1. září 1993

Delaney si všimla Remuse sedícího u stolu profesorů hned při vchodu do velké síně. Hodila po něm tázavý pohled, zatímco Cedric po jejím boku komentoval vzhled nějaké mladě vyhlížející tmavovlásky po jeho levé ruce.

„Cede, buď té lásky a přestaň, my všichni vidíme, jak vypadá a jak hezká je," zarazila ho po několika minutách Danelle, která už to nemohla vydržet.

„Blbko," označil ji přátelsky a strčil do ní ramenem, „snažím se přijít na to, který předmět nás bude učit."

„Aby mohl zjistit, jestli má ten předmět zapsaný, nebo ne," provokovala ho Lana, když se odtrhla pohledem od Remuse.

„Sklapni, Lany."

Se smíchem mu poslala vzdušný polibek a spolu s Rogerem a Danelle se od něj oddělila, aby se usadili k jejich stolu. Pozdravila několik spolužáků a poté pohledem zalétla ke stolu Nebelvíru, odkud se na ní zazubil Philip. Pobaveně se usmála a zvedla ruku k pozdravu a stejným způsobem pozdravila i Ashe po jeho boku, který až moc nápadně sledoval Danelle, a Weasleyovic dvojčata sedící naproti nim.

„Vítejte, studenti! Jsem rád, že jsme se tu opět sešli v novém školním roce, který zahájíme stejně, jako ty předchozí, a toť zařazováním prvních ročníků a s nimi i naší nové studentky, která se přidá ke čtvrtému ročníku," začal Brumbál. Zdá se, že o nových tvářích profesorského sboru se chystal promluvit až po zařazování.

Hned po jeho slovech se dokořán otevřely mohutné dveře, kudy dovnitř vstoupil zástup jedenáctiletých dětí, rozhlížejících se kolem sebe, v čele s profesorkou McGonagallovou, a celý průvod uzavírala dívka o něco vyšší než první ročníky před ní. Zřejmě ona nová studentka, o níž ředitel Bradavic mluvil.

Leslie Blacková se se zájmem rozhlédla po Velké síni. Vyprávění její mámy nelhalo, Velká síň byla skutečně impozantní. Více než samotná místnost ji ale zajímal klobouk, jako každoročně již připravený na svou práci - zařazení nových studentů do příslušných kolejí, ve kterých stráví následujících sedm let, v případě Leslie už jen pouhé roky tři.

„Eastmondová, Leslie!"

Nebyla jediná v místnosti, kdo při vyřčení jejího jména zpozorněl. Zatímco klidně kráčela k trojnožce, pozorně ji sledoval nováček v profesorském sboru, Remus Lupin. Byl si téměř na sto procent jistý, že k zařazení právě teď nastupuje dcera jeho bývalého nejlepšího přítele, který v červenci po dvanácti letech uprchl z Azkabanu, Siriuse Blacka. Pamatoval si jeho lásku, Charlotte Eastmonovou, a několikrát logicky viděl i jejich dceru, Leslie. Uvažoval nad tím, proč do teď Bradavice nenavštěvovala a až teď, když Sirius uprchl, do nich nastoupila.

Tmavovlásku jistota trochu opustila, když se usadila na stoličku a na hlavu jí dopadl těžký starý klobouk.

„Vypadá to, že mladou generaci Pobertů budu mít dnes kompletní," pochvaloval si klobouk, „Leslie Blacková. Jsi stejné kvítko, jako tvůj otec."

„Nejsi první, kdo mi to říká," poznamenala Leslie, ačkoliv těchto poznámek se dočkala spíš od své babičky, než od Charlotte samotné. Ta o Siriusovi odmítala mluvit.

„Nemám proto moc trable zařadit tě, děvče. Je mi jasné, že půjdeš ve stopách tvého otce a mám takový pocit, že ne jenom v případě koleje.

Nebelvír!"

Nadšeně se usmála, a jakmile jí profesorka sejmula klobouk z hlavy, vydala se ke stolu, kde seděli studenti s rudozlatými kravatami. Hřálo ji u srdce, když myslela na to, že u stejného stolu před lety sedával i její otec, který byl nyní na útěku. Pozdravy se hrnuly jeden přes druhý, že si pomalu ani nestihla zapamatovat všechna jména, která létala vzduchem.

