Tak je to tu, tohle je oficiálně poslední téma celé soutěže. Na co se tedy můžete ještě těšit? Od dnešního dne (12.12.) až do konce roku běží dodělávací termíny. Můžete napsat jakoukoliv jednodílovku, která vám chybí, já ji klasicky přečtu a následně udělám úplně poslední vyhodnocení právě s dodělávkami. Na ně se nevztahuje žádný limit (samozřejmě kromě toho daného týdenního tématu :D), můžete si dodělat, kolik chcete. Pokud tedy někomu chybí jedno, může, pokud mu chybí třeba sedm, může všechny :D

Kromě toho tu mám své poslední a nejtěžší téma. To úplně nejhorší a zároveň tak prosté. Kam se hrabe téma Jednou ho zničím, kam se hrabe téma Borgina a Burkese, na tohle téma nemá ani to o Turnaji.

Tenhle týden nás totiž čeká volné psaní. Můžete si napsat cokoliv bez jakékoliv podmínky a jakéhokoliv zadání. Volné psaní. Jediné, co je dané, je počet slov. Jak říkám, nejtěžší věci bývají těmi nejjednoduššími. Tak do toho, čas máte až do... vlastně do konce roku, kdy uzavírám všechno.

Těším se na vaše poslední příběhy, uvidíme se u posledních vyhodnocení (vážně teď nestíhám, ale slibuju, že dvacátého začínám číst všechny předchozí výzvy!), budu ráda, když počkáte do konce knihy i na mé velké poděkování a malé poodkrytí mých dalších plánů a soutěží (věřte mi, že spoustu témat jsem nevyužila, ale své využití si jednou ještě najdou), přeju vám hlavně krásné Vánoce a užité volno,

Vaše Queenie

A co jsem si pro vás připravila na volné psaní já? Tak dneska vám poodkryju úryvek z chystaného (snad) příběhu Ministerstvo vzpomínek a času. Pokud ho tedy někdy dodělám, jestli bude zájem, můžete se na něj těšit někdy mezi lednem a květnem asi jako na jediné dílo, víc toho nevidím :D

***

Všechno se to seběhlo toho večera na Příčné ulici. Novoroční ohňostroje pokryly oblohu, až ani hvězdy nebyly vidět. Každá svítící tečka na obloze někomu patřila, výbuchy navíc nutily psy výt a malé děti plakat.

Přes samý mumraj nebylo skoro slyšet, co kdo řekl. Na Příčné ulici to proto nebylo výjimkou. Uprostřed ulice stáli lidé a dívali se nahoru. Šťastně pozorovali tak krásnou situaci, ničím by si ji nenechali zkazit. Jenže osud ani čas se většinou neptá, jestli si tuto chvíli kazit chtějí nebo ne.

Na obloze se rozprsknul největší zelený ohňostroj. Rána byla neskutečná, ohromná. Zelené jiskry létaly vzduchem, ale nikdo tomu nepřikládal zvláštní důležitost. Byl to jen jeden z mnoha ohňostrojů.

Při té obrovské ráně sebou ale někdo trhl. Někdo, kdo nesměl na tak velkolepé oslavě chybět. Harry Potter, Vyvolený, ten, který přemohl Voldemorta. Jeho jméno se stále neříkalo, stejně tak jako postupně mizelo i jméno válečného hrdiny a jeho přátel.

Harry se díval na oblohu, jak zelené jiskry září. Viděl stejné jiskry jako onehdy v lese. Cítil stejné mravenčení v konečcích prstů i stejný vnitřní děs, který by si ale nikdy nepřiznal. Trhl sebou znovu, když mu v uších zazněl šepotavý hlas bývalého tyrana kouzelnického světa.

Náhle mu kdosi stiskl ruku. Harry otočil hlavu ke své nejlepší kamarádce a kývl. Vždycky tu byla a pomohla. Každým dnem jeho, Rona, Ginny i mnoho dalších uklidňovala a utěšovala. Jenže nepotřebovala snad sama někdy pomoct?

Vítr přestal foukat, Voldemortův hlas přestal znít v Harryho uších a Hermiona pomalu pustila jeho ruku. Měla pocit, že právě padá. Padala už dlouho, přímo věky, jenže pokaždé, když se zachytila větve na kraje propasti, ji něco - někdo - stáhlo dolů.

Zatěkala pohledem v davu. Samozřejmě, že tu nebyla. Jak by také mohla, když jistě zase mrzla na hřbitově. Ginny se prostě ukázat nemohla. Hermiona si zato všimla někoho jiného.

