Další den přišel rychleji než ty předchozí v týdnu, a narozdíl od včerejška, tentokrát tento fakt nebyl tak radostný...

Ráno Candela vstávala po asi jen jedné hodině spánku, a i když k snídani byly její oblíbené huevos rancheros, ji zajímaly jen dvě věci. Že s ní ostatní pořád nemluví, a že Ran s Hirem měli jinou snídani než ona.

Podobně jako cheesecake z jejich kraje, i jejich palačinky byly hebké, nadýchané, a lákaly ji, aby je zkusila. Ale netroufla si. Na nic si už netroufla, aby to nikdo OPĚT nepochopil špatně...

Po velmi napjaté snídani se Ran zavřela v pokoji, a zatímco hrála s Pedrem a Pablem hry, aby ji rozveseleli, a aby nebyli s ní nutno dodat, ona se s ostatními vrhla na přípravu tolik milovaného sousedského večírku s fajitas. Přišlo jí to jako zázrak, že ho papá s Hirem nezrušili, nebo že vůbec zůstali po tom včerejšku spolu, ale upřímně, zkuste natěšeným drakům vzít jídlo zadarmo. To byste nechtěli zažít.

Než se tedy nadála, zahradu za domem zdobily pestrobarevné papírové ozdoby, na trávníku stály stoly s nádobím a ubrousky, všechny suroviny byly nakrájené, z grilu na litinových pánvích syčela vůně mnoha druhů masa a zeleniny, a jakmile hodiny odbily poledne, pozemek zaplnili sousedé quetzalcóatlové.

Všichni se velmi rychle začali bavit u věkově přístupné limonády, a jak si tak všichni povídali a plnili si mini tortilly dle chuti, Val Val s Lenou konečně přišly z práce dřív jak slíbily, a dokonce přinesly i své champurrado. Jak totiž kdysi řekla Ran, žádná quetzalcóatlí oslava se bez něj neobešla. Navenek to byla moc pěkná oslava.

Jen ona a její rodina věděly, kde je pravda...

Zatímco Dante všem se spárem kolem ostýchajícího se Hira vyprávěl onu pověstnou historku, jak se seznámili na kuchařské soutěži, ona jen seděla v trávě, opírala se o strom, a dívala se na videa s RAINBOWz. Jednak protože se jí líbili, a jinak protože se snažila najít způsob, jak napravit všechno to, co včera Ran, způsobila...

Jistě, byl tu i zbytek rodiny, ale to bylo jiné. Mezitím co ostatní nebyli úplně ochotni pochopit její skutečné pocity, pokud šlo o Ran, věděla, nebo spíš CHTĚLA, aby to bylo jiné. Ran byla prostě... no jiná. Ublížila jí, a nechtěla zničit to, co s ní měla.

Zkrátka ji napadlo, že když znovu zavede řeč na společná témata, jako třeba že se jí líbili RAINBOWz, což je něco, o čemž nelhala, tak k sobě touhle upřímností zase najdou cestu. Drakům žel jediná pravda zatím byla, že nepřišla na nic dost velkého, aby tu obrovskou zradu aspoň trochu vyrovnala. Nakonec to tedy vzdala, video s podrážděným zasyčením vypnula, a pak schovala hlavu do kolen.

Úplně se jí ježilo peří, jak se nesnášela. Co si to jen myslela, odstěhovat se k mámě? Taková hloupost...

Ran se i během večírku rozhodla zůstat s Pedrem a Pablem v Juliově pokoji, a upřímně, ani se nedivila, když se tak dívala na Juliovo otevřené okno. Dokonce svým způsobem i obdivovala, že zase nedělala to, co se od ní čekalo, ale kéž by se tak nechovala jenom, když byla vážně nešťastná... Přeci tam nemohla jen tak sedět a nic nedělat! MUSELA něco udělat!!! Sssss už zase měla pocit, že SHOŘÍ, jak moc z toho všeho ŠÍLELA!!! COPAK JÍ NIKDO OD TOHO POCITU NEPOMŮŽE?!!!

Trochu se jí ulevilo, když přiběhl Churro, který se doteď po zahradě proháněl s jinými psy ze sousedství. Sice se s nimi bavil, ale pokud šlo o ni, vždycky pro něj měla přednost, a to jí dělalo radost. Ihned ho za to pomazlila a dala mu i pusu, jak byl skvělý.

"Jsi vážně hodnej, amigo..." říkala mu otevřeně. "Jakoby to bylo včera, kdy ses potloukal u popelnic za tátovou restaurací... Byl jsi první dobrá věc, která přišla po Juliově odchodu..."

To Churro nepopíral.

"Opravdu jsi mi tehdy pomohl. Gracias, mi amigo. Kéž bys pomohl i teď..."

To si jistě Churro taky přál.

Candela s ním chtěla strávit víc času, ale věděla, že teď musel prohánět jiné psy a loudit jídlo, takže ho zase pustila, a pak sama vstala s tím, že si zkusí taky nějaké vzít, a že možná vezme i Ran. Určitě měla už hlad.

Jak tak kráčela trávníkem směrem ke stolu, cestou míjela tolik milovaných draků, ať už honící se mláďata sousedů, nebo staré i mladé dračí páry, které se všech vyptávaly na jejich život. Pochopitelně středobodem večírku byli její papá s Hirem. Koneckonců to byl jejich večírek, ale šlo i o jejich jedinečný příběh. Po samotné setkání až po jejich druhy. Právě o tom setkání slyšela, jen přišla ke stolu a začala si nandavat.

"Opravdu jste se setkali v kuchařské soutěži?!" žasla jedna mladá quetzalcóatlice s manželem, a Dante nato: '"Ano!" Smál se a vůbec se nepouštěl Hira. "Soutěžili jsme spolu na zámku La dernière dryade, a to ve finále. Já vařil tacos, on sushi, a skončili jsme nerozhodně! Od té chvíle jsem věděl, že patříme k sobě."

