Autorka Kapitoly :johypotterhead

,,Bojuj." Rezonovala mi slova mého otce v hlavě. Ta slova v sobě měla zakotvena přirozeně mnoho otázek. Proč bych měla bojovat? S kým? Jak? A kde?

Černý had, který se doteď svíjel pouze a jedině kolem článků mých prstů se začal přesouvat i dále na ruku. Černá skvrna, která po něm zůstávala se postupně změnila v krev a ta začala po kapkách dopadat na zem, která se začala zabarvovat to temno temné černi.

Černé skrvny se i nadále plazili po mém těle. Postupně obalily celé mé ruce, nohy, a nakonec se začali dotýkat i mého krku. Pocit síly, moci, i čehokoliv souvisejícího zmizel a v očích se mi zračila jedině zoufalost.

Otec, který se doteď samolibně usmíval, promluvil, tentokrát silným, dunivým hlasem, který se ozýval celou místností.

,,Teď nebojuješ, teď utíkáš. Bojuj, Lineido, Bojuj." Stejná, černo černá tma zahalila i jeho a doslova ho pohltila. Než byste mrkli, zmizel.

Černé skvrny se začali dotýkat mých očí a já začala brečet. Zkuste se vcítit do mé situace - pohlcuje mě neznámá, černá věc, která mě dusí a vysává ze mě energii. Břek byl určitý projev mého vzdoru, které mě ovšem šíleně vysiloval.

Pak se ale ozvala rána. Kolem hlavy mi prosvištěl malý nožík, asi o velikosti jednoho článku prstu.

,,K sakru, Flocio, nedělej mi to těžší." Druhý nožík mi prosvištěl kolem hlavy z druhé strany. Poté se mi zabodli do ramen. Mnou projela nesnesitelná bolest, která ovšem neodešla jako ta, když si ukopnete malíček. Byla tady. A dále se šířila.

,,Co... Proč?" zeptala jsem se, ale to už jsem upadla v agónii bolesti.

Proč se to děje? Však nikdo neumírá sám. Proč já musím zemřít takto? Nebo neumírám? A co se tedy se mnou děje?