Remus se proplétal tmou, vláčel se se sny a nočními můrami. Jenže se už chtěl probudit. Bezesný spánek ho ale držel v nevědomí až do času oběda, kdy se chlapci konečně povedlo zvítězit nad nástrahami nevědomí. 

Prudce otevřel oči, načež je zase zavřel, protože mu přímo do nich svítilo slunce. Byl to šok z nevědomí do reálného světa, kde musel čelit svým problémům, kterých po včerejší noci jistě přibylo. 

"Počkej, zatáhnu závěsy," ozvalo se odněkud.

V mladém vlkodlakovi by se krve nedořezal. Někdo tu je snad s ním? Copak někdo snad věděl, že je tím, čím je? Když sluneční paprsky ustoupily z jeho tváře a rozptýlily se kolem, Remus si dovolil znovu otevřít oči.

Pohled mu padl na dívku, kterou jistě znal. Jen ji nemohl poznat přes to slunce, které jí prosvětlovalo vlasy. Remus si ji musel prohlédl pořádněji. Byla menší postavy, rozhodně štíhlá, pokud mohl ze stínu, co viděl, usuzovat. Její vlasy přímo zářily a volaly na něj, že slunce skutečně sestoupilo na zem. Chlapec ale nedokázal rozeznat její rysy nebo výraz tváře, na to byl příliš nerozkoukaný a hleděl proti slunci. To ona musela zatáhnout závěsy, aby na něj nedopadaly přímé sluneční paprsky.

Když dívka sestoupila k němu, Remus zalapal po dechu. Znal ji, jak by také ne. Byla to nejmladší Blacková, sestřenice Siriuse. To na ni posledních šest let nadával v pokoji. Sirius, ne Remus. Ten vlastně dívku ani neznal. Chodila o ročník níž, proto s ní nikdy nemluvil. A navíc byla ze Zmijozelu, zatímco on byl hrdý nebelvír.

"Koukám, že noční oslava v lese se trochu nepovedla," ušklíbla se dívka, čímž naprosto dokonale zkazila okamžik, kdy si Remus chtěl pomyslet, že je možná všechno v pořádku. Nebylo. 

"V lese?" zeptal se tak, aby budil dojem nechápavosti. Copak mohla něco vědět? Merline, proč zrovna ona? Proč vůbec někdo? Co se vlastně včera stalo? Proč si nepamatuje vůbec nic?

"Pokud si to nepamatuješ, nedivím se, prý ses pořádně praštil do hlavy," ušklíbala se dívka. A přešla zase ke své posteli, kam si opět lehla a přikryla se dekou. Možná byla skutečně nemocná, protože ji to noční dobrodružství trochu zmohlo. A to vlastně nic nedělala.

Remus nějak nevěděl, co říct. Měl pocit, že dívka všechno ví, to ale byla blbost. Nebo snad ne? Merline, dej, aby nic nevěděla a jen si hrála na chytrou, jak jí často vytýkal Sirius. Jak by se to ale mohla dozvědět? 

"Byli tu za tebou ti, jak jim říkáš kamarádi," ozvala se znovu dívka už trochu méně příjemně. Možná zatáhla závěsy, ale stejně byla naštvaná, že nic nevěděla. Remus Lupin byl vlkodlak skoro od narození a ona o tom neměla ani páru. Ani netušila, jestli je naštvaná na sebe nebo na jiné. Měla přece vědět všechno a ona jí zatím utekla taková věc. 

Když se Remus stále neměl k řeči, sáhla opět po své knize, kterou si ráno vyprosila od madame Pomfreyové. Musela si o tom všem něco zjistit. Zvědavost patřila k jejím slabostem i silám. A právě kvůli ní bývala ochotná udělat skoro cokoliv. Třeba se bavit s těmi třemi idioty z Nebelvíru, kdy ani jednoho neměla ráda.

Pracně našla místo, kde ve čtení přestala, a přečetla celá tři slova, než byla vyrušena.

"Co tím myslíš?" zeptal se zmatený Remus.

Narcissa protočila oči a elegantně položila prst na místo, kde skončila. Pak knihu složila na svůj hrudník a hlavu otočila k chlapci, kterého se při rozednění tak bála. Jenže teď byl den, nebyl ke strachu důvod.

"To, co říkám. Nemáte být vy nebelvíři odvážní?" zeptala se, když si vzpomněla na to, jak se Pettigrew před jejím pohledem třásl. Copak mu mohla něco udělat, když ležela na ošetřovně? No dobrá, možná na něj mířila hůlkou a vůbec neležela, ale to nebyl žádný důvod.