"To je tak roztomilé!"

"Kouzelný příběh," rozplývali se.

Candela byla ráda, že se nakonec kvůli ní nerozešli, a že sousedé jejich vztah tak dobře přijímali. Vážně se bála, že smíšený vztah bude další terč diskriminace. Jasně, u svých vrstevníků ve škole jí to asi nemine, ale když se zvládla postavit Slavěně, tak asi komukoliv. Zatím však byla jen ráda, že její papá a otōsan jsou pořád spolu, a šťastní...

Moment. Nenazvala teďka Hira technicky svým tátou? U Větru. To... bylo nečekané...

"Ach," vzdychla si v duchu i nahlas. Kéž by vážně nelhala sobě i ostatním. Mohli se teď tak bavit. Nebylo fér, že kvůli ní pod tou veselou historkou papá i Hiro skrývali bolest jako ona.

Naštěstí si její bolesti, stejně jako v den první společné večeře, všimla tía Val Val, a tak, když si sama přišla pro nášup skvělých fajitas, jako "náhodou" s ní zapředla rozhovor. Řekla: "Ono ho to přejde, neboj. Tvůj papá určitě ví, že bys od nás nikdy neodešla."

"Ale já fakt odejít chtěla!" přiznala Candela s hanbou a zoufalstvím v hlase. "TO je to, co mě tak trápí. Že tu myšlenku jsem vážně měla a už to nemůžu vzít zpět. Teď mi nikdy nikdo neuvěří, když řeknu, že to tak už necítím, protože když jsem to cítila jednou, MŮŽU to cítit ZNOVU! Nikdo navíc ZASE nechce pochopit, jak se teď DOOPRAVDY cítím a...! Je to prostě...!" Povzdechla a na jídlo na stole úplně zapomněla. Jen se nešťastně podívala na svou tetu a zakňučela: "Co mám dělat, tía?"

"Hlavně na to nesmíš tlačit," ujasnila starší, avšak stále mladá quetzalcóatlice se spárem podpůrně na jejích zádech. "Chovej se dobře a přívětivě jako doteď, buď upřímná, a hlavně nedělej žádný přehnaný gesta. To by se ti mohlo vymknout ze spárů. Nakonec všichni pochopí, že máš Hira i Ran ráda."

"Takže ty mi věříš, že už je ráda mám?"

"Asi ano, ale... popravdě se mě dotklo, že jsi mi neřekla o té své mámě," přiznala sama bolestně. "Mně jsi vždycky tyhle věci říkala, a když jsem se to dozvěděla... Navíc po tom našem rozhovoru. Myslela jsem, že je mezi námi něco speciálního."

"To je!" přitakala Candela hned. "Prostě... Jsem to zvorala. Promiň. Neměla jsem ti lhát."

"Thanks," řekla nato svou typickou wyverničtinou. "Toho si cením." Pak nečekaně přidala trochu cóatlixického grády, strčila do ní bokem a řekla: "A teď se bav, chica! Je oslava! Vsadím se, že Ran taky za chvíli přijde."

"Chtěla jsem jí vzít něco k snědku, pokud to není přehnané gesto."

"Není. Jsi hodná hermana," ujistila ji. "A teď běž. Zkusím mezitím u tvého táty a Hira zředit atmosféru. Snad to zabere."

"Jsi nejlepší."

"I love you, sweetheart."

"I já tebe, tía."

Vděčná alespoň za nějakou nápravu Candela svou tetu objala, a pak honem dodělala ty fajitas, aby mohla se dvěma talíři vběhnout rovnou do domu a za Ran. Sobě vzala porci s kuřecím a vepřovým a jí s chobotnicí a krevetami, tak snad jí to bude chutnat. Prý měla plody moře ráda.

Na schodech dávala pozor, protože se s talíři nemohla chytnout zábradlí, a když naštěstí bez úhony skončila nahoře, měla štěstí i v tom, že Ran měla pootevřeno, tudíž kvůli stejnému důvodu nemusela klepat. Ocasem jen dveře pootevřela, a dovnitř řekla: "Ťuk ťuk." To jí říkával Julio, než přestal klepat úplně i metaforicky.

Ukázalo se, že Pedro s Pablem asi někam odběhli, protože v pokoji byla jen ona a Mochi. Možná to už byla nějaká chvíle, neboť nikde neviděla žádnou rozehranou hru. Ran seděla na posteli zutá, v těch svých podkolenkách, kreslila si, a Mochi polehával vedle ní.

Ryu se na ni krátce podívala, když se ozvala, tak aby s ní neztratila kontakt, podobně jako tehdy s dortem jí ukázala talíře a dodala: "Mám pro tebe oběd. Fajitas s chobotnicí a krevetami. Prý máš ráda plody moře, ale klidně ti dám svoje s kuřetem a vepřovým, pokud chceš. Beztak jsou dobrý všechny."

"Díky," odpověděla slaboučce a ani přitom nepoužila svůj původní jazyk.

Candela jí tedy oba talíře položila na stůl, a přesvědčená, že momentálně z ní asi víc nedostane, se nachystala na odchod rychle jako vždy.

Nicméně když byla ve dveřích, zastavila se, a znovu se na Ran podívala.

To, jak tam seděla, a přitom venku byla oslava... Nebylo to správné. Možná neměla pořádné řešení, ale Ran byla součástí rodiny, tak by se měla radovat s jejich sousedy! Dole, na zahradě jako místní! Neměla by trpět její vinou sama v pokoji.

Tía Val Val říkala, ať nedělá přehnaná gesta, ale co by byla za dítě Slunce, kdyby nejednala s vášní? Úplně cítila, jak to v ní zase hoří, tentokrát odhodláním.