„Percy Weasley, vítám tě v Nebelvíru."

Pohlédla napravo a setkala se s pohledem zrzavého mladíka s kudrnatými vlasy a naleštěným odznakem na hrudi. Primus.

Stiskla jeho nabízenou ruku a věnovala mu úsměv, ačkoliv on se tvářil spíš důležitě. „Leslie Eastmondová. Ráda tě poznávám."

Spřátelit se s primusem by vůbec nemuselo být na škodu, usoudila Leslie, navíc je v sedmém ročníku a jistě bude vědět spoustu zajímavých věcí a co se kde šustne.

No, a zatímco Leslie se seznamovala se svými spolužáky, na Moudrý klobouk čekal poslední potomek jednoho z Pobertů, kterého bude muset zařadit. Faith Pettigrewová nejistě přešlapovala na místě a čekala, až zazní její jméno. To nepravé samozřejmě, ale ona neměla sebemenší tušení, že příjmení, na nějž slyší, není pravé. Ovšem to netušil snad nikdo, kdo se v místnosti nacházel.

„Moriartryová, Faith!"

Zhluboka se nadechla a vystoupala několik schůdků, dělící jí od trojnožky na vyvýšeném stupínku před stolem členů profesorského sboru. Nohy jí visely ve vzduchu, když se na trojnožku usadila a klobouk jí spadl až do očí, když dosedl na její hlavu. Popravdě se jeho rozhodnutí bála. Věděla, že její adoptivní rodiče, jež považovala za pravé, oba navštěvovali Mrzimor, byli takový ten snový pár, který se dal dohromady v pátém ročníku, jakožto prefekt a prefektka, po studiu se vzali a po několika letech se jim narodila dcera. Skvělý příběh pro příbuzné, i pro zbytečně zvídavé děti, jako byla Faith, ale i známé a přátele.

„Tak co s tebou, děvče. Matka v Havraspár, otec v Nebelvíru, ačkoliv ne, že by si zasloužil tam být... Ty máš ale pořádný kopec odvahy, na rozdíl od něj. Stejně laskavá a chytrá, jako tvá máma, ale jakmile je třeba trochu hrubé síly, nezalekneš se toho, viď?"

Už už se dívenka nadechovala, aby něco odvětila, ale vlastně netušila, co by chtěla říct. Zmiňoval, že její rodiče byli v Havraspáru a Nebelvíru, ale však Clare i Gregory oba navštěvovali Mrzimor, nebo ne? A i kdyby ne, tak proč by její táta neměl být odvážný a nezasluhoval si místo v koleji statečných studentů? Zatřásla hlavou a vytáhla klobouk z očí. Nezmohla se ani na slovo, nebo na jedinou otázku, když klobouk vyřkl svoje rozhodnutí.

„Ať mají profesoři co na práci. Doufám, že ty ve stopách svého otce nepůjdeš. Já si dohlédnu na to, jak si vedeš, drahá Faith.

Nebelvír!"

Zmateně se odpotácela ke stejnému stolu, jako před pár minutami Leslie. Vypadalo to, že všichni potomci Pobertů šli ve stopách svých rodičů a zapadli do Nebelvíru, až na Jamesovu jedinou dceru, vychovávanou Remusem, která skončila v koleji chytrých hlav s orlem ve znaku. Ovšem narozdíl od všech ostatních, Faith to v hlavě nadělalo akorát nepořádek. Nechápala, proč by si ta mluvící pokrývka hlavy myslela, že její rodiče chodili do jiných kolejí, než jí tvrdili.

„Vypadáš nějak rozhozeně, nejsi s naší kolejí spokojená?" usmála se na ní hnědovláska s bohatými vlnitými vlasy.

„Ten klobouk on..." Faith nervózně polkla. „Mluví pravdu? Není možné, že si někdy něco vymyslí?"

