T E P L O

Jamesovi trvá zbytek dne, než se rozhodne, co udělá dál, kromě toho, že stráví večer složený na stoličce v hospodě a zpije se do němoty. I když by to moc rád udělal, uvědomil si, že v této fázi svého života si to ještě nestanovil jako běžnou kratochvíli a asi by nebylo dobré, aby to dopustil. Tak domů. Kde se může nadměrně opít v soukromí svých komnat.

Později, když vypije půl láhve čerstvě zakoupené whisky, hledí James z otevřeného okna. V Port Royal je soumrak, slunce jen tak tak sklouzlo za obzor a on už dávno svléknul kabát a vestu a zachvěl se vzrušením, když je hodil přes postel, místo aby je úhledně uklidil na háček.

Opře se rukou o okenní rám, znovu si dlouze lokne a škubne sebou nad známým pálením v krku. Chutná to jako starý přítel. Při té myšlence se nevesele ušklíbne. Ještě ne. Nechci se do takových věcí hnát.

Stáhl si i kravatu, takže zůstal jen v rukávech košile a kalhotách, bosé nohy chladnou na dřevěné podlaze. Má rád noční vánek na své kůži, libuje si v úlevě po vlhkém dni. Teď jen kdyby mohl přestat myslet.

Ale to se pravděpodobně nestane a on to ví. Tohle je docela nepříjemná situace, ve které se ocitl. Naprosto bezprecedentní. Má mu být odepřen klid i po smrti? Zdá se to pozoruhodně nespravedlivé, opravdu.

James si povzdechne a zavrtí nad sebou hlavou. Možná je hloupý. Není to to, o čem tolik lidí v celé historii snilo? Získat šanci napravit své chyby? Řekněme, že na vteřinu uvěří, že tato změna je trvalá; mohla by to být skvělá příležitost zkusit to znovu. Odčinit své hříchy.

Problém je, že si není jistý, jestli tomu věří.

Znovu si lokne z láhve a klesne na postel, ledabyle si odhodí uniformu.

Skutečná otázka zní: co záleží na tom, čemu věří? Nakonec, když na to přijde, je teď tady. A pokud je to sen, blud nebo obzvlášť krutý vesmírný žert, stále nemá co ztratit. Ve skutečnosti má méně než nic. A může možná všechno získat.

V této fázi svého předchozího života si James pamatuje, jak byl přehnaně soustředěný na svou kariéru. Málokdy trávil čas doma nebo venku s přáteli - ne že by nějaké měl - místo toho se rozhodl, že "volné hodiny" stráví ve své kanceláři a bude plánovat.

Ale na čas mu to prospělo, ne? Patřil k nejoceňovanějším důstojníkům západní flotily. Vybudoval si jméno kapitána, nezávislého na úspěších svého otce, za léta obětavé a často krvavé práce. Stal se 'postrachem pirátů', před třicátými narozeninami získal hodnost komodora. Všechna pocta, na kterou může být hrdý. A také byl. Ach, býval velmi hrdý.

James se nad tím hořce pobaví. Na ničem z toho mu nakonec nezáleželo, že? Nakonec záleželo jen na jedné věci. Jen na jedné.

A dnes ho požádala, aby s nimi zůstal na oběd v otcově kanceláři, mladá, živá a jasná jako každý letní den.

Z Elizabethina dětství si pamatuje jen útržky z doby, kdy ho zval guvernér na návštěvy. Teprve když se ocitla na prahu dospívání, začal jí věnovat pozornost. Bylo těžké to neudělat, zvlášť, když ji její otec prakticky podstrčil Jamesovi... ale... to nebyl jediný důvod. I když byla v mládí půvabná, v dospívání Elizabeth získala až devastující krásu. A byla smělá, ohnivá a tvrdohlavá, odhodlaná svého otce pohoršovat ve všech směrech.

Snažila se pohoršovat i mne, přemítá James s negentlemanským odfrknutím. Vždycky se snažila setřást svou gardedámu, když byli spolu. Nikdy jí to neřekl, ale naprosto ho okouzlil její rozmar, její nebojácné odhodlání být sama sebou. A to, co začalo jako fantazie, se během dvou krátkých let změnilo v lásku. Láska, která ho definovala... stejně jako zničila.

Měl jí to říct. Měl jí to říct hned, jak se to stalo. Protože v době, kdy se rozhodl požádat ji o ruku, už svou pozornost dávno odvrátila. A on byl bezmocný a nemohl dělat nic jiného, než se dívat, jak se vrhá do náruče svého kováře, a cítit při tom zející propast, která se v něm otvírá a nikdy nebude zaplněna.