Rozhodla se tedy vrátit do pokoje a přisednout si na postel se slovy: "Hele, já VÍM, že jsem to zvorala, ale musíš vědět, že jsem ti de facto NIKDY nelhala, a že hned, jak jsem tě poznala blíž, ÚPLNĚ jsem na to stěhování k mámě zapomněla, protože TY jsi teď moje rodina a ne ona!" Byla to odvážná slova, ale TAK to v tu chvíli cítila. "Myslela jsem, že na mně nikomu nezáleží a místo abych to řekla tátovi, TUTLALA jsem to v sobě a... Prostě si za to můžu sama, ve zkratce, ty i tvůj táta jste skvělí, já se bála změny, bylo to z popudu a TOTÁLNĚ hloupý, a SLIBUJU, že se to už nebude opakovat! HUF!" Na konci se musela nadechnout, protože to šlo opravdu z hloubi ní, a taky to řekla na jeden nádech.

Ač to však bylo obdivuhodné, Ran se na ni dívala s opatrností a nevírou, nicméně už se slovy: "Jak můžu vědět, že nebudeš mít další takový popud?"

Nato Candela s tíhou přiznala: "Nemůžeš. Pořád budu dělat chyby z vášně, ať už vzteku nebo lásky... ale SLIBUJU, že k mamá se už NIKDY nevrátím. A ani NIKDY neudělám nic, co by tobě a Hirovi ublížilo. Protože JÁ na SVOU RODINU nikdy nenechám dopustit. Ať už jde o sebešílenější věc."

To bylo poprvé, co je všechny oficiálně prohlásila za rodinu. To Ran neskutečně potěšilo.

"To ráda slyším,..."

Ale ne tak jako tolik známý a milovaný hlas, jež zazněl ve dveřích svého vlastního pokoje.

"JULIO!" Jakmile Candela uslyšela hlas svého milovaného staršího bratra, otočila se rychleji, než když se její milovaný jednorožec Nerožka oháněl svým umělým rohem v tolik milované knižní sérii. Byla tak PŘEKVAPENÁ! NETUŠILA, že Julio nakonec přijde! Tolik se nemohla dočkat, až ho po víc jak měsíci KONEČNĚ zase uvidí.

Avšak když se na něj podívala, čekalo ji teprve opravdové překvapení.

Tam, kde měl stát její starší bratr, v tom svém tričku s potiskem nejspíše nějaké wyverní nebo longnské metropole, stála dračice. Quetzalcóatlice v podzimních šatech s tříčtvrtečním rukávem, moderně střiženou kostkovanou sukní, v punčochách a kozačkách, ale především dlouhým, načesaným peřím na hlavě, které bylo STÁLE tak charakteristicky z většiny žluté, stejně jako oči tolik milované a nyní lehce usměvavé, přestože vyděšené tváře.

Chvíli si Candela myslela, že ji klame zrak. Avšak když dračici přiběhl jako šílený pozdravit uskákaný Churro, nešlo to popřít.

Ta dračice byla její bratr...

"Julio?"

"Julio" s těžkým srdcem pohladila a uklidnila Churra, pak dala spáry k sobě, vydechla a nakonec opravdu pozdravila: "Ahoj, Cukrátko."

Candela tomu nevěřila. Tak její bratr byl... Ale počkat. Tak PROTO Julio odmítal přijet na návštěvu! On CHTĚL být s ní doma! Jenom celou dobu byl...

"Já vím," zasmála se nová quetzalcóatlice kapku nervózně v těch svých dveřích. Dokonce si i hrála se svými nalakovanými drápky, až si je skoro zničila, když povídala: "Asi... to vypadá šíleně... A taky NEČEKANĚ, a ROZHODNĚ to neomlouvá porušení slibu, ale... SAMA bych ti CHTĚLA říct, že co jsi řekla Ran, bylo krásné a... rozhodně to vystihuje, co mám v srdci i já. O tom tutlání a tak..." Vypadalo to, že je pro ni těžké o tom mluvit. Nebylo divu, v takové situaci.

"Co se tím snažím říct, je, že nebylo snadné přijet a říct ti pravdu, protože jsem o tebe nechtěla přijít, a čím DÉLE jsem to tajila, tím TĚŽŠÍ to bylo říct, a prostě..." Cítila se hrozně, že to nechala zajít až tam. Nakonec tedy skončila jen u: "Omlouvám se, a snad mi to jednou...OH!"

Zbytek nedořekla, protože jí Candela jako hotový predátor z dob minulých skočila kolem krku. Čerstvá quetzalcóatlice to nečekala a skoro se i s ní zřítila k zemi, nicméně se udržela, klekla si a pořádně ji s vděčností a slzami štěstí v očích objala nazpátek. POŘÁDNĚ tu svou malou hermanitu k sobě natiskla, jako v den, kdy se viděly naposledy, hladila ji po peří na hlavě, a popotahujíc s přešťastným a úlevným smíchem říkala: "Hádám, že to je podpora!"

Objetí jako tehdy mluvilo za vše.

"Děkuju... Jsi NEJLEPŠÍ hermanita na světě...."

"A ty nejlepší..." zasekla se. "Teď nemůžu říct brácha." Sama se popotahujíc smála a Ran na posteli za ní s ní.

Candelu vážně netrápilo, v jaké podobě se její milovaný hermano vrátil. I přes tu šílenou situaci se musela soustředit jen na to, že ho, vlastně ji, má zpátky a zase ji objímá...

"Jsem tak ráda, že jsi zpátky," vydechla vděčně i nahlas, jakmile se dosmála i dopotahovala. "TOLIK jsi mi chyběl... a." Musela si zvyknout. To jí ale nebránilo mluvit dál.

