srpen 1993

„Sakra zpomal, ty chlupatá potvoro. Ne každý má čtyři nohy, jako ty," reptala Gianna Lloydová, když se prodírala lesem za Siriusem, probíhajícím těmi místy ve své podobě zvěromága, velkého černého psa.

Pes se na ní otočil a štěknul, skoro až radostně. Zakroutila nad ním hlavou a přidala do kroku. Popravdě to moc snadno nešlo. Na rozdíl od svého psího přítele musela ona jít bosa, což nebylo zrovna příjemné. Každou chvíli musela zastavovat a odpočinout si, protože po dvanácti letech pouhého vysedávání, či přecházení tam a sem po cele, člověk docela postrádá fyzickou kondici. Ale i tak to nedokázalo přebít euforii z toho, že byly z toho hrůzného místa venku, na svobodě. Svoboda. Jak krásně to slovo znělo.

Gia nedokázala popsat slovy, jak šťastná se cítila, když se konečně po takové době nadechla čerstvého vzduchu a viděla kolem něco jiného než tmavé chladné zdi a mříže stísněné cely. Nemohla se dočkat, až se konečně dostanou jinam, než do lesa a ona se bude moc omýt a převléct se do čistých věcí. Jenže tenhle vysněný okamžik byl očividně ještě hodně daleko.

„Siriusi, zpomal na chvíli," zavolala na psa zoufale. Kolena se jí podlamovala, vypovídala službu. Potřebovala se na chvíli posadit a odpočinout si.

Černý chundeláč tedy zastavil, počkal, až žena dojde k němu a přeměnil se zpět do lidské podoby. Stiskl Gianně ruku, když dosedla na zem a zády se opřela o strom. Jak ještě dlouho bude tohle trvat, to ani jeden z nich nevěděl.

„Zastavíme tady. Jsme dostatečně skrytí a dostatečně daleko."

„Nemůžu nic než souhlasit," vydechla vyčerpaně, „ale i tohle neustálé pobíhání je to lepší, než sedět na zadku v Azkabanu."

„Je to nádhera," přikývl Sirius.

Podívala se na něj. „Takže máme namířeno do Bradavic?"

„Tam bude. Viděla jsi ho přece na té fotce u článku. Předstírá, že je mazlík jednoho dítěte od Weasleyů."

„A jsi si opravdu jistý, že tam bude?" ujišťovala se, „co když se tam budeme trmácet a nakonec to bude zbytečné?"

Byla na pochybách, což chápal. Po dvanácti letech se dostala z Azkabanu a on věděl, že první věc, kterou by chtěla udělat, je najít Faith a sdělit jí pravdu. Potom s ní možná utéct někam daleko a začít nový život, bez smrtijedské minulosti. Stiskl jí ruku a políbil ji do zacuchaných vlasů.

„Já chápu, že nechceš riskovat. Nemusíš jít se mnou. Najdi si bezpečný úkryt, schovej se před ministerstvem a pokus se najít Faith a začít nový život," navrhl jí, „nechci tě zatahovat do dalšího nebezpečí."

Zavrtěla hlavou. „Dostal jsi mě odtamtud. Dlužím ti přinejmenším to, že ti pomůžu a půjdu s tebou. Teď je nejdůležitější dostat Petera a očistit tvoje jméno."

„No a co ty? Chceš, aby dosvědčil, že tě ke smrtijedům donutil vstoupit on? Třeba by potom rozhodnutí soudu změnili a taky by tě pustili," tázavě na ni pohlédl.

„Nikdy mě řádně nesoudili. Vyčetli mi, co všechno jsem udělala, přitom víc jak polovinu těch věcí na svědomí nemám, a zavřeli mě. Mám na ruce znamení zla? Mám. Jdu sedět a basta. Takhle to chodilo tehdy a mám pocit, že se to nezměnilo."

„Nic není ztracené, drahá Gio," objal ji okolo ramen, zatímco ona s povzdechem složila svou hlavu na jeho rameno, „oba se z toho vyhrabeme a všechno bude zase dobrý, uvidíš."

Věřil tomu. Útěk z Azkabanu jeho víru ještě posílil a zasel semínko naděje i v Gianně. Ta smůla přece musí konečně skončit. Odseděla si dvanáct let v Azkabanu, nyní ji zřejmě čekalo několik týdnů, ne-li měsíců, na útěku. Ale začínala věřit v to, že se to jednou přece jenom v dobré obrátí. Musí.