James ví, že tohohle lituje nejvíc. Nikdy jí neřekl, jak se cítil. Jak se pořád cítí, k čertu s ním. Předpokládá však, že by si v tomto ohledu měl trochu oddechnout, vzhledem k tomu, že zemřel při její záchraně před necelými čtyřiadvaceti hodinami. Sakra. To už je to tak dlouho? Připadá mi to jako věčnost.

Nevadí. Položí nyní téměř prázdnou láhev s hlasitým bouchnutím na noční stolek. Jestli to má být skutečně jeho realita, jestli se druhý den ráno probudí a bude stále v této místnosti, v tomto čase, pak...

Pak bude tentokrát dělat věci jinak.

A možná se mu to tentokrát podaří.

---

Je deset minut před šestou hodinou, když se James ocitne na cestě vedoucí ke guvernérovu sídlu. Rozhodl se jít pěšky, protože si přál mít čas vyčistit si hlavu a duševně se připravit na to, co určitě bude... neobvyklý večer, když už nic jiného. Bude to zajímavé.

Když prochází hlavní branou, v západním vánku k němu dolehne jakýsi zvuk, smíšený s vůní ibišku. Zpěv? Zpomalí chůzi, ztiší klapání podpatků o kamenné dlaždice a ze zahrad se ozve sladký sopránový hlas. James se rychle rozhlédne a změní směr, je nepochybně zvědavý.

Když obchází přesně střižený živý plot, pozná melodii: irskou lidovou píseň, kterou často slyšel na moři. Mrtví milenci a tak. Jak šťastné. Ale když se přiblíží, zahlédne zpěvačku, jak bezstarostně sedí na stromě, její noha v trepkách se houpe na volném vzduchu pod ní, skicák má otevřený v klíně. Hlavu má nakloněnou na stranu a uvažuje, co to vlastně kreslí.

James zpočátku váhá, zda má ohlásit svou přítomnost, ohromen jejím šťastným klidem, úsměv mu bublá na rtech. Ale guvernér ho očekává, vlastně je oba, takže si odkašle.

Elizabeth k němu shlédne, šokovaně ze svého zasnění, balada jí odumírá na rtech. Ale pak se jí na tváři objeví široký úsměv. ,,Dobrý den, kapitáne."

James se odváží o pár kroků blíž, teď už stojí skoro pod ní. „Dobrý den, slečno Swannová." Nedokáže se ubránit veselí ve svém hlase. ,,Máme krásné počasí."

Zaklíní skicák mezi dvě větve, než se nakloní dopředu, bradu opřenou o dlaň. ,,To ano. I když spíše jen ve stínu."

James přimhouří oči v předstíraném soustředění, než poznamená: „Jste o něco vyšší, než když jsme se viděli naposledy."

To mu vyslouží další zářivý úsměv, nos se jí při smíchu svraští. ,,Ach ano. Začala jsem rychle růst. Otec se mě snaží udržet v šatech."

James se ohlédne a nasadí spiklenecký tón. ,,Když už mluvíme o vašem otci, pochybuji, že by se díval příznivě na to, kde sedíte."

Elizabeth nechybí ani chvilka, v jiskřících očích se jí zračí výzva. ,,Ano, i já pochybuji."

Na několik vteřin se mezi nimi rozhostí ticho, až mu konečně nabídne svůj vlastní úsměv, unavená tím, že ho zadržuje. Teprve pak ho odmění bouřlivým smíchem a pohne se, aby slezla dolů.

S nataženou rukou udělá půl kroku dopředu. ,,Potřebujete pomoc?"

„Ne, děkuju," odpovídá a obratně sbírá záhyby svých šatů, zatímco James zdvořile odvrací zrak, dokud před ním nesestoupí na zem.

,,Působivé, slečno Swannová," říká, když si upravuje sukně. ,,Troufám si tvrdit, že v ráhnoví Neohrožené budete téměř nepolapitelná."

Potěšeně si pobrukuje a zdá se, že ta myšlenka ji okouzluje. ,,Nemyslete si, že jsem si to nepředstavovala. Ale otec by raději zemřel, než by mě pustil do ráhnoví válečné lodi. Vlastně na žádnou loď."

James souhlasně přikývne a pak se nabídnutím ruky zeptá: „Byla byste tak laskavá a doprovodila mě do domu, slečno Swannová?"

Očividně okouzlena jeho dospěláckými způsoby, Elizabeth si otře ruce o šaty a pak mu svou pihovatou paži ovine kolem té jeho. Žasne nad kontrastem její světlé pleti s tmavě modrou barvou jeho žaketu.

,,Kdysi jsem se cítil skoro stejně," říká, když je vyvádí ze zahrad, ,,ohledně ráhnoví."

Elizabeth je touto informací znepokojena. ,,Byl jste hodně mladý, když jste vstoupil do námořnictva?"