"Mrzí mě, že jsem na tebe včera křičela. Teď vidím, že jsi měla důvod. Ale mohla jsi přijet! Pochopila bych to! Nemusela jsi to přede mnou skrývat."

"Ale musela," vydechla starší quetzalcóatlice po tom, co se jí pustila. Chtěla jí totiž to, co se jí chystala říct, říct do očí. "Vím, jak nesnášíš změny... a i přes tvou podporu tátově a tetině komunitě vím, že tyhle věci... nemusí být snadné pobrat. Navíc, když přišlo to se zásnubami, a tys byla naštvaná... Vím, že mě to neomlouvá, ale nemohl jsem tam pro tebe v tu chvíli být. Ne takhle."

"Co to říkáš?" nevěřila, že to slyší zrovna od ní. "Juli..." zaváhala, tak za ni starší dračice dořekla: "Eta! Julieta Xaviera."

"Julieta. To není zrovna kreativní," popíchla ji, ale naštěstí se tomu obě zasmály a ona to přijala. Candela pokračovala: "Julieto... Když jsi odcházela na vysokou, řekla jsi, že na světě není nic, co by tě od tvojí rodiny oddělilo. A i když jsi to TY možná nedodržela, já nakonec ano! DRŽÍM se toho! Ať už jde o tebe, nebo třeba před chvílí o Ran. O KOHOKOLIV z naší familia!"

Tato informace Ran vyčarovala ještě větší úsměv na tváři. Candela za to byla ráda, a tak k nim Ran pozvala, a jakmile klečela na zemi s nimi, podobně jako tehdy u svatyně její matky se na ni i Julietu podívala, a řekla: "Mám vás obě ráda. A BUDU vás mít ráda, ať se stane cokoliv. To slibuju!"

Potom nečekaně chytla za spár Julietu, a výslovně té pěkně z očí do očí ujasnila: "A tebe budu milovat, dokud to pořád budeš ty. Jsi to pořád ty, ne?"

"Jsem," zasmála se nová dračice nervózně, nicméně i spokojeně. "A už navždy budu. Jen teď budu vypadat takhle, pokud je to u tebe v pořádku."

Teď se Candela teprve smála. "Na tohle přece nepotřebuješ moje svolení!" říkala.

"Já vím," řekla zase Julieta. "Jen tvé pocity jsou pro mě to nejdůležitější."

Tak tahle konkrétní věta Candelu KONEČNĚ definitivně osvobodila.

Po tomhle už necítila vztek. Necítila zášť ani úzkost či dokonce depresi. Cítila jen lásku a pochopení, které chtěla možná už od rozvodu svých rodičů.

Ve chvíli, kdy se objaly všechny, se z neskutečně spalujícího pocitu uvnitř ní rázem stalo teplo, jež se jako ta řeka v Ranině a Hirově příjmení rozlilo do celého jejího těla a zabrnělo až na konečcích pírek jako malé jiskřičky.

Doslova. Z Candelina těla začala vycházet malá světélka.

Toho si však ona ani nikdo jiný, snad kromě Mochiho, nevšiml. Ve chvíli, kdy objetí skončilo, světla zmizela, a místo toho, aby se zvláštním teplem uvnitř sebe mladá quetzalcóatlice zaobírala, se radši rozhodla svou novou starší sestru po starém poškádlit. Najednou poznamenala: "Teď už vím, proč jsi o tom Dni mrtvých tak moc chtěla ten make up a šaty."

"Ty!" Nová starší sestra do ní strčila a všechny tři dračice se pak převážily a skácely na zem, začaly se jako prát, a samou radostí se u toho poprvé naprosto nefalšovaně smály. Tímhle smíchem, a hlavně nečekaným, zato VELMI uslintaným Churrovým olizováním, si všechno definitivně po těch dlouhých útrapách vyříkaly, starosti hodily za hlavu, a jako nové sestry se rozhodly vstoupit do nového života.

Jak se totiž už několikrát řeklo, život, jak ho znaly, skončil. A jak se nakonec ukázalo, skončil v dobrém. Každá etapa tak bude končit, pokud budou držet spolu jako rodina....

Ran nový život odstartovala vleže na zemi něžnými slovy Candele: "Já vždycky věděla, že jsi dobrý drak."

"Díky," poděkovala Candela vděčná jako nikdy, taky vleže. "A slibuju, že tě v tomhle už nikdy nezklamu, hermanita..."

Ran byla dojatá. A díky Slunci, jí to věřila...

"Díky, nēchan..."

Candele bylo jasné, že to znamená sestra.

Když tohle měly, navzájem si pomohly vstát, a pak se konečně mohly začít radovat z oslavy. Tudíž první věc, na kterou se Candela všech zeptala, byla: "Kdo chce fajitas?!"

Ve chvíli, kdy dračice odpověděly, že ony, tak mladší quetzalcóatlice vzala plné talíře, co předtím přinesla, a pak si to i se zvířecími členy rodiny šly všechny tři v klidu sníst a ohřát do kuchyně, kde Churrovi a Mochimu daly vlastní krmení, a kde se i posadily, aby si ještě chviličku samy popovídaly. Candela totiž měla SPOUSTU otázek na Julietu, než se vrhnou do středobodu oslavy.

Jak tak seděly a jedly, ukázalo se, že se Julieta s pocitem, že je transgender, potýkala už dlouho. Opravdu s tím souvisel už i její kostým o posledním Día de los Muertos, a vysoká škola byla pro ni šance, jak tuto část sebe prozkoumat bez vlivu svých blízkých. Proto nevolala, i když ji to bolelo, a jakmile si to potvrdila, nevolala ani po tom, protože... no, asi je jasné, že nebývá nejsnazší to svým blízkým říct...