„Když se to všechno konečně uklidní... Co bys chtěl, aby bylo dál? Jaký bys chtěl vést život?" zeptala se po chvíli. Nikdy neměla srdce zeptat se ho na to v Azkabanu. Tam to bylo k normálnímu životu daleko. Ale s útěkem se onen život o krůček přiblížil. A čím blíž bude chycení Petera, tím blíž bude Sirius i k novému životu.

„Chci najít Charlotte a zjistit, jestli o mě pořád stojí. A spolu s ní najít i Leslie. Vypatat se obou jak se mají, co za tu celou dobu dělali, zeptat se Leslie jak to má s kluky, do jaké koleje chodí... Potom bych sebral tu nesmyslnou hromadu galeonů, co mi odkázal strýc Alphard a vzal je někam do světa. Někam hodně daleko, projel bych s nimi třeba Ameriku, nebo Evropu, cokoliv budou chtít. A taky chci najít Harryho a postarat se o něj. Je to můj kmotřenec, James s Lily doufali, že tu pro něj budu, kdyby se něco stalo jim. A já je nechci zklamat," zakončil svůj monolog, po němž pohlédl na ženu po svém boku, „a ty? Jak bys chtěla, aby vypadal tvůj život, Gianno Lloydová?"

„Pokud se mi podaří vyváznout... Myslím, že první věc, co udělám, bude rozvod. Nechci nosit příjmení člověka, který vlastně celé tohle způsobil. Najdu Faith, řeknu jí pravdu a Clare Moriartryové trochu poupravím ten její perfektní přeumělkovaný obličejík pěstí, protože nic jiného si nezaslouží," řekla bojovně a mimoděk sevřela ruce v pěst. Sirius se jen uchechtl. „A potom najdu výsledky zkoušek OVCE a začnu učit. V Bradavicích, v Krásnohůlkách, nebo kdekoliv jinde, je mi to jedno. Ale chci všem studentům říct, jaké to bylo v dobách války s Voldemortem, místo zdlouhavých řečí o válkách kouzelných tvorů. Chci je učit dějiny, u kterých nebudou usínat, jako jsme to dělali my."

„Čekal jsem, že si budeš chtít najít nějakýho krasavce, který se o tebe bude starat jako o královnu," poznamenal s mírným úšklebkem. Ten u něj neviděla už hodně dlouho.

„Myslela jsem si, že jako o královnu se o mě bude starat Peter, když jsem mu říkala ano," odvětila tmavovlasá žena, „ale dal mi najevo, že nic takového nebude, takže se sny ohledně chlapů na dobu neurčitou končím. Třeba se někdo objeví, třeba ne."

„No když se nad tím zamyslíme, Peter stejně nikdy nebyl zrovna krasavec. A starostlivý už vůbec ne."

xxx

Útěk Siriuse Blacka vyděsil mnohé kouzelníky, ale v rodině Moriartryových se spíš než šíleného Blacka obávali osoby, jež z Azkabanu uprchla s ním. Clare Moriartryovou děsilo, že je Gianna Pettigrewová na svobodě a jistě se nezastaví před ničím, aby dostala zpět svou dceru, kterou vychovávala Clare se svým mužem. V oné cele, kde ji před pár lety zahlédla, sice vypadala zoufalá a bezmocná, ale útěk jí mohl dodat sebevědomí a naději. Možná je právě na cestě sem, aby jim ublížila a vzala jejich dceru, jejich Faith.

Faith Pettigrewová, žijící v domnění, že se jmenuje Moriartryová, si podle Clare nezasloužila život, který by jí mohla dát Gianna. Vždyť to byla kriminálnice, to, že si z ruky odstraní znamení zla, ji hříchů nezbaví. A ona se postará, aby Giu opět zavřeli a už se nikdy nedostala ven. Její konexe na ministerstvu jí to jistě zajistí a případ smrtijedky Gianny Lloydové bude jednou provždy uzavřen a ona Clare jí bude mít z krku.

