„Um... No tak... Nechte mě..." zamumlal jsem, i když jsem nevěděl na koho mluvím.
Něco do mě začalo šťouchat a myslel jsem že to byly krysy.

„Árone..."
Krysy ale nemluví. Nebo jo?
„Vstávej!" zakřičel mi někdo do ucha tak silně až jsem se leknutím svalil na zem.

Když jsem se vzpamatoval zjistil jsem že ležím na zemi.
„Co... Kde?"
Podíval jsem se okolo a viděl Erika jak sedí na posteli a směje se. Snažil se něco říct ale smích mu to nedovolil.
Se zamračeným výrazem jsem se postavil na nohy a obrátil se k němu.

„To nebylo vtipný!" řekl jsem.

„Ale bylo!" odpověděl se smíchem.

„Nebylo!"

„Bylo!"

„Neby..."

„Dost!" ozval se ze dveří burácející hlas. Vyjekl jsem strachy, protože jsem neviděl Jiffa vcházejícího do pokoje.
Erik zmlkl, ale dál se usmíval a odešel z pokoje.

Zbledl jsem, jelikož jsem se bál že jsem něco udělal a bál jsem se že mě bude chtít potrestat.
Řekl však: „Snídaně je na stole."
A šel hned za Erikem.

Bylo to pro mě zvláštní. Poprvé jsem byl u někoho doma a tak jsem byl udivený když jsem se rozhlížel po místnosti. Malá místnůstka, že v ní polovinu zabírala postel a zbytek truhla.
Taky ještě nad truhlou byla políčka s nějakými věcmi.
Vlastně když jsem se podíval pořádně tak to ani nebyla místnost.
Všiml jsem si šedivé plachty, která rozdělovala tuhle a vedlejší místnost. Byla rozdělená na dvě části, abys mohl projít skrz.
Když jsem prošel, objevila se přede mnou větší pokoj. Ne o moc, ale dost aby se tam vešla postel, komoda a dokonce i stůl.
Zdálo se mi že je velmi důležitý když na něm letělo tolik papírů.

„No tak, Árone! Pojď už!" ozvalo se odněkud zezdola.
Až teď jsem si uvědomil že jsem v podkroví. Stačilo se podívat nad sebe, na střechu.

„Už jdu..." řekl jsem o trochu víc nahlas než jsem chtěl.
Vedle postele se nacházel žebřík dolů a tak jsem po něm začal pomaličku a opatrně šplhat. Žebřík ale začal divně skřípat a já jsem strnul hrůzou.
Strachy jsem tam zůstal viset na žebříku a nechtěl se ani pohnout z místa.

„Kde sakra vězí?" zaslechl jsem jak někdo říká pode mnou. „Proč ti to tak dlouho trvá?" zeptal se mě Jiff.

„J-já se b-bojím..." zašeptal jsem strachy.

„Neříkej mi že se bojíš výšek," zabručel Jiff. Asi mu to nedělalo radost.

„To ne!" vyjekl jsem. Nechtěl jsem aby si o mně myslel že jsem strašpytel. „Jen ten žebřík divně vrže..."

Povzdechl si. „S tím žebříkem nic není, tak polez dolů."

„No... Dobře," řekl jsem a začal pomalu sešlapovat po příčkách. Jednu po druhé... Až to Jiffa přestalo bavit. Vzal mě že žebříku a postavil na zem.
„Budeš si s tím žebříkem holt muset poradit" z jeho tváře zmizel zamračený výraz a vystřídal ho pobavený.

Už mi bylo jasné proč mi Erik někoho tak moc připomínal. Je stejný jako jeho táta.
Zvláště ten úsměv.

„Tak a teď už se jdi najíst!" popostrčil mě směrem ke stolu, kde už seděl Erik a jedl.
Měl v puse kus chleba a, i když mi nekručelo v břiše zjistil jsem že mám hlad.

„Eriku," řekl Jiff aby si ho všiml.
Erik se k němu otočil.
„Dnes zůstaneš doma s Áronem. Ukaž mu to tady a zkuste se nějak zabavit. Já musím něco rychle vyřídit," oblékl si kabát a ve dveřích ještě dodal: „A jestli někdo bude chtít dovnitř tak co uděláte?"

„Něoťevhu hu" odpověděl s plnou pusou. Jiff ani já jsme mu nerozuměli a tak čekal až to zopakuje.

Zkusil jsem to tedy já.
„Pustím ho?"

Zavrtěl hlavou.
„Ne! Nikomu otvírat nebudete! Jasné?"

Erik už spolkl jídlo.
„Jasně!" bouchl pěstí do stolu. „Jau!"
Jiff jen zavrtěl hlavou a odešel.
Zapoměl ale zavřít dveře.

„Jau, jau, jau... Árone? Zavřeš ty dveře?" řekl mi a já poslechl.

Když jsem je ale zavíral zahlédl jsem Jiffa jak se s někým hádá.
Toho chlapa jsem poznal. Byl to ten samý co včera křičel na Emmu.
Vylekaně jsem zavřel dveře.

Erik se na mě nechápavě díval.
„Co se děje?"

„Ehm... Nic... Vítr..." usmál jsem se. „V-vítr zavřel dveře."

„Dobře... Nezapomeň ty dveře zavřít pořádně!"

Vždyť jsem je ale už zavřel.
„Vždyť už jsou zavřený."

„Ale ne pořádně," zvedl se ze židle a prošel okolo mě.
„Musíš tam dát zástrčku, aby ty dveře nemohl nikdo z venku otevřít," dal jí tam a aby to předvedl párkrát pohl dveřmi. Nemohli se otevřít.

„Aha..." tolik nového mě ještě čeká.

„Neboj to se ještě naučíš, teď se ale pojď najíst," sedl si znovu ke stolu aby dojedl poslední kus chleba, který mu zbýval.

Ukázal mi na chleba o kus dál.
Hned jsem se pustil do jídla.

Psal jsem to těsně před obědem takže snad chápete že napsat to byly pro mě muka😸
Naštěstí špagety dokážou i zachraňovat životy...

Za vote budu moc rád a můžete dolů napsat komentář, pokud budete chtít 😸