Hermiona Grangerová se zadívala na klobouk zařazující poslední studenty. „Vždy by měl říkat pravdu. Občas má dost zvláštní řeči, tvrdí to víc lidí, jako kdyby viděl až do samého vnitra nás všech a znal naši minulost, ale i budoucnost. Občas prý prořekne i něco, co by neměl. Pokud bys o něm chtěla zjistit víc, skoč si do knihovny a půjč si Bradavické dějiny. Je tam vysvětlené úplně všechno, ohledně něj i ohledně Bradavic."

Jedenáctiletá hnědovláska jí věnovala vděčný úsměv. To by mohlo jít. Hned zítra se vydá do knihovny, kde se onu knihu pokusí sehnat a napíše dopis domů. A už teď jí bylo jasné, že v dopise bude víc otázek, než budou její rodiče jistě čekat. Protože pokud jí lhali... Ale proč by to dělali? Nebyl přece důvod, nebo ano?

„A nyní, když jsou noví studenti již usazení u svých kolejí, považuji za nutné ještě říct několik slov," promluvil znovu Albus Brumbál, „nejprve jedna nepříjemná věc. Jak jste si jistě povšimli už při cestě sem, naše škola je nyní dočasným domovem několika azkabanských mozkomorů, kteří tu jsou pod záštitou ministerstva kouzel. Budou hlídat všechny vchody na školní pozemky a z toho důvodu vydávám nařízení, že se nikdo nesmí bez svolení vzdálit ze školy. Mozkomorové se nenechají ničím oklamat, neviditelnými plášti, převleky,... nerozumí prosbám či výmluvám. Proto každého z vás varuji, nepokoušejte je a nedávejte jim záminku ublížit vám. Sám doufám, že zanedlouho už toto opatření nebude nutné a do té doby apeluji na prefekty i primuse s primuskou, aby dohlédli na to, že se žádný ze studentů nebude potulovat tam, kde nemá, a nebude bez svolení opouštět školu, či školní pozemky."

Rozhostilo se ticho. Všichni si zřejmě vybavovali ten mrazivý okamžik, kdy mozkomorové procházeli Bradavickým expresem a prohlíželi každé kupé, jako kdyby se v kufru některého ze studentů mohl ukrývat Sirius Black, či Gianna Pettigrewová-Lloydová.

„No a teď nějakou veselejší zprávu. Jak jste si jistě všimli, v profesorském sboru máme i v letošním roce několik změn. Jako první vám představuji profesora Remuse Lupina, který se uvolil ujmout místa profesora Obrany proti černé magii, které zůstalo po jistých událostech v loňském roce prázdné, spolu s malou výpomocí od profesorky Aline Chernyshevsky, která si vezme na starost tento předmět spolu s profesorem Lupinem a také si vezme na starost speciální dobrovolnou přípravu pátých a sedmých ročníků ke zkouškám NKÚ a OVCE." Velkou síní se rozezněl zdvořilý potlesk. Remus vypadal vedle o několik let mladší pohledné Aline, ve svém starém hábitu ještě ošuntěněji, než vedle ostatních učitelů.

„To už má Brumbál o učitele obrany takový strach, že raději bere rovnou dva?" uchechtl se Roger.

Delaney ho nevnímala, tušila totiž, proč má Remus někoho na výpomoc. Jeho prokletí mu stále značně komplikovalo život, ale nebyla si jistá, zda ta mladá profesorka, na níž tak okouzleně hleděl Cedric, je během hodin adekvátní náhrada. Přece jenom vypadala nejméně o deset let mladší než on a jistě měla mnohem méně zkušeností.

„A dále bych vám chtěl s lítostí oznámit, že profesor Kettleburn bohužel uvolnil své místo učitele péče o kouzelné tvory a odešel na odpočinek, aby měl více času věnovat se svým zbylým končetinám. Na jeho místě ho nenahradí nikdo jiný, než náš Rubeus Hagrid, který se uvolil vzít tyto hodiny na starost."

Tentokrát byl potlesk mnohem živější a hlasitější, než před chvílí. Nebylo moc studentů, kteří by si Hagrida neoblíbilo.

„No tak to vypadá, že letos to zase bude zajímavé," poznamenala Danelle při cestě na kolej, „mozkomorové na pozemcích, možná i v Prasinkách, hned tři noví učitelé, zkoušky... Budeme mít co dělat, co myslíte?"