Z A Č Á T E K

Všechno je to stejné... mapy rozložené po stole, lakovaná deska mahagonového stolu, způsob, jakým ranní světlo prosvítá vysokým oknem s výhledem na pobřeží...

James zhluboka dýchá nehybný vzduch své staré kanceláře, teď už asi nové. Ta mu byla přidělena při jeho povýšení na kapitána. Ještě ani nebyl čas, aby se na sbírku drobností, které vystavil na policích, usadil prach. Vzpomíná si na námahu, kterou si dal, když každou z nich stavěl na místo, a líně přejíždí prsty po lodi v láhvi, kterou získal během své úplně první plavby. Jak byl tedy pyšný. Čerstvý a dychtivý kadet.

Cestou dovnitř ho zastavil jeho zástupce, poručík Gillette. Muž byl ke svému svěřenci přidělen teprve nedávno, ale James ví, že spolu navazují rychlé, i když nekonvenční přátelství. Poručík přiznal, že ho překvapilo, že je dnes James v pevnosti, když viděl, jak se mu dařilo v těchto dnech po ceremonii, která oficiálně znamenala pro něj samého úsvit jeho kapitánství. James se tomu skutečně zasmál a ironicky odpověděl, že pokus najít si ve svém zaměstnání volno dá obvykle víc práce než cokoli jiného, co dělá ve své kanceláři, a vysloužil si od Gilletta překvapený smích.

Když se rozcházeli, uvědomil si James, že s tím mužem pravděpodobně nikdy předtím nežertoval. Možná bude muset být opatrnější.

Ale teď, obklopen nástrahami svého dřívějšího života, se Jamesova mysl znovu potácí. Je to příliš skutečné, být tady. Ty zvuky, pachy... klidně mohly být z dávných věků, ale on je důvěrně zná. Jak se James noří do křesla s vysokým opěradlem za stolem, nemůže si pomoci a zoufá. Je to trvalé? Pokud ne, jak dlouho bude na tomto místě existovat? Co pak? Má pokračovat, jako by se nic nestalo? Žít svůj život znovu? Za jakým účelem? Jaký to má smysl?

V tu chvíli mu hlavou probleskne myšlenka a zmocní se ho náhlá a naléhavá zvědavost. Vstane, zamíří ke dveřím a pak se prodere horním patrem pevnosti a zamíří do guvernérovy kanceláře.

Jakmile však dorazí, jeho odhodlání zakolísá. Stojí před dveřmi Weatherbyho Swanna a s úzkostnou jasností si vybavuje Elizabethinu tvář, když mu sdělovala, že její otec je mrtvý. Zavražděn poskokem Cutlera Becketta, událost, kterou by James bezpochyby zastavil, kdyby se méně soustředil na krvavou službu a poslouchání rozkazů. Toto ho nakonec žene kupředu. Musí se setkat se Swannem. Potřebuje se podívat do očí muži, kterého tehdy mohl klidně zabít.

Na jeho razantnější zaklepání se ozve téměř zpěvavé: „Dále!" a James otevře dveře.

Uvnitř sedí guvernér za svým neupraveným, ale stále uspořádaným stolem a v ruce drží brk. Zvedne oči a pohlédne Jamesovi do tváře; jeho rysy se změní v upřímný úsměv. Než vstane, odloží práci.

,,Kapitáne Norringtone! Jaké příjemné překvapení." Jamesovi se bolestně sevře hruď, když se muž blíží, aby mu přátelsky potřásl rukou. ,,Nenapadlo mě, že vás tu dneska uvidím."

,,Obávám se, že nejsem zvyklý na volný čas, pane."

Guvernér se tomu směje, jako by James řekl nějaký skvělý vtip. ,,Tak dobrá! Budeme vám muset najít nějakou zálibu, abyste si mohl užívat volna. Čaj?" Ukáže nataženou dlaní na stříbrný servis na stolku. ,,Zrovna jsem o tom mluvil."

Muž ho už vede k podnosu s rukou na rameni, takže James sotva může odmítnout. ,,Jste příliš laskav, pane."

,,Vůbec ne! Dáte si cukr?" James zavrtí hlavou a guvernér nalije ještě kouřící šálek, než ho předá i s talířkem. Pak si jeden udělá pro sebe a hodí do něj tři kostky. ,,Já ho vždycky dělám tak nesnesitelně sladký. Moje žena si mě kvůli tomu nemilosrdně dobírala." Zamíchá čaj a posune se k jednomu ze zdobených křesel obrácených do středu místnosti. ,,Prosím, udělejte si pohodlí."

