konec září 1993

„A jsi si vážně jistý, že to zvládneš? Nemám tu přece jen být s tebou?"

Remus se klidně pousmál na Delaney, která se ohledně blížícího se úplňku stresovala možná ještě více, než on sám, a položil jí ruce na ramena. Vždycky byla během úplňků nervózní a měla pocit, že si to musí prožít s ním a pomoci mu, i když neměla ponětí jak.

„Lany uklidni se. Dostával jsem od Severuse celý týden vlkodlačí lektvar a až bude úplněk, klidně si lehnu do klubíčka v kabinetu a celou noc v klidu přečkám. Nepotřebuju, abys tu byla, akorát bys byla druhý den nevyspalá," odmítl její pomoc.

„Třeba ten lektvar umíchal špatně, co budeš dělat potom?" jela si pořád svou, „Taky bych chtěla být zvěromág, jako byli tvoji kamarádi!"

„Uvnitř v hradu bys mi tím stejně moc nepomohla, tak tuhle myšlenku pusť z hlavy. Budu v pořádku," konejšil ji.

„Když bude nejhůř, tak-"

„Když bude nejhůř, Aline bude hned vedle a slyšela by, kdyby bylo něco špatně," přerušil ji, „ty si koukej dát zpátečku a přestaň se nervovat."

Starostlivý výraz nahradil šibalský úsměv a tmavovláska povytáhla obočí. „Jo tak Aline, jo? Vy jste si stihli potykat?"

„Ne, nestihli, ale učí se mnou jeden předmět, měl bych na ní volat paní profesorko Chernyshevsky?" opáčil Remus, „a i kdyby, je ti do toho prd, holka."

Zasmála se. „Slečno profesorko. Roger jí na první hodině řekl paní a pěkně ho za to sjela."

„Nediv se jí, je mladá, hezká, určitě nechce, aby jste s ní jednali jako se starou dámou," zastal se své kolegyně Lupin.

„Tak mladá a hezká?" šibalsky na něj zamrkala. Nepamatovala si, že by Remus někdy měl nějaké románky, či dokonce vztahy s nějakými ženami, od té doby, co Callie zemřela, nebo je uměl až moc dobře maskovat.

„Nechtěla jsi jít náhodou na ten famfrpálový zápas?" snažil se ji odbýt, aby rozhovor na tohle téma už nemusel vést. Neuměl o tom mluvit a pevně doufal, že kdyby o tom chtěla něco vědět, půjde za Harper a ne za ním.

„Doufám, že v tom kutloušku, kde spíš, máš alespoň velkou postel," prohlásila a zahýbala obočím.

Začervenal se, opravdu. Remus, který už měl přes třicet, se červenal, když ho pošťuchovala ohledně ženy. Delaney ho takhle v rozpacích nikdy neviděla. „Co ty o tom co víš? Nejsi na to náhodou ještě moc malá?"

Nevinně se na něj usmála a nechala se vtáhnout do objetí, následované polibkem do vlasů. Omotala mu paže okolo pasu a nechala se na chvíli unést vůní čokolády, která ho obklopovala. Navzdory tomu, že to nebyl její skutečný otec, brala ho tak, ale zároveň to pro ni byl přítel a opora, nabídl jí svou náruč když se potřebovala vyplakat, ale i jen tak, jako třeba teď. Remus Lupin byl zkrátka po všech stránkách skvělý rodič i kamarád.

„Doufám, že neruším," ozval se ode dveří hlas s charakteristickým přívzukem. Aline Chernyshevsky stála ve dveřích a s mírným pobaveným úsměvem sledovala dění před sebou.

„Profesorka s tebou chce určitě chce probrat něco důležitého, tak já se poroučím," zahuhlala Lana v Remusově náručí, odtáhla se od něj a spiklenecky na něj mrkla, než proklouzla kolem Aline a vydala se za svými spolužáky na famfrpálové hřiště, kde měl za pár minut propuknout zápas mezi odvěkými rivaly, Nebelvírem a Zmijozelem.

