Autorka kapitoly  anipekarova

Byla jsem si opravdu jistá, že jsem tu nikdy nebyla. Všude bylo spousta sněhu a ledu, dokonce tu byly i vánoční stromky, zdobené cukrovím.

Měla jsem chuť si jeden kousek vzít, ale raději jsem se přemohla, přeci jsem nevěděla kde jsem. Také tu byli lidé. Ale ne obyčejní lidé. Vysocí byli asi jako desetileté děti, jenže bylo poznat, že se jedná o dospělé. Takže skřítci? Nebo elfové? říkala jsem si v duchu a šla se někoho zeptat kde se nacházím. Vyhlédla jsem si jednu starší paní, stojící u schodů. U nohou jí sedělo zlaté prasátko, a to bylo to, proč jsem si zvolila zrovna ji.

"Ehm, paní? Můžu se vás zeptat kde jsem?" Zeptala jsem se. Paní ale jakoby mě neslyšela.

"Haló? Slyšíte mě?" Oslovila jsem ji znovu. Opět nic. Dokonce to vypadalo, že mě ani nevidí. Tak jsem se jí opatrně dotkla. Byla studená jako led a přestala se hýbat. Začala jsem panikařit. Zabila jsem ji? Nebo co se stalo? Je naživu? Proč je tak studená!? Zlaté prasátko z ničeho nic celé zčernalo a rozpadlo se.

Jeho roztomilý rypáček se rozpadl až nakonec. Bylo mi do pláče. Nemohla jsem ale ztrácet čas žalem, potřebovala jsem vyjít ty schody. Tak jsem se rozběhla po schodech nahoru. Teď už jsem si byla jistá že jsou z ledu, stejně jako celé království. Jak jsem běžela, v hlavě mi stále zněla slova mého otce. Bojuj...

Ušla jsem už snad sto schodů, když se přede mnou objevila velká sněhová koule. Vlastně to byl snehulak. Asi desetimetrový...