Byl tam. Ve svém typicky povýšeném postoji. Hermiona ztuhla. V hlavě jí problesklo tolik vzpomínek, jen jedna ale dokázala ty ostatní zaplašit. Viděla, jak kdysi mocná čarodějka bere její ruku do své a směje se. Viděla, jak nůž poprvé zajel do masa. A křičela. Křičela. Křičela, aniž by jí kdosi slyšel, protože nedokázala otevřít ústa. Nemohla začít křičet uprostřed davu lidí. Stejně tak jako nemohla obvinit Malfoye z ničeho víc než nečinného přihlížení.

"To je nádhera, podívejte," vydechla vedle nich zrzavá Susan Bonesová a ukázala na oblohu.

"To je," souhlasil s ní Terry Boot, objímal dívku kolem pasu a něžně ji k sobě tiskl. Nesměla mu vyklouznout. Kdyby totiž pustil, ty jiskry by ji dostaly. Jen díky němu se to tehdy nestalo.

Terry se zadíval do prázdna. Bradavice, stejné jiskry útočí na hrad, ohňostroje se ale neslaví. Jeden proud jisker letí přímo k nim. Vykouzlil tehdy štít, mohl ho přiklonit vlevo nebo vpravo, jen na jednu stranu. A zelené světlo se nemilosrdně blížilo.

"Nepřijde vám, že je to takové..." zmlkl Ron uprostřed věty. Rozhlédl se. Neměl by to slovo říct, když kolem mohlo tolik lidí poslouchat. Možná neslyšeli přes ohňostroj, ale vždycky někdo poslouchal. Vždycky někdo zradil.

"Nepatřičné," špitla Katie Bellová.

Nikdo si nedovolil souhlasit nahlas. Na taková slova se nesmělo ani pomýšlet. Tohle byl nový svět, nový začátek a nová společnost. A v každé společnosti se skrývá nějaké tabu.

"Připomíná mi to..." pokračovala Katie, ale Ron jí překryl pusu rukou. Katie zoufale trhla hlavou.

"Nic," sykl jí Ron do ucha. "Nesmí ti to připomínat nic."

Katie se tichounce vhrnuly do očí slzy. Ron ji pustil, ale jakmile to udělal, Katie tiše vzlykla. "Leanne na ohňostroje umřela."

Kdosi vedle nich ztuhl v pohybu. Otočil se k nim, vedle stojící ho následoval. Katie ihned zrudla. Naštěstí ji od skandálu pomohla shoda okolností. Bystrozoři se už blížili podívat se, když tu ze stínů domu na okraji ulice vystoupila dívčí postava.

Zprvu jí nebylo vidět do obličeje, šla trochu vrávoravě, ale nakonec se postavila před šťastný dav. "Celé je to hloupá fraška!" křikla.

V tom ji okolí poznalo. Dalo to práci, z hezké holky se stala zničená žena ztracená ve světě. Z rukou jí vypadla skleněná láhev a roztříštila se na dlažbě. Ani to však neudělalo tolik jako slova, jež dívka následně pronesla.

"Slavíte tu světla jako kletby z hůlek zabijáků, radujete se, když byste měli truchlit. Válka tu totiž byla!"

Nestihla větu ani dopovědět, když už u ní byli bystrozoři. Jeden ji popadl a druhý rozehnal těch pár posledních, co by se snad k dívce chtělo přidat.

"Teď je tu přece nový řád. Nic nám nehrozí," pověděl kdosi v davu.

"Válka tu je s námi!" křičela dívka, kterou odváděli pryč. Nikdo se jí nepokoušel pomoct, bylo by to zbytečné. "Byla tu a vy na ni nezapomenete!"

"Draco," naklonil se náhle Blaise Zabini ke svému dlouholetému příteli. "Neměli bychom jí pomoct? Je to přece Pansy."

Druhý muž se zadíval, jak Pansy Parkinsonovou odvádí pryč za nedovolené výtržnictví. "Myslím, že už je pozdě. Válka tu nikdy nebyla, to měla Pansy pochopit dřív," dodal hořce, až se jemu samotnému sevřelo srdce.

"Není lehké to popřít," šeptal Blaise.

Draco na to nic neřekl. Díval se do prázdna, z ohňostrojů se mu dělalo zle, a přemýšlel, kdy se to vlastně stalo. Kdy přesně pohřbili svoje vzpomínky a bolesti dovnitř, aby je svět nenašel? A kdy přesně se z války stalo obávané tabu?

To stejné si mysleli i někteří další. Kdy se z pouhé vzpomínky stala noční můra dní, která neměla existovat? A kdy se ministerstvu povedlo v lidech onu vzpomínku pohřbít?

***

Jak vidíte, jde o pouhý koncept příběhu, který nejspíše ani nedostane souvislou podobu, takže se vás zeptám na názor rovnou. Byl by tu vůbec někdo, kdo by tohle četl dál? :DD