„Nosí vaše příjmení, ale není vám podobná. Je to nevlastní dcera, nebo si mám domýšlet nějaké horší možnosti?" prohodila k Remusovi, když Delaney odešla a zabouchla za seboou dveře.

„Není to ani moje nevlastní dcera, ani pravá dcera a ani nic z toho, co byste se jistě pokoušela domyslet," odvětil Remus a ustoupil od stolu, kam Aline odložila stoh papírů, „dcera mého nejlepšího přítele, který zemřel v první kouzelnické válce a já ji vychovávám. Chtěla mít moje příjmení, tak ho má."

„Takže žádné zakázané vztahy? To je ale velká škoda," prohodila s pobaveným úsměvem.

„Často jste za svého studia spala s profesory, slečno Chernyshevsky?"

„Ztratíte o mně dobré mínění, když řeknu, že ano, pane Lupine?" odvětila stejným tónem a pomalu se k němu otočila čelem.

Koutky se mu stočily do mírného úsměvu. „Přemýšlím, jestli jsem o vás nějaké dobré mínění někdy měl, Aline."

„To si budu brát osobně."

Sklouzl pohledem z její tváře na její tělo a zase zpátky. V něčem mu připomínala Callie, možná v tom rozverném přístupu k životu, ačkoliv zároveň byly úplně odlišné. Aline byla mladá, sotva o tři roky starší než nejstarší studenti Bradavic, sršela z ní energie, stejně jako z Callie, dokud ji nenašel mrtvou na prahu jejich domu. Od té doby nikdy neměl pocit, že ho jiné ženy přitahují, a náhle se jako lusknutím prstů zjevila ta nespoutaná mladá tmavovláska, která ho provokovala už jen tím, jak na něj koukala a on měl pocit, že v její přítomnosti nedokáže myslet na nic jiného, než na ní.

Přistoupila k němu o krok blíž, přičemž nepřerušila jejich oční kontakt. Prohnaně se usmála, když viděla, jak napjatý v její blízkosti je. Prvních pár dní, kdy ho provokovala jako nestydatá puberťačka, to celé brala jako vtip, ale poté zjistila, že Remus Lupin má v sobě něco, co jí k němu táhne, avšak netušila co. Byl o celých třináct let starší, než ona samotná, byl to její kolega, se kterým učila a ona měla v jeho přítomnosti občas tak nemravné myšlenky, že se sama nestačila divit a byla ráda, že ovládá nitrobranu a nikdo do její mysli nevidí.

Měla chuť ho políbit, ale nakonec se zase stáhla a otočila se zpátky k psacímu stolu, na který pohodila ledabyle poskládaný stoh papíru. V domnění, že výměna jejich frází a pohledů skončila, se usadila na psací stůl, ačkoliv před ním stála židle a dala se do pročítání zkušebních testů ze své hodiny.

„Tak to se omlouvám," přerušil nakonec ono zdlouhavé ticho, „snad někdy dostanu příležitost si to odčinit."

Zvedla pohled od opravování a zahleděla se opět přímo na něj. „Třeba hned," vypadlo z ní, když sledovala, jak se k ní přiblížil.

Nikdy nevěřila těm řečem v dívčích románech o motýlcích v břiše, ale snad poprvé v životě je cítila taky, když jedna Remusova horká dlaň spočinula na jejím pase a tou druhou jí přejel po stehně schovaném pod látkou volných kalhot. Všechno dělal pomalu, váhavě, jakoby nevěděl, kam až může zajít, co všechno si může dovolit. Jednal opatrně, ačkoliv ho spalovala stejná touha, jako ji, z jeho pohledu to bylo jasně znát. A jakmile se sklonil a políbil ji, těch pár motýlů v jejím břiše se změnilo v celé hejno.

Papír, který ještě před pár vteřinami držela v ruce, zahodila někam do neznáma a plně se oddala Remusovým rtům, které tak příjemně laskaly ty její. Objala ho pažemi kolem krku, zatímco jeho ruce přejížděly sem a tam po jejích stehnech a celé její tělo se chvělo v očekávání další akce. Chtěla ho celého, toužila po něm, nechtěla, aby se od ní odtáhl.