,,Bylo mi dvanáct. Můj otec byl uznávaný admirál, takže jsem nastoupil jako kadet." Krátce se odmlčí a usměje se na ni. ,,Strávil jsem víc než dost času v lanoví s ostatními chlapci. Skákal jsem sem a tam a ječel jako opice."

Směje se mu a ve tváři se jí zračí nevíra. ,,Určitě ne!"

Téměř se její nedůvěře směje. ,,Rozhodně ano. Je opravdu tak těžké tomu uvěřit?"

Ještě jednou se na něj vypočítavě podívá a jeho v duchu potěší její pohled. ,,Asi ne," přizná nakonec, když už stoupají po schodech. ,,Představit si to je vlastně docela zábavné."

Když dojdou ke dveřím, podívá se na ni a pobaveně si všimne, že se jí ve zlatých kadeřích zachytil zatoulaný list. ,,Zaklepeme?"

Sklouzne z jeho paže a zazubí se. ,,Samozřejmě že ne! Je to můj dům, hlupáčku."

Jakmile je dovnitř uvede škrobený komorník, který si bere Jamesův kabát, Weatherby Swann se vrhne dolů po točitém schodišti a poplašeně svraští čelo.

„Elizabeth! Kde jsi byla!?"

,,Jen v zahradě, otče. Kreslila jsem."

„Slečna Swannová se se mnou setkala, když jsem přicházel, pane," skočí mu do řeči James a místo řádného pozdravu se lehce ukloní. ,,Laskavě mi nabídla, že mě po zbytek cesty doprovodí."

Guvernér pozvedne obočí, když hodnotí pohledem svou dceru, která mrká řasami, nevinnost sama. ,,To od ní bylo velmi pozorné." Povzdechne si a pak jí položí ruku na rameno a žene ji ke schodům. ,,Jdi nahoru a převleč se. Estrella ti na večeři připravila nové šaty."

Elizabeth si stoupne na špičky, aby otce políbila na tvář, než se otočí a odskotačí do svého pokoje.

Když je pryč, Weatherby Swann znovu vzdychne, zamíří do jídelny a pokyne Jamesovi, aby ho následoval. ,,Co s ní mám dělat?" Jeho výraz je podrážděný, ale v jeho hlase je znát něha, když se zastaví u stolku, aby nalil skleničky brandy.

První předává Jamesovi, který ji ochotně přijímá. ,,Je dost oduševnělá, pane."

„Oduševnělá!" zasměje se guvernér a pozvedne sklenici k Jamesovi. ,,To je diplomatický způsob odpovědi."

James skrývá úsměv tím, že si usrkne. ,,Velmi mi připomíná mou sestřenici, když byla v jejím věku."

,,A předpokládám, že teď je ve společnosti vzorná, co?"

,,Ano, pane. Alespoň když se ostatní dívají."

Při těch slovech guvernér zakloní hlavu a rozesměje se, než zvedne karafu, aby jim dolil. ,,Opravdu? Pak je tu přece jen naděje. Pojďte."

Dveře do jídelny jsou otevřené a dlouhý stůl se ve světle lampy leskne. Na vzdáleném konci u prázdného krbu jsou rozmístěny tři židle. James se posadí nalevo od guvernéra.

,,Chtěl jsem vám ještě jednou pogratulovat k vašemu povýšení, kapitáne Norringtone," začne, když si dává do klína ubrousek. ,,Váš otec musí být velmi pyšný."

James se snaží nepohnout. ,,Moje matka ve svých dopisech připouští, že je, i když mi to sám ještě neřekl." Pak s pokusem o lehkomyslnost dodá: ,,Můj otec nikdy nebyl jeden z těch, kteří by byli příliš laskaví."

„No," začne Swann zdvořile, „vidíte, co se stane, když je otec příliš laskavý."

„Vůbec ne, pane," opáčí James mírně a trochu ztuhne, když spatří Swannův rozmrzelý úsměv.

„Slečna Swannová je možná rozjařená a možná jí trochu chybí sebeovládání, ale ví, že je tu v bezpečí. Ví, že ji velmi milujete. Řekl bych, že to je dobrý kompromis."

Guvernér se zatváří zamyšleně, než se znovu podívá na Jamese. ,,A jak může člověk, který nemá takovou rodinu, získat v této věci takovou moudrost?" ptá se a zní to skoro ohromeně.

James cítí, jak se mu pod límcem rozpaluje krk, a odolává nutkání povolit si jej. ,,Hlavně pozorováním. Mám jedinečnou příležitost poučit se ze zkušeností druhých."

„To vám dobře poslouží," svěřuje se Swann. ,,Poznal jsem příliš mnoho mužů, kteří nemají ani schopnost poučit se i ze svých vlastních chyb."

Teď se James zatahá za kravatu a cítí se ve svém žaketu trochu uvězněný, když mu po zádech přeběhne mráz.

Doufá, že on ji už má.