Remus stále nechápavě zamrkal. O čem to ta holka mluvila? Možná byl moc krutě probuzen nebo od té doby uběhlo moc málo času, ale vůbec ji nechápal. Jak dlouho byl vlastně mimo? A proč si nepamatoval přeměnu zpět? 

"Hele, ty asi nebudeš zrovna nejchytřejší, co?" ušklíbla se Narcissa, když viděla, jak na ni chlapec nechápavě zírá. Na mysl jí vytanulo jedno rčení, co jí říkávala Andromeda jako malé před spaním. Nebelvíři možná mají duši, ale mozek jim chybí, nebuď jako oni.

"No dovol?" vyšvihl se do sedu Remus naštvaně, ale okamžitě zase spadl zpátky, protože se mu příšerně zatočila hlava.

Narcissa nad jeho chováním protočila oči. Zřejmě si také neuvědomoval, že je nemocný. Možná, že tohle měli společné. Ne, to skutečně ne, já s ním nemám společného vůbec nic, řekla si přesvědčivě. Až na to, že nyní četla knihu o vlkodlacích, s jedním z nich ležela na ošetřovně a ani se ho tolik nebála. Viděla, jak je chudák hloupoučký a zmatený, takže neměla důvod.

"Jsi v pořádku?" zeptala se dívka, když se vlkodlak dlouhou dobu neozýval. Ještě tak, aby se mu tady něco stalo, když pořád nepřišla na celou záhadu. Pettigrew totiž nemluvil dlouho, jen do chvíle, co přišel Potter s jejím nejdražším bratránkem a zakázali mu mluvit.

Remus nemohl věřit svým uším. Tak ona ho prvně urazí, až se musí ohradit, a pak se stará o jeho pohodlí? Co to s ní bylo? Trpěla snad rozdvojenou osobností? Vždyť to byla Blacková, musela být zdegenerovaná už z principu. Ostatně Sirius byl synem své vlastní tety z druhého kolene, nebo jak to bylo. 

"V tom nejlepším," odsekl jí naštvaně. A co se to dělo s ním? Vždyť nebýval naštvaný už na začátku konverzace. Jo, jenže málokdo začínal konverzaci slovy, že je hloupý. To se mu pak nemohl nikdo divit.

Narcissa se ale těmi slovy upokojila a vrátila se zpět ke knize. Stihla přečíst další tři slova, než Remus znovu promluvil.

"Tak jak jsi to myslela?" připomněl svoji původní otázku.

Narcissa si povzdechla, trpělivě a hezky pomalu, aby toho kluka potrápila, si sáhla pro záložku a vložila ji do knihy. Pak knihu zavřela a odložila na noční stolek.

"Nemyslela jsem to nijak. Možná tak, že tvoji kamarádi nejsou až tak věrní, jak si možná myslíš," otočila se v posteli na bok, aby na chlapce lépe viděla. Stihla tak akorát reakci, kterou Remus ze sebe skoro nedokázal vydat. Šlo o jakýsi zvuk mezi zavrčením, zafuněním a povzdechem.

"Ale no tak, přece bys mi tu nevrčel. Ještě bys mě mohl pokousat," ozvala se znovu dívka. Ani netušila, proč ho tak provokuje, ale prostě si nemohla pomoct. Se slunečními paprsky přišla i odvaha a upřímnost. Byla teď víc podobná Andromedě, než jindy. Ona vlastně byla stejná, jen neměla tolik síly na to být jí pořád. 

"Ty to asi víš, že?" překryl si obličej rukama Remus.

Jeho nejhorší obavy se potvrdily. Vyhostí ho z kouzelnického světa, Blacková by mu to jistě zařídila. Vyloučí ho z Bradavic a on ani nedostuduje. Jako vlkodlaka ho nic nečeká, jen budoucnost v šerém tunelu beze světla na konci.

I Narcissa si všimla jeho zlomeného hlasu. Zkoumavě se na něj zadívala. Chápala, proč se tolik užírá. Jistě si myslí, že ho prodala všem kolem. Nabonzovala jeho tajemství a vyzradila všechno, co ví. A že toho není mnoho. Jenže to má ještě šanci napravit. Vždyť to byla Narcissa Blacková, a ta ví všechno.

"Sám jsi mi to řekl," uchechtla se a podložila si hlavu rukama. Počkala, až se Remus pohne a podívá se na ni.

"V noci, víš?" dodala s úšklebkem. "Řekl jsi, že jsi nestvůra. Jo a taky ti svítily oči žlutě. Jen tesáky jsi neměl," mluvila a sama se divila, proč mu vůbec něco z toho říká.