Avšak teď, s podporou Candely a Ran, a taky břichem zase plným vřelého domácího jídla, byla ochotná doslova vyjít před svou rodinu i sousedy, a poprvé se jim představit jménem, jež už chvíli považovala za své skutečné.

Jakmile tedy dojedly a byly připravené na nášup, uklidily talíře a společně, vzájemně se podporujíc i s Churrem a Mochim po boku, se vydaly na zahradu. Candela popravdě doufala, že díky těmto novinkám její papá a Ranin otōsan nejenže přijmou Julietu jakožto svou dceru, ale i že stejně jako Ran a Val Val i oni pochopí, že pro ni jsou všichni členové stejně důležití, tedy i Hiro a Ran. Poprvé za snad celou věčnost to viděla pozitivně, a tak na zahradu své nové sestry skoro vytlačovala, ale ne dřív, než Ran dokončila svou poslední soukromou řeč s Julietou.

"Nevěřím, že jsi četla Temné moře! To jsem půjčila Candele!"

"Jo! Líbil se mi ten motiv, že u pobřeží Ryuponska je přístup do říše mořských panen, a že..."

"Hele! Nespoileruj! Já to ještě nečetla!" okřikla je Candela, a po tom se zase zasmály tak, že si opět přišly, jako by takhle spolu žily už roky.

Kéž by s takovou podobou rodiny byli všichni za dobře...

"DANTE MATIASI IGNACIO ALFARO, JAK SIS DO DOMU MOHL POZVAT TY KNÍRAČE, ANIŽ BYS MI COKOLIV ŘEKL?!!!"

Křik byl tak nečekaný a hrozný, že Churro s Mochim stejně jako ostatní psi ihned utekl ze zahrady do domu. To ale nebylo to nejdivnější.

"Abuela?" podivila se Candela známému hlasu.

Když uslyšela křik své babičky a viděla hosty jako shromážděný dav kolem někoho, nejspíš jejího papá, radši svým spárem hermanas honem naznačila, ať zůstanou stranou, a pak to běžela sama zkontrolovat.

Silou se prodrala davem snad stovky vlezlých quetzalcóatlích sousedů, dokud nenarazila na epicentrum všeho dění, a jak se pro ni nečekaně ukázalo, opravdu tam stála její abuela z otcovy strany, a křičela na jejího papá, který se snažil bránit celkem vyděšeného Hira.

Jelikož nebyla svědkem části úterního telefonátu, kdy její abuela křičela na jejího papá, byl to pro ni celkem šok vidět, jak MOC je naštvaná ohledně nastěhování Yoshikawových. Takhle nešílela, když si tía Val Val s Lenou otevřely podnik. Nebo si to aspoň myslela...

Dostala díky tomu strach nejen o Hira a Ran, ale i o Julietu.

Stará quetzalcóatlice o holi bezostyšně stála před tím davem, hrbila se věkem, měla opelichané peří na hlavě, ale ani to jí nebránilo křičet na svého prvorozeného své staromódní názory. Tohle byla quetzalcóatlí vášeň v jiném, ne zrovna dobrém smyslu.

Dante se pochopitelně snažil svého druha chránit, a tak se na svou matku podíval, zvedl svá zakrnělá, stále lehce opeřená křídla jako znamení neozbrojenosti, a narozdíl od ní v klidu řekl: "Mamá, klid. Tady se nic špatného nedě..."

Ona však vykřikla: "JAK MÁM BÝT V KLIDU, KDYŽ SE MĚ TÍMHLE ZABLEŠENCEM SNAŽÍŠ DOSTAT DO HROBU?! NESTAČÍ TVOJE SESTRA?! TO JSEM TAK HROZNÁ MATKA, ŽE SI OBA NENAJDETE QUETZALCÓATLA OPAČNÉHO POHLAVÍ?!"

"Hele!" Lena se k tomu chtěla vyjádřit, ale vyděšená Val Val ji radši zase stáhla víc do davu a řekla: "Klid! Nepleť se do toho." Ani nikdo jiný se nepletl.

Candela nevěřila svým ušním otvorům. To se VÁŽNĚ nikdo za jejího papá a Hira nepostaví?! Tohle přece NEMOHLA říkat! Už to bylo zase jak s tou Slavěnou na školním dvoře.

Dante se těžce a ne sebevědomě jako jindy snažil přesvědčit svou matku: "Ty NEJSI hrozná matka, mamá. To jen že láska je..."

"LÁSKA má u quetzalcóatlů být ČISTÁ a SPOŘÁDANÁ!" hádala se dál. "Slunce nám dalo život a my život dáváme tak, že quetzalcóatl miluje quetzalcóatlici a quetzalcóatlice quetzalcóatla! NE jinak!"

Po těchto slovech odněkud vyběhli Pedro s Pablem, kteří si nebyli vědomi situace, takže si je jejich abuela chytla a zeptala se jich: "Pedro Rodrigo, Pablo Ronaldo, že byste byli radši, kdyby váš otec byl normální a zase s vaší maminkou? Kdyby byl, tak by se k němu určitě zase vrátila!"

"No to sssnad..." zasyčel nato Dante nastejno s Candelou. Nečekaně to však byla Julieta, kdo odhodlaně předstoupil před abuelu a konečně řekl: "TAKHLE o papá před naší rodinou už NIKDY nemluv!"

Všichni kolem zalapali po dechu. I Candela s Ran měly hrůzu v očích. Všichni totiž Julietu poznali.

Julieta odvážně přede všemi stála, a i když to určitě nebyl coming out, jaký čekala, ROZHODNĚ za to stál. Obzvláště, pokud šlo o Danteho.

"Mijo hijo?" vydechl v nevíře a úžasu, a jediný Julietin pohled stačil, aby pochopil, že je to přesně tak, jak si myslí. Uvnitř byl dračicí.

