Pohled Minervy

Uběhly už více než dva roky od mě poslední a zároveň první návštěvy Azkabanu. Znovu jsem se zamýšlela nad tím, co si ta malá Skyler musí prožívat a rozhodla jsem se, že stojí návštěvu zopakuji.

Přehodila jsem si přes sebe šedý plášť s kapucí, aby mě nikdo nepoznal a ta úsvitu slunce jsem opustila Bradavice s tím, že dojdu na hranici Bradavic a Prasinek, kde se budu moct přemístit.

Rozhlížela jsem se do všech stran, jestli mě někdo nesleduje, ale když jsem se pokusila tu hranici překročit, někdo mě stáhl zpět do zóny, kde jsem se přemísťovat nesměla.

,,Co to děláš, Minnie?" zeptal se s přivřenýma očima a až překvapivě klidným hlasem Albus a já se mu vysmekla ze sevření.

,,Ty mě vážně sleduješ?!" vyjekla jsem na něj a on se pousmál.

,,Nějakým způsobem za tebe prostě mám zodpovědnost," ospravedlňoval se a já se ironicky zasmála.

,,A to jako proč?" nechápala jsem. ,,Protože bys teoreticky mohl být můj praděda, nebo protože si se mnou něco měl?"

,,Zaprvé, bych mohl být tvůj děda a za druhé, neschodli jsme se, že to nebudeme vytahovat?" zajímalo Albuse a  já se zachvěla.

,,Nebudu to s tebou řešit," zamumlala jsem a konečně jsem překročila tu zatracenou hranici.

,,Nedělej to," radil mi a zakroutil hlavou, ale já si z toho nic nedělala.

,,Omlouvám se, Albíku," rozhodila jsem rukama. ,,Ale ty v jednom kuse mluvíš v otázkách, máš tajemství a já už tě nehodlám poslouchat."

V zápětí jsem se přemístila.

•••

Otevřela jsem svoje oči a protřela si je, abych lépe viděla.

Vstoupila jsem dveřmi do toho příšerně depresivního místa a nahlásila jsem svoje jméno.

Procházela jsem celami, poslouchala ty výkřiky, nářeky a podobné projevy. Konečně jsem nalezla celu, u které byla cedulka Scarlett Jamesové.

Dívka s hnědými vlasy pozvedla hlavu a vykulila oči. Já sledovala její výraz, který byl plný překvapení, bolesti, nadšení, úlevy a možná trochu zrady.

,,Neuraž se, Minervo, ale jsi jeden z posledních lidích, které bych tu čekala," vydechla Scarlett a mě to přinutilo se uchechtnout.

,,Budu to brát v dobrém," pověděla jsem jí a ona se zamyslela.

,,Jak je dlouho.. dva roky?" hádala a já odhadla, že svůj sarkasmus neztratila.

,,Přišlo mi fér, abych si s tebou promluvila o Belle," řekla jsem jí a ona mě propálila vražedným pohledem.

,,Obě moc dobře víme, že jí celý svět zná půd jiným jménem," procedila mezi zuby a já ztuhla. V hlavě se mi vyrojilo spousta teorií o tom, jak by to mohla zjistit.

,,J-jak-"

,,Na čí straně seš?" vpálila mi do tváře zničeně, naštvaně a já v jejích zorničkách zpozorovala, jak má ten pohled ochranářské matky.

,,Já.." nevěděla jsem, jak reagovat a proto si slova vzala znovu ona.

,,Věděla jsi to," vydechla polohlasně a já zavřela oči. ,,Věděla jsi, že se jmenuje Skyler Oliverová a já jsem si skoro jistá, že ses podívala na přesunu k té rodině!"

,,Ano, věděla jsem to," přisvědčila jsem a jí stekla slza.

,,Víš, že až zjistí, že je adoptovaná-"

,,Už to zjistila," zamumlala jsem a jí se ještě více rozbušilo srdce.

,,Jak dlouho to ví?" otázala se a já sklopila hlavu. Nedokázala jsem se jí podívat do očí, protože jsem si nemohla nalhávat, že to není moje chyba.

,,Dva roky," dala jsem jí odpověď. ,,Oba po tobě pátrá. Co jsem viděla, moudrý klobouk jí něco řekl, madam Makinová ve vás viděla podobnost. Bella na to přijde."