Ahoj. Po delší době s novou kapitou. Enjoy!😘
____________________________________

Lea:
Po tom co Lila schovala svou hůlku, se zrušil náš ochranný štít. Čarodějnice se na nás vrhly. V tom zmatku jsem se nezmohla na nic jiného, než následovat draky. To znamenalo proměnit se do dračí podoby a vyletět nad stromy. Ostatní holky přemýšlely stejně. Všechny až na Lilu. Ta zůstala někde dole bez možnosti úniku.

"Hej, Lila tam dole zůstala! Musíme ji pomoct!" zavolala jsem na ostatní.

"Na to teď není čas. Musíme nejdřív do vesnice, informovat ostatní," odpověděl mi Gree.

"Přesně tak. Důležitější je zabezpečit nás domov před nebezpečím. Je mi to líto, ale je to naše nejpřednější povinnost," přitakal mu Náčelník.

"TAM DOLE JE MOJE KAMARÁDKA! A NEVÍME CO S NÍ TY ŽENSKÝ BUDOU DĚLAT!" zakřičela jsem ne ně. Když se mi nedostalo odpovědi, vrhla jsem se střemhlav zpátky do lesa.

"Leo, nedělej to! Nevíš, jak moc to je nebezpečné!" uslyšela jsem ještě za sebou Náčelníka.

Potom jsem se těsně nad korunami stromů proměnila zpátky do lidské podoby. Propadla jsem mezi větvemi, které na mém těle nechaly značně modřin. Naštěstí jsem se stihla o jednu zachytit. Slezla jsem do nižších pater větví a našla pohodlnou pozici na pozorování party kouzelnic.

Pravá noha mi tepala bolestí. Nemusela jsem se ani dívat, abych věděla, že mi z ní vytéká pramínek krve. Stejně jako z levého předloktí. Snažila jsem se však tomu moc nevěnovat pozornost.

V tom mi ránu na mé noze schladil proud vody. Podívala jsem se tím směrem. Ve vzduchu tam visela Luisa, v náručí držící Kate. Ta se teď věnovala mému lýtku.

"Co tady děláte? To vás Náčelník pustil?" zešeptala jsem se překvapeně.

"No, jakože nepustil, ale těch pět se momentálně zabývá, jenom tou svou vesnicí. A navíc-" (Luisa)

"Počkat, počkat. Pět? Nezůstala tam náhodou ještě Elis?" (Já)

"Já jsem celou dobu vedle tebe!" začala se zmiňovaná smát.

"Upřímně mě trochu děsí, jak ses sem tak nepozorovaně dostala," řekla jsem směrem k ní.

"To protože jako normální člověk sebou nešlehnu jen tak bez rozmyslu do větví. Normálně jsem sem slezla," odpověděla mi s posměšným tónem ve hlase.

"Aha- JAU! Kate! Co mi tam s tou nohou děláš?" vykřikla jsem, když rána prudce zaštípala.

"Promiň. Nevěděla jsem, co ty dračí léky dělají. Možná jsem ti tam toho dala moc," začala se Kate hned omlouvat a vyhoupla se na větev vedle mě.

"Aha. Promiň, že jsem na tebe tak vyjela," omluvila jsem se rychle a začala věnovat čarodějkám pod náma.

Zatím se jen sešly u bezvládně ležící Lily. Pravděpodobně se bavily o tom, co s ní udělají. Byly jsme ale pořád moc vysoko na to, aby jsme jim rozumněly. Dost dobře však šlo poznat, že žena v červeném bude jejich vůdkyně. Taky šlo vyčíst, na které z nich si budeme dát pozor a které zase nemají velký vliv.

Po chvíli vůdkyně čarodějek použila své světelné schopnosti k tomu, aby naši černovlásku zvedla do vzduchu. Pak se vydala někam do lesa. Všechny ostatní kouzelnice ji následovaly.

"Luiso, dokážeš nás dostat dolů tak rychle, abychom je mohly pronásledovat?" obrátila jsem se směrem k levitující brunetce.

Luisa chtěla něco říct, ale Elis ji předběhla:
"Musíme je sledovat osobně? Protože bych měla nápad."

Otočila jsem hlavu na druhou stranu. Zrzka si v jejím zvláštním jazyce přivolala nějakého ptáčka. V tom mi došlo, jak to chce provést.

"To je geniální, Elis!" vykřikla jsem a kdybych se nemusela držet větví, určitě bych ji objala.

"Potichu. Pořád můžou být dostatečně daleko na to, aby nás ty čarodějky slyšely," upozornila mě Kate.

"A jo. Elis jak jsi na tom?" zašeptala jsem.

"Tak potichu zas nemusíš. Ale Iri už je na cestě. Za deset, patnáct minut by měl být zpátky," zasmála se Elis.

Potom jsme se pustily do vymýšlení plánu.