"Do hajzlu, ty si to nepamatuješ!" vyletěla do sedu stejně jako předtím on, když viděla, jak se na ni nechápavě kouká.

"Pamatuješ si aspoň někdy něco?" hledala nějaký brk a pergamen, aby si mohla tyhle postřehy zapsat. Remus na ni nechápavě zíral, jak bere do ruky pergamen a něco na něj rychle škrábe. "Tak co si pamatuješ?" vyhrkla zvědavě. Prostě se nedokázala ovládnout.

"Ty si děláš nějaký seznam, jak mě zničíš? Nebo si prostě jen zapisuješ, co všechno o mně pak můžeš vyslepičit jiným?" vytrhl jí pergamen zpod ruky a velice dospěle si je schoval pod polštář.

Narcissa cosi ošklivého vyjekla, když si udělala kaňku na prostěradlo. Pak se otočila k vlkodlakovi a děsivě sevřela brk v prstech, až jí zbělely klouby.

"Řekni mi jediný důvod, proč bych tě tímhle neměla zabodnout?" vztyčila brk do polohy, kdy by to jistě dokázala.

Teď zase zbledl Remus, který už od přírody bledý takhle vůbec nevypadal zdravě. I Narcissa se na okamžik zarazila s tím zabodáváním, protože chlapec vypadal skutečně unaveně.

"Co doopravdy víš?" zeptal se Remus unaveně a promnul si oči.

Narcissa sklopila brk a opřela si hlavu o ruce. "Nemusíš se bát, nic moc to není. Jsi vlkodlak, to už mi došlo," ušklíbla se, když sebou chlapec při tom slově trhnul.

"Neříkej to," řekl tak tiše, jak jen mohl, aby ho dívka slyšela. Narcissa se zarazila.

"Proč ne? Je to slovo jako každé jiné," hádala se blondýna. 

"Není," ohradil se Remus.

"Ale je!"

"Není!"

"Je a ty jsi idiot, když to nepřiznáváš. Je to přece úplně normální!" hádala se neustále dívka za svoji pravdu. Copak s tím ale mohla něco dělat, když měla pravdu neustále? Ani si vlastně nevzpomínala, kdy tu pravdu neměla. 

"Vidím, že už je vám lépe," vynořila se z vedlejšího pokoje madame Pomfreyová. Dvojice, co si při své výměně názorů stoupla a mířila na sebe prsty, se otočila k ošetřovatelce. "To je dobře, protože jsem vám přinesla lektvary na rychlejší uzdravení," začala jim podávat jednotlivé lahvičky.

Narcissa s Remusem se shodně ušklíbli. Nenávist k léčivým lektvarům měli všichni stejnou.

"Opravdu je to nutné?" zeptala se Narcissa při pohledu na ten bahnivě zelený, který měla už včera a vůbec se jí to nelíbilo. Remus zase zíral na ten rudý, který už také dopodrobna znal. Oba se nad tím ušklíbali a pokoušeli se to celé trochu protáhnout, aby se na ně třeba zapomnělo.

"Slečno Blacková, mám vám připomínat, jak dlouho tu můžete být, když to nevypijete? A jak by pak dopadly Vaše NKÚ?" vstrčila jí do ruky lektvar.

Narcissa se zamračila, ale přikývla. NKÚ nesměla pokazit, musela být aspoň stejně dobrá jako Andromeda, která měla i OVCE na samé Výborné. Aspoň stejně dobrá jako Bellatrix, která měla loni NKÚ také na Výborné. A ona, Narcissa, je prostě musela mít také takové.

"Vidíte, ani to nebolelo," usmála se skoro mile, ale spíše jako ošetřovatelka tygrů, madame Pomfreyová.

Narcissa se nad pachutí lektvaru rozkašlala, stejně tak Remus nad tím svým. Poppy se potěšeně usmála. Oba její pacienti pochopili, že tohle mučení si užívá a vyžívá se v týrání studentů jako byli oni. Hlavně tedy Narcissa, která dělala bradavické ošetřovatelce ze života peklo. Nenáviděla ošetřovnu, proto se sem pokoušela chodit co nejméně. A tak to obvykle končilo tím, že zkolabovala během obrany proti černé magii a Rabastan Lestrange ji sem musel přímo odnést.

"A teď zase do postele. Oba dva," vyhnala je každého na své místo, jako by rozsazovala králíky do jednotlivých kotců.

Narcissa to celkem uvítala, protože se jí udělalo špatně od žaludku. A správně, bylo to tím lektvarem, ne její nemocí. 

