„Hej, chlape, co to táhneš za špínu?" zasmál se strážný, který v tuhle noční dobu hlídal u brány.

Chlap, kterému byla tato otázka položena, mě táhl za krk před sebou. A nebyl zrovna dobře naladěn, jako hlídač.
„Tenhle spratek mi ukradl dýku a potom mě s ní napadl!"

Strážný uznale hvízdl: „Škoda, že jsi ho chytil. Abych byl upřímný, klidně bych zaplatil za to, vidět ho, jak ti páře břicho," jízlivě se usmál.

Chlápek se ještě víc zamračil a stiskl můj krk tak silně, až jsem vyjekl.

Strážný se zvedl ze svého stanoviště a přišel k nám. Tedy ke mně. Přidřepl si přede mnou a zavrtěl hlavou, jako by káral malé dítě. Což jsem.
„Copak, chlapče, nemáš rozum?"

Podíval jsem se mu do očí.
„Hmm?"

Chlap mě vší silou nakopl. Bolest jsem ucítil na zasažených bedrech, následně se přesunula k obličeji, jež se střetl se zemí. V koutcích oka se mi objevily slzy.

„Drž hubu, a radši se starej o to, jak zaženeš vlky," krutě se zasmál. Podle sluchu jsem poznal že jde ke mně.

„Vlky? Neříkej mi, že ho chceš zavést do lesa."

Otřel jsem si oči od prachu a špíny, sykl jsem, když jsem se pokusil sám vstát. Spatřil jsem strážného, který s mírně zdviženým obočím položil otázku a stal se předělem mezi mnou a tím chlapem.

„No a co? Kradl a mohl i někoho zabít, třeba mě. Měl by být rád, že jsem ho nenahlásil strážím. A jestli i ty nechceš skončit na zemi, tak vypadneš!" Muž svou velkou rukou odstrčil strážného a dostal se tak ke mně. Za vlasy mne vytáhl do stoje, ale jeho další plány mu zkazil strážný, který se nenechal jen tak odbýt. Už kvůli vyslovené výhružce se to nedalo akceptovat. Pro něj to bylo už osobní. Vrhl se po chlapovi, který pod ranou pěsti ztratil rovnováhu, zakolísal a uvolnil stisk ve vlasech. Ztěžka jsem se opřel nohama o zem, ale nestihl jsem se narovnat a spadl jsem na zem.

„Já že skončím na zemi? To sotva, bastarde!" Jen co to strážce pořádku dořekl, už muž schytal druhou ránu, tentokrát dobře mířenou na nos. Ozvalo se až nelidské zakvílení, ačkoliv se ho chlap snažil zakrýt. Poté ze sebe vydal bojový i bolestný ryk zároveň a vrhl se na strážného. Jelikož byl poháněn jen zlobou a nepříčetností, strážný mu snadno uskočil z cesty, na kterou dopadala krev z přeraženého nosu. Sám mu pak zasadil chytrou ránu do břicha. Muž se skácel k zemi a nevěděl, kterou část těla si chránit dřív. Strážný ho nejprve kopl do holeně. Poté mu dupl na hrudník a podle dalšího bolestného vyjeknutí mu zlomil žebro nebo dvě.

„Ubožáku. Až si příště budeš vyskakovat na Silné, tak to bude mnohem horší, než pár zlomených žeber."

Naposledy ho ještě nakopl do boku, než odstoupil.

Já se na to vystrašeně díval opodál. Všechno mi šlo tak trochu z kopce. Motala se mi hlava.
Potřeboval jsem sehnat nějakou zbraň a ten chlap byl tak hloupý, že ji pořád nosil u sebe. Ale když jsem ji sebral, tak si toho všiml a já se chtěl jen bránit, tak jsem po něm sekl.
A teď jsem skončil tady. Před bránou do lesa plného vlků, kam mě chtěl ten chlap zavést.
A tenhle strážný toho kruťasa zmlátil, což mě vyděsilo.

Rozhodl jsem se utéct, blesklo mi to hlavou jako blesk. Ten strážný mě ale chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě.

„Kampak, kampak? Právě jsem ti zachránil kůži a někoho kvůli tobě zmlátil. Myslím, že se sluší poděkovat."

Zvedl si mě do výšky ramen, až moje nohy visely půl metru nad zemí, abych nemohl utéct. Já se na něj díval s otázkou v očích.
„Pojďme si promluvit."
Postavil mně zpátky na zem a šel ke svému stanovišti.

Měl tam rozdělaný oheň a nad ním byl kotlík, ve kterém se vařila jeho večeře. Okolo leželo několik pivních soudků a prázdných korbelů.
Nejspíš tu před nějakou dobou mělo více strážných sraz. A nebo toho tenhle dost vypije.

Posadil se k ohni a pokynul mi, ať si sednu k němu.
Na chvíli mě napadlo že zdrhnu - než by se zvedl, už bych byl dost daleko.

Pak jsem si ale vzpomněl na to, co říkal. Zachránil mi kůži a někoho prakticky přizabil.
Tak jsem ho poslechl a nervózně si sedl. On pokýval hlavou, jako kdyby vycítil moje váhání a věděl, že se rozhodnu takhle.

„Hej, Jeffrey, pojď sem!" zavolal někam nad nás a já si uvědomil, že nad je nad námi ještě jeden strážný.

K bráně většinou posílají jednoho až dva hlídače. Jeden je vždy před bránou a v případě útoku má za úkol zavolat posily.
Druhý stojí na plošině, aby toho víc viděl.

Taky jsem si vzpomněl, že mají luk a šípy, a zamrazilo mě na zádech. Kdybych utekl, mohl mě střelit. Děsivá představa, ne však nečekaná.