James silně pochybuje, že se ještě někdy bude cítit pohodlně. Zvlášť v přítomnosti tohoto muže. Zadumaně děkuje, když se noří do jednoho z kaštanově hnědých křesel, pak se dívá, jak guvernér usrkává z hrnečku a spokojeně si brouká, a naprosto ignoruje šálek ve vlastních rukou.

Weatherby Swann měl Jamese vždycky rád. Nikdy se za to nestyděl. A když se jeho dcera blížila věku na vdávání, choval se téměř láskyplně. James usoudil, že šlo o pokus povzbudit jeho zájem tím, že se k němu bude chovat jako k synovi. Ta představa ho kdysi poněkud pobavila, protože jeho vlastní otec nikdy nebyl tak pozorný. Ani z poloviny.

Ale teď, když James viděl, co bylo v budoucnu, je ohromen, jak málo kdy udělal, aby si zasloužil takovou úctu. Jistě, byl uznávaný, vždy připraven plnit své povinnosti a velmi zdatný v lovu pirátů... ale co na tom všem nakonec záleželo? Když tu James sedí a zdvořile se baví s guvernérem o obchodu a o počasí, usoudí, že pokud má svůj život skutečně prožít znovu, povede se mu v tomto lépe. Možná... se mu bude dařit ve všem lépe.

Venku se ozvou kroky a oba muži se otočí ke dveřím právě včas, aby viděli, jak se rozlétly, a spatří malou, udýchanou postavu rýsující se ve slunci. James mžourá do světla a sotva má čas ji poznat, než guvernér vykřikne: „Elizabeth! Co to proboha má znamenat?"

Dívka s úsměvem vpadne do pokoje a za ní se do dveří málem zhroutí rozčilená služka. James se musí ovládat, aby neupustil svůj plný šálek na koberec.

,,Přinesli jsme ti s Estrellou oběd, otče!" Zvedne velký koš v rukou a září jako sluneční erupce.

Může jí být tak dvanáct. Ačkoliv není o nic méně okouzlující, než když ji viděl naposledy, je to nyní zcela jiný pocit, který uchvátil Jamesovy vnitřnosti v nelítostné neřesti. Jemné zlaté vlasy jí padají na ramena v kudrlinkách a přes nos se jí táhnou pihy. Zrudla po nedávném běhu a v očích se jí blýská zlomyslnost.

Když se na něj podívá těma očima a v podstatě ho jimi přišpendlí, James se bojí, že se mu zase udělá špatně.

,,Kapitáne!" Působí neohrabaně, ale neobyčejně roztomile, když dělá pukrle. ,,Chcete se k nám přidat? Přinesla jsem dost pro tři."

Celá místnost se točí. James si všimne, že guvernér vstává, a rychle odvrátí zrak, protože si je vědom toho, že se dívá. „Nerad bych rušil, slečno Swannová."

Spíš cítí, než vidí, jak trucuje, když ji otec jemně napomíná. ,,I když si toho moc vážím, Elizabeth, nemůžeš sem jen tak vtrhnout bez doprovodu. To se nesluší."

,,Estrella je moje gardedáma." Otočí se ke služebné, která postává na prahu. ,,Je to tak, Estrello? Jen jsme si tak trochu zazávodily."

Služebná zděšeně vzhlédne, očividně se vůbec neúčastnila Elizabethiny hry, alespoň ne dobrovolně, ale guvernér si prostě povzdechne a mávne na ni, aby šla dál, očividně ji z toho incidentu neviní.

James doslova vyskočí na nohy, náhle zoufale toužící po odchodu. Nemá tušení, kam jinam jít, ale tady být nemůže. Ne s ní.

Zdá se, že osud má jiné plány.

Weatherby Swann se otočí k Jamesovi a omluvně se usměje. ,,Promiňte, kapitáne. Moje dcera... Jestli musíte odejít, pochopím to. Pořád ještě můžeme počítat s tím, že vás zítra uvidíme na večeři?"

James cítí, jak se pod ním podlaha prohýbá. Večeře. Se Swannovými. Tohle si pamatuje. Plány vytvořené před měsíci... lety. Jak by mohl odmítnout?

Je v pasti, nemá jinou možnost. ,,Samozřejmě, pane." Oči mu zalétnou k Elizabeth, která se na něj s očekáváním usmívá.

,,Za nic na světě bych si ji nenechal ujít."