Když madame Pomfreyová odešla, Narcissa zavřela oči a její nádechy se začaly pravidelně prodlužovat, až spadla do hlubokého spánku.

Remus se na ni musel zadíval. Kolem hlavy měla rozházené vlasy, které měly mnohem méně kudrlinek než obvykle. Vypadaly vlastně docela rovné. To chlapce přivedlo na myšlenku, jestli si ty vlasy snad nekudrnatí kouzly, když vypadaly zcela rovné.

Remus se ještě chvíli díval, než mu došlo, na koho se to dívá. Komu tu věnoval pozornost. Raději se podíval na noční stolek, kde ležela ta kniha, co dívka četla. Titulek byl dost prostý. Pouhé jedno slovo, co ale Removi nešlo do hlavy. Vlkodlaci. Proč by dokonalá Narcissa četla o vlkodlacích? Snad kromě toho, že je jím on sám a ona to očividně věděla.

Až po chvíli si vzpomněl na pergamen, který vytrhl dívce zpod rukou. Opatrně odklopil polštář a vytáhl ho ven na světlo. Bylo na něm pouze pár slov. Žluté oči, normální zuby, pocit viny?

Remus četl jednotlivé slova, která byla mimochodem napsána dokonalým krasopisem, stále dokola. Bylo jich více, ale šlo jen o výčet toho, co musel za těch pár hodin dělat a co si dívka musela přečíst v knize. Nejvíce ho ale zaujaly poznámky s otazníkem. Pocit viny, zapomnění, obviňování se. Šlo o věci, které byly o chlapci všeobecně známé, aspoň mezi poberty. Jenže tahle dívka ho neznala a přesto v něm dokázala číst jako v knize.

Znovu se podíval po Narcisse, ale zjistil, že se na něj dívá svýma modrýma očima.

"Já věděla, že se podíváš," ušklíbla se, načež vyklouzla z postele, přeběhla k němu a vytrhla mu pergamen. Pak si opět sedla na postel. V tu chvíli hlavnímu mysliteli Nebelvíru došlo, že to předstírala. Ach, jak zmijozelské. Ale... Chytré a účinné.

"A teď mi řekni, měla jsem pravdu?" zamrkala řasami, které snad měla i na ošetřovně načerněné řasenkou.

Vlastně vůbec nevypadala nemocně, snad jako by o sebe dbala i tady. Proč jen tohle všechno dělala? A proč mě to vůbec zajímá, ptal se sám sebe.

Od podivné odpovědi ho ale zachránil hlučný příchod jeho dvou přátel. Jen dvou?

Kde byl Pettigrew, pomyslela si zklamaně Narcissa. Bylo jednoduché z něj něco vytáhnout, proto by ho tu ráda měla. Chlapec na druhé posteli byl záhadou, kterou ona vyřeší. Jenže k tomu potřebovala nějakého průvodce. Průvodce nitrem Remuse Lupina.

"Konečně jsi vzhůru," vyskočil na Removu postel Sirius, až z ní mladý vlkodlak málem sletěl.

Z druhé strany si k němu sedl James, takže se Remus musel smrsknout na co nejmenší prostor. Narcissa nad tím chováním ohrnula nos. 

"Proč tu máš takovou tmu?" ozval se Sirius, který od začátku ani nepřestal mluvit. Vyskočil a sápal se po závěsech. Jakmile je trochu poodtáhl, Cissu do očí uhodilo přímé světlo. Prudce je zavřela a vydala jakýsi neštvaně frustrovaný povzdech.

"Zatáhni to zpátky," zavrčela lépe než Remus ráno.

Sirius se jen ušklíbl. "Kam nechodí slunce, tam chodí Pomfreyová, že Dvanácteráku?" roztáhl je ještě o kousek víc, protože si moc dobře pamatoval Peterův vyděšený výraz, když od něj Narcissu odtáhli.

"Máš pravdu, Tichošlápku, jako vždycky," ozval se ten, kvůli kterému vlastně Remus na ošetřovně ležel.

Narcissa si povzdechla. Ležet tady a nemít proti těm třem nic bylo ubíjející. Mohli si s ní vlastně dělat, co chtěli!

"Neslyšels ji, Siriusi? Zatáhni to," ozval se temně Remus.

Zbylí tři obyvatelé ošetřovny se na něj s podivem otočili. Dívka kulila oči na to, že se jí někdo zastal. A co, někdo? Samotný Remus Lupin, jeden z pobertovské partičky. Sirius s Jamesem zase nechápali, co to jejich příteli přelítlo přes nos. 

