Z A Č Á T E K

James lapá po dechu, dusí se, prská jako novorozeně, když mu vzduch plní vzdouvající se plíce. S kašlem se zvedne, opře se paží o čelo postele a pevně přimhouří oči, aby se zastavilo pálení v hrudi. Jsou to hodiny, chvíle, než křeče pominou a on začne hltavě lapat po dechu. Pot promáčí ložní prádlo omotané kolem jeho nohou a pod linií vlasů tvoří lepkavé korálky. Natáhne ruku, aby je setřel, a vzpomene si.

James si vzpomíná.

Ostře se nadechne, když prudce otevře oči. Místnost kolem něj je tichá, temná a vlhká. Jamesova ruka, zachvácená náhlou závratnou mánií, letí k jeho srdci a následuje ji jeho poplašený pohled. Ale... i když ozvěna jeho rány zůstává v jeho mysli, shledává maso pod jeho prsty neporušené... celé. Objev vyvolá náhlou vlnu nevolnosti a Jamesovi se sotva podaří naklonit se přes okraj postele, než se mu zvedne žaludek.

Nemožné, pomyslí si a otře si rty hřbetem třesoucí se ruky. Zemřel jsem. Jsem mrtvý.

Ale jestli je tohle posmrtný život, páchne potem a zvratky a něčím naprosto známým. James stále svírá v dlani zázračně zhojenou hruď a s nuceným klidem si prohlíží okolí. Vyřezávané stoupačky... prádelník... kapitánská uniforma puntičkářsky visí na háčku u umyvadla...

To nemůže být...

Sluneční světlo proniká zataženými závěsy a v jeho paprscích tančí zrnka prachu. Je příliš namáhavé myslet jasně, a tak se James vyprostí ze svého vlhkého vězení a opatrně se postaví na podlahu, aby obešel svůj nový a nechutný doplněk. Ještě jednou se zhluboka, roztřeseně nadechne, než rozhrne závěsy.

James zamrká proti rannímu světlu, otevře okno a konečně pocítí závan čerstvého vzduchu, který se mu rozlévá po kůži, i když je sotva chladněji než v místnosti samotné. Je léto? Na Jamajce je vždy nesnesitelné vlhko.

Otočí se a znovu se rozhlédne po místnosti, vrásky v obličeji mu prořízne hluboké zamračení. Zná tohle místo: své pokoje v Port Royal... z doby předtím, než se s kapitánským platem rozhodl pro větší ubytování. Teď, když to poznává, slyší známé zvuky: kopyta dopadají na dlažbu venku, někdo buší pod oknem v druhém patře, uklízečka Abigail tiše uklízí na chodbě.

Jeho sebekontrola odhalí, že je nahý, a rychle popadne noční košili přehozenou přes židli v rohu. Přetáhne si oděv přes hlavu a hned se cítí lépe, že má mezi sebou a tímto zmateným snovým světem ještě jednu vrstvu. Musí to být sen. Iluze, nějaká poslední fantazie vykouzlená jeho selhávajícím mozkem. Ale proč tohle? Proč tady?

Zírá na zaťaté pěsti, rozevírá prsty a zjišťuje, že jeho nehty mu v dlaních prořízly rudé půlměsíce. To tupé bodnutí sotva zaregistruje, ale James se tomu diví. Tak to nebyl sen.

Začne se pohybovat po pokoji a s živým zájmem si jej prohlíží. Tam na nočním stolku má knihu, kterou během obzvlášť dlouhé plavby někam založil. Ale to bylo před nějakými šesti lety. James se v myšlenkách topí a s hlavou v dlaních se propadá do rohového křesla. Soustředí se na dýchání.

Dovnitř a ven. Určitě je to nějaký kosmický podvod. Dovnitř a ven. Je v deliriu, musí být. Dovnitř a ven. Ale prkna pod jeho nohama jsou chladná, vítr vanoucí od moře nese slanou vůni. Dovnitř a ven. Je příliš bystrý na to, aby to byl sen. Dovnitř a ven. Musí se zvednout. Obleč se. Dovnitř a ven. Musí zjistit, co se s ním k čertu děje.

---

Obléká si kapitánskou uniformu, prsty instinktivně vzpomínají na každý knoflík a sponu. Odraz, který na něj hledí ve skle na zdi, je známý a zároveň k nepoznání. Předkloní se a dotkne se vysokých lícních kostí, přejede po linii čelisti, čerstvě oholené. Je to jeho tvář. On to ví. Ale mapa vrásek v koutcích jeho očí, ukovaná po letech mžourání v neúprosném karibském slunci, je pryč. Chybí perleťová jizva, která se mu udělala za pravým uchem. Tmavé vlasy má ostříhané nakrátko, jen pár centimetrů dlouhé, což bylo rozhodnutí, které učinil před svou první kapitánskou cestou, aby pod parukou z koňských žíní bylo vedro o něco snesitelnější.

Teď si tu samou paruku nasadí na hlavu, úhledně ji naaranžuje, než znovu upře svůj ostrý pohled na zrcadlového dvojníka. Zelené oči mu září taky. Tak. Poznává oči člověka, který viděl a vykonal nemyslitelné, byl svědkem hrůz a zrady. Projede jím bodnutí až příliš známé viny a on odvrátí zrak.

Ozve se lehké zaklepání na dveře. Abigail. Přišla mu uklidit pokoj. James slyší šoupání nohou na chodbě.

,,Okamžik," zavolá a je vděčný, že si předtím vymyslel, že uklidí svůj předchozí nepořádek. Přejde ke dveřím a otevře je. Dívka stojí před ním, temeno hlavy sotva dosáhne na jeho hruď, a zírá na něj polekanýma očima.

,,Prosím za prominutí, pane. Nepřemýšlela jsem - tedy - neuvědomila jsem si -"

„Není třeba se omlouvat," zamumlá James, když si navléká kabát. ,,Touhle dobou už jsem většinou pryč."

Abigail zrudne a ustoupí stranou, aby mu umožnila odejít z podnájmu. ,,Ne, pane. Tedy, samozřejmě, pane. Slečna Mary už nemá nic k snídani, pane."

Ano. Slečna Mary je Mary Harlowová, majitelka a provozovatelka penzionu. James si vzpomíná, že to byla příjemně baculatá stará vdova se zálibou v uvězňování jednoho v dlouhých rozhovorech a v pečení příliš mnoha sladkostí pro své nájemníky.

,,To je v pořádku. Zjistil jsem, že dnes ráno nemám moc chuť k jídlu." James popadne klobouk a zamíří ke schodům, ale pak se zastaví a otočí se. ,,Byla byste tak laskavá a řekla mi dnešní datum?"

,,Dnešní datum, pane?" Chudák děvče vypadá naprosto zmateně, a kdyby se James necítil tak rozčilený, možná by se cítil špatně.

,,Prosím."

,,25. června, pane."

,,Jaký rok?"

Teď se mu skoro vysmívá, ale pak se zase tváří neutrálně. ,,Proč? 1721, samozřejmě."

Stejně tak ho mohla polít studenou vodou. Chce to všechno jeho sebeovládání, aby skryl paniku. Než se kvapně vzdálí ze schodů, zamumlá zdvořile: ,,Děkuji."

Osm let. Vrátil se o něco víc než osm let. Než vyjde ze dveří ven na slunce a nasadí si klobouk na hlavu, James už vymýšlí plán. Pořád netuší, jak a proč se to stalo, ale ať se propadne, jestli se tím nechá omámit. Musí se dostat do pevnosti.