A Julieta zase z jeho jediného pohledu poznala, že to je v pořádku...

Hiro byl rovněž velmi překvapený, a zároveň cítil, že to je v pořádku. Julietin odvážný krok spolu s tím šokem navíc způsobil, že mamá a abuela Valeria Luna na moment ztichla. Samozřejmě ale opět vyhrála reakce dvojčat, když si jako poslední uvědomili, že jde o jejich staršího bratra.

"U draků! Tu jsi TY, JULIO?!!!" šílel Pablo, a Pedro nato: "TO JE TAK SLUNEČNÝ!!!"

"Máme NEJLEPŠÍ rodinu NA SVĚTĚ!!!"

Poslední slova vyslovili společně a společně i běželi svou novou sestru obejmout. Julieta byla tak vděčná, že si i ve svých nových šatech klekla a dvojitému a tolik milovanému objetí vyšla svými zakrnělými křídly naproti. Byla tak šťastná, že to její rodina přijala, a Candela s Ran taky! Ihned utíkaly se do objetí přidat. Byl to tak roztomilý dětský chumel.

Všichni sousedé kolem, řízení tíou Val Val a Lenou, začali tleskat. Tleskali ještě víc, než když zjistili, že se Dante konečně zase zamiloval. Oba otce to dohnalo k slzám.

Nicméně Danteho dostalo ještě víc to, když doteď tak odtažitý Hiro našel svou odvahu a přede všemi, včetně jeho intolerantní matky, ho políbil.

Pro mnohé draky to bylo běžné, ale pro něj a Hira něco výjimečného. Ryu byli VELMI odtažití ve fyzickém kontaktu na veřejnosti, dokonce se ani nedrželi za spáry, když šli po ulici, a pokud šlo o samotného Hira, hodně se v těchto věcech uzavřel po tom, co se stalo jeho první družce Emi. Doteď se líbali jen v soukromí, velmi zřídka a slabě. Ale tenhle polibek... Bylo v něm tolik lásky a vášně, kolik bylo v pravé quetzalcóatlí rodině...

Dante polibek ihned vrátil a to dokonce tak, že i Hira lehce zaklonil. Jejich ocasy se až samou láskou zapletly dohromady a stvořili tak roztomilý svazek srsti a peří. Někteří sousedé kolem začali jásat i nad nimi, ale jim to bylo jedno, protože se jemu i jejich dcerám hlavně ulevilo, že se Hiro tak otevřel.

Nicméně to neměnilo nic na problému s abuelou.

"No tohle... Jaká NESLÝCHANOST! Dante Matiasi, co by na tohle řekl tvůj padre, kdyby tu byl?! A PŘESTAŇTE JÁSAT!" okřikla dav. "Vždyť tímhle ničíte celý náš odkaz, naši KULTURU a VAŠE DĚTI! VŽDYŤ SE PODÍVEJTE, CO TEN HOLOMEK PROVEDL JULIOVI XAVIEROVI?!"

Nato zase rodina zbystřila a obzvláště Candela. Její pocit vzteku a vnitřního žáru se RYCHLE začal vracet.

"KVŮLI TOBĚ A TÉHLE TVÉ CHLUPATÉ A VOUSATÉ CHYBĚ JE Z TVÉHO SYNA JEN DALŠÍ ZVRÁCENÁ...!!!"

"JULIA Z TOHO VYNECH!" ozvala se konečně Candela, a že jí pro jednou všichni VÁŽNĚ věnovali pozornost. Jen tak mohla uhasit svůj vnitřní oheň. "A Hira taky. Sexualita papá za nic NEMŮŽE! Nemá to vliv na Julietu, ani na to, že před lety mamá odešla! Když už, to, že je takový způsobilo, že jsem poznala Ran a jejího tátu, a za to jsem VDĚČNÁ! Mám je RÁDA, jsou hodní, a i když jsem se zprvu bála, teď už vím, že i když jsou oba samci, a oni mají jinou kulturu než my, to tu naši kulturu neničí! Spíš naopak! Je jí VÍC! A to je ÚŽASNÉ!"

"Má pravdu!" ozvala se konečně i tía Val Val a vystoupila z davu. Už taky našla odvahu.

Abuela byla rozhořčena. "Valentino Valerio..."

"Já díky Elinam TAKY poznala víc kultur světa, a díky tomu jsem, kdo jsem, náš podnik taky, a to se mi líbí, i když tobě ne. Takhle se ke mně i Elinam chováš pořád a už je načase, aby ti to někdo řekl."

"Jo! Tak TAKHLE se mi líbíš," prohlásila Lena a taky ji políbila. Ale jen krátce, aby mohla její matce říct: "A pokud jde o vás, tam odkud jsem, máme na tuhle situaci slovo. Comot!"

"To znamená, že bys měla odejít," ujasnil Dante a sousedi zase povzbuzovali, tentokrát aby odešla.

No Valeria Luna se málem na místě do země propadla. "Opravdu? Takže TAKHLE se ke mně budete chovat?! K JEDINÉ abuele TÉTO RODINY?!"

"Rodina není jen krev, mamá," prohlásil Dante POPRVÉ sebevědomě, když s ní mluvil. "Je to láska! Nehledě na typ draka nebo pohlaví, ať už u partnera, přátel nebo mláďat... Záleží, zda je láska upřímná, a zda se o sebe s ní staráme, ať si okolní svět říká, co chce. ISA se o naši rodinu NESTARALA, to PROTO odešla. Ne že bych byl bi, i když tomu věříš. A pokud tenhle názor nezměníš..." To, co mělo přijít, bylo těžké říct, ale řekl to.

"...tak možná už nebudeš moct být součástí naší rodiny TY..."