"Fajn, fajn. Dobře, jak chceš," vrtěl nechápavě hlavou Sirius a opět závěsy zatáhl.

Narcissa si úlevně vydechla. Jak si na tmu zvykla, nechtěla ji měnit za světlo. Tohle by vlastně mohla říct i o svém postoji k životu, nejen o závěsech.

"Kde je Peter?" zeptal se Remus, neboť věděl, že druhý chlapec nikdy nevynechal ani jednu příležitost, aby byl se svými přáteli. A ti byli teď tady.

"Blacková by mohla vyprávět," odsekával James a nenávistně se na Narcissu díval. Ta ho probodávala stejně vražednými pohledy.

Remus k ní otočil hlavu.

Dívka ale pokrčila rameny. "Také by mě zajímalo, kde je. Stále mi několik věcí neřekl," zapředla a vyzývavě se podívala na Jamese se Siriusem, kteří vzteky zatínali pěsti.

"Tak od něj to všechno máš?" zeptal se trochu uvolněněji vlkodlak a mávl rukou k pergamenu, co ležel smotaný na knize.

Narcissa pozvedla obočí. "Tím chceš říct, že jsem méně vnímavá než Pettigrew? Abych ti nemusela připomenout, kdo měl pravdu," také ukázala na pergamen.

"A přesně tak to bylo. Přišli jsme sem ve chvíli, kdy na něj Blacková mířila hůlkou a Peter mluvil a mluvil. Proto už ho nemůžeš považovat za pobertu, když tě vyzradil," utrhl debatu Narcissy s Remusem James. 

"Nevyzradil, ale potvrdil. Všechno už jsem samozřejmě věděla," ozvala se opět dívka, načež dostali Sirius s Jamesem šílenou chuť ji umlčet polštářem navždy.

"A jak bys to mohla asi vědět? Co?" založil si ruce v bok Sirius.

Narcissa se na posteli posadila. "A jak o tom ví takový idiot jako ty?" obula se do něj.

Sirius zrudnul. "Pozor na pusu, drahá sestřenko. Tím myslím i tajemství. Pokud jen cekneš..." varoval ji, ale Narcissa se chladně rozesmála. Smích sestry Belly jí šel skvěle.

"Tak co? Co mi takový polomozek jako ty může udělat?" ušklíbala se.

"Sama jsi polomozek!" odsekl jí James, který pouze bránil svého kamaráda. Narcissa pozvedla obočí.

"Ale proč tě potom polomozek porazil jako chytače?"

James zrudnul, rozkřičel se na Narcissu, která se vítězně ušklíbala.

"Ke vzteku se uchyluje jen ten, komu došly argumenty," prohodila do nastalého ticha Narcissa, protože James se musel nadechnout. 

Remus v tu chvíli potlačil slabý úsměv. Jistě, James byl jeho kamarád, ale zrovna tohle se Narcisse povedlo, to musel uznat. Ne, Narcisse ne, vlastně Blackové, opravil se okamžitě. Ještě by se mohl zapomenout nahlas. Copak to ale udělal úmyslně?

"Tak dost, přestaňte se hádat všichni. Jamesi, nemáš pocit, že to, co jsi udělal trochu hraničí s gobelínem tady rodiny Blackových? Siriusi, není Peter náš kamarád, kterého nebudeme soudit, když se proti němu vrhne tvoje sestřenka s hůlkou a snaží se ho proklít? Blacková?" chtěl něco říct i jí, ale zarazil se.

Narcissa se k němu s otázkou v očích otočila.

"Radši zmlkni," zavrtěl poraženě hlavou.

Nechal ty tři minutku přemýšlet o tom, co řekl.

"Budeme muset na vyučování," oznámil po chvíli ticha James Remusovi.

Vlkodlak přikývl, protože znal hodiny a věděl, koho mají dnes mít. Profesorka McGonagallová by jim pozdní příchod netolerovala.

"Uvidíme se odpoledne," promluvil Sirius a kývl ke chlapci v posteli.

"Všichni čtyři," dodal James a Remus je obdařil úsměvem.

Když odcházeli, usmíval se hlavně kvůli tomu, že jim ukázal zase správnou cestu. Dokonce zapomněl na to, že se jim chtěl omluvit za svůj včerejší přešlap nebo co se to vlastně stalo. Omluvil by se jim i za svoji existenci.

"Jsou to idioti," ulevila si Narcissa a otočila se k Remusovi zády.

Chlapec se jen ušklíbl. Jistěže ano, ale jsou to jeho nejlepší přátelé. Kdo proti nim byla Narcissa, kterou sotva znal?