Autorka kapitoly eliskakocicka15

Bezcílně jsem se bloumala bílými pláněmi.

Bylo by tu šílené ticho, nebýt skučícího větru žadonícího o pomoc.

Úplně jsem to slyšela. Každé hloupé „fí” bylo jako nářek duší podřízených Dolores a její krutosti.

„Omlouvám se,” špitla jsem vánku pohrávajícího si s mými vlasy. „Ale já to nezvládnu.”

S každou další vteřinou vítr sílil a sílil. Házel si s mými šaty ze strany na stranu a s narůstající mocí trhal i s mým tělem.

Byla jsem sněhová vločka. Nevěděla jsem, na jaké místo dopadnu. Všechno záleželo na osudu. Pohrával si se mnou a nutil mě tančit podle jeho rytmu.

Nechtěla jsem být jeho loutkou. Nechtěla jsem být ničí loutkou. Nechtěla jsem čekat, až Doroles zničí svět Vánoc.

Ale měla jsem strach.

Vítr se mnou najednou škubl opravdu silně, až jsem propadla sněhem a praštila sebou na zem.

Byl to tak velký náraz, že jsem vykřikla bolestí a z očí mi vytryskly slzy na ošlehané tváře.

Už jsem se nechtěla nikdy zvednout. Chtěla jsem tam jen ležet a pomalu roztát.

Ale pak mě najednou nějaký pocit přinutil vstát. A já ho poslechla, protože jsem věděla, že kdybych tam ležela jen o pikosekundu déle, už bych se nikdy nezvedla.

Stála jsem na rozechvělých nohou a čekala, co se bude dít dál.

Doufala jsem, že vichr přestane vát, ale jako by stále nabíral na síle.

Znovu mnou někam mrskl a já si uvědomila, že je to strom, až když byl můj obličej jen pár centimetrů od překážky.

„Ne!” zařvala jsem a z mých rukou vystřelily bílé a temné paprsky.

Mé oči byly na chvíli oslepeny.

Ale v mé hlavě jsem všechno viděla jasně.

Já to zvládnu.

Stále je ve mně něco, co je ochotno bojovat.

Párkrát jsem zamrkala a zničehonic jsem uviděla svět před sebou v plných barvách.

Respektive temný pokoj a v něm Dolores.