Kdesi uprostřed Zapovězeného lesa se ozval příšerný výkřik. Byla z něj cítit bolest, lítost a bezmoc. Krátce na to se ozvalo táhlé zavytí a zděšené vypísknutí, které nebylo ani zdaleka tak hlasité jako předchozí dva zvuky. 

Temnotu noci ozářil blesk, aby celá scéna vypadala ještě o kousek více jako z hororu kategorie b. Ještě chyběl déšť, co by krutě bičoval okolní kopečky a stromy. Vítr by fičel v děsivé kakofonii, ze které by zaléhaly uši snad každému rozumnému člověku i nestvůře. Jenže tohle nebyla jedna z těch situací. Oblohu sice ozářil blesk, ale ani zdaleka nešlo o přírodní úkaz, který provází hromy a deště. 

Za tohle mohl docela obyčejný chlapec, který stál osamoceně uprostřed lesa pouze s klacíkem v ruce. Proti němu se ještě před vteřinkou hnalo cosi s děsivou vizáží. Příšerné čelisti, co nejspíše ani nepasovaly k sobě, byly uzpůsobené na trhání masa, výraz v očích jen tak někde neuvidíte. A tento chlapec toho tvora přemohl jediným mávnutím toho klacíku. Teď už nejde o horor, ale o pouhou pohádku.

Bohužel pro tvora, chlapce, psa i krysu toto byla skutečnost. Chlapec se totiž jmenoval James Potter a byl kouzelník. Pes, který předtím zavyl, nesl jméno po jednom z nejstarších rodů kouzelnického světa, a to Sirius Black. Ani krysa nebyla tak obyčejná, jak by se mohlo zdát. Měla hned několik jmen. Červíček nebo prostě jen Peter Pettigrew, jak ho chlapci znali. A příšera, co na chlapce zaútočila, nebyla žádnou příšerou. Byla pouhým otrokem měsíčního svitu, který ho bude pronásledovat ještě celé dvě hodiny, které do rozednění zbývaly. 

Pak se promění zpět na chlapce, který si ráno oblékne prefektský odznak a pokusí se začlenit do společnosti. Jenže po dnešní noci se tak nejspíše nestane. Remus Lupin totiž jistě objeví více než jen novou jizvičku na jeho obličeji, který vypadal tajemně ale i přes to dobrosrdečně. Někoho s větším srdcem byste hledali hodně dlouho, pokud byste tedy někoho takového našli. Paradoxem bylo, že v srdci nosil všechny kromě sebe.

"Zabil jsi ho?" vyjekl chlapec, který tam ještě před minutou nestál. Někomu by se mohlo zdát podivné, že v jednu chvíli zmizel pes a přibyl tu člověk, ne však dalším dvěma chlapcům. Krysa zmizela totiž jen minutku po tom, co se jakoby z ničeho zhmotnil Sirius. 

"Proboha, snad ne!" vyděsil se chlapec, co před chvílí vypálil velice složité kouzlo na svého přítele. "Poradila madame Pomfreyová, říkala, že mu to neublíží, jen ho to omráčí..." koktal nesouvisle v samé rychlosti, jak se hnal k příšeře, co se kromě toho ještě uhodila o strom.

"Jestli se pletla, nepomůže tu ani ten tvůj bůh," zavrtěl hlavou Sirius, ale James si úlevně oddychl.

"V pořádku, jen je mimo," skoro něžně pohladil vlkodlaka po čenichu, až zavrčel. James tedy rychle ruku stáhl. Měl svého kamaráda moc rád, ale nepotřeboval se kvůli tomu měnit každý měsíc v nemyslícího tvora závislého na vraždění a krvi.

"Jak jsi vlastně věděl, kdy to udělat?" zeptal se zvědavě Peter.

James pokrčil rameny. "Nějak se to prostě stalo. S jistotou vám ale můžu slíbit, že znovu už to neudělám," vrtěl hlavou a vykouzlil pro svého kamaráda nosítka.