To si vysloužilo zalapání po dechu od sousedů i dětí. Jediná Valeria Luna zůstala stát bez dechu.

Nikdo z bližných quetzalcóatlů nevěděl, co víc k tomu říct. Aby buďto odešla nebo se vyjádřila. Dokonce ani Candela. Netušili, co je správná cesta.

"Chtěl bych něco říct!"

Avšak HIRO, ten to věděl.

Ku překvapení všech se dospělý ryu odhodlal přistoupit k naštvané a zmatené dračí dámě, a se vší nově nalezenou láskou a odvahu naprosto klidným hlasem říct: "Já nechci, aby kvůli mně Dante a děti o vás přišly. A vsadím, že to nechtějí ani oni, a že to nechcete ani vy! Určitě své děti i vnoučata milujete, a oni zase milují vás, tak nedělejme hned ukvapená rozhodnutí. Dráčata potřebují babičku a Dante s Val Val zase matku! Já o tu svou přišel už dávno, má dcera taky, a nepřál bych to nikomu dalšímu."

To abuela zjevně nevěděla. Nabídl tedy spár.

"Ani jsem se pořádně nepředstavil. Já jsem Yoshikawa Hiro a miluju vašeho syna i jeho děti."

To Candelu dostalo. Takže se na ni vlastně nezlobil?!

Nepoznala to, neboť Hirův pohled se plně soustředil na starou, shrbenou quetzalcóatlici před ním. Trpělivě tam klečel, s tou nataženou končetinou, a s úsměvem čekal na to, co mu jeho dost možná budoucí tchýně řekne.

Když polevil její naštvaný výraz, Candela to opět viděla nadějně. Byla za to ráda! Nakonec nechtěla přijít o abuelu, i když se dozvěděla, že je až TAK queerfobní. Stála tam napjatá a s PLANOUCÍMI pocity jako nikdy...

Abuela Valeria zvedla své zakrnělé křídlo...

Všem se zatajil dech...

Natáhla se k němu...

Oheň uvnitř Candely se stupňoval...!

A nakonec se to stalo.

Když už to vypadalo, že se dotknou, tak spár rychle odtáhla, prohlásila: "Na takový jako ty NIKDY nešáhnu." A pak uchopila svou hůl oběma spáry a rozmáchla se.

Stalo se to tak rychle a přitom to všichni viděli tak zpomaleně. Pevná dřevěná hůl se nezadržitelnou rychlostí blížila k Hirově vyděšené tváři a byla připravena mu VÁŽNĚ ublížit!

Tu myšlenku Candela nevydržela, a stejně jako její papá do té hrůzné scény skočila a vykřikla: "NÉ!!!"

Avšak pokud šlo o ni, stalo se něco neuvěřitelného...

Žár z jeho těla zničehonic DOSLOVA vyskočil VEN, a jako mohutný ZÁBLESK všechny kolem oslepil a svým teplem odhodil.

Dante naštěstí zvládl Hira chytnout a stáhnout ho k sobě, tudíž ho Valeriina hůl nakonec nezasáhla, když neznámou silou skončili v trávě.

Byl to vážně velký výbuch. Ještě chvíli tam takhle leželi, než záhadná síla a světlo pominuli natolik, že se Dante zvedl a mžouravým pohledem se podíval, co že se to vlastně stalo.

To, co viděl, ho naprosto uchvátilo.

Jeho teď už ne jediná hija Candela Sol Ignacio Reyes stála uprostřed zahrady a DOSLOVA zářila a planula jako ta svíčka i samo Slunce, jenž měla obojí ve jméně. Její tělo objímaly zlatavě oranžové plameny, a přitom ji nepálily.

Rodina a sousedé tomu zjevu nevěřili. Jen Julieta se musela usmívat.

Tak přeci jen její Cukrátko neztratilo svou jiskru...

Candela hleděla na všechny i na sebe, s jakousi podivnou ÚLEVOU ve tváři, takovou, až jí vyrašily slzy, a když se z toho zjevu sama dost vzpamatovala, a zjistila, že ji oheň kolem ní poslouchá, a ve zvědavosti ním zkusila pohnout. Zářivý oheň se z ní postupně vytratil a začal tančit kolem ní v melodii jejích vlastních spárů

Nikdo nerozuměl tomu, co viděl. Skoro, jako by to bylo...

"Magie SLUNCE!" vydechla sama Valeria Luna v nevíře. "To... To je snad zjevení! Vždyť quetzalcóatlové nemají..."

"Ale ano!" uvědomila si najednou Julieta. "Jak říká naše tradice! Slunce je láska! A quetzalcóatlové jsou dětmi SLUNCE! PLANOU láskou! Tím, že jsme konečně vzepřeli TVÉ tradici, která zakazovala lásku papá a Hira... jsme asi objevili něco, co generace diskriminace zapomněly, a zakrnělo podobně jako naše křídla! Láska Candely při záchraně Hira musela být tak velká, že se to projevilo u ní!"

"Candelita," nevěřil sám Dante. Tak jeho dcera měla Hira OPRAVDU ráda!

A zjevně nejen Hira, neboť jak tak zkoušela blbnout s kouzelným ohněm, najednou se k ní přidala doslova vysmátá Ran s vodou z hadice a normálně tam s ní začala tancovat. Společně tančily a kouzlily s vodou a ohněm, a bylo to, jako by byly jeden drak!

Pochopitelně se po chvíli zase přidali Pedro a Pablo a všichni se smáli a blbli tam jak pominutí. Julieta je dokonce hlídala, aby se nikomu nic nestalo, ale sama přitom trochu tancovala.

Dante na ně hleděl a po pár sekundách zjistil, že brečí tak, až si skoro nestíhal utírat slzy. TOLIK totiž miloval, jak jeho rodina v tu chvíli vypadala, a Hiro s jeho sestrou taky. Oba ho pobídli, ať k nim ihned jde, a on věděl, co tím gestem přesně myslí.