Remus se cítil, jako by s ní omládl a zase byl ten osmnáctiletý mladík užívající si života se svými přáteli a láskou. K Aline sice necítil tak silný cit, jako ho táhl ke Callie, částečně pochyboval, jestli v tom bylo něco jiného, než jen chtíč a touha, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Cítil, jak se k němu tiskne její mladé štíhlé tělo, jak se chvěje pod každým jeho dotykem a náruživě mu oplácí polibky. Oba toužili po tom samém. Jenže on se náhle odtáhl a o krok couvl.

Aline se na něj vyčítavě zahleděla. „Teď? Vážně?"

„Asi to není úplně správné, protože-"

„Upřímně teď kašlu na to, co je správné, nebo ne, Lupine," nenechala ho domluvit, „protože nemůžeš tuhle práci jen tak nechat nedodělanou."

Seskočila ze stolu, jedním krokem překonala vzdálenost mezi nimi, položila mu ruku na stranu krku, zatímco tou druhou ho zatáhla za svetr a donutila ho se k ní sklonit, aby ho mohla znovu políbit. A on se nebránil.

xxx

„Kde to vázne, sestro? Za chvíli začínají!"

„Řekla bych, že v tomhle ohledu jsem se moc nepotatila," odvětila pobaveně Delaney směrem k Philipovi, „vážně tu teď chcete bůh ví jak dlouho stát a koukat, jak lidi na košťatech hází míč do branky?"

„Jestli máš něco zajímavějšího jsem jedno velké ucho, Lany," ozvala se Danelle, která tu byla vlastně jen kvůli Ashtonovi, který po odchodu Olivera Wooda zaujmul místo nebelvírského brankáře. Delaney tomu dávala tak měsíc dva, než se ti dva dají dohromady. Ty pohledy, které na sebe vrhali, se nedali přehlédnout.

„Myslím, že Remus něco měl, má, nebo by chtěl mít s naší slečnou profesorkou."

„Dost těch drbů, děvčata," přerušil je Cedric, a objal obě dívky kolem ramen, „teď jsme tu kvůi famfrpálu, milostné románky našich učitelů probereme večer u oslavy nebelvírského vítězství."

„Jen povídej, holka," uchechtla se tlumeně Danelle, zatímco jejich společníci, Philip, Cedric a Roger nadšeně sledovali dění na hřišti. Nedalo by se říct, že dívky jejich vášeň pro tenhle kouzelnický sport sdílely. Vystačili si s pozorováním hráčů, namísto samotné hry. Ačkoliv pokud by Danelle s Delaney dostaly na výběr mezi hodinou pozorování Marcuse Flinta, kapitána zmijozelského famfrpálového týmu, a hodinou sledování hry, bylo by asi jasné, pro co se rozhodnou.

„Drby si nechte na pokoj, raději koukejte jak- ou!"

Philip nebyl jediný, kdo zděšeně a překvapeně vykřikl. Vykřikla i Albertine Fawleyová, do níž narazil potlouk, plnou silou odpálený nebelvírským odrážečem Fredem Weasleym, která po oné ráně ztratila vědomí a z několika metrové výšky spadla na zem. Všichni vypadali vyděšeně, včetně Freda, který to měl na svědomí, takže zatímco nebelvírští hráči nic moc neříkali, on slétl dolů, kam už se seběhla madame Hoochová i profesorka McGonagallová, která odnikud vyčarovala nosítka, na něž bezvládnou dívku položila.

Dýchala, to Fred poznal podle pravidelně se zvedajícího hrudníku, u čehož se mu ulevilo a na pobídky od jeho spoluhráčů zase vylétl do vzduchu. Albertine ve zmijozelském družstvu nahradil záložní střelec, mohlo se hrát dál, tak proč Fred tak zírá za tou zmijozelkou?

„A přesně proto ten sport nemám ráda," ozvala se Lana, „akorát to ještě prohlubuje nenávist mezi kolejemi. A potom to dopadá přesně takhle."