"To doufám, Jamesi, to doufám," poplácal ho po rameni Sirius. "Ráno mu bude pěkně blbě," dodal ještě a přejel si vlkodlaka v bezvědomí pohledem. Ostatní si povzdechli. James to zase vymňoukl. 

O hodinu a půl později už nesli třesoucího se Remuse na nosítkách k hradu. Stále se měnil, ale to chlapcům v ničem nebránilo. Co je ale tížilo, byl fakt, že Remus se nacházel v jakési paralýze částečného vědomí. Probouzel se, aby se slepě díval kolem sebe a třásl se reakcí na proměnu. Cítil, jak se s ním něco děje, ale nemohl prohlédnout temnotu, která ho obestírala. Věděl jenom jedno. Příšerně ho všechno bolelo, pálilo ho snad celé tělo a on se nemohl pohnout.

"Myslíte, že nás slyší?" zeptal se Sirius a pokusil se svého přítele uklidnit.

Na jeho dotyk reagoval Remus jako na popálení. Odtáhl se v očividné agónii. Chlapci jakéhokoliv konejšení nechali a soustředili se jen na to důležité. Odvést, teď už, chlapce na ošetřovnu.

Madame Pomfreyová měla už od přírody velice lehký spánek. Proto se její mozek dokázal nastartovat i v krátké chvíli mezi tím, co někdo na ošetřovnu vtrhl a vytrhl ji z už tak mělkého pospávání. A když si Poppy spočítala, že je úplněk a probudil ji James Potter, nebyla k zastavení.

"Položte ho sem," ukázala na volnou postel. Pravdou ale bylo, že volných postelí tam měla mnohem více, prakticky všechny. Až na jednu.

A na té posteli se právě probudila dívka, která tu byla nucena trávit svůj čas. Jistě, včera omdlela na obraně proti černé magii, ale to ještě nemuselo nic znamenat. A údajnou horečku si madame Pomfreyvová také jistě vymyslela. 

Dívka krásná jako slunce samo prudce rozevřela oči, ale nepohnula se. Pak by ji mohli považovat za někoho, kdo tam nemá co dělat a vyhodili by ji. A to Narcissa Blacková nemohla dopustit. Když už tu musela být, mohla se aspoň dozvědět něco zajímavého.

"Udělal jsem to kouzlo, ale asi se to nějak pokazilo," zaslechla někoho mluvit.

Jeho hlas znala až moc dobře. Slýchávala ho každé ráno ve Velké síni. Takový pronikavý a výrazný hlas se nedal zapomenout. Hlavně ve chvíli, kdy si Narcissa držela hlavu, protože předchozí večer trochu oslavovali vítězství Zmijozelu nad Nebelvírem ve hře zvané famfrpál. Tehdy si to nemohl nechat líbit, protože sama Narcissa ho porazila jako chytačka chytače, takže se jí to pokusil co nejvíce znepříjemnit.

"Pane Pottere, co jsem Vám říkala? Toto kouzlo nepoužívejte při traumatické proměně. Vy si také nic nezapamatujete. A teď ustupte," dodala velitelsky.

Narcissa se pro sebe ušklíbla. Jistěže to zvoral, Potter vždycky všechno zvoral. Byla to už taková legenda. Možná byl nejlepším chytačem této doby, ale Narcissa ho porazila. Sice za vydatné pomoci svého týmu, trochu nesportovního chování a potloukům, ale dokázala ho porazit v letu za zlatonkou. Bylo to její osobní vítězství. Jenže to neříkalo, co zvoral tentokrát.

"Na co čekáte, jděte," ozvala se znovu Poppy a vyhodila tak tři poberty na chodbu. Pro ně tu dnes nebylo místo. S příšernou ránou za nimi zabouchla a otočila klíčem v zámku. To, co bude následovat, nemusel nikdo z nich vidět. Pro pana Lupina to bude krušná noc.