Lila:
Pomalu jsem se probrala. Byla jsem v nějaké temné chladné místnosti bez oken. Takže mi chvilku trvalo, než jsem se rozkoukala. Zanedlouho jsem už však pohledem těkala že strany na stranu, abych našla alespoň nějaké známky toho, kde jsem.

Pak jsem si uvědomila, že i když byly moje ruce svázané za opěradlem židle, mohla jsem se s trochou bolesti vytáhnout. Tím pádem jsem jimi mohla nohy a zbytek těla protáhnout, abych je měla v přirozené pozici. Pak mi už nic nebránilo se postavit. Hned jsem ze země vzala kus skla, nebo co to bylo, a začala jsem přeřezávat provaz na mých zápěstích. To se mi i po chvíli podařilo.

V sedě jsem měla možnost vidět jen půlku místnosti, ve které se nic zajímavého nenacházelo. O to víc mě potěšilo, že na druhé straně byly dveře. Lehce jsem vzala kliku a zkusila, jestli jsou zamčené. Překvapilo mě, že nebyly a s mírným vrzáním se dveře pootevřely. Do temné místnosti dopadl proužek světla. Ať je můj únosce kdokoli, s mým uvězněním si asi starosti moc nedělal, pomyslela jsem si. Opatrně, aby zrezivělé panty nadělaly co nejméně hluku, jsem dřevěné dveře otevřela. Ale jenom tak, abych se mohla protáhnout.

V tichosti jsem z temné místnosti vyklouzla. Vzápětí jsem však musela přivřít oči před jasným světlem pochodní na zdi. Když jsem si náhlému světlu přivykla, zjistila jsem, že se nacházím na konci úzké kamenné chodby. Po stranách byly další dveře, za kterýma se nacházelo neznámo co.

Na druhém konci chodby byly další, ale o dost větší dvoukřídlé dveře. Nebo spíš brána. Vydala jsem se jejím směrem. Mezi vlhkými kameny byla zima, proto jsem se nijak nezdržovala zkoumáním okolí. Rychle, ale pořád opatrně jsem otevřela jednu část dveří.

Za nimi se nacházela o hodně větší chodba. Na zemi se táhl dlouhý červený běhoun. Zeď zdobila řada nejrůznějších obrazů a portrétů. Jinak tu byly různé věci jako brnění, komody, zrcadla a na stropě visel nádherný skleněný lustr. Sem tam byly dveře podobné těm, ze kterých jsem vyšla. Připadala jsem si, jako bych se propadla do hradu ve středověku.

Potichu jsem za sebou zavřela dveře vydala se prozkoumat kde to vlastně jsem. Ušla jsem sotva pár kroků, když jsem za rohem uslyšela hlasy. Jen tak tak jsem se stihla proměnit a schovat se ve stínu jedné z komod. Do moji chodby zabočily dvě ženy. O něčem se bavily, tak snad si podezřelého pohybu nevšimly.

Jedna z žen se mi zdála povědomá. Někde jsem ji už musela vidět. V tom mi to došlo. Je to jedna z těch čarodějnic, co nám překazila naše hledání naší Dračí školy! Potom mi začaly docházet i kde to vlastně jsem a proč tu vůbec jsem: když jsem po tom souboji omdlela, čarodějky mě pravděpodobně odnesly sem kvůli tomu, že umím ovládat hůlku.

Na nic jsem nečekala. Vyletěla jsem ze svého úkrytu s úmyslem najít co nejbližší okno nebo jiný východ. Kouzelnice za mnou byly pohotové, ale než cokoliv udělat, byla už jsem v jiné chodbě.

Letěla jsem čistě podle intuice. To se však vzápětí ukázalo jako špatný nápad, protože jsem za chvíli narazila na slepou uličku, končící obrovskou, bohatě zdobenou branou z nejrůznějších kovů a drahých kamenů. Za mnou dobíhaly čarodějky i s posilou. Nezbývala mi jiná možnost. Proměnila jsem se zpátky do mé lidské podoby a vší silou zatlačila do dveří.
____________________________________

Tak to by bylo pro dnešek vše.

I přes to, že tahle kapitola je trochu můstek mezi dvěma ději, trvalo mi ji vydat poměrně dlouho. (I když jsem ji napsala za čtyři dny) Za uplynulý měsíc se mi totiž sečetlo hned několik událostí. Od Velikonoc, nemoci a čtvtletí. Ale hlavně, dělala jsem příjmačky. A dostala jsem se! Takže teď už školu můžu víceméně kašlat a věnovat se vám. 🥳

Jinak ve středu jedu na vyhodnocení soutěže o knize, jak jsem vás tím pořád otravovala. Takže jestli vás moje umístění zajímá, mrkněte se za dva dny na můj profil do konverzací.

Tak jo. To by bylo ode mne vše. Mějte se hezky a užívejte jaro. 🌱

Míša💜