Obešel svou matku, přišel až ke Candele, a jakmile se její oheň rozplynul, protože si ho všimla, chytl ji za její nyní hřejivě teplá ramena a řekl: "Já... se omlouvám, hija. Omlouvám se, že jsem ti nevěřil, když jsi řekla, že se tvé pocity vůči Ran a Hirovi změnily,... a taky, že jsem si úplně poprvé nevšiml, jak se vlastně doopravdy cítíš. Asi..." To teprve bylo těžké si přiznat. "...nejsem úplně nejlepší táta. Už jen tím, jak jsem nás dostal do celé téhle situace. Ale SLIBUJI, že i když jsem vášnivý drak plný lásky jako ty, budu si víc hlídat, jak se cítí draci kolem mě. Můžeš mi to odpustit?"

"Není co odpouštět, papá," odvětila Candela nečekaně. "Jsi můj papá a mám tě ráda PŘESNĚ takového, jaký jsi. A i já v tomhle mohla být lepší. Měla jsem říct narovinu, jak se cítím. Ale nakonec to dopadlo dobře! Je tu Ran, Julieta i Hiro, a tak se mi to líbí."

"Doopravdy?" zeptal se pro jistotu, a ona přikývla. Dante se tedy naposledy usmál, pohladil ji po tváři i peří na hlavě, a když ji pak objal, tak řekl: "Te quiro mucho, Candelita." A ona to opětovala: "Já tebe taky, papá."

Mladá quetzalcóatlice se nikdy necítila víc mírumilovně, klidně a se vším smířeně, jako v tu chvíli v náručí svého otce.

Aby to zase bylo ještě lepší, opět do něj přizvala i Ran, Julietu, své hermanitos, tíy i Churra s Mochim, a to nejlepší na konec, i Hira. Všichni se objímali, v tom OBROVSKÉM dračím klubíčku plném lásky, a i když sousedé znovu zatleskali, jim bylo stále jedno, co si myslí svět kolem, protože oni už věděli svoje, jak vidno...

Zbývalo však ještě vyřešit problém s abuelou. Ta celou dobu seděla stranou, opírala se o svou hůl, tu, jež chtěla uhodit Hira, a ve svém původním jazyce se modlila ke svému zesnulému choti, Matiasovi Arturovi Ignaciovi Diazovi, ať jí pomůže pochopit svět, který se po těch letech tak moc změnil.

Dante na ni z objetí pohlédl. Potom ho na chvíli nechal, aby jí pomohl vstát, a mohl ji tak konečně požádat o odpověď na předešlou otázku.

"Takže? Co říkáš, mamá? Chceš být součástí naší rodiny, i když vypadá takhle?" Ukázal přitom na chumel, který vydržel.

"No tak, abuela!" pobízel z něj Pablo, a Pedro: "Jo! Ať je naše familia JEŠTĚ větší!"

"Víc draků, víc lásky," souhlasila Julieta a oběma počechrala peří na hlavě, až se smáli.

Abuela nevypadala, že do toho chce jít, a pro jednou dav sousedů kolem mlčel. Naštěstí ho nepotřebovala, aby se nakonec překvapivě konkrétní dračice v chumlu zeptala: "Ty jsi šťastná v této rodině, Candelita?"

Candela nemusela přemýšlet, aby odpověděla: "To jsem! Sice... život v téhle rodině umí být pěkně na draka,... ale to byl i předtím. A ne naší chybou. S novými členy spíš věřím, že všechno bude v pořádku, ať nás potká cokoliv."

"Jako kouzlem!" dodala Ran a Candela se smíchem na jazyku potvrdila: "Ano! Jako kouzlem."

"S tím se nemohu přít," uznala i Valeria Luna. Sice to pro tak "tradičního" quetzalcóatla bylo těžké, ale nakonec souhlasila. CHTĚLA být součástí života svých dětí i vnoučat.

Dante ji tedy i s Hirem pozval na champurrado, Val Val a Lena se přidaly, a pokud šlo o ostatní, Dante zvolal, ať slaví! Pořád přeci jen pořád byla fajita fiesta!

Všichni draci kolem se s tím nepřeli a pustili se do OPRAVDOVÉ oslavy. Dráčata i zvířata se zase rozutekla, dráčata si hrála, a Candela se zvláštním pocitem uspokojením vzala Ran s Julietou kolem ramen s tím, že Ran KONEČNĚ ukážou, co je to to champurrado. Jen ale ať jí zas nezkusí prozradit děj té mangy, co chce číst, dodala na konec.

To byl vtip.

Takže takhle nakonec dopadlo seznámení s Yoshikawovými. Sice to s abuelou zprvu nevypadalo jako hlavní část Candelina příběhu, ale rozhodně to bylo něco, co jí nakonec dodalo ještě víc důvodů být hrdá na to, kdo je, a teď nově být hrdá i na nové členy rodiny a jejich vlastní kulturu. Taky jí to ukázalo, že tahle rodina, i když trochu šílená, dokáže v budoucnu cokoliv, když budou spolu a budou se mít rádi. Už se nemohla dočkat, až zjistí, co všechno s nově objevenou magií umí...

Závěrem se dalo říct, že ještě sice nevěděla, jak to odteď bude vypadat, jestli se nakonec papá s Hirem vezmou, zda se třeba neobjeví ještě někdo jako Slavěna či abuela, nebo jaké budou svátky a tradice, které byly ještě před nimi, ale minimálně věděla, že teď, v tu chvíli, má SPOUSTU draků, které miluje, a kteří milují ji. A především kteří chápou, jak přesně se ona cítí, a to sice, že byla šťastná...

A to byla ta opravdová magie toho dne...