"Slečno Blacková, nepředstírejte, že spíte, když vidím, jak se třesete pro informace," ozvala se ošetřovatelka a Narcissa si musela povzdechnout.

Její krytí očividně bylo prohlédnuto. Raději se tedy posadila, nazula si boty a přeběhla se podívat na toho, koho Potter s těmi jeho kamarády přinesli.

"Výborně, když už jste tak čilá, skočte mi pro lektvar na bezesný spánek. Víte, kde ho mám, už jste mi odtamtud ukradla pár lektvarů proti kocovině," poslala ji pryč a dívka se jako vždy musela zamračit. Madame Pomfreyová prostě věděla vždycky všechno.

Dívka si ale nemohla pomoct a jakmile zašla za roh, zastavila se.

"Jen běžte, slečno Blacková, já vím, kde jste," zavolala na ni ošetřovatelka a Narcissa polohlasně zaklela.

Jak ona tu babu nenáviděla. Zároveň ji musela obdivovat za její prozíravost a genialitu. Nebo jen schopnost naučit se všechny triky studentů. Byla na to v Bradavicích už dost dlouho.

Narcissa tedy potichu doběhla ke stolu a začala se prohrabovat mezi lahvičkami se lektvarem. Čím rychleji bude hotová, tím dříve může zpět a překvapí Madame Pomfreyovou, takže třeba něco uvidí. Konečně vyhrabala jemně modrou tekutinu a vyběhla s ní zpět. Nezdržovala se něčím jako bylo zavírání šuplíků.

Přede dveřmi se ale zarazila a nenápadně vykoukla ven. Jen na kousíček, aby na ni nikdo nepřišel. To, co uviděla, jí ale vyrazilo dech.

Madame Pomfreyová stála nad Remusem Lupinem, jedním z kamarádů nechvalně proslulého Pottera, a probouzela ho k životu. V jednu chvíli tam leželo bezvládné tělo, v tu druhou se Remus vzepjal a nadpřirozenou rychlostí se posadil. Narcissa ten pohyb skoro nezaregistrovala. Pak ale široce rozevřel oči a Narcissa leknutím upustila ampulku s lektvarem.

Podívaly se na ni čistě žluté oči. Dívaly se skrze ni, ale i tak byly děsivé, přímo hrozivě nebezpečné. Jako by nevnímaly svět okolo, ale Narcissa ho vnímala dokonale. Čas se pro ni zastavil. Vidět něco takového ji přímo zmrazilo na místě.

"Slečno Blacková, ten lektvar," zavolala na ni ošetřovatelka, ale Narcissa ji slyšela jen matně.

Byla fascinována pohledem na Remuse, který po okamžiku opět padl zpět do polštářů a zdál se být zase v klidu. Jenže ten pohled na chlapce se žlutýma očima ji bude děsit už navždy. 

Madame Pomfreyové již došlo, že dívka jí teď nebude schopná pomoct, proto si pro lektvar došla sama.

Narcissa se lehce otřásla, když kolem ní ošetřovatelka prošla. Jakmile se ale sklonila k šuplíkům, Narcissa vyrazila vpřed. Pokud něco milovala více než drby, byly to záhady, které mohla objasnit.

Odvaha jí nechyběla, jen ji nedávala na odiv příliš často. Teď ji ale něco táhlo k posteli s chlapcem. Jako by se potřebovala přesvědčit, že se jí to jenom nezdálo, že skutečně viděla žluť v jeho očích. Možná šlo o optický klam. Proč by ho sem ale Potter a ti jeho kamarádíčci nosili? Něco se mu muselo stát.

Narcissa po špičkách doběhla přímo k posteli a zadívala se na obličej toho o rok staršího chlapce. Byl bledý, strhaný a unavený, ale se očima obvykle šedýma jako jindy. Díval se na ni s děsem a bázní, ale stejně jako by stále neviděl přímo ji. Zase se tak nepřítomně díval skrz. 