Když její dcera na začátku května na své jedenácté narozeniny obdržela dopis z Bradavic, nemohla se dočkat, až se do oné kouzelné školy konečně podívá. Odškrtávala si v kalendáři každý den, aby viděla, kolik času ještě zbývá, než ji prvního září rodiče doprovodí na nástupiště 9¾ a ona poprvé vyrazí do bradavické školy. V Bradavicích bude přece v bezpečí, není šance, že by se tam Black nebo Lloydová dostali.

„Faith, beruško, co děláš?" zeptala se překvapeně své adoptivní dcery, když ji zastihla, jak v pokoji sedí na posteli s rozloženou knihou a rukou ve vzduchu dělá jakási pravidelná gesta.

„Připravuju se do školy!" zahlásila poslušně Faith a zabodla prst do stránky, na níž hleděla, „Švihnout a mávnout, vidíš? Už mi to jde!"

Políbila dívku do vlasů. „Určitě budeš v celém ročníku ta nejšikovnější studentka."

Faith se zatetelila radostí a knihu zaklapla. Potom zaklonila hlavu, až se jí pohnula ofina, aby viděla na svou mámu. „Něco se děje? Večeře ještě není hotová, ne?"

„Ne, to ne, beruško. Musím s tebou něco vážněho probrat, víš?"

Vzala do rukou noviny, které si s sebou přinesla a ukázala na dvě fotografie na titulní straně. Z ní na Faith hleděli dvě osoby, žena a muž v otrhaném pruhovaném oblečení, svírající v rukou tabulky s čísly. Zatímco muž vypadal spíš naštvaně, žena vypadala smutně, sklesle. Nad nimi se skvěl tlustý titulek, ale ten malou Faith nezajímal. Hleděla na tvář ženy na fotografii. Sice byla pohublá a rozcuchaná, ale byla jí podivně známá, ale nejspíš to byl jen pocit. Nebyla přece šance, že by ji někdy viděla, no ne?

„Kdo to je, mami?" zeptala se namísto polemizování o ženě na fotografii.

„Moc nebezpeční lidé, Faith. Tohle je Sirius Black, masový vrah, který zabil třináct lidí jedním kouzlem, a tohle Gianna Pettigrewová. Smrtijedka, která za války pomáhala Ty-víš-komu."

Malá hnědovláska se otřásla. Slýchávala od rodičů historky o tom, jaké to bylo, než Lord Voldemort padnul a rozhodně by si to nechtěla prožít. A tihle dva byli jistě jedni z těch šílenců, co by chtěli, aby se Voldemort vrátil.

„Proč mi je ukazuješ?"

„Protože před pár týdny uprchli z Azkabanu, beruško, a jsou na svobodě. Ministerstvo kouzel je stále nepolapilo," vysvětlovala Clare, „a ty musíš být opatrná, protože se bystrozoři domnívají, že míří do Bradavic, aby zabil Harryho Pottera, jediného syna Potterových, které před lety zradil."

„Určitě je brzy chytí, ne? Možná dřív, než do Bradavic dojedeme," uvažovala malá Pettigrewová. Vzala do rukou noviny a pečlivě si počítala článek u fotografií s vězni.

„Je to možné, ale pokud ne, budeš muset být obezřetná, ano?"

Faith poslušně přikývla. „Táta vždycky říkal, že Bradavice jsou nejbezpečnější místo v celé Británii, takže se tam určitě nedostanou, ne?"

„V to doufám, beruško," povzdechla si Clare a líbla ji opět do vlasů, „a teď zavři ty knihy a pojď mi pomoct s večeří, ano?"

Hnědovláska s rozcuchanou ofinou opět přikývla a vydala se do kuchyně. V té době ještě netušila, že ona povědomá žena, která na ni shlížela z fotografie je její matka, zatímco v jiném výtisku se v těle krysy maskoval její otec. Neměla tušení, kdo je vlastně zač, protože ani jednoho z rodičů neměla šanci poznat, když ji od její matky oddělili po pár desítkách minut a otec u porodu ani nebyl.

Matka byla smrtijedka, otce podle všech mrtvý, nemělo přece smysl motat jí hlavu a zatěžovat ji s tím, že její rodiče ji vychovávat nemůžou z těchto důvodů, říkala si Clare. My se o naši holčičku postaráme stokrát lépe, než by to kdy zvládli oni, tím si byla Moriartryová jistá.