„Už jdu Jiffe!" ozval se hlas, Jeffrey jen tak skočil a přistál kousek přede mnou. Vylekaně jsem uskočil a porazil Jiffa co seděl vedle mě.
Ten se pobaveně zasmál.
„No tak, Jeffrey, neděs ho."

Jeffrey si sedl vedle mě a drcl do mě.

„Myslím, že tenhle klučina má pro strach uděláno. Ne každý se rozhodne okrást toho otrapu a potom ho ještě napadne.
Ech... Já mu říkal, ať přestane tu zbraň nosit všude sebou. Ale neposlechl. A teď žere hlínu."
Zasmál se Jeffrey a z plného korbelu, který vzal kdoví odkud, si pořádně přihnul piva.

„Ale teď musíme vyřešit, co s tebou," vložil se do toho Jiff.

„S-se mnou?" otázal jsem se.

„Způsobil jsi tu teď celkem bordel. Kradl jsi, někoho napadl a kvůli tobě jsem tu musel někoho zmlátit."

„J-já sem n-nechtěl..." chtěl jsem něco říct, ale Jiff mě předběhl.

„A, kde máš rodinu?" Jiff si vzal od Jeffreyho korbel a taky si přihnul. Potom se na mě podíval a požadoval odpověď, i když ji už předem znal.

„N-nemám..." šeptl jsem hlavou. Vždycky jsem byl sám. Ale vedlo se mi dobře. Ve Městě je dost milých lidí, kteří se neštítí dětí z ulice.
Lidi si na mě ve městě zvykli a věděli, že nejsem žádný obyčejný zloděj. Já jsem nikdy (nebo spíš téměř nikdy) nekradl, stačilo někoho poprosit a použít můj ,,kouzelný úsměv".

Lidé říkají, že jsem hodný a hezký, dají mi nějaké to jídlo, a někdy jim i vypomůžu. Za to mi ve Městě začali říkat „Ten kluk co nekrade".

„Už vím, odkud tě znám!" vykřikl z ničeho nic Jeffrey a podíval se na mě s rozzářenýma očima.

„Nejsi ten kluk, který pomáhá mojí švagrový se stánkem?"

Trochu vylekaně jsem řekl, že jo, i když jsem si nebyl úplně jistý, kdo je jeho švagrová.

Jeffrey se zasmál a začal vyprávět jednu příhodu.
„Kamarád mi říkal, jak jsi pomohl s tím ukradnutým prstenem. Švagrová tě obvinila z krádeže, ale ty jsi ukázal na jednoho chlapa opodál. Když si ho stráže prokleply, zjistily, že má ten prsten v kapse.
Prý byla zábava vidět, jak se snaží vymlouvat, že ho našel na zemi." Jeffrey se začal válet na zemi, jak se popadal ze smíchu za břicho.

Jiff a já taky. Normálně bych se tak moc nesmál, ale když mi Jiff podal korbel s pivem a donutil mě ho vypít, tak jsem nemohl odolat. Vypil jsem půlku naráz. Jiff mě poplácal po zádech, jaký jsem pašák.

Když jsem ale chtěl vypít zbytek piva, zvedl se mi žaludek a musel jsem jít zvracet do keře.
Jeffrey se mi začal smát.

„Jiffe, nemůžeš dávat dítěti chlast!"

„A proč bych nemohl? Mému klukovi jsem dával pivo už od osmi. Kolik ti vůbec je?"

„Já nevím... Asi osm..." ozval jsem se, když jsem se vracel z křoví. Pivo mi chutnalo, líbilo se mi to motání hlavy ale žaludek nebyl tak vstřícný.

„Osm?" vyjekli Jeffrey s Jiffem současně, když jsem si sedl mezi ně.
Oba se podívali po sobě navzájem a Jiff se ujal slova.
„V pouhých osmi letech se touláš po městě a žebráš? To se nenašel někdo, kdo by se tě ujal?"

Zavrtěl jsem hlavou. Neměl jsem tohle téma rád.
„Ne, nenašel... Kvůli Silným..."
Plačky jsem odpověděl. Nechtěl jsem plakat před nimi, tak jsem se rychle odvrátil, ale Jiff mě asi uviděl.
Nic nemusel říct. Otočil se ke mně a objal mě. Já se k němu přitiskl a objal ho taky.
Hladil mě po hlavě a utěšoval.

Jeffrey, jak to vypadalo, přemýšlel. Najednou se však usmál.
„Jiffe... Napadá tě to samé, co mě?"

Jiff se usmál. „Jasně, že jo, vždyť jsme bratři."

Koukl po mě a rozcuchal mi vlasy. „Jakpak by se ti líbilo, kdybys přespal dnes u mě?" zazubil se.

Já se na něj díval s otevřenou pusou a radostně jsem kýval.

„Tak dobře." řekl a napil se.

Dámy a pánové! Lišáci a lišcata!
Je mi ctí vám představit tento nový příběh!
Doufám že vám 1500 slov v první kapitole neusmažilo mozek (budete ho MOŽNÁ ještě potřebovat). Toto je nový svět, nová doba (ačkoliv středověká tak zajímavější) a nový příběh, který vás nadchne (pokud ne máte srdce z kamene).

Už delší dobu jsem chtěl vyzkoušet psaní ich-formou. Myslím že se mi celkem povedla ale rád si poslechnu váš názor a reakci.
Každý vote a komentář mě potěší a jistě mě s ním podpoříte v psaní dalších kapitol.
(nepočítám haty)

Taky chci poděkovat Irethis za pomoc. Pomáhá mi s knihou a se soubojema, které mi nejdou. Pokud se vám ta bitka tedy líbí označte ji do komentářů:3