Dívka jako ve zpomaleném záběru vztáhla ruku a položila ji na chlapcovu tvář. Jen slabě se ho dotkla, ale chlapec se i přes to napjal. Stejně jako Narcissa. Nemohla si nevšimnout, že dýchá zrychleně.

"Zdálo se mi to, muselo se mi to zdát," zamumlala dívka. Jak by také ne, když včera prý měla horečku. Jistě tu jenom blouznila. Ale cítila se přece dobře, copak se jí to skutečně mohlo jen zdát? Měla snad halucinace?

"Co jsi zač?" špitla blondýnka k chlapci, na kterého dopadaly první skutečně sluneční paprsky. Na jaře svítalo dlouhou dobu, jen na slunce se muselo čekat.

Chlapce jako by prudké světlo probudilo a donutilo mluvit. Mluvil chraplavě, jako by si jeho tělo nepamatovalo, jak se to správně dělá.

"Jsem nestvůra," zachraptěl, než dívku odstrčila ošetřovatelka a násilím nalila chlapci modrý lektvar do krku.

Dívka zklamaně svěsila ramena. Ustoupila o krok dozadu ke své posteli a zcela mimo realitu se posadila. Co to právě viděla?

Madame Pomfreyová se konečně mohla otočit k dívce. Seděla na posteli jako by se jí zhroutil svět. Muselo jí to dojít. Jeden ze studentů Bradavic byl vlkodlakem a došlo to jedné z jeho největších nepřítelkyň. Nakonec ale byla to Narcissa, ne Bellatrix. Možná měl pan Lupin ještě naději.

"Slečno Blacková, doufám, že o tajemství pana Lupina nebudete nikde mluvit," dodala trochu tišeji madame Pomfreyová, než odešla do své každodenní rutiny, kterou od samého rána předváděla.

Narcissa ještě chvíli konsternovaně seděla na posteli. Nezdálo se jí to, už to věděla jistě. Remus se díval žlutýma očima. Aspoň chvíli ano. Jsem nestvůra, řekl děsivě podivným tónem. Slečno Blacková, o tajemství pana Lupina. Remus měl tajemství, že je nestvůra? Nestvůra se žlutýma očima. 

Narcissa se stejně potichu zvedla a přeběhla k oknu. Vyhlédla s obavou ven. Ani netušila, jak ji to tak rychle napadlo. Nejspíše to bude blbost. Copak by mohl celých šest let tajit, že je... Tím, čím by byl? Ale kdo ví, třeba se mu to stalo nedávno. Stejně ale měla Narcissa pocit, že by si toho všimla. Kdyby každý měsíc Lupin záhadně mizel. Neříkala jí ale Bellatrix jednou, že Lupin si jen tak jezdí za nemocnými tetičkami, jak se mu zachce? Pokud mizel z Bradavic, možná vůbec nemizel tak docela pryč. Mohl být někde v soukromém pokoji madame Pomfreyové a tam se zotavovat z nočního dobrodružství.

Stejně se ale podívala na měsíc, který právě mizel v záplavě slunečních paprsků. Byl kulatý jako rybí oko, talíř, miska na mléko, míč a dalších tisíc kulatých předmětů. Její další pohled padnul na chlapce, co teď spokojeně oddychoval v hlubokém spánku. Co když je skutečně tím, kdo trpí tyto noci venku ve tmě a zimě? Nebyla by ale jeho druhá podoba přizpůsobená zimě?

Narcissa se zcela iracionálně zasmála. Merline, bylo to tak šílené. Opět sebrala veškerou odvahu, aby ukojila svoji zvědavost, a přešla přímo k chlapci. Lehounce, jen dvěma prsty, mu odhrnula horní ret. Připravená kdykoliv uskočit, kdyby se jen pohnul. Zuby tohoto chlapce ale byly stejné jako její. Narcissa zavřela oči a v duchu počítala do deseti. Jistěže byly normální, nebyl to vlk.

Remus Lupin byl pouze vlkodlak.