždycky. Jak my už víme, nějaká přání se prostě plnila, jiná ne. A zrovna tohle se Sirimu splnit mohlo. James byl takový člověk snad na všechna přání, mnoho lidí si ho přálo vymazat z povrchu zemského, mnoho lidí si ho přálo přizabít, ale mnoho lidí si přálo být s ním v právě u rodinného krbu.

Být doma. A Sirius už domov našel. Nebyl v zrcadle, tam byl jen zobrazený. Jeho domov byl o kousek blíž, na dosah jeho srdci. Ani Walburga mu ho nezničí, když on má přátele. To oni jsou jeho domovem. Kdo také jiný? Teplo rodinného krbu poznal až v Nebelvíru. A právě to bylo jeho přání. Aby toto teplo nikdy neskončilo!