Autorka kapitoly  ratherdoll

Otočila jsem se za tím hlasem. Stála tam Dolores v celé své kráse. Ano, Flocio, je tak nádherná, že bys ji rovnou snědla. Vážně v této situaci přemýšlím nad tím, jak bych jí snědla? Nádhera. Lehce protočím nad sebou oči a věnuji pozornost osobě před sebou. Stojí tam přede mnou v černých šatech a černé vlasy zapletené ve složitém účesu se stříbrnou korunou na hlavě.

,,Hraní na city? Nebuď směšná.“ Odfrknu si a pomalým krokem se rozejdu k ní.  Pomalým krokem a pohrdavým pohledem mi vyjde naproti.

,,Drahá, víš, že můžeš připojit ke mně. Můžu tě toho naučit více, než si dokážeš představit. Budeme mocné. Obě!“ zajiskří ji v očích a začneme mě pomalu obcházet. Nejspíš nevpadám nic moc, ale s tím teď nic nenadělám. Začneme pomalu chodit dokola v kolečku a propichovat se pohledem.

,,Nějakou jinou nabídku tam nemáš, tetičko?“ dám důraz na poslední slovo a nadzvednu jedno obočí.  Dolores se jen ušklíbne a začne si pohrávat s prsty na jedné ruce, kde se ihned ukáže obláček syčivých černých hadů.

,,Mám tam toho více než dost, naivko, ale to bys musela mít aspoň trochu zájem se ke mně připojit. Ale dobrá. Ukážu ti, co všechno můžeš mít.“ Řekne a najednou před sebou vidím obraz sebe. V nádherných černých šatech, posypané diamanty a korunou na hlavě. Cítím tu moc, kterou bych měla. Tu sílu.

Všichni by patřili jen mě, já bych mohla vládnout a mít respekt! Vidím své království, plné šťastných lidí. Slyším je šeptat věci, kterým nerozumím. Začínají přidávat na síle a já mám pocit, že mi praskne hlava. Nedopusť to, Flocio. Nesmíš nás zradit. Prosím. V hlavě mi třeští, mám pocit, že za chvíli umřu. Z dálky slyším něčí křik. Můj vlastní křik. Flocio, dělej! Vzbuď se! Křičí na mě mé podvědomí. CO se to se mnou děje?

Otevřu oči a vidím bílou zář, jak mrskne Dolores na druhou stranu pokoje a vidím, že se mé bílé vlasy přeměnili na platinově stříbrné. Má kůže ještě více zbledla a z otrhaných šatů, se staly úplně nové- propletené bílo-černými hady, které zapadají do sebe jak puzzle. Má barva očí mi zmizela, teď už je jen čistě bílá. Rty mi také zbledly a ve vlasech mi narostly ledové vločky. Vznáším se ve vzduchu a cítím, jak mi krví koluje moc. Bílá a černá. Jednu ruku vystřelím směrem k otci, kterého připoutám zářivě bílými pouty na nohou a rukou a okolo něj udělám ochranu, aby neutekl.

Zuřivě se snaží odsud dostat, ale já mám teď více práce s mnou tetičkou, která se zvedá ze země a propichuje mě hnusným pohledem.

,,To jsi neměla, Flocio. Vyhlásila jsi válku mezi mnou a tebou. Za pět dnů to s tebou skončím a celé město Vánoc lehne s tebou.“ Zašeptá a něž se na ni stihnu vrhnout, zmizí a zanechá po sobě obláček černého prachu.